30 Cdo 595/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce M. – L. s. r. o., proti žalované P., spol. s r. o.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 627/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.
října 2005, č. j. 7 Co 2009/2005 - 231, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2005, č. j.
7 Co 2009/2005 - 231, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne
31. května 2005, č. j. 4 C 627/2003 - 208, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu
v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí
označených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (zámku J., dalších budov a
pozemků)
s odůvodněním, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 26. 3. 2002 o
prodeji těchto nemovitostí žalované, neboť za žalobce jako prodávajícího ji
uzavřel J. S., který k takovému právnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť z funkce
jednatele této společnosti byl odvolán již v roce 1997. Tato okolnost musela
být žalované známa, takže při uzavření kupní smlouvy nemohla jednat v důvěře v
zápis do obchodního rejstříku, v němž byl J. S. i po odvolání z funkce zapsán
jako jednatel společnosti žalobce.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť při uzavírání kupní smlouvy ze dne 26.
3. 2002 jednala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, a byla tedy v dobré
víře, že osoba, která za žalobce v rozhodnou dobu jednala, byla oprávněna za
žalobce jednat. Poukázala na to, že před uzavřením kupní smlouvy si vyžádala
úplný výpis
z obchodního rejstříku žalobce a současně nahlédla do sbírky listiny, z těchto
dokladů však nevyplývalo, že by J. S. nebyl oprávněn za žalobkyni jednat.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č. j.
4 C 627/2003 - 148, žalobu o určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
na základě smlouvy
o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2001 uzavřené mezi Č. f., s. r. o., jako
postupitelem, a žalovaným jako postupníkem, se žalovaný stal věřitelem
pohledávky za žalobcem vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 6. 1993,
č. 11/P02/93, uzavřené mezi P. b., a. s., jako věřitelem, a žalobcem jako
dlužníkem. V souvislosti s postoupením pohledávky následně žalobce uzavřel dne
26. 3. 2002 se žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod
vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného, přičemž kupní cena
byla vypořádána započtením na pohledávku žalovaného vůči žalobci, a na základě
této smlouvy byl žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Z
provedených důkazů dále vyplývá, že za prodávajícího smlouvu uzavřel J. S.,
který v té době byl
v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel společnosti žalobce, ačkoliv jej
valná hromada žalobce z této funkce odvolala již dne 28. 7. 1977. Tato změna ve
společnosti žalobce však nebyla zachycena v obchodním rejstříku, nebyl zde ani
návrh na provedení této změny a zápis z valné hromady žalobce ze dne 28. 7.
1977 byl do sbírky listin
u obchodního rejstříku založen až dne 20. 8. 2003. Soud prvního stupně dovodil,
že žalobce má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, neboť tvrdí-li, že je vlastníkem předmětných nemovitostí,
může dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí jen prostřednictvím
rozhodnutí soudu o určení vlastnictví. Při právním posouzení věci vycházel soud
prvního stupně z ust. § 27 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
(dále jen obch. zák.), ve znění účinném
v době uzavření předmětné kupní smlouvy, a po zhodnocení provedených důkazů
dospěl k závěru, že žalovaná kupní smlouvu uzavírala s důvěrou v zápis v
obchodním rejstříku a žalobce nemůže namítat, že zápis v obchodním rejstříku
neodpovídá skutečnosti; neexistenci dobré víry žalované v zápis v obchodním
rejstříku žalobce
v řízení neprokázal. Kupní smlouva je tedy platným právním úkonem a určovací
žaloba není proto opodstatněná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
15. 11. 2004, č. j. 7 Co 2138/2004 - 173, rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí zaujal odvolací soud
závazný právní názor, že v daném případě nelze na vztah založený předmětnou
kupní smlouvou aplikovat ust. § 27 odst. obch. zák. v tehdy platném znění,
neboť žádné okolnosti nenasvědčují obchodněprávnímu režimu tohoto vztahu, a
proto je třeba vzhledem k ust. § 261 odst. 6 obch. zák. postupovat při
posouzení platnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem jsou nemovitosti, výlučně
podle občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy,
zejména podle ust. § 20 odst. 1 a 2 obč. zák.
Poté Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 31. 5. 2005. č. j.
4 C 627/2003 - 208, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vycházeje
ze závazného právního názoru odvolacího soudu dospěl po doplnění dokazování
dalšími důkazy k závěru, že kupní smlouva ze dne 26. 3. 2003 je neplatná podle
§ 39 obč. zák., protože J. S. nebyl v době jejího uzavření statutárním orgánem,
pracovníkem ani členem společnosti žalobce, a nebyl tudíž oprávněn za žalobce
tuto smlouvu uzavřít. Žalovaný proto vlastnické právo k předmětným nemovitostem
na základě této smlouvy nenabyl a určovací žaloba je proto opodstatněná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.
10. 2005, č. j. 7 Co 2009/2005 - 231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. S
odkazem na své předchozí zrušující usnesení konstatoval, že nic nenasvědčuje
tomu, že by se ve vztahu mezi účastníky založenému kupní smlouvou ze dne 26. 3.
2002 jednalo o vztah obchodní. Vzhledem k tomu, že právní vztah založený touto
smlouvou nikterak, ani nepřímo, nesouvisí s podnikatelskou činností účastníků
tohoto vztahu, jde o vztah občanskoprávní, na nějž nelze aplikovat ustanovení
obchodního zákoníku, tedy ust.
§ 261 odst. 6 obch. zák., ani ust. § 27 odst. 2 obch. zák. v tehdy platném
znění,
a neuplatní se ani judikáty Nejvyššího soudu, kterými žalovaný v řízení
argumentoval (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 839/2002), neboť
tyto se týkají výhradně vztahů obchodních. Protože ochrana dobré víry třetích
osob v zápis
do obchodním rejstříku se týká výhradně vztahů obchodních, je v daném případě
namístě aplikace ust. § 20 obč. zák. ve znění účinném do 31. 6. 2002. Jestliže
J. S. uzavřel za žalobce jako prodávajícího kupní smlouvu o převodu předmětných
nemovitostí, ačkoliv fakticky nebyl statutárním zástupcem žalobce, a ani na
základě jiných skutečností nebyl oprávněn za žalobce takový právní úkon učinit,
je správný závěr soudu prvního stupně, že kupní smlouva je neplatná podle § 39
obč. zák.
Na základě neplatného právního úkonu žalovaná nemohla vlastnictví k
nemovitostem nabýt a žalobce se tudíž oprávněně domáhá určení, že je jejich
vlastníkem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu
vytýká, že pochybil, když v daném případě vyloučil aplikaci ust. § 27 odst. 2
obch. zák. ve znění platném
ke dni 26. 3. 2002, a věc posoudil pouze podle ustanovení občanského zákoníku,
a to navíc nesprávně podle ust. § 20 odst. 2 obč. zák., namísto podle ust. § 33
odst. 2 obč. zák. S poukazem na ust. § 1 odst. 1 a 2 obch. zák., ve znění
platném ke dni uzavření kupní smlouvy, namítá, že obchodní zákoník upravuje
nejen obchodní závazkové vztahy, nýbrž jeho další podstatnou část působnosti
tvoří právní úprava postavení podnikatelů a jiné vztahy s podnikáním
související, jimiž jsou například i vztahy týkající se vedení obchodního
rejstříku upravené v ust. § 27 a násl. obch. zák. Ustanovení § 261 odst. 6
obch. zák. v uvedeném znění pouze doplňuje ust. § 1 odst. 2 obch. zák. tím, že
určuje, jakým předpisem se řídí obchodní závazkové vztahy, pokud nejsou
upraveny
v hlavě II. části třetí obch. zák. a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském
zákoníku. To však neznamená, že by ust. § 1 odst. 2 obch. zák. zcela vylučovalo
aplikaci ustanovení obchodního zákoníku na občanskoprávní vztahy. Navíc
v souvislosti s úpravou obchodního rejstříku a jím ovládaných principů hovoří
obchodní zákoník obecně o „třetích osobách“ (např. v ust. § 27 odst. 3 až 6
