30 Cdo 1509/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-111 5 Luxembourg,
Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, reg. č. B 90447,
zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55,
proti žalovanému Finančnímu úřadu v Bruntále, se sídlem v Bruntále, Ruská 3, o
zaplacení částky 622.252,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Bruntále, pod sp. zn. 10 C 348/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2008, č.j. 56 Co 220/2008-216,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 30.216,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jeho zástupkyně Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 55.
622.252,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že
žalobce nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. července 2003 jako
postupník od postupitele České spořitelny, a.s., pohledávku ze smlouvy o úvěru
č. 5311 – 2515059 – 828, poskytnutého v původní výši 733.082,20 Kč, uzavřené
dne 20. března 1992, tedy pohledávku za dlužníkem – společností GOLEM-IMPEX,
s.r.o., a to jistinu v částce 523.776,20 Kč s příslušenstvím (tj. v souhrnné
výši částku 2.907.214,22 Kč), zajištěnou zástavním právem k nemovitosti –
objektu občanské vybavenosti bez č.p. na pozemku parc. č. 4507, zapsaném na LV
č. 1722 a 1870 pro obec Bruntál, k.ú. Bruntál-město, v katastru nemovitostí u
tehdejšího Katastrálního úřadu v Bruntále, ve spoluvlastnictví společnosti
MIDAR, spol. s r.o. a fyzické osoby, M. R. Uvedené zástavní právo vzniklo na
podkladě zástavní smlouvy ze dne 20. března 1992 a bylo registrováno tehdejším
Státním notářstvím v Bruntále dne 6. dubna 1992 pod č. reg. 2R III./131/1992. Podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. července 2003 je toto zástavní
právo nyní zapsáno v katastru nemovitostí pro Moravskoslezský kraj, Katastrální
pracoviště v Bruntále, ve prospěch žalobce. V řízení o výkon rozhodnutí
prodejem nemovitosti vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 1E
1425/2001 ve věci oprávněného Finančního úřadu v Bruntále proti povinnému M. R. bylo o rozdělované podstatě rozhodnuto usnesením ze dne 9. dubna 2004, č.j. 1E
1425/2001-154, tak, že ve druhém pořadí (po pohledávce státu z titulu nákladů
řízení) byla z výtěžku prodeje uspokojena pohledávka oprávněného finančního
úřadu v Bruntále v částce 622.252,80 Kč. Zástavní právo k označené nemovitosti
bylo podle § 72 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v
tehdy účinném znění, do katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalovaného ke
dni 29. března 2000. Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení o výkon
rozhodnutí téže nemovitosti byla porušena řada procesních práv žalobce, neboť
mu nebyly jako zástavnímu věřiteli doručeny usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí, o ceně nemovitosti, dražební vyhláška, případně usnesení o udělení
příklepu na vydražené nemovitosti, a žalobce nebyl předvolán k jednání o
rozvrhu rozdělované podstaty. Nemohl proto přihlásit svou pohledávku zajištěnou
zástavním právem na označené nemovitosti do zahájení dražebního jednání a
nemohl stejnou pohledávku, včetně jejího příslušenství, vyčíslit a uvést, do
jaké skupiny patří, případně popřít ostatní vyčíslené pohledávky co do jejich
pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí. Soud prvního stupně se pak
zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení a v obou
případech dospěl k negativnímu závěru. Pokud jde o žalobce, uvedl soud prvního
stupně, že v dané věci vznikl nárok na zaplacení postoupené pohledávky podle
smlouvy o úvěru nejpozději do 31.prosince 1993, tedy před datem 1. září 1998. Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 1992 do 31.
srpna 1998 se zástavní
věřitel mohl domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem
nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, které však v dané
věci neexistovalo. Pasivní legitimaci žalovaného pak žalobce neprokázal a ani
netvrdil rozhodné skutečnosti, na základě kterých by byla dána. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci částku 622.252,80 Kč. Současně nově rozhodl o nákladech řízení před
soudem prvního stupně a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, dospěl však k odlišnému
právnímu hodnocení. Podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě se
jedná o žalobu z lepšího práva, neboť část výtěžku prodeje nemovitosti
odpovídající výši žalované částky byla v řízení o výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí vyplacena žalovanému na úkor žalobce a tím bylo ve stejném řízení
porušeno žalobcovo právo na uspokojení jeho pohledávky zajištěné zástavním
právem na dražené nemovitosti. Vzhledem k datu účinnosti smluvního zástavního
práva sjednaného ve prospěch právního předchůdce žalobce (6.4.1992) měla být
žalobcova pohledávka zařazena ve smyslu § 337 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) do třetí skupiny pohledávek uspokojovaných ve
výkonu rozhodnutí z rozdělované podstaty a podle odst. 5 téhož ustanovení,
písm. d) měla být uspokojena před pohledávkou žalovaného, neboť jeho zástavní
právo k nemovitosti vzniklo teprve ke dni 29. března 2000. S poukazem na
rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 25 Cdo 2489/2003, dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k bezdůvodnému
obohacení žalovaného na úkor žalobce podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „obč.zák.“). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 23. prosince 2008 a téhož
dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v
něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nesprávné právní
posouzení věci spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil žalobu jako
žalobu z lepšího práva, ačkoli stěžejní nezákonností, ke které v průběhu řízení
o výkon rozhodnutí došlo, bylo to, že v důsledku nesprávného úředního postupu
soudu došlo k faktickému popření práva žalobce řádně uplatňovat svá práva při
řízení. Skutečnost, že na úkor žalobce byl uspokojen jiný účastník řízení, tak
nenastala v důsledku nesprávného rozhodnutí o výtěžku (jak tomu bylo v případě
odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června
2004, sp.zn. 25 Cdo 2489/2003), nýbrž v důsledku toho, že soud neumožnil
žalobci uplatnit svůj nárok vůči povinnému z výkonu rozhodnutí. Proto se
domnívá, že nárok žalobce nelze uplatnit z tohoto titulu, ale jako nárok na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou,
zda žalobci vůbec svědčilo lepší právo při výkonu rozhodnutí. Žalovaný proto
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce (prostřednictvím své advokátky) ve svém písemném vyjádření k dovolání
odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele a navrhl, aby dovolací soud
předmětné dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho
mínění správné.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vychází z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009, jímž byl změněn
občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom
vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Zejména namítá, že žalobce se nemohl domáhat
náhrady žalobou z lepšího práva, ale výlučně žalobou na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. O nesprávné právní
posouzení věci pak jde tehdy, jedná-li se o omyl při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. Tak tomu je tehdy, jestliže soud použije jiný právní předpis,
než který měl správně použít nebo jestliže aplikuje sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci přitom může
být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu s exekučním řízením souvisí rovněž
tzv. žaloba z lepšího práva, kterou soudy projednávají ve sporném řízení. Jde o
žalobu věřitele povinného proti tomu, komu byl v exekuci vyplacen výtěžek,
popř. jeho část (získaný např. z prodeje nemovitosti povinného), odůvodněnou
tvrzením, že žalobcovo právo na uspokojení z výtěžku exekuce bylo v exekučním
řízení porušeno, neboť žalobce měl s ohledem na pravost, výši, skupinu či
pořadí pohledávek lepší právo než žalovaný, jenž výtěžek zpeněžení majetku
povinného získal. Je-li – podle skutkového vylíčení – důvodem žaloby tvrzení, že výtěžek z
exekuce (jeho část) náležel žalobci, jehož právo na uspokojení pohledávky proti
jeho dlužníkovi (povinnému v exekuci) bylo porušeno tím, že na jeho úkor
výtěžek (jeho část) neprávem získal žalovaný, jde o nárok z bezdůvodného
obohacení (srov. např. již dříve citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2005 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008). V případě tzv. žaloby z lepšího práva se jedná o žalobu na plnění [§ 80 písm. b)], kterou se třetí osoba (jako žalobce) domáhá po osobě (jako žalovanému),
které byla v řízení o výkon rozhodnutí vyplacena pohledávka (mzda, plat apod.)
povinného nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovitosti
anebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším
oprávněném nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve
výši odpovídající přijatému plnění.
Důvodem žaloby je, že výnos z pohledávky
(mzdy, platu apod.) nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci,
nemovitosti nebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení, byl těmto osobám v
rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyplacen (uvažováno z pohledu hmotného
práva) neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu
výkonu rozhodnutí než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného
práva) tento výnos (výtěžek) náležel jemu. Tato žaloba uvedeným způsobem slouží
ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení se z výnosu (výtěžku) výkonu
rozhodnutí bylo ve vykonávacím řízení porušeno. Třetími osobami se tu rozumí osoby, které ve vykonávacím řízení nebyly
oprávněnými, dalšími oprávněnými nebo povinnými a které se nezúčastnily řízení
o výkon rozhodnutí ani v té jeho části, v níž se jednalo a rozhodovalo o
uhrazení pohledávek věřitelů povinného. Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy,
jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez
právního důvodu (§ 451 obč.zák.). Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby
žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a
provedeným v souladu se zákonem (zákonem upravujícím nařízení a provedení
výkonu rozhodnutí), nepředstavuje to právní důvod k tomu, aby si takto získané
plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není
rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné
právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné
osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li
správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy
plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s
výsledky vykonávacího řízení (srov. Občanský soudní řád, JUDr. Ljubomír Drápal,
JUDr. Jaroslav Bureš a kol.: komentář II. díl, C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 2223 - 2224). K argumentaci odvolatele, že svůj nárok mohl žalobce uplatňovat výlučně jako
nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb., uvádí dovolací soud, že bylo-li ve věci vydáno příslušným
orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v
obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu
ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb.; případné nesprávnosti či vady při
zjišťování podkladů a při jejich posuzování, které se následně projevily v
obsahu vydaného rozhodnutí, mohou být z hlediska odpovědnosti státu za škodu
zvažovány jedině podle ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.1.2010, sp.zn. 25 Cdo 1293/2009). Je třeba připomenout, že v případném sporu o náhradu škody, která by měla být
způsobena vadným soudním rozhodnutím, je podmínkou odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost.
Tento závěr je
v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a
odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o
odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí
vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 4030, C. H. BECK). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je
i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu
předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný
úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000). Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný, a proto
dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem
o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady představují odměnu advokáta za
zastoupení žalobce v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním písemného
vyjádření k dovolání žalovaného a činí podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5) §
10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po
novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 24.880,- Kč. Náklady jsou dále
tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření
žalobce k dovolání žalovaného - (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb.), to vše s připočtením částky 5.036,- Kč představující 20% daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 30.216,- Kč je dovolatel
povinen zaplatit žalobci, a to k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.