28 Cdo 1512/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně L. G., bytem v P., zastoupené JUDr. Markem Nespalou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
166.527,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
23 C 20/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. června 2010, č. j. 51 Co 110/2010-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Co
110/2010-106, se vyjma části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 23 C
20/2009-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.030,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 146.497,- Kč s úrokem
z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel přitom ze zjištění, že usnesením Okresního soudu pro Prahu – východ ze
dne 9. listopadu 2005, č. j. 7 Nc 5266/2005-6, byla k návrhu oprávněného V. K. nařízena exekuce na majetek povinného P. G.; provedením exekuce byl pověřen
Mgr. O. K., soudní exekutor Exekutorského úřadu v Praze 3, který k uspokojení
pohledávky oprávněného exekučním příkazem ze dne 8. března 2006, č. j. 039 EX
2660/05-17, postihl pohledávku žalobkyně (bývalé manželky povinného) z jejího
účtu u peněžního ústavu – Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s. Na základě
vydaného exekučního příkazu byla z účtu žalobkyně dne 12. 4. 2006 odepsána
částka 141.756,39 Kč, jež byla vyplacena oprávněnému. Usnesením ze dne 7. června 2007, č. j. 7 Nc 5266/2005-81, prohlásil Okresní soud pro Prahu – východ
provedení exekuce postižením pohledávky žalobkyně za nepřípustné a z tohoto
důvodu exekuci částečně zastavil (dle § 268 odst. 1 písm. h/ občanského
soudního řádu). Žalobou uplatněný nárok soud prvního stupně právně kvalifikoval jako nárok na
náhradu škody způsobené žalobkyni soudním exekutorem při výkonu exekuční
činnosti, za kterou – vedle soudního exekutora – odpovídá též stát [§ 4 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“]. Provedení exekuce
postižením pohledávky z účtu žalobkyně u peněžního ústavu (není-li žalobkyně
současně povinnou) označil za nezákonné, též s ohledem na rozhodnutí soudu o
zastavení exekuce tímto způsobem. Vzal za prokázané, že v souvislosti s
odepsáním částky 141.756,39 Kč z účtu přišla žalobkyně o dalších 13.500,- Kč
(státní podpora stavebního spoření, kterou byla po odepsání částky povinna
státu vrátit) a 6.530,- Kč (očekávané úroky z peněžní částky na jejím účtu
složené), jež představují škodu způsobenou jí zmíněným úkonem soudního
exekutora při výkonu exekuční činnosti. Požadavek na náhradu částky 141.756,39
Kč odepsané z jejího účtu označil soud za předčasný, uzavíraje, že vrácení této
částky se může žalobkyně domáhat po osobách, jež částku neoprávněně přijali a
mají povinnost vydat žalobkyni na její úkor takto získané bezdůvodné obohacení
(§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“). V případě částek 2.975,- Kč a 1.368,50 Kč jde
pak o náklady předchozích řízení, jejichž náhrady se žalobkyně mohla domoci již
v dříve skončených řízeních (§ 31 odst. 2 zákona č. 82/1991 Sb.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j.
specifikovaným úrokem z prodlení; „jinak“ jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vzal za
správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho
závěrem, že i stát zde odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni nezákonným úkonem
soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, prováděl-li soudní exekutor
exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně, která není povinnou podle
exekučního titulu. Za správné odvolací soud pokládá rozhodnutí o zamítnutí
žaloby v části, kterou žalobkyně žádá náhradu nákladů předchozích řízení (§ 31
odst. 2 zákona č. 82/1991 Sb.). K jiným závěrům dospěl v případě požadavku
žalobkyně na poskytnutí náhrady škody v částce 141.756,39 Kč, neoprávněně
odepsané z jejího účtu. Dovodil přitom, že odepsáním této částky a jejím
vyplacením nedošlo na straně jiného subjektu ke vzniku bezdůvodného obohacení;
oprávněný podle exekučního titulu získal částku k uspokojení své pohledávky v
rámci nařízené exekuce a obohacení nelze uvažovat ani na straně soudního
exekutora, jenž poškozeným odpovídá za škodu způsobenou při výkonu své činnosti
podle ustanovení § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „exekuční řád“). Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn – podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění
nároku na náhradu škody vůči státu, jde-li o částku 141.756,39 Kč neoprávněně
odepsanou z účtu žalobkyně, pokládá za předčasné. Odvolacímu soudu vytýká, že
se – na rozdíl od soudu prvního stupně – nezabýval tím, zda v důsledku
nesprávného postupu exekutora došlo ke vzniku majetkového prospěchu na straně
jiného subjektu, a to nejenom na straně oprávněného, ale například i u
povinného, za něhož bylo plněno to, co měl jako dlužník plnit on sám. Namítá,
že nárok na náhradu škody může žalobkyně uplatnit vůči státu až tehdy, nemůže-
li dosáhnout uspokojení pohledávky vůči subjektu, jenž je jí povinen bezdůvodné
obohacení vydat. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání je opodstatněné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy prověřením
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou
způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla
svěřena zákonem nebo na základě zákona (dále jen "úřední osoby").
Podle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. za výkon státní správy podle § 3 písm.
b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře
jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti,
sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu
podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení činnost
notáře a soudního exekutora podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.
Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji
způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za
škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti
jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů
tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení exekutor se odpovědnosti
podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při
vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podle odstavce 3 tohoto
ustanovení odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu (§ 4
zákona č. 82/1998 Sb.) tím není dotčena.
Je ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
července 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaný pod č. 44/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že za škodu způsobenou úkony soudního
exekutora při výkonu činností uvedených v § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. –
vedle exekutora samotného (viz § 32 odst. 1 exekučního řádu) – odpovídá též
stát; poškozený má tedy možnost uplatnit nárok jak vůči státu, tak vůči
soudnímu exekutorovi současně (nezávisle) s tím, že při úspěšném uplatnění
nároku proti oběma odpovědným osobám zanikne plněním jedné z nich nárok vůči
druhé, a to v rozsahu poskytnutého plnění.
Odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (jež je odpovědností
objektivní a nelze se jí zprostit; § 2 cit. zákona) pak předpokládá současné
splnění tří předpokladů: 1/ nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup,
2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je
tudíž nezbytnou podmínkou vznik škody na straně poškozeného. O takový případ
nejde tam, kde v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání
peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli
vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit.
Nastala-li v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi poškozeným a
jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, vzniká újma
odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. až tehdy, jestliže v právním vztahu
těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku
poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému
majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008; nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004,
publikované pod C 3031 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck).
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na
náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby
byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody
platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je
rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový
stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí. Neexistuje-li
škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“,
aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za
škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48,
ročník 2011).
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů (správnost těchto
zjištění účastníci nezpochybňují) vyplývá, že nezákonně vedenou exekucí na
majetek žalobkyně (jež byla posléze soudem pro nepřípustnost zastavena; § 268
odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) došlo k postižení pohledávky žalobkyně z jejího účtu
u peněžního ústavu a z účtu žalobkyně (osoby nikoliv povinné) byly takto ve
prospěch jiné osoby (oprávněného) odčerpány peněžní prostředky ve výši
141.756,39 Kč.
Podle § 303 odst. 1 o. s. ř. (jež se přiměřeně použije i na provádění exekuce
přikázáním pohledávky; viz § 65 exekučního řádu, ve znění účinném do 13. 5.
2006) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze
nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu
vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-
li zákon jinak.
Pohledávka z účtu u peněžního ústavu je nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce)
účinně postižena, jen jestliže povinný je opravdu majitelem účtu, ohledně
kterého byla pohledávka přikázána oprávněnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikovaný pod č. 4/2001
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li majitelem tohoto účtu někdo
jiný než povinný, pohledávka z účtu nebyla oprávněnému účinně přikázána a
oprávněnému nemohlo vzniknout právo, aby se z těchto peněžních prostředků
uspokojil.
Získal-li v exekuci oprávněný plnění z majetku jiné osoby, jež sama neměla
povinnost plnit a ani neprojevila vůli plnit za osobu povinnou (§ 454 obč.
zák.), došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (ke vzniku
majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu; § 451 odst. 1 obč.
zák.), které je povinen ochuzené osobě vydat (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, nebo rozsudek ze dne 22.
prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011).
Uzavírá-li tudíž odvolací soud, že k uspokojení oprávněného v exekuci mohlo
dojít i přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelem byla
žalobkyně a nikoliv povinný (a tedy že i v takovém případě dluh povinného
zanikl splněním), jde o závěr očividně nesprávný.
Za situace, kdy žalobkyně neuplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení
vůči obohacené osobě (v exekuci oprávněnému V. K.), popřípadě není-li
prokázáno, že toto právo již nelze uspokojit, je uplatnění práva na náhradu
škody vůči státu předčasné, neboť státem odškodnitelná majetková újma (coby
důsledek nesprávně prováděné exekuce) dosud žalobkyni nevznikla.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší
soud jej proto v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. ve výroku I v části, kterou
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jakož v závislém výroku II o náhradě
nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.) a v
tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé, § 151 odst.
1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu