28 Cdo 4531/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně Č.S.O.B. L., a. s., proti žalovanému Ing. T. V.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 198.000,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 136/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2008, č. j. 12 Co
1015/2007-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2008, č.
j. 12 Co 1015/2007-104, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2008, č. j.
12 Co 1015/2007-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala žalobou, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit
jí částku 198.000,- Kč s tím, že ke dni 21. 12. 2004 byla vlastnicí osobního
automobilu V. P. V. 1,9 TDi, (dále jen „automobil“), který leasingovou smlouvou
ze dne 9. 9. 2003 pronajala M. Ch. K návrhu žalovaného jako oprávněného byla
usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 2. 2004, č. j. E-Nc 1194/2004-6,
nařízena exekuce proti povinnému M. Ch. Pověřený exekutor Mgr. J. N. sepsal
automobil jako movitou věc povinného, prodal jej v dražbě dne 21. 12. 2004
vydražiteli P. M. za cenu 198.000,- Kč a výtěžek dražby vyplatil téhož dne
žalovanému. Rovněž dne 21. 12. 2004 podala žalobkyně žalobu na vyloučení
automobilu z exekuce, kterou Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 30. 10.
2005, č. j. 11 C 445/2004-29, zamítl, neboť automobil přešel na vydražitele.
Žalobkyně se proto tzv. žalobou z lepšího práva domáhala po žalovaném, aby jí
jako oprávněný z exekuce vyplatil částku, kterou získal exekuční dražbou
automobilu v jejím vlastnictví.
Žalovaný namítal, že žalobkyně ke dni dražby nebyla vlastnicí vozu a že mu
nevzniklo bezdůvodné obohacení, neboť předmětnou částku obdržel na základě
rozhodnutí exekutora, který postupoval v souladu s platnými předpisy.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 10 C 136/2006-77,
uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 198.000,- Kč. Na základě
rozsáhlého dokazování listinami (zejména leasingovou smlouvou mezi žalobkyní a
M. Ch. ze dne 9. 9. 2003, protokolem o předání automobilu, spisem vedeným o
žalobě žalobkyně na vyloučení věci z exekuce) uzavřel, že žalobkyně byla ke dni
21. 12. 2004, tj. ke dni dražby, vlastnicí automobilu. Technický průkaz
automobilu a jeho duplikáty považoval za nedůvěryhodné, neboť v každém z nich
byl jako vlastník zapsán pro stejná období někdo jiný a docházelo na nich ke
zmatení pojmů vlastník, držitel a provozovatel. Podle soudu prvního stupně je k
žalobě z lepšího práva aktivně legitimována osoba, která nebyla účastnicí
exekučního řízení a které svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí k věci
v exekuci prodané. Takové právo svědčí vlastníku věci odlišnému od povinného,
který se z titulu bezdůvodného obohacení může domáhat vydání výtěžku dražby po
oprávněném z exekuce. Dále soud prvního stupně dovodil, že pro závěr, zda
žalovaný získal bezdůvodné obohacení, není rozhodná procesní úprava postupu
exekuce, ale jen hmotné právo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 3. 4. 2008, č.j. 12 Co 1015/2007-104, ve znění opravného usnesení ze dne
13. 6. 2008, č. j. 12 Co 1015/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že soud prvního stupně nepřihlédl k technickému
průkazu vozidla jako k veřejné listině, ani k vyjádření samotné žalobkyně
učiněnému na výzvu exekutora, v němž vyloučila své vlastnictví k vozidlu V. W.
P. C., a konečně ani k zamítnutí opožděně podané žaloby žalobkyně o vyloučení
automobilu z exekuce. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by ke
dni dražby byla vlastnicí automobilu. Dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně
měla dostatek podkladů jak pro řádné a včasné podání žaloby o vyloučení
automobilu z exekuce, tak pro uplatnění žaloby na náhradu škody proti M. Ch., a
proto odvolací soud uzavřel, že podání žaloby z lepšího práva je za dané
situace výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod
namítala nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
dále, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Namítala, že
prokázala své vlastnické právo k automobilu ke dni dražby, když v řízení o
vyloučení automobilu z exekuce nebyla otázka, zda žalobkyně byla jeho
vlastníkem, vůbec posuzována, neboť v době rozhodování soudu bylo vozidlo již
vydraženo,
žalovaný se bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu, neboť mu
byl jako oprávněnému z exekuce na M. Ch. vyplacen výnos dražby automobilu,
který však nebyl vlastnictvím povinného M. Ch., nýbrž žalobkyně,
právním důvodem k přijetí výtěžku dražby není skutečnost, že exekuce byla
provedena v souladu se zákonem.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou a
splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Podmínka
povinného zastoupení nemusí být splněna, neboť za žalobkyni jedná pověřený
zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. a/ ve spojení s § 21
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn, a proto je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
K vadám řízení před odvolacím soudem.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne dovolací soud, je-li dovolání přípustné,
k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 213 odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř., odvolací soud dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odstavce 3
téhož ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil
žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci
nepřihlédne, ledaže by je zopakoval.
Dovolací soud zjistil, že v projednávané věci nebylo na jediném jednání
odvolacího soudu dne 3. 4. 2008 (srov. protokol na č. l. 101 spisu) vůbec
prováděno dokazování (byl pouze přečten rozsudek soudu prvního stupně, odvolání
a vyjádření k němu), a to přesto, že odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému
zjištění, než soud prvního stupně, totiž, že žalobkyně nebyla ke dni dražby
vlastnicí automobilu. Odvolací soud přitom vyšel z důkazů, ze kterých soud
prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění (zejm. z technických průkazů).
Navíc z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, ze kterého
technického průkazu dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla ke dni dražby, tj. k
21. 12. 2004 vlastnicí automobilu. K automobilu (téhož čísla VIN) jsou totiž ve
spise založeny tři kopie technických průkazů:
originálu s posledním záznamem z 20. 3. 2003, kde je jako vlastník uveden C. A.
C. L. a. s. a jako držitel P. P., poslední registrační značka,
duplikátu vystaveného dne 10. 5. 2004, s posledním záznamem ze dne 24. 5. 2004,
kde je jako vlastnice uvedena žalobkyně a jako provozovatel M. Ch.-A., což
odpovídá přihlášce k registraci podané M. Ch. téhož dne,
duplikátu vystaveného dne 31. 1. 2005 (tj. až po dražbě), se záznamem ze dne
31. 1. 2005, kde je jako vlastník uveden M. Ch.-A. Přitom na žádosti o vydání
uvedeného duplikátu podané vydražitelem P. M. je jako vlastník uvedena
žalobkyně a M. Ch. je uveden jako provozovatel.
Dovolací soud má za to, že z uvedených údajů v technických průkazech nelze
jednoznačně dovodit, že by žalobkyně nebyla vlastnicí automobilu. Naopak
vlastnictví žalobkyně by svědčil záznam na duplikátu, který jediný byl zřejmě v
době dražby aktuální. Z uvedeného však především plyne, že údaje na
jednotlivých technických průkazech se podstatně liší a že ačkoli jde o veřejné
listiny, nelze údaje v nich považovat bez dalšího za důvěryhodné. Dovolací soud
připomíná, že ustanovení § 134 o. s. ř. zakládá toliko vyvratitelnou domněnku
pravdivosti údajů uvedených na veřejné listině.
Odvolací soud dále nevysvětlil, proč nepřihlédl k ostatním důkazům provedeným
soudem prvního stupně (především ke smlouvě o finančním leasingu mezi žalobkyní
a M. Ch. ze dne 9. 9. 2003 a k dalším dokladům o převodech vlastnictví k
automobilu), z nichž soud prvního stupně dovodil vlastnictví žalobkyně k
předmětnému automobilu ke dni podání dražby.
Z předeslaných důvodů dovolací soud uzavřel, že z rozsudku odvolacího soudu
není zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění (zejména ze kterého z
technických průkazů vycházel) a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil
(proč nevzal v úvahu, že jednotlivé technické průkazy si navzájem odporují,
proč nepřihlédl k dalším důkazům provedeným soudem prvního stupně) – srov. §
157 odst. 2 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou proto
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn.
20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
40/2002, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 243/2004).
Přisvědčit lze podle názoru dovolacího soudu rovněž námitce žalobkyně, že v
řízení o vyloučení automobilu z exekuce vedeném u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 11 C 445/2004 nebyla otázka vlastnictví žalobkyně k automobilu
posuzována, a to proto, že příklepem v dražbě, provedené v rámci výkonu
rozhodnutí prodejem věcí movitých, spolu se zaplacením nejvyššího podání a
převzetím vydražené věci vydražitelem po udělení příklepu, dochází k přechodu
vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl
vlastníkem dražené věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 1229/2003). Jestliže odvolací soud rozsudkem soudu prvního
stupně v posledně uvedené věci argumentoval na podporu závěru, že žalobkyně
není vlastnicí automobilu, pak takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
K žalobě „z lepšího práva“ a jejímu uplatnění v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu s exekučním řízením souvisí rovněž
tzv. žaloba z lepšího práva, kterou soud též projedná ve sporném řízení. Jde o
žalobu věřitele povinného proti tomu, komu byl v exekuci vyplacen výtěžek,
event. jeho část (získaný např. z prodeje nemovitosti povinného), odůvodněnou
tvrzením, že žalobcovo právo na uspokojení z výtěžku exekuce bylo v exekučním
řízení porušeno, neboť žalobce měl s ohledem na pravost, výši, skupinu či
pořadí pohledávek lepší právo než žalovaný, jenž výtěžek zpeněžení majetku
povinného získal.
Je-li – podle skutkového vylíčení žaloby – jejím důvodem tvrzení, že výtěžek z
exekuce (jeho část) náležel žalobci, jehož právo na uspokojení pohledávky proti
jeho dlužníkovi (povinnému v exekuci) bylo porušeno tím, že na jeho úkor
výtěžek (jeho část) neprávem získal žalovaný, jde o nárok z bezdůvodného
obohacení (srov. např. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2489/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
74/2005).
Podle rovněž konstantní judikatury účinnému uplatnění takového nároku není (se
zřetelem k procesní povaze vylučovací žaloby) na překážku ani případný
negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl
výtěžek získán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29
Odo 394/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
81/2005), a dokonce ani nepodání žaloby na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí
(srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 1. 1974, sp. zn.
Cpjf 79/72, uveřejněné tamtéž pod č. 20/1974).
Jestliže úspěšnému uplatnění žaloby „z lepšího práva“ nebrání předchozí
zamítnutí žaloby vylučovací (excindační), a dokonce ani její nepodání, potom
samotné opožděné podání vylučovací žaloby (a její následné zamítnutí) nemůže
být důvodem pro odepření výkonu práva žalobkyně podat žalobu z lepšího práva s
odvoláním na rozpor s dobrými mravy. Stejně tak nemůže být v rozporu s dobrými
mravy podání předmětné žaloby z titulu bezdůvodného obohacení, jestliže
žalobkyně má současně k dispozici žalobu proti třetí osobě na náhradu škody, a
to proto, že v takových případech je její věcí, jaký prostředek ochrany práv
zvolí. Výkon práva, které žalobkyni přísluší, tak nemůže být bez dalšího v
rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo rozsudek NS ze dne 14.
11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 497/2007) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v
souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé
úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud shledal rozpor s dobrými mravy ve
skutečnosti, že žalobkyně před podáním žaloby nevyužila včas možnosti podat
vylučovací žalobu a že se mohla domáhat i žalobou náhrady škody proti M. Ch.,
pak z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že věc nesprávně právně
posoudil (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, které je v
rozporu s obsahem spisu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a současně, protože věc nesprávně právně posoudil,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu