30 Cdo 698/2017-605
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových
a zvukově-obrazových záznamů, z. s., IČO 00537772, se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1207/10, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Léčebné lázně Bohdaneč, a. s., IČO
47452421, se sídlem v Lázních Bohdaneč, Masarykovo nám. 6, zastoupené Mgr.
Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o
zaplacení 384 883 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 EC 134/2012, o dovolání
žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016,
č. j. 3 Co 162/2014-470, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 3 Co
162/2014-470, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 15. 9. 2014, č. j. 50 EC 134/2012-371, se zrušují a věc se
vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku
384 883 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná
měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobkyně kolektivně spravuje ve smyslu
§ 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících
s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná
provozuje nestátní zdravotnické zařízení Léčebné lázně Bohdaneč, v němž mělo v
období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011 (dále též jen „rozhodné období“) docházet
prostřednictvím 300 zvukově-obrazových zařízení (dále též jen „televizory“) k
zpřístupňování výkonů a záznamů výkonných umělců veřejnosti, tj. k veřejné
produkci, a to bez licenčního oprávnění žalobkyní uděleného. Výši bezdůvodného
obohacení žalobkyně vyčíslila dle § 40 odst. 4 autorského zákona.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud
prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 50 EC 134/2012-371, žalobu v
celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady
řízení (výrok II).
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2016,
č. j. 3 Co 162/2014-470 (dále také jen „napadený rozsudek“), rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), ve výroku o nákladech řízení změnil co do výše nákladů hrazených
žalobkyní (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni nahradit
žalované náklady odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož
žalobkyně na základě jí označených nepřímých důkazů neprokázala tvrzení, že
žalovaná v rozhodném období zpřístupňovala svým klientům ubytovaným na pokojích
signál televizního vysílání a v jakém rozsahu a že televizní vysílání
obsahovalo v rozhodné době umělecké výkony nebo zvukové a zvukově obrazové
záznamy subjektů, jejichž majetková práva žalobkyně spravuje. Žalobkyně totiž
nepředložila jako důkaz záznam o provedení kontroly u žalované v rozhodném
období. Nepřímé důkazy v podobě zprávy České televize o počtu televizních
přijímačů, za něž žalovaná hradila v rozhodném období televizní poplatek, a
vytištěný náhled internetových stránek žalované ze dne 2. 7. 2012 sdělující
počet televizorů, kterými je zařízení žalované vybaveno, nejsou důkazy
způsobilé prokázat nárok žalobou uplatněný. Odvolací soud zmiňuje nálezy
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, a ze dne 13. 1.
2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14, z nichž dovozuje, že je na žalobkyni, aby
prokázala schopnost zařízení přenést chráněná díla ke konečnému uživateli, aby
prokázala, že skutečně prostřednictvím těchto zařízení docházelo k zásahu do
autorských práv jí zastupovaných subjektů a aby specifikovala alespoň druhově
okruh děl a zastupovaných osob k průkazu, že prostřednictvím takového zařízení
docházelo či alespoň mohlo docházet s pravděpodobností blížící se jistotě k
produkci děl, k jejichž ochraně je povolána. Stručně řečeno, odvolací soud
(spolu se soudem prvního stupně) je toho názoru, že jen na základě inzerce
žalované z období následujícího po rozhodném období (v níž je oznamováno,
kolika televizory je její hotelové zařízení vybaveno) a průkazu o platbě
koncesionářských poplatků za televizory v rozhodném období nelze prokázat, že
žalovaná v rozhodném období zpřístupňovala svým hostům televizní vysílání
obsahující umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy subjektů,
jejichž práva spravuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně
dovoláním. Při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se dle žalobkyně
odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a zčásti tato
otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Konkrétně
žalobkyně odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS
3076/13, a ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14 (které zmínil též
odvolací soud v napadeném rozsudku), a vysvětluje, že se odvolací soud od
závěrů prezentovaných v těchto nálezech odchýlil a že tyto nálezy
desinterpretoval. Totiž dané nálezy byly vydány na základě výjimečných
skutkových okolností (občasné puštění rádia v obchodě pro ukrácení dlouhé
chvíle prodavačky, kdy žalobcem byla Ochranná asociace zvukařů – autorů, a
užívání televizoru v restauraci jen pro videoprojekce místního motorkářského
klubu, případně jen pro sledování olympijských her). V projednávané věci ovšem
k žádným takovým výjimečným okolnostem nedošlo, žalovaná se nebránila žádnými
takovými výjimečnými tvrzeními, která by mohla mít vliv na posuzovaný nárok,
jako tomu bylo ve věcech řešených Ústavním soudem. Dále pak žalobkyně pokládá
za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož by měla nést břemeno důkazní k
tomu tvrzení, že k užití předmětů ochrany docházelo na pokojích žalované po
celou rozhodnou dobu. Podle závěrů prezentovaných ve shora označených nálezech
musí soud posoudit celkovou podstatu celé situace, tedy logicky posoudit, zda
může docházet k užití předmětů autorskoprávní ochrany. Žalobkyně upozorňuje na
závěr Ústavního soudu o tom, že postačí, pokud k přenosu může docházet, neboť
již takto vyvstává v případě restauračních zařízení vysoká pravděpodobnost, že
v určitých chvílích k přenosu skutečně dochází. Konečně pak žalobkyně
upozorňuje také na judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou například
rozhodnutími vydanými ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 nebo 30 Cdo 2715/2015,
kdy obecně byl nárok kolektivních správců v souvislosti s provozováním
televizního vysílání prostřednictvím televizorů umístěných na pokojích k
ubytování uznán za oprávněný a dále se v rozhodnutích dovolacího soudu řešila
jen výše tohoto nároku.
6. Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že v dovolání nebyly vymezeny
předpoklady jeho přípustnosti a nebyla vymezena rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit. Žalobkyně se
nepřípustně domáhá přezkumu zjištěného skutkového stavu a pokouší se dovoláním
jen zhojit neunesení důkazního břemene, o němž byla opakovaně poučena.
7. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho nákladových
výroků II a III. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje „v nesprávném posouzení
právní otázky“. Podle ní odvolací soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení,
čímž bylo zasaženo do jejího ústavního práva na spravedlivý proces. Při výpočtu
nákladů řízení odvolací soud nesprávně vycházel (při stanovení výše odměny pro
advokáta) z § 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Předmětem řízení je
totiž primárně vydání bezdůvodného obohacení, a proto je třeba vypočítat odměnu
advokáta podle § 7 uvedené vyhlášky. Při výpočtu výše nahrazovaných nákladů
řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
reprezentované rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 158/2003.
8. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného i procesního práva týkající se břemene tvrzení a
břemene důkazního a jejich unesení ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení
získaného provozováním televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení
bez licenčního oprávnění. Tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího
soudu ve všech souvislostech vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Podle § 23 autorského zákona provozováním rozhlasového či
televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či
televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či
televizního vysílání. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se
podle § 18 odst. 3 téhož zákona nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při
poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.
15. Podle § 40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na
vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává
nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého
zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době
neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
16. Podle § 95 autorského zákona účelem kolektivní správy práv podle
tohoto zákona (dále jen "kolektivní správa") je kolektivní uplatňování a
kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících
s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti
(odstavec 1). Kolektivní správou je zastupování většího počtu osob, jimž
přísluší a) majetkové právo autorské nebo majetkové právo související s právem
autorským, b) ze zákona oprávnění k výkonu majetkových práv k dílu (§ 58), nebo
c) ze smlouvy výhradní oprávnění k výkonu práva kolektivně spravovaného pro
celou dobu trvání majetkových práv a alespoň pro území České republiky s právem
poskytnout podlicenci (dále jen "nositelé práv") k jejich společnému prospěchu,
a to při výkonu jejich majetkových práv ke zveřejněným nebo ke zveřejnění
nabídnutým dílům, uměleckým výkonům, zvukovým a zvukově obrazovým záznamům
(dále jen "předměty ochrany"), pokud jiný než kolektivní výkon těchto práv je
nedovolený (§ 96) nebo neúčelný; za předmět ochrany k zveřejnění nabídnutý se
považuje takový předmět ochrany, který nositel práva písemně oznámí příslušnému
kolektivnímu správci za účelem zařazení takového předmětu ochrany do rejstříku
předmětů ochrany (odstavec 2). Zprostředkování uzavření licenční nebo jiné
smlouvy není výkonem kolektivní správy. Výkonem kolektivní správy též není
příležitostné či krátkodobé zastupování jiných než povinně kolektivně
spravovaných práv (odstavec 3).
17. Podle § 101 odst. 9 písm. d) autorského zákona poskytne-li hromadnou
smlouvou podle odstavce 1 příslušný kolektivní správce licenci k provozování
rozhlasového nebo televizního vysílání určitého druhu děl, uměleckých výkonů,
zvukových záznamů nebo zvukově obrazových záznamů, platí, že je takto licence
poskytnuta nejen ve vztahu k příslušným předmětům ochrany, a jde-li o díla, k
příslušným druhům děl nositelů práv smluvně zastupovaných, ale i všech
ostatních, kteří se pak považují za zastupované ze zákona. To neplatí pro díla
audiovizuální ani díla audiovizuálně užitá, pokud jde o licenci podle písmene
c) a e), ani pro takového smluvně nezastupovaného nositele práva, který vůči
uživateli a příslušnému kolektivnímu správci účinky hromadné smlouvy pro
konkrétní případ či pro všechny případy vyloučí; nemůže však vyloučit účinky
hromadné smlouvy v případě licence podle písmene d).
18. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
19. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo
3093/2013, uzavřel, že výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona,
podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18
odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při
poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje
na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o
provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci,
zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke
zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat
autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného
obohacení z neoprávněného užití těchto děl.
20. Dále Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30
Cdo 2883/2011, při úvaze o kritériích pro výpočet výše autorské odměny potažmo
bezdůvodného obohacení za provozování televizního a/nebo rozhlasového vysílání
na pokojích ubytovacího zařízení uzavřel, že konkrétní výše nároků se odvíjí od
počtu televizních a rádiových přijímačů, vytíženosti ubytovacího zařízení a
dalších faktorů, bez kterých nelze částku konkrétně vyčíslit.
21. V nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14, dovodil Ústavní
soud následující: „Kolektivní správce je tedy oprávněn zastupovat autorská
práva pouze těch umělců, nad nimiž vykonává kolektivní správu. Z tohoto důvodu
zdejší soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13 vyzdvihl, jak správně stěžovatel
poukazuje, že skutečnost, zda se hudební produkce vztahovala výhradně k mistrům
zvuku, které jako kolektivní správce zastupuje, je klíčová pro posouzení
vlastního nároku. Uvedené je třeba mít na zřeteli též při hodnocení otázky, zda
kolektivní správce určil díla, která měla být veřejně produkována, respektive v
jaké podobě by měl určit chráněná díla a nositele jejich práv zasažených jejich
neoprávněným užitím. Zde Ústavní soud uvádí, že by samozřejmě bylo proti smyslu
a účelu kontroly prováděné kolektivním správcem, pokud by takto měl určit
konkrétní díla, jež byla uživatelem zpřístupněna veřejnosti, poněvadž tento
postup by v mnohých případech nebyl, s ohledem na značné množství zastupovaných
nositelů práv, zřejmě ani možný. Řečené plyne i z jedné z funkcí kolektivní
správy a taktéž zákonného monopolu pro jednotlivé oblasti chráněných děl, jenž
spočívá ve skutečnosti, že takto budou autorská práva komplexně chráněna a v
zásadě mezi jednotlivými autorskými díly spadajícími do stejné kategorie nebude
činěn rozdíl. To však nevylučuje, aby v případě kontroly a následného vymáhání
protiprávně neuhrazeného licenčního poplatku kolektivní správce specifikoval
(alespoň druhově), že prostřednictvím inkriminovaného zařízení skutečně
docházelo (či mohlo docházet s pravděpodobností blížící se jistotě) k produkci
děl, právě k jejichž ochraně je povolán, poněvadž v opačném případě by nemohl
uživatel předmětů ochrany (v nyní projednávaném případě stěžovatel) ověřit,
zdali skutečně tomuto dotčenému kolektivnímu správci (či naopak jinému)
přísluší odměna za produkci předmětných děl. Pouze tímto postupem bude předmět
požadované částky náležitě a určitě specifikován, což představuje základní
požadavek pro právní vztahy uskutečňované v soukromém i veřejném právu.“
22. Na základě nyní uvedených premis dovozených v judikatuře Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu je nutno uzavřít, že pakliže kolektivní správce
spravuje práva výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových
záznamů, jako je tomu v poměrech projednávané věci, a pořadem práva vymáhá
protiprávně neuhrazené licenční odměny respektive bezdůvodné obohacení získané
neoprávněným užitím na úkor osob, jejichž práva na provozování vysílání (§ 23
autorského zákona) spravuje, pak již jen poukazem na své oprávnění (tj. odkazem
na to, jaká typová práva ve smyslu autorského zákona spravuje) v průběhu řízení
před soudem zcela dostatečně specifikuje (druhově), že prostřednictvím
provozování televizního vysílání mohlo docházet s pravděpodobností blížící se
jistotě (ne-li s naprostou jistotou) k zpřístupňování uměleckých výkonů a
zvukových a zvukově obrazových záznamů, k jejichž ochraně je povolán. Je totiž
evidentní, že:
a) obvykle dostupné televizní vysílání obsahuje v širokém rozsahu právě
chráněné umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy. Za obvyklého
běhu věcí (tj. v případech, kdy žalované subjekty nenamítají konkrétní
výjimečné okolnosti vztahující se k obsahu televizního vysílání) je prakticky
jisté, že osoby ubytované v ubytovacím zařízení vybaveném televizory na
pokojích mají k dispozici též takové televizní vysílání (takové programy),
které obsahuje chráněné umělecké výkony a/nebo zvukové a zvukově obrazové
záznamy,
b) právo na provozování rozhlasového nebo televizního vysílání bylo v rozhodném
období právem v režimu tzv. quasipovinné kolektivní správy (srov. § 101 odst. 9
písm. d/ autorského zákona), nově přímo autorským zákonem označované jako
rozšířená kolektivní správa (srov. § 97e odst. 4 písm. d/ autorského zákona, ve
znění zákona č. 102/2017 Sb., dále jen „autorský zákon po novele“). U
quasipovinné kolektivní správy práva na provozování rozhlasového nebo
televizního vysílání pak platí, že kolektivní správce spravuje práva všech
„svých“ nositelů práv (zde k uměleckým výkonům a zvukovým a zvukově obrazovým
záznamům). Takto kolektivní správce – dnes již dle výslovného ustanovení § 97e
odst. 5 autorského zákona po novele – vymáhá také právo na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého neoprávněným provozováním vysílání (§ 23 autorského zákona)
ve vztahu ke všem uměleckým výkonům a zvukovým a zvukově obrazovým záznamům.