obch. zák. ve znění platném do 30. 6. 2005, nyní v § 29 obch. zák.) a neomezuje
tak působnost těchto ustanovení výlučně na podnikatele a obchodní závazkové
vztahy. Poukazuje na to, že po novele provedené zák. č. 216/2005 Sb. platí
podle ust. § 29 odst. 2 obch. zák., že skutečnosti zapsané do obchodního
rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, ledaže zapsaná
osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo dříve. Tato úprava
byla přijata například v souladu s dříve zaujatým a v praxi aplikovaným závěrem
Vrchního soudu v Praze, publikovaným v časopise Právní praxe
v podnikání č. 5/1998, podle kterého jsou skutečnosti zapsané v obchodním
rejstříku podle § 27 odst. 2 obch. zák. účinné vůči každému ode dne, ke kterému
byl zápis proveden. Dále dovolatel s poukazem na ust. § 853 obč. zák. dovozuje,
že nejsou-li právní vztahy související s vedením obchodního rejstříku upraveny
v občanském, nýbrž v obchodním zákoníku, je aplikace obchodního zákoníku na
předmětný vztah dovolena, a to i tehdy, řídí-li se kupní smlouva uzavřená mezi
účastníky občanským zákoníkem.
V dané věci tedy lze ust. § 27 odst. 2 obch. zák. aplikovat a v souladu s
principem negativní materiální publicity obchodního rejstříku uzavřít, že
nebylo-li v řízení žalobcem prokázáno, že žalovaná nebyla v dobré víře o tom,
že zápis v obchodním rejstříku J. S., jakožto jednatele společnosti žalobce,
neodpovídá skutečnosti, nelze namítat neplatnost kupní smlouvy ze dne 26. 3.
2002. Dále dovolatel namítá, že i kdyby byl uvedený názor odvolacího soudu
akceptován, nelze souhlasit
s tím, že na danou věc aplikoval ust. § 20 odst. 1 a 2 obč. zák., když v řízení
bylo prokázáno, že v době uzavření kupní smlouvy nebyl J. S. statutárním
zástupcem žalobce (ač byl takto stále zapsán v obchodním rejstříku), jeho
pracovníkem ani členem, a v úvahu by tudíž přicházelo jen ust. § 33 odst. 2
obč. zák. upravujícího případy jednání za jiného bez plné moci. Navrhl, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že určovací žaloba je
opodstatněná, neboť kupní smlouva účastníků o převodu vlastnictví k předmětným
nemovitostem na žalovaného ze dne 26. 3. 2002 je podle § 39 obč. zák. neplatná,
když za žalobce ji uzavřela osoba, která nebyla statutárním zástupcem žalobce,
a ani
na základě jiných skutečností nebyla oprávněna za žalobce takový právní úkon
učinit. Odvolací soud přitom vycházel z názoru, že právní vztah založený
předmětnou kupní smlouvou je vztahem občanskoprávním, na nějž nelze aplikovat
ustanovení obchodního zákoníku, tedy ani ust. § 261 odst. 6 obch. zák. a ust. §
27 odst. 2 obch. zák. v tehdy platném znění, a protože ochrana dobré víry
třetích osob v zápis v obchodním rejstříku se týká výhradně vztahů obchodních,
je v daném případě namístě aplikace ust. § 20 obč. zák. ve znění účinném do 31.
6. 2002. Jako předběžnou je tudíž třeba vyřešit otázku, kterým právním
předpisem se v daném případě právní vztah založený předmětnou kupní smlouvou
řídí, a zda na něj lze aplikovat ust. § 27 odst. 2 obch. zák.
Podle § 1 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy
tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i
některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními obchodního zákoníku.
Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů
práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se
podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá
tento zákon.
Podle § 261 odst. 6 obch. zák. v témže znění smlouvy mezi osobami uvedenými v
odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II. této části zákona a jsou
upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými
ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.
Do účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb.,
účinné od 1. 1. 2001, zastávala soudní praxe názor, že pokud je předmětem kupní
smlouvy nemovitost, řídila se tato smlouva mezi osobami uvedenými v § 261 odst.
1 a 2 obch. zák., mj. podnikateli, pouze ustanoveními občanského zákoníku, a to
ust. § 588
a násl., neboť tento smluvní typ není v obchodním zákoníku upraven; občanským
zákoníkem se tak řídil celý vztah založený touto smlouvou (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 237/98).
Z ust. § 261 odst. 6 obch. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001 naopak
vyplývá, že úprava tzv. absolutních neobchodů se změnila tak, že smluvní typy
upravené pouze v občanském zákoníku se budou řídit občanským zákoníkem jen v
rozsahu této úpravy, přičemž se ale na ně zároveň použijí obecná ustanovení
obchodního zákoníku.
Podle ust. § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření této
smlouvy proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže
ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti, nestanoví-
li zákon jinak.
Podle § 20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí
ti, kteří jsou k tomu oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací
listinou nebo zákonem (statutární orgány). Podle odst. 2 věty první tohoto
ustanovení
za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní pracovníci nebo členové,
pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to
vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 26. 3. 2002 uzavřeli
účastníci, kteří jsou oba zapsáni v obchodním rejstříku, kupní smlouvu o
převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovaného a že předmětem této
smlouvy nebyly nemovitosti, které jsou součástí podniku, popřípadě části
podniku prodávaného na základě smlouvy o prodeji podniku. Za žalobce jako
prodávajícího tuto smlouvu uzavřel J. S., který v té době byl v obchodním
rejstříku zapsán jako jednatel společnosti žalobce, ačkoliv jej valná hromada
žalobce z této funkce odvolala již dne 28. 7. 1977, avšak tato změna nebyla
zapsána do obchodního rejstříku, a jmenovaný nebyl ani pracovníkem či členem
společnosti žalobce.
Protože kupní smlouva o převodu nemovitosti, je jako smluvní typ upravena
v občanském zákoníku (§ 588 a násl. obč. zák.) a vzhledem k tomu, že předmětem
kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2002 nebyly nemovitosti, které jsou součástí
podniku, popřípadě části podniku prodávaného na základě smlouvy o prodeji
podniku, řídí se právní vztah založený touto smlouvou občanským zákoníkem v
rozsahu úpravy zakotvené v tomto zákoníku a jinak se použijí obecná ustanovení
obchodního zákoníku, tedy i ust. § 27 odst. 2 obch. zák.
Není proto správný názor odvolacího soudu, že právní vztah mezi účastníky
založený předmětnou kupní smlouvou se řídí jen občanským zákoníkem a že na něj
nelze aplikovat ust. § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření
této smlouvy.
Dovolací soud se naopak ztotožňuje s námitkou dovolatele, že vztahy týkající se
obchodního rejstříku, které nejsou upraveny v občanském zákoníku, se použijí i
na tzv. absolutní neobchody, tj. i na kupní smlouvu o převodu vlastnictví k
nemovitostem, která je upravena v občanském zákoníku v ust. § 588 a násl. obč.
zák.
Pro právní posouzení dané věci je tedy rozhodující, zda žalovaná předmětnou
kupní smlouvu uzavírala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku či nikoliv
(ust. § 27 odst. 2 obch. zák.). Protože odvolací soud se v důsledku svého
nesprávného právního názoru, že ust. § 27 odst. 2 obch. zák. nelze v daném
případě aplikovat, uvedenou okolností podstatnou pro právní posouzení věci
nezabýval a dovodil, že kupní smlouva účastníků je neplatná (§ 39 obč. zák.),
je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a že dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl v rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, který byl
při svém rozhodnutí vázán závazným právním názorem odvolacího soudu v
předchozím zrušujícím usnesení, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního
stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta
za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu