30 Cdo 617/2020

30 Cdo 617/2020-364

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně SOLAR PROJEKT, s. r. o., se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14, identifikační číslo osoby 28092724, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 187 106,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 232/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 13 Co 294/2019-308, takto:

Řízení o dovolání se přerušuje do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212.

Žalobkyně je provozovatelem fotovoltaické elektrárny Roudné. V řízení se domáhá po žalované zaplacení částky 1 187 106,58 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti členského státu Evropské unie za škodu způsobenou jí řádným neprovedením Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických zařízeních (dále jen „Směrnice 2012“), jejíž implementační lhůta uplynula dne 14. 2. 2014. V projednávané věci je pro výsledek řízení o dovolání – mimo jiné – určující, zda Česká republika provedla náležitou transpozici Směrnice 2012 do svého právního řádu, konkrétně do zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), který byl ještě před přijetím Směrnice 2012 novelizován zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, jímž bylo s účinností od 1.

1. 2013 do zákona o odpadech vloženo nové ustanovení § 37p, zavádějící mechanismus financování nakládání s odpadem z fotovoltaických panelů. Předmětem dovolacího přezkumu tak bude prověření správnosti závěru odvolacího soudu vážícího se k čl. 13 Směrnice 2012, tedy zda tam označeným výrobcům uložená povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu („nakládání s odpadem“) dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh již po 13. 8. 2005, nebo vzhledem k novému podřazení fotovoltaických panelů do věcné působnosti Směrnice 2012, oproti do té doby účinné směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES ze dne 27.

1. 2003, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních, až na ty, jež byly uvedeny na trh po 14. 2. 2014 (tedy po uplynutí implementační lhůty). Žalovaná v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud předložil předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 13 Směrnice 2012 Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) za účelem dosažení jejího jednotného výkladu a současně navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil dovolací řízení do doby rozhodnutí SDEU o předběžné otázce.

Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Nejvyšší soud svým pravomocným usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212, přijatým ve skutkově obdobné věci, tamní řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil a současně předložil SDEU dvě předběžné otázky, a sice zda „musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4.

7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013, jejich uživatelům, a nikoli výrobcům“.

V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, položil Nejvyšší soud navazující (druhou) otázku, zda „má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)“.

Vzhledem k tomu, že z podnětu Nejvyššího soudu již probíhá před SDEU řízení, v němž je řešena (předběžná) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o podaném dovolání, Nejvyšší soud podle § 109 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 243b o. s. ř. přerušil dovolací řízení do doby rozhodnutí SDEU o předběžné otázce položené mu Nejvyšším soudem v jiné skutkově obdobné věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 100 851 Kč, a jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 36 189 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, přičemž za správný označil též právní závěr, z něhož rozsudek prvostupňového soudu vychází. Položení předběžné otázky SDEU a přerušení řízení navrhované žalovanou neměl za nezbytné. Ve shodě se soudem prvního stupně z gramatického výkladu čl. 13 odst. 1 věty první směrnice 2012/19, který měl za zcela jasný a vylučující možnost jiného výkladu, dovodil, že financování odpadů z fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13.

8. 2005 mělo být nejpozději po 14. 2. 2014 zajištěno tak, že tyto náklady měli nést výrobci těchto zařízení. Směrnice 2012/19 podle něj nezakládá zpětně povinnost výrobců konkrétních fotovoltaických panelů financovat náklady na jejich recyklaci, nýbrž zavádí obecnou odpovědnost všech výrobců elektrických a elektronických zařízení (jako subjektů schopných surovinu z odpadu reálně využít a snížit do budoucna plýtvání přírodními zdroji a znečišťování životního prostředí) na financování recyklace odpadu, která logicky vzniká až v době, kdy se objeví odpad, což může být i několik desetiletí po uvedení výrobku na trh.

Porovnáním znění čl. 13 směrnice 2012/198 a ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech shledal zjevný nesoulad požadavků daných směrnicí s právní úpravou zákona, v němž byla stanovena ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh od 14. 8. 2005 do 31. 12. 2012 povinnost financování budoucí recyklace odpadů z nich vzniklých nikoliv výrobcům, nýbrž provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou solární panely součástí. Uvedl, že v době nabytí účinnosti nebylo ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech v rozporu s unijním právem, avšak od 14.

2. 2014 (uplynutí transpoziční lhůty) se česká úprava dostala do kolize s úpravou požadovanou ve směrnici 20012/19, pročež uzavřel, že k řádné transpozici směrnice 2012/19 do českého právního řádu nedošlo. Odvolací soud s poukazem na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 19. 11. 1991, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, C-6/90, rovněž konstatoval, že mu v tomto řízení nic nebrání posoudit otázku řádné implementace směrnice 2012/19 do českého právního řádu, byť žádné řízení pro porušení povinnosti podle čl.

258 Smlouvy o fungování Evropské unie není v této souvislosti proti České republice vedeno. Ve shodě se soudem prvního stupně též dovodil splnění všech tří podmínek uvedených v judikatuře SDEU pro přiznání práva na náhradu škody. Cílem porušené směrnice bylo podle odvolacího soudu přiznání práva jednotlivcům. Uvedl, že ačkoliv zkoumaná ustanovení směrnice 2012/19 představují prostředek k plnění cílů politiky Evropské unie v oblasti životního prostředí, zakazují státům takovou právní úpravu, která by přenesla financování recyklace odpadu na jiné osoby než výrobce (mj. na uživatele fotovoltaických elektráren), a tím chrání i právní zájem těchto osob.

Porušení povinnosti žalované řádně transponovat směrnici 2012/19 současně pokládal za dostatečně závažné, neboť jednoznačný výklad čl. 13 nedával členskému státu žádný prostor pro uvážení.

Za situace, kdy by při řádné transpozici předmětné směrnice do vnitrostátního právního řádu nebyla žalobkyně vázána povinností nést náklady recyklace odpadu z jí užívaných solárních panelů (nebyla by povinna zaplatit částku 1 187 106,58 Kč, jež je předmětem tohoto řízení), neboť by tyto náklady nesl jejich výrobce, dovodil též existenci přímé příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a škodou způsobenou žalobkyni.

7. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I a II napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (níže formulovaných) otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem měla za nesprávné a navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadených výroků, zrušit též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k novému projednání. Učinila také procesní návrh, aby Nejvyšší soud dovolací řízení přerušil a věc předložil ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie s předběžnou otázkou týkající se problematického výkladu čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19.

8. Za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu žalovaná považovala tyto otázky: 1) Je právní úprava zakotvená v § 37p odst. 1 a 2 zákona o odpadech přijatá před přijetím směrnice 2012/19 v souladu s čl. 13 této směrnice? Posoudil odvolací soud z hlediska časové posloupnosti přijímání těchto předpisů správně nabytí jejich platnosti a účinnosti? 2) Provedl odvolací soud správný a eurokonformní výklad časové působnosti čl. 13 směrnice 2012/19 ve vztahu k financování odpadních solárních panelů, když dospěl k názoru, že právní úprava v § 37p zákona o odpadech je s ní v rozporu, resp. jde o nesprávnou transpozici této směrnice? 3) Je i s ohledem na princip právní jistoty, legitimního očekávání a zákaz pravé retroaktivity přípustné zpětně uložit výrobcům nést povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a odstranění solárních panelů uvedených na trh od 13. 8. 2005, pokud problematika solárních panelů byla nově začleněna do unijní úpravy až směrnicí 2012/19, jejíž účinnost nastala až uplynutím transpoziční doby dne 14. 2. 2014? Posoudil odvolací soud správně námitku žalované, že uložení povinnosti výrobcům, kteří fakticky uvedli solární panely na trh dle článku 13 směrnice 2012/19, má charakter pravé retroaktivity? 4) Lze povinnosti související s financováním nákladů na odpadní elektrická a elektronická zařízení (dále též jen „OEEZ“) od jiných uživatelů, než jsou domácnosti, vykládat analogicky s přihlédnutím k povinnostem uloženým právní úpravou pro OEEZ z domácností, když unijní právní úprava ve směrnici 2012/19 tyto dvě kategorie OEEZ důsledně rozlišuje? 5) Má se povinnost financovat náklady na sběr, zpracování využití a k životnímu prostřední šetrné odstranění odpadu ze solárních panelů vztahovat „k jednotlivým dílčím splátkám v určitém časovém období, tj. do 14. 2. 2014“ nebo k celkové výši nákladů týkajících se odpadních solárních panelů uvedených na trh před přijetím předmětné unijní právní úpravy?

9. Při posuzování otázky, zda se v daném případě jedná o případ pravé či nepravé retroaktivity směrnice 2012/19, se odvolací soud dle názoru žalované také odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1389/2005, a usnesením ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1233/2013.

10. Žalovaná v dovolání především zdůraznila, že směrnice 2012/19 začlenila solární panely do své působnosti až s účinností od 14. 2. 2014 a nemohla z ní proto plynout povinnost členských států, jež by se týkala financování solárních panelů uvedených na trh před tímto datem, aniž by taková právní úprava porušovala zásadu zákazu pravé retroaktivity. Podle zásady subsidiarity, zakotvené v čl. 5 Smlouvy o Evropské unii, tak bylo do dne 14. 2. 2014 zcela na jednotlivých členských státech, jak zmíněné financování ve svých právních řádech upraví.

Novelizace zákona o odpadech provedená zákonem č. 165/2012 Sb., která reagovala na situaci vyvolanou instalací vysokého počtu solárních panelů, jež v České republice nastala v době, kdy žádná unijní právní úprava řešící financování nákladů na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostřední šetrné odstraňování těchto solárních panelů neexistovala a nebylo nijak právně stanoveno, kdo bude zodpovědný za toto financování po ukončení jejich životnosti, přitom byla přijata ještě před schválením směrnice 2012/12.

Proto byl podle žalované do předmětného zákona začleněn i § 37p odst. 2, který měl pokrýt dobu před její účinností. Česká republika věděla o probíhajícím procesu aktualizace unijních předpisů regulujících nakládání s OEEZ, povinnost tyto předpisy transponovat do jejího právního řádu jí však mohla vzniknout až po jejich přijetí. Tu pak Česká republika též řádně a včas splnila, když povinnost plynoucí z čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 upravila ještě před dnem 14. 2. 2014 (jakož i před dnem samotného přijetí předmětné směrnice) v ustanovení § 37p odst. 1 zákona o odpadech.

Další legislativní změna v době po přijetí směrnice 2012/19 proto již podle ní nebyla nutná. Žádná výtka ze strany Evropské komise týkající se způsobu transpozice dotčeného ustanovení směrnice 2012/19 na adresu žalované nezazněla a ani žádné řízení pro porušení povinnosti vyplývající z čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie není v této souvislosti proti České republice vedeno.

11. Odvolacímu soudu žalovaná též vytýkala, že se spokojil pouze s gramatickým výkladem čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19, aniž by též provedl srovnání různých jazykových verzí tohoto předpisu, a že nesprávně vyložil pojem „historické elektrozařízení“, který zavedla již předchozí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/ES ze dne 27. 1. 2002, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „směrnice 2002/96“). Hraniční den pro odlišování historických elektrozařízení sice zůstal i ve směrnici 2012/19 určen datem 13.

8. 2005, avšak jen ve vztahu k těm elektrozařízením, která již do působnosti unijního práva spadala, což však nebyl případ solárních panelů, na které směrnice 2002/96 nedopadala. Žalovaná se proto domnívala, že pro solární panely je toto hraniční datum zapotřebí vztáhnout až na konec transpoziční lhůty stanovené ve směrnici 2012/19, tj. až na den 14. 2. 2014. Zastávala názor, že zpětné zavedení odpovědnosti výrobce za taková odpadní elektrozařízení, která byla uvedena na trh v období od 14. 8. 2005 do 14.

2. 2014, by znamenalo porušení obecných právních zásad, bylo by v rozporu s legitimním očekáváním výrobců a jednalo by se o retroaktivně stanovenou povinnost. Namítala, že odvolací soud ani blíže nespecifikoval, jací výrobci by měli zajistit financování nakládání se solárními panely uvedenými na trh v období od 14. 8. 2005 do 14. 2. 2014, a že nezohlednil, že takto uložená povinnost by byla v praxi nerealizovatelná, neboť by české orgány musely dohledávat výrobce, kteří konkrétní dané panely uvedly na trh i devět let od jejich prodeje, popř. by sami provozovatelé solárních elektráren museli poplatky po nich regresivně vymáhat, a to za situace, kdy vzhledem k délce časové prodlevy mezi uvedením panelů na trh a ukončením jejich životnosti je patrné, že většina výrobců by již ani nemusela existovat.

Závěrem o tom, že se v daném případě jedná o případ tzv. nepravé retroaktivity, a nikoliv o nepřípustnou pravou retroaktivitu, se podle přesvědčení žalované odvolací soud odchýlil od jí zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, neboť výrobci, kteří fakticky uvedli solární panely v období od 13. 8. 2005 na trh, nemohli předpokládat, že bude později přijata nová právní úprava, která jim nově uloží povinnost nést náklady na financování nakládání s odpadními solárními panely a nemohli tyto budoucí náklady promítnout do jejich ceny.

12. Za jediný správný výklad čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 žalovaná považovala takový, podle kterého se pro solární panely uvedené na trh v době od 14. 8. 2005 do 14. 2. 2014 uplatní stejná pravidla jako pro historická elektrozařízení uvedená na trh do dne 13. 8. 2005, tedy že povinnost financovat náklady dle zmíněného článku je v případě těchto solárních panelů možné uložit i jiným subjektům, než jejich výrobcům. Přímý účinek směrnice 2012/19, k jehož aplikaci odvolací soud přistoupil, přitom podle ní mohl nastat až poté, co členskému státu marně uplynula transpoziční lhůta pro provedení této směrnice do vnitrostátního práva, nikoliv dříve, přičemž solární panely instalované na solární elektrárně žalobkyně byly uvedeny na trh před uplynutím transpoziční doby směrnice 2012/19. Byla přesvědčena, že rozhodným dnem, který určuje, kdo financuje tyto náklady, je datum uvedení solárních panelů na trh a nikoliv časový okamžik, kdy byla splátka uhrazena. Žalovaná nesouhlasila též s posouzením otázky splnění podmínek pro vznik její odpovědnosti za škodu odvolacím soudem, neboť vzhledem k výše uvedeným námitkám měla za to, že nebyla prokázána existence odpovědnostního titulu spočívající v neprovedení řádné transpozice směrnice 2012/19. Poukázala také na skutečnost, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a společností PV Recovery, s. r. o., byla uzavřena dne 28. 6. 2013 podle platné právní úpravy, která nebyla v rozporu s unijním právem, závazek hradit příspěvky na likvidaci odpadu ze solárních panelů žalobkyni vznikl ještě před uplynutím transpoziční lhůty a tvrzená škoda tak nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s transpozicí směrnice 2012/19, která neukládala členským státům povinnost měnit nebo rušit povinnosti vzniklé před jejím přijetím.

13. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, popř. zamítnutí. Zpochybnila řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, v němž podle ní žalovaná pouze polemizuje s právním posouzením nalézacího i odvolacího soudu, aniž by zřetelně uvedla, které z otázek, jež v textu dovolání zformulovala, nebyly dovolacím soudem řešeny, a které odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak tyto otázky vyřešil odvolací soud a jak by měly být vyřešeny podle jejího právního názoru. Tyto otázky (zahrnující i větší množství samostatných podotázek) se podle žalobkyně též svým obsahem zčásti vzájemně překrývají, zčásti se pouze táží na správnost právního hodnocení věci odvolacím soudem a žalovaná navíc připisuje odvolacímu soudu zčásti právní hodnocení, které neučinil (otázka 4).

14. Žalobkyně současně vyjádřila přesvědčení o nedůvodnosti dovolání, z jehož obsahu lze podle ní usuzovat na zpochybnění správnosti závěru soudů obou stupňů, že Česká republika neprovedla řádnou a včasnou transpozici čl. 13 směrnice 2012/19, když i po uplynutí transpoziční lhůty ponechala v platnosti § 37p odst. 2 zákona o odpadech zakládající povinnost hradit náklady na recyklaci solárních panelů uvedených na trh po 13. 8. 2005 provozovatelům fotovoltaických elektráren, ač měla být přenesena na výrobce panelů.

Měla za to, že v dovolání žalovaná pouze opakuje právní argumentaci, kterou namítala již v předchozích stupních řízení a s níž se tyto soudy v celém rozsahu vypořádaly. Podle žalobkyně neobstojí názor žalované, že přijetím úpravy § 37p odst. 2 zákona o odpadech před přijetím směrnice 2012/19 se Česká republika vyhnula povinnosti transponovat ustanovení čl. 13 směrnice. Zdůrazňuje, že neplatí hypotéza žalované, že právní poměry založené ustanovením § 37p odst. 2 zákona o odpadech nemohly být později přijatou směrnicí nijak dotčeny a že právní režim založený předmětným ustanovením mohl zůstat nezměněn i v části, jež se ocitla se směrnicí v rozporu, pokud bylo v čl.

13 odst. 1 směrnice 2012/19 jednoznačně uloženo členským státům zajistit, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostřední šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005 a zahrnujících též odpadní fotovoltaické panely. Do dne 14. 2. 2014, dokdy měly členské státy dle čl. 24 směrnice 2012/19 uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s uvedenou směrnicí, a to ve smyslu čl.

288 Smlouvy o fungování Evropské unie, přitom žalovaná uvedenou povinnost nesplnila. Výklad žalované, podle kterého se na solární panely uvedené na trh v období od 14. 8. 2005 do 14. 2. 2014 uplatní stejná pravidla, jako na historická elektrozařízení uvedená na trh do dne 13. 8. 2005, přitom nemá podle žalobkyně v čl. 13 směrnice 2012/19 žádnou oporu, je v přímém rozporu s jeho zněním, stejně jako je v rozporu i s jednoznačně formulovanou definicí legislativní zkratky „historický odpad“, která je obsažena v čl.

12 odst. 4 směrnice 2012/19, přičemž členské státy nemohou svévolně měnit datum 13. 8. 2005 v případě solárních panelů na datum pozdější.

15. Žalobkyně rovněž odmítla námitku žalované, podle které je výklad čl. 13 dotčené směrnice provedený odvolacím soudem případem nepřípustné pravé retroaktivity. Retroaktivní platby recyklačních příspěvků směrnice 2012/19, napadený rozsudek ani žalobkyně po výrobcích fotovoltaických panelů nepožadují, neboť žaloba se týkala výlučně poplatků uhrazených po marném uplynutí transpoziční lhůty, tj. po 14. 2. 2014. Podle žalobkyně je zřejmé, že tyto recyklační náklady mají být financovány ze strany výrobců, kteří budou působit na trhu v době vzniku těchto nákladů, tedy v době, kdy budou fotovoltaické panely vyřazovány z provozu.

Vzhledem k životnosti panelů náklady na recyklaci výrobcům reálně vzniknou v období od 13. 8. 2025 do 14. 2. 2034, směrnice 2012/19 tedy žádnou zpětně působící povinnost výrobcům těchto panelů neukládá, nýbrž ukládá pouze povinnost směřující do budoucna a poskytuje členským státům i výrobcům dostatečný časový prostor k tomu, aby se na vznik budoucích recyklačních nákladů připravili. Ve světle úvah žalované by pak podle žalobkyně jako nepřípustně retroaktivní muselo být hodnoceno i ustanovení § 37p zákona o odpadech, neboť ani provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu před 1.

1. 2013 nepočítali s tím, že budou nuceni odvádět zálohy na náklady budoucí likvidace solárních panelů, když až do přijetí této právní úpravy tížily tyto náklady vlastníky solárních elektráren. Dále prezentovala názor, že pokud Česká republika výrobce solárních panelů vyrobených po 13. 8. 2005 zcela zprošťuje povinnosti nést recyklační náklady a přenáší ji na jejich uživatele, což současně u žádných dalších druhů elektroodpadu, jenž podléhá čl. 13 směrnice 2012/19, nečiní, popírá tím základní zásady právní úpravy ochrany životního prostředí v Evropské unii, zásadu rovnosti v právech i účel předmětné směrnice.

Žalobkyně také zdůraznila, že zprávu Evropské komise EU Pilot, která obsahuje transpoziční pochybení členských států ve vztahu ke směrnici 2012/19 a na jejíž obsah žalovaná poukazovala, nelze interpretovat jako autoritativní a závazné potvrzení, že transpozice zde neuvedených ustanovení této směrnice, tedy i čl. 13, byla provedena správně, tím spíše není-li z ní patrné, k jakému datu byla zpracována a nejedná-li se ani o zprávu závaznou pro orgány moci soudní. Zpochybnila též důvodnost návrhu žalované na přerušení dovolacího řízení a předložení věci SDEU k vydání rozhodnutí o předběžné otázce, neboť čl.

13 směrnice 2012/19 je podle ní příkladem acté claire, u něhož žádná výkladová nejasnost či nejednoznačnost nenastává.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky vyplývající z § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř., neboť za žalovanou jedná osoba uvedená v § 21a o. s. ř., která má právnické vzdělání a která též dovolání sepsala.

18. Žalovaná výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I a II. Ve vztahu k výroku I, kterým byl odvolacím soudem zamítnut její návrh na přerušení řízení, však neuvádí žádnou argumentaci. Chybí údaj, v čem v tomto směru spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost tohoto rozhodnutí. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedené části. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v části, v níž směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

19. V části, v níž je dovoláním napadán výrok II rozsudku odvolacího soudu, obsahuje dovolání všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

21. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Žalovaná napadla výrok II rozsudku odvolacího soudu i v té části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

23. Otázky 4) a 5) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou. Na jejich řešení totiž napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že lze povinnosti související s financováním nákladů na OEEZ od jiných uživatelů než jsou domácnosti, vykládat analogicky s přihlédnutím k povinnostem uloženým právní úpravou pro OEEZ z domácností a neřešil ani otázku, zda se má povinnost financovat náklady na sběr, zpracování využití a k životnímu prostřední šetrné odstranění odpadu ze solárních panelů vztahovat k jednotlivým dílčím splátkám v určitém časovém období, tj. do 14. 2. 2014, nebo k celkové výši nákladů týkajících se odpadních solárních panelů uvedených na trh před přijetím předmětné unijní právní úpravy. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

24. Byť lze žalobkyni přisvědčit v názoru, že vymezení otázek předložených žalovanou v podaném dovolání, je formulačně poněkud neuspořádané, přičemž tyto otázky se v některých případech obsahově překrývají, základní problémové okruhy, na které tyto otázky míří, nicméně z obsahu dovolání zjistitelné jsou.

25. Ve vztahu k otázkám 1) až 3), tj. k otázkám, jež lze shrnout jako otázky, zda se žalovaná dopustila porušení práva Evropské unie tím, že vzhledem ke znění právní úpravy obsažené v § 37p odst. 2 zákona o odpadech a k okamžiku jejího přijetí na straně jedné a ke znění a výkladu čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 a okamžiku jejího přijetí na straně druhé neprovedla v termínu do 14. 2. 2014 řádnou transpozici zmíněného ustanovení směrnice do českého právního řádu v části týkající se financování nákladů na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době od 13. 8. 2005 do 1. 1. 2013 jejich výrobci, a to aniž by se současně jednalo o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost nové právní úpravy, a zda takové případné porušení unijního práva zakládá odpovědnost žalované za škodu způsobenou tím provozovateli fotovoltaické elektrárny, který tyto náklady po dni 14. 2. 2014 hradil namísto výrobce, však dovolání žalované přípustné je. Ačkoliv v době vydání napadeného rozhodnutí i v době podání dovolání žalované šlo o otázky dovolacím soudem dosud neřešené, v mezidobí byl Nejvyšším soudem v obdobné věci vydán rozsudek ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 880/2019, v němž byly tyto otázky vyřešeny, a od závěrů v něm uvedených se řešení přijaté odvolacím soudem odchyluje.

IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v dovolacím řízení, které bylo přerušeno usnesením ze dne 30. 9. 2020 do doby rozhodnutí SDEU o předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212. Překážka, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno, odpadla vydáním rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 25. 1. 2022, C-181/20.

27. Dovolání je důvodné.

28. V rozsudku velkého senátu ze dne 25. 1. 2022, C-181/20, rozhodl SDEU o předběžných otázkách (předložených mu Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 880/2019): 1) Musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013 jejich uživatelům, a nikoli výrobcům? 2) V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)?

29. V tomto rozsudku se SDEU předně zabýval výkladem čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19, podle kterého členské státy mají povinnost zajistit, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005. V této souvislosti poukázal na definici uvedenou v čl. 3 odst. 1 písm. e) této směrnice, podle níž pod pojem „odpadní elektrické a elektronické zařízení“ nebo „OEEZ“ spadají elektrická a elektronická zařízení, která jsou odpadem ve smyslu čl.

3 bodu 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/98/ES ze dne 19. 11. 2008 (dále též jen „směrnice 2008/98“), včetně všech konstrukčních částí, podsestav a spotřebních materiálů, které jsou součástí výrobku v době jeho vyřazení. Zmínil taktéž čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2012/19 a její přílohy I a II, v souladu s nimiž se tato směrnice již v přechodném období od 13. 8. 2012 do 14. 8. 2018 vztahuje i na fotovoltaické panely. V návaznosti na to poté SDEU uvedl, že unijní normotvůrce naprosto jednoznačně vyjádřil svůj záměr, aby fotovoltaické panely byly považovány za elektrické a elektronické zařízení ve smyslu čl.

3 odst. 1 písm. a) směrnice 2012/19, a tudíž aby spadaly do oblasti působnosti této směrnice. Podle SDEU pak čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 vyžaduje, aby členské státy přijaly právní a správní předpisy nezbytné k tomu, aby odpovědnost za financování nákladů spojených s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů nesli jejich výrobci, a nikoli uživatelé, byly-li tyto panely uvedeny na trh po 13. 8. 2005. Tento článek proto musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13.

8. 2005 ukládá uživatelům těchto panelů, a nikoli jejich výrobcům.

30. S ohledem na tento výklad však SDEU dále posuzoval platnost tohoto ustanovení z pohledu zachování zásady právní jistoty, která v souladu se závěry plynoucími z judikatury SDEU vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich účinky byly předvídatelné, především pokud mohou vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky, tak aby právní subjekty mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. Přitom uvedl, že právní norma stanovená v čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se ratione temporis použije jen tehdy, jsou-li v ní vyjmenované činnosti sběru, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrného odstraňování odpadu z fotovoltaických panelů realizovány v době od 13.

8. 2012, tj. ode dne vstupu této směrnice v platnost. Byly-li totiž takové činnosti provedeny přede dnem 13. 8. 2012, dotčené panely již k tomuto datu neexistovaly a náklady spojené s uvedenými činnostmi tak již byly k datu vstupu směrnice 2012/19 v platnost vynaloženy, takže se čl. 13 odst. 1 na ně nemůže uplatnit. SDEU rovněž připomenul, že podle unijní právní úpravy platné před přijetím směrnice 2012/19 byla povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů upravena článkem 14 směrnice 2008/98, který ponechával na členských státech, zda povinnost nést tyto náklady ponese současný či předchozí držitel odpadu, nebo výrobce či distributor fotovoltaických panelů.

V návaznosti na to pak uvedl, že v části, v níž čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh v době mezi 13. 8. 2005 a datem vstupu této směrnice v platnost, tj. 13. 8. 2012, takže upravuje situace završené před posledně uvedeným datem, nelze toto pravidlo považovat za slučitelné se zásadou zákazu zpětné účinnosti právních aktů, jestliže následně a nepředvídatelně mění rozdělení nákladů, jejichž vzniku již nelze zabránit, protože hospodářské subjekty mohly při obchodních transakcích oprávněně vycházet z rozdělení těchto nákladů stanoveného v tehdy platné právní úpravě, takže toto nové pravidlo zbavuje tyto subjekty jakékoli reálné možnosti, aby se podle něj po jeho vstupu v platnost zařídily.

Použití čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se zpětnou účinností by bylo též v rozporu s cílem této směrnice, tj. s cílem motivovat výrobce k tomu, aby při navrhování svých výrobků zcela zohlednili a usnadnili jejich opravu, možnou modernizaci, opětovné použití, demontáž a recyklaci. Za současného konstatování, že použití čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 se zpětnou účinností je tak v rozporu se zásadou právní jistoty, proto SDEU určil, že toto ustanovení je neplatné v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13.

8. 2005 a 13. 8. 2012 ukládá výrobcům. V návaznosti na tento závěr vyslovil, že čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 tedy musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh až v době od 13. 8.

31. Ve vztahu k druhé otázce SDEU uvedl, že její podstatou je, zda má skutečnost, že české právní předpisy o odpadech, které jsou v rozporu s unijním právem, byly přijaty před přijetím uvedené směrnice, vliv na posuzování podmínek odpovědnosti České republiky za škodu způsobenou uživateli fotovoltaických panelů uvedených na trh v době od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013. V rámci odpovědi na druhou otázku připomenul, že v minulosti opakovaně judikoval, že nárok na náhradu újmy je podle unijního práva přiznán tehdy, jsou-li splněny tři podmínky, a sice: a) porušené pravidlo přiznává jednotlivcům práva, b) porušení je dostatečně závažné a c) mezi porušením povinnosti členského státu a újmou, která poškozeným vznikla, existuje přímá příčinná souvislost.

Při hledání odpovědi na otázku, zda zde existuje dostatečně závažné porušení unijního práva, přitom SDEU zohlednil jednak to, že český zákonodárce vložil § 37p do zákona o odpadech více než měsíc před přijetím směrnice 2012/19, jednak to, že samotná směrnice 2012/19 stanoví v čl. 24 odst. 1 lhůtu, a sice 14. 2. 2014, po jejímž uplynutí musí v členských státech být již v účinnosti právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí. Následně konstatoval, že i když se směrnice 2012/19 jako taková použije ratione temporis od 13.

8. 2012, nelze podle ustálené judikatury SDEU vzhledem k tomu, že účelem lhůty uvedené v čl. 24 odst. 1 směrnice je zejména poskytnout členským státům čas nezbytný k přijetí opatření k jejímu provedení, těmto státům vytýkat, že danou směrnici neprovedly do svého právního řádu před jejím uplynutím. To nic nemění na tom, že členským státům přísluší přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, že výsledku stanoveného směrnicí bude dosaženo k okamžiku uplynutí této lhůty, právě během lhůty k jejímu provedení, a že v době běhu lhůty k provedení směrnice se tyto státy musí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí.

České republice tudíž nelze vytýkat jednání v rozporu s výše připomenutou judikaturou. Vložení § 37p do zákona o odpadech, k němuž došlo v době více než měsíc před tím, než se směrnice 2012/19 stala součástí unijního právního řádu, tak podle závěru SDEU nemůže jako takové představovat dostatečně závažné porušení unijního práva.

32. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 880/2019, s odkazem na svou předchozí judikaturu a na judikaturu SDEU nejprve zopakoval principy (citované výše v rozsudku SDEU), jimiž se řídí odpovědnost každého členského státu Evropské unie za újmu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva s tím, že případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního (unijního) práva jsou sice postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost státu za porušení komunitárního (unijního) práva tak není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zmíněného zákona, avšak ani toto oddělení systémů odpovědnosti za škodu nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v Evropské unii vyplývají.

33. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud následně posuzoval, zda žalovaná porušila svou povinnost plynoucí z čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, podle kterého členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014, a to ve vztahu k povinnosti upravené v jejím čl. 13 odst. 1 (v souladu s nímž členské státy zajistí, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13.

8. 2005). Konstatoval, že novelou zákona o odpadech provedenou zákonem č. 165/2012 Sb., jež byla vyhlášena ve Sbírce zákonů dne 30. 5. 2012, byl s účinností od 1. 1. 2013 vložen do zákona o odpadech § 37p odst. 2, který stanovil, že pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí. Uzavřel, že ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh přede dnem 13.

8. 2012 se žalovaná porušení uvedené povinnosti nedopustila, neboť z rozsudku SDEU, jenž byl v dané věci vydán, vyplynulo, že předmětný čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 je neplatný v rozsahu, v němž ukládá výrobcům povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 (kdy předmětná směrnice vstoupila v platnost). Žádná překážka bránící žalované v tom, aby zmíněné náklady vážící se k fotovoltaickým panelům, které byly na trh uvedeny v tomto období, uložila v zákoně o odpadech hradit nikoliv jejich výrobcům, nýbrž provozovatelům solární elektrárny, z unijního práva neplynula.

Dále dospěl k závěru, že stran fotovoltaických panelů uvedených na trh v období od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013 se však již uplatní závěr SDEU, podle kterého čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z těchto fotovoltaických panelů ukládala jiným subjektům než jejich výrobcům. V této části tedy českou právní úpravu vtělenou do ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech nepovažoval za souladnou s unijním právem.

Dodal však, že jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované za škodu, jež mohla případně v tam projednávané věci vzniknout zaplacením zmíněných nákladů provozovatelkou fotovoltaické elektrárny (byly-li vůbec nějaké takové solární panely součástí její fotovoltaické elektrárny), je však i to, že porušení unijního práva členským státem musí být dostatečně závažné. Dovodil, že o takový případ se nejednalo, neboť ve shodě s dalším závěrem vysloveným SDEU v rozhodnutí o předložené předběžné otázce bylo totiž nezbytné zohlednit skutečnost, že ustanovení § 37p odst. 2 bylo do zákona o odpadech vloženo již dne 30.

5. 2012, tj. více než dva měsíce předtím, než směrnice 2012/19 vstoupila dne 13. 8.

2012 v platnost a než tak mohla vyvolávat právní účinky vůči členským státům, kterým byla určena, stejně jako to, že lhůta, po jejímž uplynutí již musely být v členských státech v účinnosti právní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, uplynula až dne14. 2. 2014, dokdy nebylo možné těmto státům vytýkat, že danou směrnici do svého právního řádu neprovedly. Na základě výše uvedeného proto uzavřel, že ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech, který povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013 ukládal provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou tyto solární panely součástí, nezakládá odpovědnost České republiky za škodu způsobenou těmto provozovatelům neprovedením řádné transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu v termínu, jenž byl v čl. 24 odst. 1 této směrnice stanoven do 14. 2. 2014.

34. Výše uvedené závěry se zcela uplatní též v nyní projednávané věci a je proto zřejmé, že není správné právní posouzení věci odvolacím soudem, který shledal odpovědnost žalované za škodu ve výši 1 187 106,58 Kč (představovanou náklady vynaloženými na příspěvcích na recyklaci elektroodpadu ze solárních panelů tvořících součást jí provozované fotovoltaické elektrárny a uvedených na trh – vzhledem k datu uvedení elektrárny do provozu v roce 2010 – po 13. 8. 2005 a před 1. 1. 2013), jež jí měla být způsobena neprovedením řádné transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu.

35. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu žádné takové vady nevyplývají.

36. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci lze rozhodnout (skutkový stav věci by v případě pokračování řízení u odvolacího soudu – popřípadě u soudu prvního stupně – již nemohl doznat změn, které by byly pro rozhodnutí o věci významné, a odvolací soud by v případě zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení musel bez dalšího rozhodnout způsobem, který vyplývá ze závazného právního názoru dovolacího soudu – § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.), přičemž žalobní požadavek žalobkyně nemůže být ani zčásti úspěšný, Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

37. Vzhledem ke změně rozhodnutí ve věci samé rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst.

1 o. s. ř. nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (výroky o náhradě nákladů řízení v napadeném rozhodnutí pozbývají změnou rozhodnutí ve věci samé své opodstatnění) a též o náhradě nákladů dovolacího řízení. Procesně neúspěšná žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s jejími písemnými podáními v řízení před soudem prvního stupně ze dnů 30. 8. 2017, 6. 3. 2018, 22. 5. 2018, 18. 6. 2018 a 15. 3. 2019, s přípravou účasti na jednání, s její účastí na jednání soudu prvního stupně dne 13. 6. 2019, s podáním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s účastí na jednání odvolacího soudu dne 23. 10. 2019 a konečně s podáním dovolání proti rozsudku soudu odvolacího. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč za každý ze zmíněných desíti úkonů (celkem tedy o částku 3 000 Kč), a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a f) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. 38. Náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím v celkové výši 3 000 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 3. 2022

Mgr. Jiří Němec předseda senátu