30 Cdo 620/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobců a) V. S., a b) A. S., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému A. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 39/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2007, č. j.
13 Co 211/2007-102, takto:
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 22. května 2007, č. j. 13 Co 211/2007-102, jímž byl ve výroku
o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne
8. 11. 2006, č. j. 7 C 39/2006-69, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 13.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobci se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 9. 2. 2006, domáhali
určení, že „žalovaný je výlučným vlastníkem budovy č.p. 178 v K. II, vystavěné
na stavební parcele číslo 958, dále stavební parcely číslo 958, zahrady
parcelní číslo 3980/1 a zahrady parcelní číslo 3980/2, vše v katastrálním území
a obci K., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P.
k., Katastrální pracoviště K., na listu vlastnictví číslo 841 pro katastrální
území a obec K“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že žalovaný uzavřel dne 8. 12.
1998 s M. Z. kupní smlouvu, jíž mu shora uvedené nemovitosti prodal za kupní
cenu ve výši 2,600.000,- Kč, a dále smlouvu o půjčce se zástavou nemovité věci,
na jejímž základě mimo jiné zřídil ve prospěch M. Z. zástavní právo k uvedeným
nemovitostem, a to k zajištění půjčky ve výši 2,600.000,- Kč, která byla
žalovanému na základě této smlouvy poskytnuta. Ve smlouvě o půjčce bylo dále
ujednáno, že v případě nevrácení půjčky je M. Z. oprávněn uspokojit svoji
pohledávku převodem vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě
výše uvedené kupní smlouvy; protože žalovaný půjčku nevrátil, „přešlo“
vlastnické právo na M. Z. (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí nastaly ke dni 26. 4. 1999), který následně kupní smlouvou ze dne
25. 4. 2001 předmětné nemovitosti prodal žalobcům za kupní cenu ve výši
2,000.000,- Kč. Poté žalobci podali žalobu na vyklizení předmětných
nemovitostí, v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím byli
úspěšní, avšak rozsudky soudů obou stupňů ve věci byly zrušeny rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo 2271/2002-60, přičemž
dovolací soud vyslovil právní názor, že kupní smlouva ze dne 8. 12. 1998 je od
počátku neplatná a že žalovaný tak nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných
nemovitostí. S ohledem na tuto skutečnost je podle názoru žalobců třeba stejně
pohlížet i na kupní smlouvu ze dne 25. 4. 2001, na základě níž se měli stát
vlastníky předmětných nemovitostí, neboť platí, že „nikdo nemůže převést více
práv, než sám má“; jestliže se tedy M. Z. nestal vlastníkem nemovitostí,
nemohli se jimi stát ani žalobci. Vzhledem k tomu, že však jako vlastníci
předmětných nemovitostí jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalobci, kteří z
tohoto titulu plní i další povinnosti (platba daně z nemovitostí apod.),
existuje tak rozpor mezi faktickým a právním stavem v otázce vlastnictví a bez
určení vlastnictví žalovaného je právní postavení žalobců i žalovaného nejisté;
tím je dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č.j. 7 C 39/2006-69,
žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že jako
vlastníci předmětných nemovitostí (ve společném jmění manželů) jsou v katastru
nemovitostí zapsáni žalobci, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne
10. 4. 2002, č. j.
9 C 21/2002-24, byla žalovanému a jeho bývalé manželce D. Š. uložena povinnost
předmětné nemovitosti vyklidit a předat prvnímu žalobci do 15ti dnů
od zajištění náhradního bytu, že tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 25. 7. 2002, č. j. 12 Co 444/2002-40, změněn pouze ve lhůtě k
vyklizení nemovitostí, a že oba uvedené rozsudky byly následně zrušeny
rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo 2271/2002-60, a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť dovolací soud
posoudil kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným jako prodávajícím a M. Z. jako
kupujícím jako právní úkon neplatný podle § 39 obč. zák., který nemohl založit
převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalovaného na M. Z.
Účelem této kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998 totiž nebyla koupě předmětných
nemovitostí, ale jejím skutečným účelem bylo, aby nemovitosti přešly do
vlastnictví M. Z. jako úhrada jeho pohledávky za žalovaným (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, či rozsudek téhož
soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99). Za této situace žalobci
podali žalobu na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, a
soud prvního stupně se tak nejprve zabýval otázkou, zda žalobci mají na
požadovaném určení naléhavý právní zájem. Konstatoval, že nemá důvodu hodnotit
odchylně jako otázku předběžnou otázku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12.
1998, na základě které žalovaný hodlal převést vlastnictví k předmětným
nemovitostem na M. Z., od hodnocení, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo 2271/2002-60, a uzavřel, že kupní smlouva ze dne
8. 12. 1998 svým účelem odporuje zákonu, resp. jej obchází, a je tedy ve smyslu
§ 39 obč. zák. absolutně neplatná. Podle názoru okresního soudu je tímto
vlastnictví žalobců zpochybněno, právní stav je v rozporu se stavem evidovaným
v katastru nemovitostí a právní postavení žalobců je proto nejisté; žalobci
tedy na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c)
o. s. ř. Dále dovodil, že je-li kupní smlouva uzavřená dne 8. 12. 1998 mezi
žalovaným a M. Z. absolutně neplatným právním úkonem, pak se M. Z. vlastníkem
předmětných nemovitostí nikdy nestal a nemohl je tedy převést na žalobce. Kupní
smlouva uzavřená dne 25. 4. 2001 mezi M. Z. jako prodávajícím a žalobci jako
kupujícími je tedy taktéž absolutně neplatná, a to podle § 37 odst. 2 obč.
zák., neboť jejím předmětem bylo plnění nemožné, když nikdo nemůže na jiného
převést více práv než sám má.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č. j.
13 Co 211/2007-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku
žalovaného o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení
a naopak se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě
žalobci
na požadovaném určení naléhavý právní zájem mají, neboť je-li zápis
vlastnického práva v katastru nemovitostí v rozporu se stavem faktickým a
nedojde-li k odstranění tohoto rozporu dohodou dotčených stran, event. na
základě jiných zákonem předvídaných skutečností, záznamem podle § 7 odst. 1
zák. č. 265/1992 Sb., pak nelze, než žalovat na určení vlastnictví; za situace,
kdy sám žalovaný nehodlá výsledek řízení o vyklizení sporných nemovitostí, v
němž se otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998 řešila jako otázka
předběžná, akceptovat, a žalobci jsou stále v katastru nemovitostí zapsáni jako
jejich vlastníci, tak nemají jinou možnost, než jít cestou, kterou zvolili, tj.
podat žalobu na určení vlastnického práva žalovaného k těmto nemovitostem.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od
právního závěru Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. 28 Cdo
2271/2002-60, že kupní smlouva ze dne 8. 12. 1998 je absolutně neplatná.
Uzavřel, že nemohl-li M. Z. na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nabýt
vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohl je ani převést na žalobce
kupní smlouvou ze dne 25. 4. 2001, a žalovaný je tak stále jejich vlastníkem,
neboť vlastnictví k nemovitostem nikdy nepozbyl. Námitky žalovaného, že o
vlastnictví nemovitostí nestojí a že tyto užívá jeho bývalá manželka, jíž
převod vlastnického práva k nim přislíbil v rámci vypořádání společného jmění
manželů, odvolací soud označil za irelevantní.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a v němž v podstatě pouze opakuje
totožné námitky, jež uplatňoval v řízení před soudem prvního stupně i soudem
odvolacím. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že je invalidním
důchodcem a nemá dost prostředků ani na vlastní živobytí, natož na placení
nákladů řízení, které žalobci vyvolali podle jeho názoru zbytečně. Je nadále
přesvědčen, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho námitkou nedostatku
aktivní legitimace na straně žalobců, domnívá se, že žalobci na požadovaném
určení nemají naléhavý právní zájem a opětovně poukazuje
na skutečnost, že nemovitosti již řadu let užívá jeho bývalá manželka, která do
nich průběžně investuje potřebné prostředky, a proto by jejich vlastníkem měla
být právě ona, což však soudy odmítly vzít v úvahu. Domnívá se, že v dané věci
nemůže jít „ani
o kladnou, ani o zápornou určovací žalobu“, když „předmětem kladné určovací
žaloby je … určení, že žalobce je vlastníkem nemovitosti“, a „předmětem záporné
určovací žaloby je určení neexistence vlastnického práva toho, kdo je zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník; zápornou určovací žalobou může žalobce
navrhnout jen takový výrok rozsudku, že vlastníkem nemovitosti není žalovaný“,
a v této souvislosti odkazuje na „rozhodnutí 30 Cdo 1865/2002, 22 Cdo 2589/98,
Rc 44/2000“. Soudní řízení je podle jeho názoru nadbytečné, když věc může být
řešena podle zák. č. 265/1992 Sb. Má zato, že podmínky uvedené v § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou splněny, když je zřejmé, že odvolací soud
postupuje rozdílně od citovaných rozhodnutí i od právní teorie, co se týče
obsahu a smyslu určovacích žalob. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen, případně aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla
vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaní se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s
rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda
(a za jakých okolností) žalobci, jež jsou jako vlastníci nemovitostí zapsáni v
katastru nemovitostí, mohou mít ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý
právní zájem na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je žalovaný, který je
neplatnou kupní smlouvou převedl na třetí osobu, od níž nemovitosti rovněž
neplatnou kupní smlouvou koupili žalobci, přičemž žalovaný neposkytl žalobcům
potřebnou součinnost ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu,
že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože
posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má
místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty
v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji
než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a
právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní
rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva
nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě
očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka
naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k
určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních
poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a vůči komu žaloba
o určení směřuje.
Jestliže je předmětem určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. právní vztah
vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále zákona). Zápis ve smyslu
záznamu podle § 7 až 8 zákona totiž soudní výrok o návrhu na určení právního
vztahu (vlastnictví) předpokládá.
Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru
nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje
proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li
navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním
vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které
své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají, a
naopak, je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež je sice jako vlastník
zapsána v katastru nemovitostí, avšak tvrdí, že skutečným vlastníkem je někdo
jiný, je logické, že žaloba na určení bude v tomto případě směřovat vůči tomuto
tvrzenému skutečnému vlastníku nemovitostí.
Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen
osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis
v katastru nemovitostí, případně - jak je tomu i v posuzovaném případě -
osobou, jež své vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí popírá, a
osobou, jež má být jako tvrzený skutečný vlastník do katastru nemovitostí
zapsána.
Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle § 80 písm. c) o. s.
ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo
naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek
naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný
soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu,
což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu
může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky
příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o
rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech
uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a
o. s. ř.).
Platí tedy, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
naopak nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti
osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru
nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp.
zn. 30 Cdo 1333/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn.
3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ
71/97), respektive nesměřuje vůči všem osobám, jež mají být jako skuteční
vlastníci do katastru nemovitostí zapsány.
Jestliže v posuzovaném případě žalovaný z důvodu absolutní neplatnosti kupní
smlouvy ze dne 8. 12. 1998, uzavřené s M. Z. (jednalo se o tzv. propadnou
zástavu - § 39 obč. zák.) nikdy své vlastnické právo k předmětným nemovitostem
nepozbyl, avšak současně odmítá být jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí
a poskytnout v tomto směru žalobcům jakoukoli potřebnou součinnost, nelze
odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení otázky aktivní legitimace
žalobců ve věci a jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., když jim za této situace zákon nedává jinou
možnost, jak změny zápisu v katastru nemovitostí dosáhnout, než podat žalobu na
určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, a docílit tak vydání
rozsudku, jež bude způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru
nemovitostí. Je nepochybné, že postavení žalobců v daném sporu se s ohledem na
vyslovenou absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1998, a potažmo i
kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2001, stalo nejistým a tuto nejistotu vzhledem k
postoji žalovaného není možno odstranit jiným způsobem; za daných okolností
tedy naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení nepochybně je dán, jak
správně dovodily soudy obou stupňů.
Námitka dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 1865/2002 a 22 Cdo
2589/98, není důvodná, neboť citovaná rozhodnutí na daný případ přímo
nedopadají, když vycházejí z odlišných skutkových okolností, respektive z nich
paradoxně dokonce a contrario vyplývá, že odvolací soud při posuzování
naléhavého právního zájmu žalobců postupoval správně (srov. rozsudek ze dne 19.
12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, podle nějž naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví žalobce k nemovitosti není dán, je-li sice žalovaný v katastru
nemovitostí zapsán jako vlastník této nemovitosti, ale vlastnictví žalobce
nepopírá; v takovém případě je namístě postup podle § 7 a 8 zák. č. 265/1992
Sb.), když žalovaný v průběhu celého řízení nesouhlasil s tím, aby byl určen
jako vlastník předmětných nemovitostí.
Taktéž není správná námitka dovolatele, že „zápornou určovací žalobou může
žalobce navrhnout jen takový výrok rozsudku, že vlastníkem nemovitostí není
žalovaný“, když naopak právě na takovémto určení nemůže být dán naléhavý právní
zájem, neboť podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže
být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně; takové
rozhodnutí by ani nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi
účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2589/98).
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a
proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
dovolání žalovaného zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení, majícímu povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.),
občanský soudní řád v § 236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání
žalovaného, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§ 243b odst. 5, § 218
písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci
mají s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 13.000,-
Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle
§ 18 odst. 1 vyhlášky na polovinu a zvýšená o 30 % za zastupování dvou osob
podle § 19a cit. vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 13.300,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům k rukám
advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu