30 Cdo 608/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce V. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I. P.,
zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 37 C 145/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. srpna 2005, č.j. 1 Co 117/2005-89, t a k t o:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení
žalované jejímu zástupci advokátu částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Žalobou o ochranu osobnosti se žalobce v souvislosti se stanoviskem ze
dne
21. května 2002 vypracovaným žalovanou jako advokátkou pro svého klienta – Č.
o. b., a.s. pod názvem „Stanovisko ke smlouvě o poskytování právních služeb a
posudku Ústavu státu a práva AV ČR č.j. 67/02“ (dále jen „Stanovisko“), domáhal
především písemné omluvy, dále sdělení žalované objednateli stanoviska, že
závěr v něm uvedený je nepodložený a nepravdivý; požadoval též vyhotovení
doplňku dotčeného stanoviska a konečně také finanční satisfakci ve výši
2,000.000,- Kč. Poukázal na to, že žalovaná dne 21. května 2002, jako advokátka
zpracovala pod hlavičkou advokátní kanceláře obchodní společnosti C., Č., S. a
spol. uvedené Stanovisko. To se převážně zabývá jednak smlouvou o poskytování
právních služeb, uzavřenou dne 12. listopadu 1998 obchodní společností I. B.
a.s., a advokátem V. N., jednak posudkem Ú. s. a p. A. v. České republiky ze
dne 12. března 2002. Podle žalobce případné právní posouzení jeho jednání
nebylo předmětem zadání rozboru. Žalovaná v něm (přesto) nevybíravým způsobem
vyjadřuje svůj právní názor na jednání žalobce v souvislosti se smlouvou o
poskytování právních služeb. Zcela opomíjí skutečnost, že o vině a trestu za
trestné činy rozhoduje - v souladu s čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod - výhradně soud. Zejména jde o tvrzení, že “N. se proto bezpochyby
dopustil trestného činu podvodu podle ust. § 250 trestního zákona, když
společnost G., resp. třetí osoby (pokud společnost G. nebyla poškozeným, ale
spolupachatelem), uvedl v omyl ohledně existence prodávané pohledávky, získal
tak prospěch v podobě kupní ceny převáděné pohledávky a způsobil škodu nejméně
ve stejném rozsahu“. Toto tvrzení je nepravdivé. Právní rozbor byl předán
obchodní společnosti Č. o. b. a.s., která jej připojila ke svému trestnímu
oznámení ze dne 16. srpna 2001, na jehož základě bylo dne 3. června 2003
zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podvodu. Č. o. b. a.s. také
dotčený právní rozbor hojně využívá při jiných soudních sporech. Uvedený rozbor
je známý v právnických, zejména advokátních kruzích, a je zde žalobci často
předestírán. Jsou s ním konfrontováni i členové jeho rodiny. R. S., s nímž
žalobce uzavřel smlouvu o sdružení, poté, co se o tvrzeních uvedených v rozboru
dozvěděl, zvažoval, že bude iniciovat ukončení činnosti sdružení. Byla tak
zasažena žalobcova osobnostní práva.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č.j. 37 C
145/2003-60, žalované uložil, aby vyhotovila a žalobci předala písemnou omluvu
ve znění: \"Vážený pane, ve svém stanovisku ze dne 21. května 2002 jsem uvedla,
že vzhledem k tomu, že jste právník, musel jste vědět, že pohledávka, kterou
prodáváte společnosti G. neexistuje a společnost G. jste uvedl v omyl ohledně
existence této pohledávky, a proto jste se bezpochyby dopustil trestného činu
podvodu podle ust. § 250 tr. zákona. K tomuto závěru jsem neměla dostatek
podkladů, zejména jsem neměla k dispozici smlouvu o postoupení pohledávky, a
proto je mé tvrzení nepravdivé a nepodložené
a za újmu, kterou jsem Vám tímto způsobila, se omlouvám. I. P..\" Co do
zbývajícího požadovaného textu omluvy, požadavku na vyhotovení doplňujícího
stanoviska a ohledně částky 2,000.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích
žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyhodnotil tu část stanoviska, v níž žalovaná
uvedla,
„že žalobce se bezpochyby dopustil trestného činu podvodu“, jako exces
spočívající v porušení presumpce neviny. I když stanovisko vyhotovila pouze pro
klienta, sama
ho nijak nešířila a nemusela si být vědoma, že bude sloužit potřebám trestního
řízení, mohla předpokládat, že posudek bude mít značnou váhu a jeho obsah se
může stát známým, alespoň v právnických kruzích, což také bylo prokázáno.
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti vyhotovit a zaslat
omluvu napadla žalovaná odvoláním. Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud)
rozsudkem ze dne 16. srpna 2005, č.j. 1 Co 117/2005-89, rozsudek soudu prvního
stupně v napadené části změnil tak, že žalobu, aby žalovaná vyhotovila a
žalobci poskytla omluvu ve shora uvedeném znění, zamítl. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že
žalovaná pro svého klienta – Č., a.s., vypracovala v roce 2002 uváděné
Stanovisko, v jehož závěru je uvedeno, že N. se bezpochyby dopustil trestného
činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Neztotožnil se však s právním
posouzením věci, když dospěl k závěru, že popsaným způsobem nedošlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných § 11 občanského
zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Jednání žalované neposoudil jako její případný
exces. Poukázal na to, že předmětné Stanovisko žalovaná zpracovala v rámci
právní služby, kterou jako advokátka poskytovala svému klientovi, přičemž
vycházela z materiálů, které měla k dispozici. Na jejich základě vyslovila svůj
právní názor, uvedla důvody, které ji k tomuto názoru vedly a v závěru
konstatovala, že se žalobce „bezpochyby dopustil trestného činu podvodu podle §
250 trestního zákona“. Podle soudu druhého stupně šlo v tomto případě pouze o
vyslovení vlastního názoru žalované na jednání žalobce, a to výlučně ke
klientovi, pro něhož k jeho žádosti Stanovisko vypracovala. Vyslovený závěr
nebyl určen veřejnosti, a proto nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv
žalobce chráněných § 11 o.z., zejména nemohla být dotčena jeho čest,
důstojnost, jméno a soukromí. Okolnost, že klient žalované uvedené stanovisko
předal orgánům činným v trestním řízení a že mělo být diskutováno
na právnické fakultě Západočeské univerzity v P., nelze klást k tíži žalované,
neboť zde není příčinná souvislost s jejím jednáním. Protože tak neshledal v
jednání žalované neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nedovodil ani
její odpovědnost podle § 13 o.z.
Rozsudek soudu druhého stupně byl doručen zástupci žalobce dne 5. října
2005
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dne 2. prosince 2005 včasné dovolání
doplněné podáním ze dne 22. listopadu 2006. Jeho přípustnost odvozuje z
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že nebyla respektována zásada
přiměřenosti hájení jeho chráněných zájmů a nebylo vzato v úvahu stanovisko
profesní organizace advokátů. Odvolacímu soudu vytýká hodnocení toho, když
žalovaná sporné vyjádření poskytla svému klientovi, jenž hledal argumenty s
cílem, aby nemusel zaplatit sporný nárok vznesený proti němu žalobcem. Nejde
tedy o stanovisko nestranné. I když povinností advokáta je stát na straně
klienta, žalovaná tak učinila nepřiměřeným způsobem, který jí byl vytknut i
Českou advokátní komorou. Zásah do osobnostních práv žalobce nelze v daném
případě také považovat za nutný. Žalovaná se ve Stanovisku podle
pravděpodobného zadání (v němž ovšem není citováno) měla jako profesorka
obchodního práva vyjádřit k obchodní stránce případu. Pokud zde (však)
vyjádřila názor, že žalobce je pachatelem trestného činu, bylo toto její
vyjádření nejen nad rámec zadání, ale navíc nebylo nutné. Nešlo o vyslovení
názoru, ale o výkon profesní povinnosti způsobem, který rámec profese
překračuje. Proto šlo o zásah protiprávní.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná
souvislost mezi Stanoviskem a jeho publikací. Vypracování Stanoviska bylo totiž
nutným předpokladem pro jeho pozdější zveřejnění. Pokud měl odvolací soud na
mysli, že tento řetězec příčinné souvislosti nebyl pokryt zaviněním žalované,
pak je takové právní posouzení nesprávné. Dovolatel argumentuje stanoviskem
Nejvyššího soudu ČSSR Prz 33/67, v němž je konstatováno, že občanský zákoník k
úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti zavinění nevyžaduje. Z okolností
vypracování stanoviska žalované je navíc zřejmé, že věděla, že bude použito v
soudním sporu, resp. ve více soudních sporech. Vzhledem k tomu, že soudní
jednání je veřejné, musela žalovaná být přinejmenším srozuměna s tím, že
minimálně tímto způsobem bude její difamující tvrzení zveřejněno, takže je dáno
i její zavinění. Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná písemným podáním ze dne 6. dubna
2006. Uvádí, že Stanovisko bylo určeno pouze jejímu klientovi, nikoli
veřejnosti. Danou právní záležitost posuzovala objektivně, bez jakéhokoli
úmyslu zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Nelze tedy souhlasit s jeho
tvrzením, že nešlo o stanovisko nestranné. Žalovaná tu nevystupovala jako
právní zástupkyně svého klienta, nestála na jeho straně, ale působila jako
odborný právní posuzovatel dané právní záležitosti. Sama se ztotožňuje s
rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby podané dovolání bylo
zamítnuto, a žádá o přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (a současně též bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnout podle
dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění
účinném
do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. , stalo se tak ve lhůtě
vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud
svým rozhodnutím změnil odvoláním napadený výrok rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly.
Dovoláním uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem
je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8,
10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na
ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu
jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných
součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z.,
podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1
tohoto ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s
právním řádem. O takovýto zásah pak proto nejde mimo jiné tehdy, když je zásah
dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny
zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.
30 Cdo 1526/2004-68). Tento zásah
do osobnostních práv zůstává ovšem povoleným za předpokladu, že se stal
přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy
fyzické osoby,
na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její
osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána
tam, kde
se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby
dopustí excesu.
V souzené věci je zřejmé, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce
došlo v souvislosti s výkonem jiného subjektivního práva, resp. povinnosti,
stanovených zákonem, konkrétně ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, tj. při zpracování právního rozboru advokátem. Kritériem pro řešení
otázky, zda při tom nedošlo k případnému excesu musí vždy být posouzení, zda
tvrzený zásah lze ještě podřadit pod předpoklad plnění zákonem stanovených
povinností, resp. výkonu zákonem daných oprávnění, nebo zda se již jednalo o
vybočení z rámce takovýchto práv nebo povinností.
Z obsahu spisu vyplývá, že ve Stanovisku z 21. května 2002, konkrétně v jeho
části 3., nazvané „K jednání N.“, žalovaná výslovně uvádí, že “přestože tato
otázka nebyla přímo předmětem mého posudku, považuji za vhodné dodat několik
slov k jednání N.“. Poté následuje expozice sporného názoru o údajném spáchání
trestného činu žalobcem. Bylo proto úkolem soudů, aby na základě konkrétních
okolností daného případu zvážily, zda výrok je takové intenzity, že zasahuje do
práva na ochranu osobnosti žalobce, či je situaci přiměřený. Při zkoumání
přiměřenosti konkrétního výroku je třeba vždy v prvé řadě odlišit, zda se jedná
o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost
každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně
existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení
je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva
na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán způsobem, že zkresluje
skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí
a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého
autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z
hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních)
kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat,
zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a
zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky,
tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (obdobně lze
srovnat nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 154/97 /sv. 10, č. 17/). S
odvolacím soudem lze souhlasit, že sporné tvrzení mělo charakter hodnotového
soudu žalované ve vztahu k jednání žalobce vyslovený vůči vlastnímu klientovi.
Tento závěr zcela zřetelně podporuje jak samotná formulace výroku, tak i
okolnosti, za nichž byl vysloven. Nebylo též popřeno, že žalovaná tento výrok
jinak nešířila. V tomto smyslu je proto správný závěr, že k neoprávněnému
zásahu do práv a na ochranu osobnosti žalobce žalovanou tímto způsobem nedošlo.
Úvahy dovolatele o tom, že žalovaná podle jeho názoru musela být srozuměna s
tím, že toto její tvrzení bude zveřejněno, je pro posouzení této věci
irelevantní. Argumentaci odvolacího soudu vyznívající v závěr, že žalovaná byla
obecně oprávněna vyjádřit svůj právní názor na kvalifikaci určitého jednání
(byť případně učiněný nad rámec zadání jejího klienta) je možno pokládat za
přesvědčivou.
S přihlédnutím k vyloženému je proto třeba rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit
jako správné a souladné s právní úpravou ochrany osobnosti (§ 243b odst. 2
o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto
podané dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když
v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle
§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění do novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné
od 1.9.2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"vyhláška\"). Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro
řízení v jednom stupni z peněžité částky která je předmětem řízení, anebo podle
druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného
ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo
notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž
náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2). Podle § 10 odst. 3
vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb,
jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno
jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny
v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný
úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky
takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku
3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění
do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady
nákladů dovolacího řízení žalované činí 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu