22 Cdo 1933/2019-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
PHL – G.E.N., s. r. o., IČO 28162684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58,
zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká
36/5, proti žalované J. V., narozené XY, bytem v XY o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C
392/2006, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.
1. 2019, č. j. 15 Co 322/2018-710, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 Co 322/2018-710,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2018, č. j. 21 C
392/2006-615, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
o náhradě nákladů řízení vzniklých státu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 21. 3. 2017, č. j. 21 C 392/2006-504, kterým bylo rozhodnuto o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem specifikovaným v
tomto rozhodnutí. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 15 Co
291/2017-555, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2018, č. j. 15 Co
291/2017-569, podala žalovaná u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 2. 2018
dovolání, které doplnila podáním ze dne 1. 3. 2018 a podáním ze dne 5. 3. 2018. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591,
které vydala vyšší soudní úřednice, vyzval žalovanou, aby do 15 dnů od doručení
tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za dovolání s tím, že pokud nebude
soudní poplatek zaplacen, bude řízení zastaveno. Následně usnesením ze dne 6. 4. 2018, č. j. 21 C 392/2006-615, dovolací řízení pro nezaplacení soudního
poplatku zastavil. Žalovaná zaplatila soudní poplatek za dovolání dne 25. 4. 2018. Dne 6. 9. 2018
požádala o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 C 392/2006-653,
k námitkám podaným žalovanou usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, potvrdil. Usnesení nabylo právní moci dne 22. 6. 2018. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 Co 322/2018-710, k
odvolání žalované potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2018, č. j. 21 C 392/2006-615, o zastavení dovolacího řízení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Uvedl, že žalovaná zaplatila soudní poplatek za
dovolání až po uplynutí lhůty uložené jí usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, a proto k takovému zaplacení
soudního poplatku nemohl přihlédnout. Obdobně nemohl přihlédnout ani k žádosti
žalované o osvobození od soudních poplatků podané po uplynutí lhůty k zaplacení
soudního poplatku. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 Co
322/2018-710, podala žalovaná dne 13. 4. 2019 dovolání (datované dne 12. 4. 2019), které doplnila dalšími podáními doručenými soudu ve dnech 15. 4. 2019 a
16. 4. 2019. Přípustnost dovolání žalovaná opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že návrh na osvobození od
soudních poplatků může podat účastník řízení pouze do konce lhůty k zaplacení
soudního poplatku, přičemž návrh podaný po uplynutí této lhůty nemá vliv na
rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Má za
to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2494/2014.
Pokud dovolací soud dospěje k závěru, že shora
ustálená rozhodovací praxe přijatá v poměrech zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, není v posuzované věci
přiléhavá, protože je nezbytné postupovat podle zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, považuje tuto právní
otázku za doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Má za to, že nelze pravomocně rozhodnout o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku dříve, než je rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního
poplatku, resp. než je dána účastníku řízení příležitosti k zaplacení poplatku,
neuspěje-li se svojí žádostí o osvobození od poplatkové povinnosti. Poznamenává také, že ve výzvě soudu prvního stupně k zaplacení soudního
poplatku za dovolání byla nesprávně poučena o tom, že nebude-li soudní poplatek
zaplacen, soud řízení zastaví. Nalézací soud totiž ve výzvě uvedl, že při
nezaplacení soudního poplatku bude zastaveno řízení před soudem prvního stupně,
a nikoliv dovolací řízení. Tímto postupem porušil čl. 90 Ústavy a čl. 36
Listiny základních práv a svobod. V doplnění dovolání ze dne 14. 4. 2019 žalovaná namítá, že usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, kterým byla
vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání, vydala vyšší soudní
úřednice. V takovém případě však neběží lhůta pro zaplacení soudního poplatku
ode dne doručení tohoto rozhodnutí, ale až od jeho právní moci. Je totiž
důležité zohlednit, že proti rozhodnutí vydanému vyšší soudní úřednicí je možné
podat námitky. Otázku počátku běhu lhůty pro zaplacení soudního poplatku, je-li
výzva k zaplacení soudního poplatku vydána vyšší soudní úřednicí, považuje v
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaná podala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018,
č. j. 21 C 392/2006-591, námitky, o kterých rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1
usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 C 392/2006-653, jež nabylo právní moci
22. 6. 2019. Až od tohoto dne počala běžet lhůta 15 dnů pro zaplacení soudního
poplatku za dovolání. Žalovaná zaplatila soudní poplatek dne 25. 4. 2018. Rozhodl-li odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, o zastavení dovolacího
řízení pro nezaplacení soudního poplatku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V doplnění dovolání ze dne 15. 4. 2019 žalovaná namítá porušení jejího práva na
zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a
to s ohledem na změny ve složení senátu, který o této věci rozhodoval. Poukazuje také na to, že originál usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, nebyl vyhotoven, ve spisu je založen pouze
stejnopis tohoto rozhodnutí. Má za to, že elektronicky vyhotovený a
elektronicky podepsaný stejnopis napadeného usnesení nelze pokládat za veřejnou
listinu, nebyl-li vyhotoven jeho originál. Uvedený postup soudů je v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012.
Dále
namítá, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od
30. 9. 2017, je protiústavní. Poukazuje na skutečnost, že poplatková povinnost
vzniká již podáním návrhu. Je-li soudní poplatek vyšší než 5 000 Kč, nelze jej
platit kolkovými známkami. Účastník řízení nemůže bezhotovostně zaplatit soudní
poplatek, nezná-li variabilní symbol pro tuto platbu. Variabilní symbol je však
účastníku řízení znám až na základě výzvy k jeho zaplacení. Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017,
projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“;
srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), že je uplatněn dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce běhu lhůty k zaplacení
soudního poplatku, vydal-li usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení
soudního poplatku, vyšší soudní úředník.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále také „ZSOP“), nebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v
délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném
uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném
uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Tato právní úprava zákona o soudních poplatcích zdůrazňuje ze zákona plynoucí
povinnost navrhovatele (žalobce) zaplatit soudní poplatek již s podáním žaloby,
přičemž i nadále je ve smyslu § 5 o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 1 ZSOP
zachováno beneficium poučení účastníka o jeho procesních povinnostech (výzva k
zaplacení soudního poplatku), včetně poučení o důsledcích nevyhovění takové
výzvě a poučení o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků podle §
138 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 825/2019).
Podle § 13 ZSOP ve věcech poplatků rozhoduje a postupuje soud nebo správa soudu
podle občanského soudního řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.
Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení
přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Podle § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je
v právní moci.
Podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení,
jímž se upravuje vedení řízení.
Protože proti usnesení, kterým je účastník vyzván k zaplacení soudního
poplatku, není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nabývá
usnesení právní moci na základě § 159 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s.
ř. a § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dnem jeho doručení. Z tohoto důvodu běží i
lhůta k zaplacení soudního poplatku stanovená v takovém usnesení ode dne jeho
doručení.
Specifická situace ale nastává, je-li usnesení, kterým je účastník vyzván k
zaplacení soudního poplatku, vydáno vyšším soudním úředníkem. Je totiž nutné
zohlednit, že proti takovému rozhodnutí je účastník řízení oprávněn podat
námitky do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ve smyslu § 9
odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších
úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále též jen
„zákon o vyšších soudních úřednících“). Podle tohoto zákonného ustanovení
rozhodne o námitkách předseda senátu, který rozhodnutí vydané vyšším soudním
úředníkem bez jednání potvrdí nebo změní. Proti rozhodnutí předsedy senátu o
námitkách, o odmítnutí námitek nebo o zastavení námitkového řízení není
odvolání přípustné. Teprve až doručené rozhodnutí vyššího soudního úředníka,
proti kterému již není možné podat námitky, je v právní moci.
Z toho vyplývá, že pokud je stanovena lhůta ke splnění procesní povinnosti
rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem, běží tato lhůta až ode dne právní
moci takového rozhodnutí nastalé podle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních
úřednících (marným uplynutím lhůty k podání námitek, nebyly-li podány; byly-li
námitky podány, potom doručením rozhodnutí předsedy senátu o těchto námitkách).
Je-li tedy rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního
poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno vyšším soudním
úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci
tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení.
V posuzované věci byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 1018, č. j. 21 C 392/2006-591, vydaným
vyšší soudní úřednicí. Tímto usnesením byla žalované rovněž stanovena lhůta 15
dnů od jeho doručení. Jelikož žalovaná podala proti tomuto usnesení námitky ve
smyslu § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících, nabylo usnesení právní
moci dne 22. 6. 2018, kdy bylo žalované doručeno usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 C 392/2006-653, kterým bylo rozhodnuto o
těchto námitkách. Od tohoto dne rovněž počala běžet lhůta pro zaplacení
soudního poplatku.
Žalovaná zaplatila soudní poplatek dne 25. 4. 2018, tedy před uplynutím lhůty k
jeho zaplacení. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaná nezaplatila soudní
poplatek včas, a soud prvního stupně proto řízení o dovolání žalované správně
zastavil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání žalované je důvodné. Proto Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož
důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud k uvedenému dodává, že z důvodu procesní ekonomie se nezabýval
dalšími námitkami žalované směřujícími do rozhodnutí odvolacího soudu, resp.
soudu prvního stupně, uvedenými v dovolání. Lze také poznamenat, že k doplnění
dovolání ze dne 15. 4. 2019, které bylo učiněno u příslušného soudu 16. 4.
2019, nemohl Nejvyšší soud ani přihlédnout, neboť jej žalovaná učinila až po
uplynutí lhůty k podání dovolání (lhůta k podání dovolání počala běžet dne 14.
2. 2019, kdy bylo žalované doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, a skončila ve
smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 57 odst. 2 o. s. ř. dne 15. 4.
2019).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodl, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu