30 Cdo 637/2025-639
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. L., zastoupeného Mgr. Ing. Lenkou Pechovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 6 817 884 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 42/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 25 Co 239/2024-623, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení celkové částky 6 817 884 Kč s příslušenstvím, jež sestává ze 4 samostatných nároků vzniklých v souvislosti s exekučním řízením vedeným u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 4182/2006. Ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 6. 2023, č. j. 25 C 42/2017-566, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 25 Co 325/2023-593. Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání, aniž současně zaplatil soudní poplatek z dovolání.
Byl proto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2024, č. j. 25 C 42/2017-609, vyzván, aby zaplatil soudní poplatek z dovolání dle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tedy ve výši 14 000 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Současně byl poučen o tom, že pokud soudní poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno, přičemž k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Rovněž byl poučen, že soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě soudu sdělí okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek zaplatit. Uvedené usnesení bylo právní zástupkyni žalobce doručeno dne 9. 4. 2024, lhůta pro zaplacení soudního poplatku z dovolání proto žalobci skončila dne 24. 4. 2024. Žalobce soudní poplatek z dovolání uhradil dle záznamu o jeho složení až dne 30.
4. 2024 a posléze opětovně dne 2. 5. 2024. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 5. 2024, č. j. 25 C 42/2017-616, zastavil dovolací řízení (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II) a že žalobci se z účtu soudu vrací soudní poplatek ve výši 28 000 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 17. 7. 2024, č. j. 25 Co 239/2024-623, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady. Otázka běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku určené v usnesení vydaném asistentem soudce (nebo vyšším soudním úředníkem), nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť byla v současné době vyřešena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.
1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, které se odchýlilo od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, na které odkázal žalobce.
Velký senát uzavřel, že lhůta k zaplacení soudního poplatku určená v usnesení vydaném vyšším soudním úředníkem nebo asistentem soudce běží od doručení tohoto usnesení účastníku řízení bez ohledu na jeho právní moc. Vycházel přitom z toho, že usnesení, jímž je účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh (odvolání, dovolání), je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, a odvolání není proti němu přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Vydal-li je vyšší soudní úředník nebo asistent soudce, může proti němu podat účastník námitky; podání námitek má odkladný (suspenzivní) účinek pouze na právní moc usnesení, nikoliv na jeho vykonatelnost, neboť pro usnesení obecně platí, že lhůta k plnění počíná běžet od jeho doručení.
Podání námitek proto na běh lhůty k zaplacení soudního poplatku nemá vliv (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1010/2021). S uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu. Ve zbylé části dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobce v dovolání pro otázku nezohlednění překážek u cizího státního příslušníka pouze uvedl, že Nejvyšší soud by měl již vyřešenou právní otázku posoudit jinak, aniž by uvedl, od kterého svého řešení dané otázky se má dovolací soud podle žalobce odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). V případě otázky chybného vyměření poplatku měl odvolací soud podle žalobce pochybit tím, že se řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, zákon však takový předpoklad přípustnosti dovolání neupravuje. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s.
ř.). Žalobce podle obsahu dovolání napadl usnesení odvolacího soudu rovněž ve výroku II o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu