30 Cdo 589/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci
žalobce B. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti
L. n., a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského
soudu v Praze, pod sp. zn. 32 C 11/98, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č.j. 1 Co 221/2003-243, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č.j.
1 Co 221/2003-243, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
(dále jen \"o.z.\"). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady
nákladů placených státem.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č.j. 1 Co 221/2003-243,
napadený rozsudek změnil tak, že žalované uložil zaplatit ve prospěch žalobce
částku 100 000,- Kč, zatímco ve zbývající části požadované náhrady nemajetkové
újmy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že v dané věci již bylo pravomocně
rozhodnuto o povinnosti žalované uveřejnit omluvu žalobci za obsah článku
\"Privatizace na H. provází řada nejasností\", konkrétně za tvrzení, která v
něm byla obsažena, a v nichž byl shledán neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobce. Takto v řízení zůstalo i nadále posouzení návrhu na přiznání náhrady
nemajetkové újmy v penězích. Zde se odvolací soud neztotožnil se soudem prvního
stupně, který dovodil, že ve věci nejsou dány předpoklady pro přiznání tohoto
zadostiučinění. Odvolací soud připomněl, že nelze přehlédnout funkční postavení
žalobce v době uveřejnění předmětného článku, když pro toto zařazení je
bezúhonnost jedním ze základních požadavků. Zpochybnění bezúhonnosti žalobce
jeho obviněním z machinací, podvodů
a zatajení majetku za 35 000 000,- Kč v souvislosti s výkonem jeho funkce, a to
v periodiku z celostátní působností, tak bylo podle soudu objektivně způsobilé
ve značné míře snížit důstojnost a vážnost (žalobce) ve společnosti. Žalobce
tak újmu
na své osobnosti pociťuje právem, neboť v jeho postavení by ji tak pociťovala
každá dotčená fyzická osoba. Důsledky újmy vzniklé žalobci předmětným článkem
nemají zásadní a jediný význam pro rozhodování o náhradě nemajetkové újmy na
osobnosti žalobce, když újma na osobnosti má nemateriální povahu, takže je
obtížné prokazovat pocity ponížení, nespravedlnosti a podobně. Proto je třeba
tuto otázku vážit zejména
z objektivního hlediska. Již sama skutečnost zjištěná soudem prvního stupně z
výpovědi svědkyně Mgr. I. T., že \"po zveřejnění článku vztahy pracovníků k
řediteli ochably, dokonce mu některé pracovnice odmítly odvádět práci\", a z
výpovědi svědkyně O. K., že její syn z prvního manželství reagoval na předmětný
článek (formulací) \"zda se vůbec měla vdávat\", svědčí o značné intenzitě
neoprávněného zásahu do práv žalobce s důsledky v profesní i rodinné sféře
žalobce. Odvolací soud proto dospěl
k závěru, že zadostiučinění přiznanou omluvou není dostačující a že jsou tak
splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z. S přihlédnutím k okolnostem případu měl za
přiměřenou výši této náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 100 000,- Kč,
kdy podle soudu tato částka spolu s přisouzenou omluvou je způsobilá újmu
žalobce zmírnit.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. prosince 2003, přičemž
zástupkyni žalované byl doručen téhož dne.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003,
podala žalovaná dne 21. ledna 2004 včasné dovolání, kdy výslovně napadla výrok
tohoto rozhodnutí, jímž byla přiznána žalobci náhrada nemajetkové újmy v
penězích,
ve výši 100 000,- Kč. Přípustnost tohoto dovolání je založena podle dovolatelky
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
\"o.s.ř.\"), přičemž napadenému rozhodnutí vytýká, že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) a
spočívá
na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Dovolatelka
se domnívá, že při posuzování toho, zda jsou splněny podmínky pro přiznání
nemajetkové újmy v penězích, soud nevzal v úvahu rozhodná skutková zjištění,
která v průběhu řízení vyšla najevo, resp. soud tato zjištění bagatelizoval.
Mimo jiné poukázala nato, že žalobce sám nejprve vypověděl, že jeho žena byla
celou aférou znechucena, avšak jiný dopad to nemělo. Soud tak nevzal v úvahu
rozporuplnost a zřejmou účelovost jednotlivých tvrzení svědků v návaznosti na
předchozí jednání. Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tom, že
soud zde zcela a najisto nezodpověděl otázku, že v tomto případě se nejeví
postačující morální zadostiučinění, které dovolatelka již poskytla, a že
neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti ve značné míře. Dovolatelka připouští, že k zásahu do
práva
na ochranu osobnosti může dojít i objektivně, avšak tato skutečnost sama o sobě
nemůže odůvodňovat přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Zároveň, pokud
soud dojde k závěru, že tu takové předpoklady jsou, pak je namístě zodpovědět
také otázku její výše, v konkrétním případě, aby byla přiměřená. Dovolatelka se
domnívá, že soud nevzal v úvahu vše, co vyšlo v řízení najevo, a co osvědčuje
okolnosti, za nichž
k zásahu do práv žalobce došlo, jak článek vznikl, jaké k němu byly podklady a
co
při řízení vyšlo najevo, pokud jde o zájmy žalobce. Za tohoto stavu proto
dovolatelka žádá, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolání je pak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze za daného procesního stavu
považovat
za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud povinen
přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady se však ze spisu nepodávají), a současně i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
to i tehdy, pokud nebyly
v dovolání výslovně uplatněny. Právě pak existence takovýchto jiných vad řízení
poznamenala v posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak již bylo uvedeno výše, soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem dne
23. dubna 2003, tedy po účinnosti novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000
Sb. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zmíněné novely odvolání proti
rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů,
se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, t.j. podle občanského soudního
řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2000. Obdobně podle části dvanácté, hlavy první,
bodu 17. této novely se podle dosavadních předpisů projednají dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů.
Současně je však třeba vzít v úvahu že podle části dvanácté, hlavy první, bodu
1. zmiňované novely, není-li touto novelou stanoveno jinak, platí tento zákon i
pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Ač řízení před soudem prvního stupně bylo v této věci zahájeno již v roce 1998,
přes tuto skutečnost tedy, pokud tento soud ve věci rozhodoval v dubnu roku
2003, spravoval se postup tohoto soudu zněním o.s.ř. účinným po novele tohoto
procesního předpisu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (ostatně ze stejné úvahy v
této věci fakticky vycházel Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací,
pokud již rozhodoval
o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001,
sp.zn.
1 Co 228/2001, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. května 2001, č.j. 32 C 11/98-159). Bylo proto na odvolacím
soudu
v řízení vycházet též ze znění o.s.ř. účinného od 1. ledna roku 2001.
Jak však vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, napadené rozhodnutí
výslovně i fakticky vzalo za základ znění o.s.ř. účinné do 31. prosince 2000,
t.j. znění platné do účinnosti novely tohoto procesního předpisu provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. Již tato skutečnost vypovídá o tom, že předmětné
rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
I když by však nebylo zmíněné diference, bylo by třeba dále připomenout zásadu,
že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li
o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď
sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213
odst. 1 a 2 o.s.ř.).
V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně
správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv
správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213
odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě
rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta
první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst.
1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 221 odst. 2 o.s.ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje
potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Avšak tam, kde ani po
doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či
změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je
nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění,
která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je
zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§
213 odst. 2 o.s.ř.), ale ani tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat
podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní
skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení
důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám
opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho
rozsudek ze dne 17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně je
třeba zdůraznit, že však ani případný nedostatek právně významných (pro správné
rozhodnutí) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním
doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková
zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že
vzhledem k právnímu názoru, který zaujal,
na nich své rozhodnutí nezaložil, když z hlediska jeho právního posouzení
nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu
právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto postupem - pokud by vyústil ve
změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž odvolací soud porušil zásadu
dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel
možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně
- dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak
ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom
nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v
článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné
ve sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 30, ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne 30.
prosince 2003, sp.zn. 30 Cdo 1198/2001 apod.)
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud
učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, na nich své rozhodnutí
nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí
soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené
rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že žalobci
(zásahem do jeho osobnostních práv) nevznikla zvlášť závažná újma. Proto návrh
na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13
odst. 2 o.z. zamítl. Z tohoto důvodu se proto logicky již nezabýval předpoklady
pro stanovení výše možné náhrady této újmy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3
o.z. Naproti tomu odvolací soud, který dospěl k opačnému závěru - totiž, že zde
jsou předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích - tak sám s přihlédnutím k jím
dovozené závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva
došlo
(§ 13 odst. 3 o.z.) určil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích a tu v rámci
změny rozsudku soudu prvního stupně žalobci přisoudil.
Pokud však za popsaného stavu odvolací soudu sám dospěl k závěru, že jsou zde
dány předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy žalobci a současně sám
dovodil její výši, a tak rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, fakticky tak
odepřel účastníkům možnost nechat správnost takového rozhodnutí přezkoumat
odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím
odvolací soud zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud proto v smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. k těmto
vadám odvolacího řízení přihlédl, i když nebyly v dovolacím řízení uplatněny.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v
Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.
ve spojení s § 242 odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto
rozhodnutí (včetně výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc uvedenému
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo
nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu