U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – České národní
bance, IČ: 48136450 se sídlem Na Příkopě 28/864, 115 03 Praha 1, o zaplacení
částky 27,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C
404/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
2. 2013, č. j. 15 Co 422/2012-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č.
j. 15 Co 422/2012-61, potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 8. 2.
2012, č. j. 22 C 404/2009-31, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba o
náhradu škody ve výši 27,000.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy z toho,
že žalobce připravil projekt výstavby čerpací stanice pohonných hmot v katastru
obce Z., přičemž na stavbu již měl vydáno stavební povolení, měl uzavřenu
smlouvu o zpracování stavební dokumentace, předběžně měl uzavřenu smlouvu o
nákupu pohonných hmot a rovněž měl přislíbeno od odběratelů, že u něj tito
budou pohonné hmoty nakupovat. Jelikož žalobce neměl na stavbu vlastní finanční
prostředky, požádal o poskytnutí úvěru Banku Bohemia, a.s. (dále též jako
„banka“), pobočku v Brně, a s touto smlouvu o úvěru dne 4. 11. 1993 uzavřel.
Byl mu poskytnut úvěr ve výši 1,300.000,- Kč s příslibem poskytnutí dalšího
úvěru ve výši 8,000.000,- Kč. K poskytnutí úvěru však již nedošlo, neboť na
Banku Bohemia, a.s. byla rozhodnutím žalované uvalena nucená správa a následně
banka vstoupila do likvidace. Žalobce uhradil na základě dohody o narovnání
část poskytnutého úvěru ve výši 800.000,- Kč právnímu nástupci banky,
společnosti CDV- 2, LTD; zbytek dluhu včetně jeho příslušenství mu byl ze
strany věřitele prominut.
Soud prvního stupně posuzoval odpovědnost žalované podle z. č. 58/1969 Sb. a
nikoliv tedy podle z. č. 82/1998 Sb., neboť k uvalení nucené správy na banku
došlo za účinnosti předchozí právní úpravy. Dle soudu prvního stupně žalobce
neunesl břemeno tvrzení, pokud jde o tvrzené protiprávní jednání žalované,
neboť neupřesnil, jaký konkrétní postup žalované při vykonávání bankovního
dohledu ve vztahu k Bohemia Bance, a.s. pokládá za nesprávný; neuvedl, kdy se
žalovaná mohla dozvědět o porušování zákonem stanovených pravidel ze strany
Banky Bohemia, a.s., a z jakých důvodů nepřistoupila k přijetí potřebných
opatření dříve. Žalobce ani neprokázal, že mu vznikla tvrzená škoda. Pokud jde
o částku 800.000,- Kč, kterou byl žalobce nucen zaplatit právnímu nástupci
věřitele z titulu poskytnutého úvěru, k žádné majetkové újmě nedošlo. Tvrzený
ušlý zisk ve výši 26,200.000,- Kč je ziskem hypotetickým, který nelze
odškodňovat. Za situace, kdy žalobce neměl čerpací stanici vybudovanou, a vůbec
s podnikáním nezačal, nelze tvrdit, že by žalobce jakéhokoliv zisku dosáhl, a
tento zisk nelze nějakým způsobem stanovit. Příčinná souvislost též nebyla
prokázána, když neexistovala škoda ani protiprávní jednání.
Odvolací soud se po přezkoumání rozsudku prvního stupně s jeho závěry
ztotožnil. Skutkový stav považoval za správně a úplně zjištěný tak, aby o věci
mohlo být rozhodnuto. Provedené důkazy byly řádně zhodnoceny podle zásady
volného hodnocení důkazů a soud prvního stupně nepochybil ani při právním
posouzení věci. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, přičemž přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že napadené (konečné) rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na posouzení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena
jinak, a dále z důvodu, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena.
Dovolatel vyvodil, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 677/2010, 30 Cdo 3025/2009, 30 Cdo 4242/2011)
vyplývají tyto závěry:
Právním posouzením věci je podřazení zjištěného skutkového stavu pod skutkovou
podstatu příslušné právní normy. Právní posouzení je nesprávné, pokud je
příslušná právní norma nesprávně vyložena, je nesprávně aplikována na skutkový
stav, nebo na ni skutkový stav nedopadá. Zjištěný skutkový stav musí vycházet z
navazujících skutkových zjištění a důkazy musí vytvářet celkový obraz dané
věci, přičemž skutkový stav činí zásadní pramen pro následné právní posouzení.
Vadně zjištěný skutkový stav znemožňuje přistoupit k právnímu posouzení věci,
neboť bez skutkového základu není možné učinit kvalifikační závěr pro právní
posouzení. Pokud přes absenci řádného skutkového zjištění bylo právní posouzení
učiněno, pak je nesprávné, neboť nebylo učiněno na základě relevantního
podkladu, přičemž je následně uvedeno, že v dovolatelově konkrétním případě
soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutkový stav a soud odvolací tato
pochybení nenapravil. Konkrétně neměl být zjištěn skutkový stav ohledně
existence nesprávného postupu žalované, kdy soudy neprovedly důkaz spisem o
průběhu likvidace Banky Bohemia, a.s. a ohledně vzniku škody. Dovolatel
současně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22
Cdo 883/2010.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§ 9 odst. 5 a § 10a o. s.
ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o.
s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. „v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).“
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. „důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.“
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že
„novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu,
aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel
skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by
podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta.
Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu
dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické
vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či
jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců
dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení
ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací
úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba,
aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní
důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího
soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh
řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto
mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době
rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2049/2013).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z
dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného
práva jde. Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť v dovolání není vymezena
jakákoliv doposavad neřešená právní otázka.
Jestliže dovolatel uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým
způsobem, má být posouzena jinak, patří připomenout, že takovéto vymezení
přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů
přípustnosti dovolání. Předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na
případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací
praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to
postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Ač tak není uvedeno explicitně, z obsahu dovolání vyplývá dovolatelovo
přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Z uvedeného rozsudku dovolatel evidentně vyvozuje
možnost užití důkazu, který žalobce označuje, ale takový důkaz sám k dispozici
nemá.
Dovolací soud neshledává závěry konstatované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, za přiléhavé v projednávané věci.
Žalobce z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu zjevně vyvozuje závěry, které v
něm obsaženy nejsou, tj. závěry o obrácení důkazního břemene. Nejvyšší soud, s
odkazem na právní doktrínu (Macur, J.: Důkazní břemeno v civilním soudním
řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 121 a násl.; týž: Kompenzace
informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Masarykova
univerzita v Brně, 2000), v daném rozsudku konstatoval způsob řešení tzv.
informačního deficitu procesní strany v civilním řízení. V situacích, kdy
strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici
informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana
má tyto informace k dispozici, tak může nastoupit vysvětlovací povinnost
protistrany. Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností strany
nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé.
Vysvětlovací povinnost nastupuje též pouze za situace, kdy strana zatížená
důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového stavu a zvýší tak
pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Pouhá povšechná tvrzení strany
zatížené důkazním břemenem nedostačují. Z výše uvedených skutečností vyplývá,
že se odvolací soud nijak neodchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010.
Patří též připomenout, že soudy ve věci konstatovaly neunesení břemene tvrzení,
nikoliv důkazního břemene ohledně existence nesprávného úředního postupu. Za
takové situace tedy nebylo možným přistoupit k dokazování, neboť nebylo
konkretizováno, co by se dokazovat mělo.
Z dovolání pak vyplývá, že krom tvrzeného neaplikování závěrů obsažených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, je
rozhodnutí odvolacího soudu napadáno pouze z důvodu nesouhlasu dovolatele se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu (jejich úplností pro rozhodnutí ve věci
samé), z nichž vycházel při meritorním rozhodování odvolací soud. Vyhodnocení
důsledků projednací zásady ve sporném řízení závěrem o neunesení některého z
břemen procesní stranou je projevem standardní ustálené rozhodovací praxe
opřené o nezpochybnitelnou a všeobecně respektovanou doktrínu občanského
soudního řízení. Takové vyhodnocení se ovšem neobejde bez užití do úvahy
přicházejícího hmotně právního posouzení ve smyslu zásady analýzy norem. Takto
ovšem dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c
odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu