30 Cdo 693/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobkyně L. G., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem
v Praze, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 20/2009, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 51 Co
110/2010-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 12. 2008 domáhala náhrady škody v celkové výši
166.527,- Kč s přísl., která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem,
respektive nezákonným rozhodnutím soudního exekutora, který vydal exekuční
příkaz, jímž nařídil postižení práv ve společném jmění manželů přikázáním
pohledávky z účtu manželky povinného, přestože žalobkyně v té době již byla s
povinným rozvedena a měli vypořádáno společné jmění manželů. V důsledku
vydaného exekučního příkazu byla žalobkyni sražena z účtu částka ve výši
141.756,39,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 23 C
20/2009-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.030,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 146.497,- Kč s úrokem
z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční příkaz představuje nezákonné
rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), žalobkyně se však vrácení
požadované částky mohla domáhat po jejích příjemcích z titulu bezdůvodného
obohacení, avšak proti těmto osobám žalobu nepodala. Nárok žalobkyně vůči státu
proto jako předčasný zamítl. Městský soud v Praze, poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. června 2010,
č. j. 51 Co 110/2010-106, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011-129, rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 51 Co
110/2010-142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s
tím, že je nespornou skutečností, že žalobkyně neuplatnila právo na vydání
bezdůvodného obohacení vůči jiné osobě. Na tom nemůže ničeho změnit ani tvrzení
žalobkyně, z něhož vyplývá, že soudní exekutor finanční prostředky sražené
žalobkyni poukázal po odečtení nákladů exekuce oprávněnému ve dnech 26. 4. 2006
a 2. 5. 2007. Okolnost, že se žalobkyně dozvěděla o tom, kdo se na její úkor
obohatil, má význam pro běh promlčecí doby, avšak ani případné promlčení
pohledávky žalobkyně neznamená, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze
uspokojit, neboť i promlčená pohledávka může být za určitých okolností (v
závislosti na tom, zda byla námitka vůbec uplatněna, příp. shledána v rozporu s
§ 3 odst. 1 obč. zák.) soudem v příslušném řízení přiznána a na základě
takového soudního rozhodnutí ji lze vymáhat a uspokojit. Odvolací soud se
ztotožnil i s právním názorem soudu prvního stupně, že pokud obohacený
nereagoval na výzvu či upomínku, nelze z toho dovozovat vznik škody, tj. nemožnost uspokojení pohledávky. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku napadla žalobkyně
dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod
7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolatelka namítla, že žaloba nemůže být shledána jako předčasná, neboť k datu
podání žaloby ani k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nemohl být
jiný nárok žalovatelný. Do vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně dne 24. 11. 2009 nebylo žalobkyni známo, která osoba a v jaké výši obdržela soudním
exekutorem nezákonně sraženou částku. O tom zda a kdy si celou zbylou část
ponechal soudní exekutor neměla žalobkyně informace, neboť do exekučního spisu
nemohla nahlédnout. Otázku zásadního právního významu formuluje takto: „Jaký
vliv má v řízení o nárocích dle zákona č. 82/1998 Sb. dodatečně zjištěná
„nezralost nároků“ poškozeného vůči jiným/třetím povinným osobám odlišným od
orgánů státu na závěr soudu o důvodnosti žaloby poškozeného o náhradu škody dle
z. č. 82/1998 Sb.?“ Neboli zda může být jako předčasná zamítnuta žaloba, když
žalobkyně neměla dostatečné údaje k identifikaci jiných subjektů jako
potencionálních žalovaných, a zda soud neměl raději řízení přerušit do doby
vyčkání právní moci rozhodnutí soudu o žalobách žalobkyně proti subjektům od
státu odlišným. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a
vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní závěry odvolacího soudu
považuje za správné a spravedlivé, a navrhla dovolání odmítnout. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázka, zda soud neměl raději řízení přerušit a vyčkat skončení řízení proti
potenciálním žalovaným, nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť
tato otázka již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012,
sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod č. 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Nadto se jedná o nově uplatněný procesní návrh, neboť žalobkyně v
odvolacím řízení přerušení řízení nenavrhovala a odvolací soud se proto ve svém
rozhodnutí touto možností nezabýval. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru vysloveném již ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011-129, že
škoda, jejíhož nahrazení se žalobkyně domáhá po státu, musí existovat
nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, přičemž důkazní
břemeno o tom, že škoda vznikla, leží na žalobkyni. Vznik škody na straně
žalobkyně v daném případě předpokládá, že její právo na vydání bezdůvodného
obohacení po osobách, které se na její úkor obohatily, se stalo fakticky
nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004). Tvrzení žalobkyně, že ještě v době rozhodování soudu prvního stupně, jí nebylo
známo, které osoby nezákonně sraženou částku obdržely, naznačuje, že v době,
kdy soud o uplatněném nároku rozhodoval, žalobkyně nebyla schopna prokázat
vznik škody, a to ani v průběhu odvolacího řízení, a rozhodnutí soudů o
zamítnutí žaloby tzv. „pro tentokrát“ bylo na místě (k otázce zamítnutí žaloby
pro předčasnost srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V ustanovení § 109 odst. 1 o. s. ř. jsou stanoveny případy, ve kterých je soud
povinen řízení přerušit, a v § 109 odst. 2 o. s. ř.
jsou uvedeny důvody, kdy
soud může řízení přerušit v případě, že postupu řízení brání určitá překážka. Případ žalobkyně však nepředstavuje žádný z důvodů, pro který by soud musel
nebo měl řízení přerušit, neboť skutečnost, že žalobkyně neprokázala vznik
škody, nepředstavuje překážku bránící dalšímu postupu soudu v kompenzačním
řízení. Soud rozhodující v kompenzačním řízení je oprávněn řešit otázku vzniku
škody, a zamítnutí žaloby pro předčasnost je logickým důsledkem toho, že soud
dospěl k závěru, že škoda dosud nevznikla (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 či R 6/2007). Právní závěr odvolacího soudu, že „ani případné promlčení pohledávky neznamená,
že právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze uspokojit“ žalobkyně svým
dovoláním nenapadla, a tudíž se dovolací soud – vázán uplatněnými dovolacími
důvody - nemohl k této otázce vyjádřit. Žalobkyně tudíž nepředložila dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by
byla způsobilá založit dovolací přezkum napadeného rozhodnutí.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo,
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. května 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu