25 Cdo 2091/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně PC KONT spol. s r.o., se sídlem v Teplicích, Školní 605/18, IČ
47308109, zastoupené JUDr. Jiřím Cajthamlem, Dr., advokátem se sídlem v
Teplicích, Modlanská 20, proti žalované České republice – Českému úřadu
zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 2/1800, o
zaplacení částky 827.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 9 C 32/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2007, č. j. 12 Co
118/2004-157, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2007, č. j. 12 Co
118/2004-157, ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak,
že se žaloba ohledně částky 540.370,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 7. 9. 2002
do zaplacení zamítá, a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.
října 2007, č. j. 12 Co 118/2004-157, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, se odmítá.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 827.052,- Kč s příslušenstvím na náhradě
škody, která jí měla vzniknout nesprávným postupem Katastrálního úřadu v
Teplicích, který provedl vklad vlastnického práva k nemovitosti v její
prospěch, ačkoliv kupní smlouva, jíž měla nemovitost nabýt od Okresního
koordinačního centra České komory Teplice (dále také jen „prodávající“) byla
absolutně neplatná. Žalobkyni tak vznikla škoda ve výši zaplacené kupní ceny,
kterou jí prodávající nevrátil (540.370,- Kč), investic, kterými zhodnotila
nemovitost (208.192,- Kč), daně z nemovitosti (38.088,- Kč) a právních služeb
(40.402,- Kč).
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 9 C 32/2002-103,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 540.370,- Kč s 4% úrokem z
prodlení od 7. 9. 2002 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující
uzavřela dne 25. 11. 1992 s prodávajícím kupní smlouvu k domu č. p. 605 v
Teplicích s účinky vkladu vlastnického práva na základě rozhodnutí
Katastrálního úřadu v Teplicích ke dni 4. 1. 1993. Dne 1. 8. 2001 nabyl právní
moci rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 5. 2001, č. j. 13 C
375/92-120, kterým bylo určeno, že nemovitost č. p. 605 na stavební parcele č.
929/1 v k. ú. Teplice je ve vlastnictví České republiky, neboť kupní smlouva ze
dne 25. 11. 1992 je absolutně neplatná. Soud prvního stupně posoudil nárok
žalobkyně podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen
„zákon“), a dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť
katastrální úřad nepostupoval podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, jestliže povolil vklad
vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch žalobkyně, ačkoliv
převod nemovitosti byl zakázán ústavním zákonem č. 497/1990 Sb., o navrácení
majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní
republiky. Soud dovodil, že škodou je pouze zaplacená kupní cena, neboť její
vrácení nemá žalobkyně pro neexistenci prodávajícího u koho uplatňovat. Žalobu
ohledně částky 208.192,- Kč představující zhodnocení nemovitosti investičními
pracemi neshledal důvodnou proto, že vlastník nemovitosti, který se na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatil, je osobou odlišnou od žalované, označené v
žalobě. Náklady žalobkyně na právní služby považoval rovněž za neopodstatněné,
neboť žalobkyně žádným z advokátů zastupována nebyla, a škodou podle soudu není
ani zaplacená daň z nemovitosti.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17.
10. 2007, č. j. 12 Co 118/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že zamítl žalobu ohledně 540.370,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části
rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a doplnil je o
zjištění, že žalobkyně své právo na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy
vůči prodávajícímu neuplatnila soudní žalobou. Podle odvolacího soudu okolnost,
že katastrální úřad pominul existenci ústavního zákona č. 497/1990 Sb., který
zakazoval dosavadnímu vlastníkovi s předmětnou nemovitostí nakládat, a vycházel
z údajů v předmětné smlouvě a údajů zapsaných v katastru nemovitostí, tedy že
podmínky pro zápis vkladu vlastnického práva byly splněny, nepředstavuje
nesprávný úřední postup, neboť k porušení předepsaných pravidel nedošlo. To, že
se později ukázalo, že podmínky pro zápis vkladu splněny nebyly, však ve svém
důsledku znamená, že příslušný katastrální úřad vydal nezákonné rozhodnutí. I
přes tento závěr nepovažuje odvolací soud nárok žalobkyně za oprávněný, neboť v
důsledku neplatnosti kupní smlouvy jí právní mocí rozsudku Okresního soudu v
Teplicích ze dne 21. 5. 2001 vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 obč. zák. (zaplacené kupní ceny) proti prodávajícímu. Teprve pokud
by se žalobkyně nemohla domoci svého práva na vydání bezdůvodného obohacení na
prodávajícím, mohla by se domáhat svého nároku vůči státu podle zákona (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/1984);
žalobkyně o tomto svém právu věděla, avšak u soudu jej neuplatnila. Ohledně
dalších dílčích nároků odvolací soud vyložil, že nejde o náhradu škody, nýbrž o
nároky z bezdůvodného obohacení vůči skutečnému vlastníku nemovitosti, neboť
žalobkyně investovala do nemovitosti v době, kdy byla přesvědčena, že je
vlastníkem, a později se ukázalo, že jím není.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. S podrobným rozborem
rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 4 Cz 110/1984 namítá,
že odvolací soud opřel své rozhodnutí zejména o tento překonaný judikát z roku
1985 a o nesprávnou aplikaci použitých hmotněprávních i procesních předpisů.
Dovolatelka, aniž formuluje konkrétně otázku zásadního právního významu,
spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání v řešení otázky, která dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vytýká odvolacímu soudu, že ze
skutkového zjištění o nemožnosti vymožení nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vůči prodávajícímu vyvodil nesprávný právní závěr, že nárok žalobkyně
není po právu a že měla vymáhat nárok na vydání bezdůvodného obohacení soudně
včetně exekuční fáze; teprve poté, až by bylo prokázáno, že se svého práva
nemůže takto domoci, mohla by se domáhat svého nároku vůči státu. Žalobkyně
poukazuje na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že
svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči prodávajícímu uplatnila v
řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 375/92, okresní
soud však o jejím návrhu nerozhodl. Konečně vytýká odvolacímu soudu závěr, že
osoba, které byla nemovitost na základě určovacího rozsudku vydána (v tomto
řízení žalovaná), jsou dvě odlišné osoby, přestože v obou případech jde o
Českou republiku. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání jako bezdůvodné
odmítnuto, případně zamítnuto, neboť je ve shodě s odvolacím soudem toho
názoru, že nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu
způsobenou rozhodnutím katastrálního úřadu (rozhodnutí nebylo pro nezákonnost
zrušeno a není splněna ani další podmínka příčinné souvislosti mezi rozhodnutím
o povolení vkladu a škodou). Pro úplnost žalovaná uvedla, že zápisy právních
vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují
pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán jejich opak.
Katastrální úřad se nedopustil nesprávného úředního postupu, pokud vycházel ze
zápisu v katastru, kde byl prodávající zapsán jako vlastník nemovitosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ohledně částky 540.370,- Kč s příslušenstvím, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné. Ve zbývajícím
rozsahu je pak dovolání směřující proti potvrzujícím výrokům rozsudku
odvolacího soudu nepřípustné. Dovolací soud přitom postupoval vzhledem k datu
vydání napadeného rozhodnutí podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl.
II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem lze vůči státu uplatnit
tehdy, není-li možno nárok vyplývající ze závazkového právního vztahu uplatnit
vůči smluvní straně; podrobuje přitom kritice rozhodnutí Nejvyššího soudu
Slovenské republiky sp. zn. 4 Cz 110/1984, z nějž tento závěr vyplývá, a to pro
jeho tvrzenou zastaralost a nepoužitelnost v současné době.
Citované rozhodnutí je výrazem ustálené judikatury dovolacího soudu, která k
obdobnému závěru dospěla i v nedávné době v řadě rozhodnutí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004,
publikované pod C 3031 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck – dále též
jen „Soubor“, či další rozhodnutí, např. 25 Cdo 2601/2010, 25 Cdo 1536/2003, 25
Cdo 953/2003, 25 Cdo 803/2003). I podle současné právní úpravy totiž platí, že
vznikla-li poškozenému újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému
dlužníku, může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou
výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně
dosáhnout uspokojení z prvotního závazkového právního vztahu. Tento závěr plyne
z právní konstrukce odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci
i z občanskoprávního pojetí škody. Škodou zákon míní újmu, která nastala
(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho
majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především
penězi. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o
nároku na náhradu škody tak na něm leží důkazní břemeno o tom, že škoda
vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat
nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (i zde totiž platí
ustanovení § 154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v
době jeho vyhlášení). To se uplatní zejména tam, kde je odpovědnost státu
vztahována k újmě, která plyne ze závazkových vztahů mezi poškozeným a jeho
smluvním partnerem. Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková
situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti,
která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne
teprve tehdy, jestliže v primárním právním vztahu účastníků není možno
dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči
jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud
nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích bylo
pravomocně určeno vlastnické právo České republiky k nemovitosti, za kterou
žalobkyně podle neplatné kupní smlouvy zaplatila kupní cenu Okresnímu
koordinačnímu centru České komory Teplice. Z toho správně dovodil (dovolatelka
v tomto směru námitky nevznáší), že takové plnění představuje bezdůvodné
obohacení plněním z neplatné smlouvy a že kupující (v tomto případě
dovolatelka) má prvotně nárok na vydání kupní ceny vůči prodávajícímu, jímž
bylo podle smlouvy Okresní koordinační centrum České komory Teplice. Nelze však
již souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelka neprokázala vznik
škody, jestliže tento svůj nárok neuplatnila vůči prodávajícímu u soudu.
Pro závěr o faktické nevymožitelnosti nároku od přímého dlužníka, tedy k
prokázání vzniku škody, není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou
pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní
výsledek, tj. není nezbytné, aby existoval zamítavý rozsudek soudu, u nějž byl
nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by
nemohla uspět (např. pro promlčení – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný pod C 1721 v Souboru),
může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit
úspěšnost žaloby, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor
podstoupit. To platí i v případech, kdy je tvrzeno, že povinný subjekt zanikl
bez právního nástupce a že tedy není ani proti komu vést soudní spor, jako je
tomu v dané věci.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v otázce vzniku
škody na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn; Nejvyšší soud České republiky jej proto
ohledně částky 540.370,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 7. 9. 2002 do zaplacení
zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu
vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí
o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně částek 208.192,- Kč (za
zhodnocení nemovitosti), 38.088,- Kč (za zaplacení daně z nemovitosti) a
40.402,- Kč (za zaplacení právních služeb), aniž mu předcházelo zrušující
usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a jde-li zároveň o právní otázku
zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že žalobci
tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Ačkoli žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z
obsahu dovolání (tj. z vylíčení dovolacích důvodů) se podává, že proti této
části rozhodnutí ve skutečnosti nebrojí. Dovolací soud je zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto
označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen
pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Protože dovolatelka ve vztahu k uvedeným výrokům žádnou otázku zásadního
významu neformuluje a nad rámec výhrad, které směřovala vůči měnícímu výroku (a
které byly dovolacím soudem vyřešeny v rámci jeho přezkumu výše), nevznáší
žádné další námitky, které by se vztahovaly k potvrzujícímu výroku, nelze
rozsudku odvolacího soudu přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§ 237 odst. 3 o.s.ř.; dovolání tedy v tomto rozsahu není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto v této části dovolání podle § 243b
odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu