28 Cdo 1345/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně I. J., zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem
Plzeň, Denisovo nábřeží 6, proti žalované CORSAIR (Luxembourg) No 11 S. A., se
sídlem Lucemburské vévodství, Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2,
zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, o
zaplacení částky 68 436,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň
– město pod sp. zn. 19 C 165/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2010, č. j. 11 Co 347/2010-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne12. 11. 2010, č. j. 11 Co 347/2010-110,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 4. 2008 u Okresního soudu Plzeň-město
domáhala, aby z vykonávacího řízení proti povinnému – jejímu manželovi, byly
vyloučeny pohledávky z jejich účtů u peněžních ústavů. Svůj nárok odůvodnila
tím, že závazek povinného vznikl před uzavřením manželství, pročež se jedná o
jeho výlučný závazek, který nelze vymáhat v rámci exekučního řízení postižením
jejího majetku nebo majetku zahrnutého do SJM. Dále namítala, že výkonem
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu může být postižen
toliko účet povinného.
V průběhu řízení podala žalobkyně návrh na změnu žaloby tak, aby soud uložil
žalované zaplatit jí částku 68 436,68 Kč s příslušenstvím (dále jen „předmětná
částka“). Žalobkyně v návrhu na změnu žaloby zopakovala svou předchozí
argumentaci a dále uvedla, že po podání žaloby došlo k vymožení předmětné
částky z jejich účtů. Jelikož však žalovaná uspokojila svou pohledávku z
majetku jiné osoby než povinného, navíc na základě následně zrušených
exekučních příkazů, bezdůvodně se na její úkor obohatila. Okresní soud Plzeň –
město usnesením ze dne 26. 10. 2009, č. j. 19 C 165/2008-57, změnu žaloby
připustil.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, č. j. 19 C
165/2008-89, žalobu v plném rozsahu zamítl. Jelikož žalobkyně žádným věrohodným
způsobem neprokázala, že by finanční prostředky uložené na předmětných
bankovních účtech byly v jejím výlučném vlastnictví, vycházel soud prvního
stupně z předpokladu, že tyto finanční prostředky náležejí do SJM a lze je
proto postihnout exekucí. Dle soudu prvního stupně se žalované ani nedostalo
plnění bez právního důvodu, neboť předmětná částka byla stržena na základě
vydaných exekučních příkazů a i když následně došlo ke zrušení těchto
exekučních příkazů, pohledávka trvá nadále. Žalobě dle soudu prvního stupně
nebylo možno vyhovět rovněž proto, že žalované nebyla exekutorem poskytnuta
celá předmětná částka, ale byly z ní strženy náklady exekuce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 11. 2010, č. j.
11 Co 347/2010-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle odvolacího
soudu nelze výkonem rozhodnutí postihnout pohledávku z bankovního účtu manželky
povinného a výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně tudíž
proběhl zjevně nesprávným postupem. V momentě, kdy byly peněžní prostředky z
účtu odebrány, se však staly součástí SJM, proti němuž již lze vést výkon
rozhodnutí. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně se mohla svého nároku
domáhat žalobou na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dne
17. 2. 2011 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelka konkrétně
namítala, že předmětný závazek vznikl před uzavřením manželství a jedná se
tudíž o výlučný závazkem jejího manžela. Dále dovolatelka uvedla, že nebyla
osobou povinnou a výnos z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávek z jejich účtů
byl proto žalované vyplacen neprávem; z hlediska hmotného práva se dle názoru
dovolatelky jedná o nárok z bezdůvodného obohacení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 9. 3. 2011 uvedla, že dovolání není
přípustné. Dle žalované byl právním důvodem plnění vydaný exekuční příkaz,
pokud by k bezdůvodnému obohacení na úkor dovolatelky přeci jen došlo, pasivně
legitimována není žalovaná, ale povinný. Dále žalovaná uvedla, že dovolatelka
ani neprokázala existenci a výši svého nároku.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ustanovení
§ 241a odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání dovolatelky směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost
dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj.
pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávané věci dospěl dovolací
soud k závěru, že věc má být po právní stránce posouzena jinak, než ji
posoudily soudy nižších stupňů. Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
Podle ustanovení § 451 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, je povinen obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je
bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,
plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který
odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Předmět
bezdůvodného obohacení se musí podle § 456 obč. zák. vydat tomu, na jehož úkor
byl získán. Bezdůvodně se v souladu s § 454 obč. zák. obohatí i ten, za nějž
bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Z uvedených ustanovení plyne, že
předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových
hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné
obohacení negativně projeví. V posuzované věci je třeba vyjít ze závěrů formulovaných již v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 (zveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2001 civ.), v kterém
Nejvyšší soud rozebral postavení majitele účtu a dovodil, že oprávnění (nároky)
majitele účtu, spočívající - obecně vzato - v tom, aby mu nebo jím určeným
osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění
sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu,
představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout
výkonem rozhodnutí (…). Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu může být nařízen a
proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z
účtu není způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly
vloženy peněžní prostředky povinného, případně peněžní prostředky patřící do
společného jmění manželů (povinného a majitele účtu). Odvolací soud s odkazem
na toto usnesení správně dovodil, že účty dovolatelky jako (toliko) manželky
povinného byly v rámci výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u
peněžního ústavu postiženy neoprávněně. Se závěrem odvolacího soudu, že i přes
nesprávně provedený výkon rozhodnutí se žalovaná na úkor dovolatelky bezdůvodně
neobohatila, se však již dovolací soud z dále rozvedených důvodů neztotožňuje. S řízením o výkon rozhodnutí souvisí tzv. žaloba z lepšího práva, která slouží
k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získaného výkonem
rozhodnutí z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento
výtěžek vyplacen. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z
bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce
majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo
postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek
(výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem
(je možno připomenout, že v posuzovaném případě vykonávací řízení neproběhlo v
souladu se zákonem), nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění
mohl ponechat.
Pro závěr, zda měl žalovaný k přijetí plnění právní důvod, není
rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné
právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné
osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li
správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy
plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s
výsledky vykonávacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009 nebo Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde, Praha 2004, s. 846 – 847). Jestliže v posuzované věci došlo k výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávek z
účtů dovolatelky (a následnému převodu takto získaných peněžních prostředků na
účet žalované), potom pohledávky z účtů dovolatelky vůči jejím peněžním ústavům
– bankám zanikly. Naproti tomu žalovaná získala pohledávku z účtu vůči svému
peněžnímu ústavu – bance. V podstatě tedy došlo k (nedobrovolnému) postoupení
pohledávek z dovolatelky na žalovanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009). Dovolací soud v této souvislosti uvádí,
že podle § 118 odst. 1 obč. zák. mohou být předmětem občanskoprávních vztahů
nejen věci, ale pokud to jejich povaha připouští, i práva nebo jiné majetkové
hodnoty. Mezi nejobvyklejší případy, kdy je právo předmětem občanskoprávního
vztahu, patří právě postoupení pohledávky. Současně jedním z předpokladů vzniku
bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání nejen „věci“, ale i jiných
majetkových hodnot. Přikázáním pohledávek z účtů dovolatelky tak na straně
žalované došlo k neoprávněnému získání majetkové hodnoty v podobě pohledávky
žalované z účtu, která se negativně projevila v majetkových poměrech žalobkyně. Jelikož k převodu došlo bez právního důvodu (žalovaná měla hmotněprávní nárok
vůči manželovi dovolatelky a nikoliv proti dovolatelce), vzniklo na straně
žalované bezdůvodné obohacení. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že naproti tomu
se převod peněz nijak neprojevil v hodnotě společného jmění dovolatelky a
povinného (protože jak již bylo uvedeno, pohledávka z účtu, jehož majitelem je
jeden z manželů, není součástí společného jmění) nebo ve výlučném majetku
povinného, na který jako jediný měl být výkon rozhodnutí veden (srov. citované
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1774/99 nebo např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1284/2002). Za této situace nezbývá
než uzavřít, že právní názor odvolacího soudu, dle kterého by si žalovaná mohla
ponechat plnění, které v důsledku pochybení státu či soudního exekutora získala
nikoliv z majetku povinné osoby (jejího dlužníka), ale v podstatě z majetku
třetí osoby, není správný. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.). Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.