30 Cdo 693/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně L. G., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 20/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 51 Co 110/2010-142, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 12. 2008 domáhala náhrady škody v celkové výši 166.527,- Kč s přísl., která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, respektive nezákonným rozhodnutím soudního exekutora, který vydal exekuční příkaz, jímž nařídil postižení práv ve společném jmění manželů přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného, přestože žalobkyně v té době již byla s povinným rozvedena a měli vypořádáno společné jmění manželů. V důsledku vydaného exekučního příkazu byla žalobkyni sražena z účtu částka ve výši 141.756,39,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24.
listopadu 2009, č. j. 23 C 20/2009-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.030,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 146.497,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční příkaz představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), žalobkyně se však vrácení požadované částky mohla domáhat po jejích příjemcích z titulu bezdůvodného
obohacení, avšak proti těmto osobám žalobu nepodala. Nárok žalobkyně vůči státu proto jako předčasný zamítl. Městský soud v Praze, poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Co 110/2010-106, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011-129, rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 51 Co 110/2010-142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s tím, že je nespornou skutečností, že žalobkyně neuplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči jiné osobě.
Na tom nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobkyně, z něhož vyplývá, že soudní exekutor finanční prostředky sražené žalobkyni poukázal po odečtení nákladů exekuce oprávněnému ve dnech 26. 4. 2006 a 2. 5. 2007. Okolnost, že se žalobkyně dozvěděla o tom, kdo se na její úkor obohatil, má význam pro běh promlčecí doby, avšak ani případné promlčení pohledávky žalobkyně neznamená, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze uspokojit, neboť i promlčená pohledávka může být za určitých okolností (v závislosti na tom, zda byla námitka vůbec uplatněna, příp. shledána v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák.) soudem v příslušném řízení přiznána a na základě takového soudního rozhodnutí ji lze vymáhat a uspokojit.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním názorem soudu prvního stupně, že pokud obohacený nereagoval na výzvu či upomínku, nelze z toho dovozovat vznik škody, tj. nemožnost uspokojení pohledávky. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka namítla, že žaloba nemůže být shledána jako předčasná, neboť k datu podání žaloby ani k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nemohl být jiný nárok žalovatelný. Do vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně dne 24. 11. 2009 nebylo žalobkyni známo, která osoba a v jaké výši obdržela soudním exekutorem nezákonně sraženou částku. O tom zda a kdy si celou zbylou část ponechal soudní exekutor neměla žalobkyně informace, neboť do exekučního spisu nemohla nahlédnout. Otázku zásadního právního významu formuluje takto: „Jaký vliv má v řízení o nárocích dle zákona č. 82/1998 Sb. dodatečně zjištěná „nezralost nároků“ poškozeného vůči jiným/třetím povinným osobám odlišným od orgánů státu na závěr soudu o důvodnosti žaloby poškozeného o náhradu škody dle z.
č. 82/1998 Sb.?“ Neboli zda může být jako předčasná zamítnuta žaloba, když žalobkyně neměla dostatečné údaje k identifikaci jiných subjektů jako potencionálních žalovaných, a zda soud neměl raději řízení přerušit do doby vyčkání právní moci rozhodnutí soudu o žalobách žalobkyně proti subjektům od státu odlišným. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní závěry odvolacího soudu považuje za správné a spravedlivé, a navrhla dovolání odmítnout. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázka, zda soud neměl raději řízení přerušit a vyčkat skončení řízení proti potenciálním žalovaným, nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť tato otázka již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod č. 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nadto se jedná o nově uplatněný procesní návrh, neboť žalobkyně v odvolacím řízení přerušení řízení nenavrhovala a odvolací soud se proto ve svém rozhodnutí touto možností nezabýval.
Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru vysloveném již ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011-129, že škoda, jejíhož nahrazení se žalobkyně domáhá po státu, musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, přičemž důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla, leží na žalobkyni. Vznik škody na straně žalobkyně v daném případě předpokládá, že její právo na vydání bezdůvodného obohacení po osobách, které se na její úkor obohatily, se stalo fakticky nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004). Tvrzení žalobkyně, že ještě v době rozhodování soudu prvního stupně, jí nebylo známo, které osoby nezákonně sraženou částku obdržely, naznačuje, že v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhodoval, žalobkyně nebyla schopna prokázat vznik škody, a to ani v průběhu odvolacího řízení, a rozhodnutí soudů o zamítnutí žaloby tzv. „pro tentokrát“ bylo na místě (k otázce zamítnutí žaloby pro předčasnost srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ustanovení § 109 odst. 1 o. s. ř. jsou stanoveny případy, ve kterých je soud povinen řízení přerušit, a v § 109 odst. 2 o. s. ř.
jsou uvedeny důvody, kdy soud může řízení přerušit v případě, že postupu řízení brání určitá překážka. Případ žalobkyně však nepředstavuje žádný z důvodů, pro který by soud musel nebo měl řízení přerušit, neboť skutečnost, že žalobkyně neprokázala vznik škody, nepředstavuje překážku bránící dalšímu postupu soudu v kompenzačním řízení. Soud rozhodující v kompenzačním řízení je oprávněn řešit otázku vzniku škody, a zamítnutí žaloby pro předčasnost je logickým důsledkem toho, že soud dospěl k závěru, že škoda dosud nevznikla (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 či R 6/2007). Právní závěr odvolacího soudu, že „ani případné promlčení pohledávky neznamená, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze uspokojit“ žalobkyně svým dovoláním nenapadla, a tudíž se dovolací soud – vázán uplatněnými dovolacími důvody - nemohl k této otázce vyjádřit. Žalobkyně tudíž nepředložila dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum napadeného rozhodnutí.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. května 2013 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu