USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. RNDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 171/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 19 Co 202/2021-112, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 38 C 171/2019-56, zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky 6 292 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 31 079,52 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání žalobkyně proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé potvrdil, ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 27 608 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 914 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 6 292 Kč a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 67 500 Kč v souvislosti s územním řízením o vydání souhlasu s rozdělením pozemku žalobkyně, které bylo zahájeno podáním ze dne 26. 9. 2013 a skončeno pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Říčany dne 30 7. 2018, č. j. 71595/2018-MURI/OSHT/00410 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II dovoláním. Nejvyšší soud však podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně u vedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud výrokem II rozsudku potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 6 292 Kč.
Ve zbývajícím rozsahu, tedy kde dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části o věci samé potvrzen) není subjektivně přípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Podala-li tak žalobkyně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho vyhovující části, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobkyni příznivě. Podané dovolání tak není subjektivně přípustné. Taktéž v rozsahu, ve kterém žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu