30 Cdo 5891/2016-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci
žalobkyně OSA – Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s.,
IČ 63839997, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, zastoupené Mgr. Martinem
Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, proti žalované
Sirnatým lázním Ostrožská Nová Ves, s. r. o., IČ 47915005, se sídlem v
Ostrožské Nové Vsi, Kunovská 664, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o zaplacení 105 602
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 241/2010,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10.
2016, č. j. 7 Co 20/2016-339, takto:
Dovolání se odmítá.
dán (výrok I), a že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě
nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). Uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu bezdůvodného obohacení, které
mělo vzniknout tím, že žalovaná provozovala v období od 1. 6. 2007 do 31. 12. 2009 lázeňské ubytovací zařízení Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves, v němž v
uvedeném období docházelo ke zpřístupňování chráněných autorských děl
veřejnosti prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových zařízení bez platného
licenčního oprávnění uděleného žalované žalobkyní. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka zda má žalobkyně oprávnění vykonávat kolektivní správu v rozsahu
vymáhání bezdůvodného obohacení za provozování rozhlasového a televizního
vysílání autorských děl nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že právo na provozování
rozhlasového nebo televizního vysílání bylo v rozhodném období právem v režimu
tzv. quasipovinné kolektivní správy [srov. § 101 odst. 9 písm. d) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o
změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 19. 4. 2017], nově
přímo autorským zákonem označované jako rozšířená kolektivní správa, u které
platí, že kolektivní správce spravuje práva všech „svých“ nositelů práv. Takto
kolektivní správce – dnes již podle výslovného ustanovení § 97e odst. 5
autorského zákona po novele – vymáhá také právo na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého neoprávněným provozováním vysílání ve vztahu ke všem
uměleckým výkonům a zvukovým a zvukově obrazovým záznamům (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017). Otázka zda je možné s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále
jen „SDEU“) ze dne 16. 11. 2016 ve věci C-301/15, M. S. and S. D. proti Premier
ministre and Ministre de la Culture et de la Communication, dovodit, že
kolektivní správci jsou oprávněni v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy
zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele práv, přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud
neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k
závěru, že žalobkyně je jakožto kolektivní správce aktivně legitimována
zastupovat nositele autorských práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017). Stejnou argumentaci s odkazem na citovaný
rozsudek SDEU ve věci C-301/15 S. and D. použil zástupce žalované v jiné
obdobné věci s účastníky v obdobném postavení již v několika ústavních
stížnostech, přičemž všechny byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
II. ÚS 2429/17, nebo ze
dne 12. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2431/17). Nejvyšší soud pro úplnost dodává,
že výše uvedená judikatura SDEU řešila specifickou situaci, kde žalobci byli
samotní autoři a jednalo se o prodej tzv. komerčně nedostupných knih, který je
ve Francii dotčen zvláštní právní úpravou, a z těchto důvodů nelze toto
rozhodnutí SDEU vztáhnout na nyní projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí a bude
pokračovat před soudem prvního stupně, bude i o náhradě nákladů tohoto
dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.