Přestože autorský zákon takové výslovné ustanovení před novelou zákonem č.
102/2017 Sb., tedy ani v rozhodném období, neobsahoval, lze totéž dovodit ve
vztahu ke quasipovinné kolektivní správě také před předmětnou novelou
autorského zákona analogií k § 96 odst. 2 autorského zákona, který toto
pravidlo upravoval ve vztahu k (pravé) povinné kolektivní správě (nově § 97d
odst. 2 autorského zákona po novele). Opačný závěr by popíral účel kolektivní
správy a prosaditelnost práv v režimu quasipovinné kolektivní správy, kdy
individuální výkon práv v tomto režimu je v zásadě nemožný, což platí nejen ve
vztahu k poskytování licence, ale i –a možná ještě více – ve vztahu k
uplatňování nároků z porušení práva.
23. V této situaci je tudíž nesprávným postup soudu, který ukládá
žalobkyni tvrdit a prokazovat, jaké konkrétní předměty ochrany (tj. konkrétní
umělecké výkony nebo konkrétní záznamy) byly užity. K tomu se jen připomíná, že
v poměrech projednávané věci, kdy k užití předmětů ochrany mělo dojít
prostřednictvím provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacího
zařízení, pak dokonce není – na rozdíl od provozování vysílání ve veřejném
prostoru – významné ani to, zda ke sledování vysílání hostem skutečně došlo
(tedy zda si host na svém pokoji televizor skutečně zapnul a na jaký kanál
vysílání přepnul), avšak jen to, zda měl takový host funkční televizor na svém
pokoji k dispozici (tj. zda mohl televizní vysílání zhlédnout).
24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo
2682/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
93/2014, skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou,
jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných
pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu
stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její
pravdivosti (na její pravděpodobnost).
25. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2822/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 3327/14, v situacích, kdy
strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici
informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana
má tyto informace k dispozici, tak může nastoupit vysvětlovací povinnost
protistrany. Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností strany
nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé.
Vysvětlovací povinnost nastupuje též pouze za situace, kdy strana zatížená
důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového stavu a zvýší tak
pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Pouhá povšechná tvrzení strany
zatížené důkazním břemenem nedostačují.
26. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS
3076/13, ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl.
Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových
konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními
uplatněnými účastníky řízení.
27. Jestliže v projednávané věci žalobkyně tvrdí (a prokazuje), že
žalovaná inzerovala v období následujícím v řádu několika měsíců po konci
rozhodného období, že pokoje v jejím ubytovacím zařízení jsou vybaveny
televizory, a jestliže zároveň žalobkyně tvrdí (a prokazuje), že žalovaná
hradila v průběhu rozhodného období televizní poplatky podle zákona č. 348/2005
Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, za
konkrétní počet televizorů odpovídající (alespoň řádově) počtu pokojů v
ubytovacím zařízení žalované, pak jde o dílčí tvrzení ve svém celku v zásadě
plně postačující k podepření základního tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná v
rozhodné době užívala umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy
provozováním televizního vysílání na pokojích ve svém ubytovacím zařízení. Je
totiž podle logiky a s ohledem na obvyklý běh věcí zřejmé, že jestliže
provozovatel ubytovacího zařízení inzeruje pokoje vybavené televizory k danému
okamžiku a jestliže hradil televizní poplatky v počtu odpovídajícím počtu
pokojů také v období předcházejícímu okamžiku inzerce, pak lze mít praktickou
jistotu, že také v tomto (předešlém) rozhodném období byly pokoje v ubytovacím
zařízení televizory vybaveny. Samozřejmě může nastat i situace odlišná, kdy
například veškeré pokoje vybavil provozovatel ubytovacího zařízení televizory
až po uplynutí rozhodného období a kdy zároveň hradil v rozhodném období
televizní poplatky odpovídající počtu pokojů omylem, ovšem to již jsou
okolnosti natolik se ve své kombinaci vzpírající obvyklému běhu věcí,
pravděpodobnosti a zdravému rozumu, že je na provozovateli ubytovacího zařízení
(tedy na subjektu stojícím v pozici žalovaného), aby je soudu v rámci své
vysvětlovací povinnosti sdělil a prokázal a tím narušil opěrné body skutkového
stavu zbudované stranou žalující (jak o tom shora uvedené závěry judikatury
Nejvyššího soudu hovoří). Stejně tak může provozovatel v rámci své vysvětlovací
povinnosti uplatnit například tu významnou skutkovou okolnost, že obsazenost
jeho ubytovacího zařízení nebyla v rozhodném období plná, přičemž pak nese
břemeno tvrzení a břemeno důkazní k údaji o konkrétní (nižší než plné)
obsazenosti.
28. Tudíž je nesprávný také závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně
neunesla břemeno tvrzení, respektive břemeno důkazní k tomu, že žalovaná v
rozhodném období provozovala televizní vysílání výkonů a záznamů (veřejnou
produkci) prostřednictvím televizorů umístěných na pokojích svého ubytovacího
zařízení, jestliže žalobkyně tvrdila a prokázala, že žalovaná inzerovala
vybavení svých pokojů pro hosty televizory v období následujícím (několik
měsíců) po konci rozhodného období a že žalovaná v rozhodném období hradila
televizní poplatky za televizory v počtu odpovídajícím počtu pokojů v jejím
ubytovacím zařízení, a jestliže zároveň sama žalovaná nijak nevysvětlovala a
neprokazovala konkrétní okolnosti narušující jinak ucelený a logický řetězec
(opěrné body) předestřený a prokázaný žalobkyní.
29. Nálezy Ústavního soudu zmíněné v napadeném rozsudku (sp. zn. II. ÚS
3076/13 a II. ÚS 2186/14) ve skutečnosti nepodporují závěry napadeného
rozsudku. Je zde zásadní rozdíl spočívající ve skutkových okolnostech a zejména
v obraně žalovaného subjektu. V projednávané věci se nepodávají skutečnosti,
jež shledal významnými Ústavní soud při řešení věcí shora označených. Tedy že
šlo (v jednom případě) o produkci vztahující se výhradně k mistrům zvuku (jde o
specifický a nepoměrně užší okruh subjektů a předmětů ochrany než u žalobkyně v
projednávané věci), že podle obrany žalované mělo jít o přístroj vlastněný a
provozovaný zaměstnankyní žalované jen pro vlastní potřebu v prodejně kol, v
níž případný provoz rozhlasového přijímače nemá žádný vliv na chování zákazníků
a nepřináší provozovateli žádný prospěch, že televizor umístěný v restauraci
další žalované měl sloužit k promítání vlastních nahrávek tamního motoklubu,
popřípadě jen k občasnému sledování olympijských her, že tento televizor nebyl
po určitou dobu funkční apod. Žádnou obdobnou konkrétní a specifickou obranu
žalovaná v projednávané věci, v níž jde o umístění televizorů na pokojích
ubytovacího zařízení a o ochranu práv výkonných umělců a výrobců zvukových a
zvukově obrazových nahrávek, neuplatnila.
VI. Závěr
30. Odvolací soud v projednávané věci při posuzování otázky břemene
tvrzení a břemene důkazního nepostupoval v souladu se shora uvedenými závěry.
Rozsudek odvolacího soudu je nesprávný, a proto jej dovolací soud zrušil včetně
navazujících výroků o náhradě nákladů řízení (před soudem prvního i druhého
stupně) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Protože se důvody, pro které bylo v daném
rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, vztahují i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
31. Vzhledem k tomu, že bylo Nejvyšším soudem shledáno jako důvodné
dovolání žalobkyně, které směřovalo vůči věci samé a na základě něhož došlo ke
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí soudu odvolacího včetně
veškerých akcesorických nákladových výroků, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost
již nezabýval otázkou přípustnosti potažmo důvodnosti dovolání podaného v
projednávané věci žalovanou.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
33. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu