30 Cdo 686/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v
Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice –
Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 9 C 334/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 58 Co 298/2015-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši
124 999,50 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění)
za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce v žalobě blíže označených správních
řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“), přičemž
žádná z částek požadovaného zadostiučinění za jednotlivá správní řízení
nepřevýšila částku 50 000 Kč. Napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud
odvolací výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku o věci
samé na přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup ČTÚ spočívající v
konstatování porušení práva v tam označených řízeních a proti zamítavému výroku
o zaplacení částky 54 999,78 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy za tam
označená řízení. Výrokem II. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně konstatování porušení práva v
tam označených řízeních a v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 69
999,72 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy za tam označená řízení a ve
výroku o nákladech řízení, kdy tyto soud prvního stupně žádnému účastníkovi
nepřiznal. Výrokem III. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
dovolání žalobce odmítnuto, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť proti tomuto rozhodnutí je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §
229 odst. 4 o. s. ř. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na nalus.usoud.cz). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud
rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních
řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požadovala zadostiučinění v penězích. Dovolání proti výroku II.
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl
potvrzen zamítavý výrok o věci samé ohledně částky 69 999,72 Kč s
příslušenstvím, není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d)
o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o samostatných
nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998
pod č. 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku,
v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je
odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší. Dovolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu, v jakém byl potvrzen vyhovující výrok o věci samé ohledně konstatování
porušení práva v tam označených řízeních, není subjektivně přípustné, proto
dovolací soud v tomto rozsahu dovolání odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k
odvolání není oprávněn [§ 218 písm. b) a § 243c odst. 3 o. s. ř.]. Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou
založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací
soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti
(§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu