30 Cdo 71/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. P. L., zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
64/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
8. 2016, č. j. 69 Co 184/2016-214, takto:
Dovolání se odmítá.
Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy,
která mu měla být způsobena trestním stíháním pro trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona.
Posléze bylo soudem trestní stíhání žalobce jako nepřípustné zastaveno. Škoda
měla spočívat v nákladech, které žalobce vynaložil na právní zastoupení v
uvedeném trestním řízení, a to ve výši částky 110 442 Kč. Dále se žalobce
domáhal náhrady nemajetkové újmy, ve výši 1 000 000 Kč, jež mu měla vzniknout v
souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Žalobce
tvrdil, že je osobou dosud netrestanou, s dobrou pověstí a slušným společenským
postavením, přičemž v souvislosti s trestním stíháním došlo k poškození jeho
dobré pověsti a od ní se odvíjející důvěry nadřízených a obchodních partnerů,
věc byla medializována a orgány činné v trestním řízení kontaktovaly jeho
nadřízené, kolegy, obchodní partnery a rodinné příslušníky, trestní stíhání tak
mělo zásadní negativní vliv i na jeho rodinný život, pověst, dobré přátelské
vztahy a možnost kariérního růstu žalobce.
Žalovaná vyhověla nároku na náhradu majetkové újmy ve výši 43 478 Kč.
Co do poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu shledala jako dostačující
konstatování porušení práva a omluvu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
3. 2016, č. j. 15 C 64/2015-183, řízení co do částky 43 478 Kč zastavil (výrok
I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 51 975 Kč
(výrok II), dále žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 12 273 Kč,
částku 2716 Kč a částku 1 000 000 Kč, zamítl (výrok III) a uložil žalované
nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 350 Kč k rukám právního
zástupce žalobce (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odvolání žalobce
proti rozsudku soudu prvního stupně do zamítavého výroku III o věci samé
ohledně částky 2 716 Kč odmítl (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku III o věci samé ohledně částky 12 273 Kč potvrdil (výrok II) a
v zamítavém výroku III o věci samé ohledně částky 1000 000 Kč a v závislém
výroku IV o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud uvedl, že je mimo pochybnost, že v projednávané věci došlo v
rámci trestního stíhání žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť trestní
stíhání žalobce bylo posléze jako nepřípustné zastaveno, a protože nenastala
žádná z okolností vylučujících odpovědnost žalované, dospěl soud prvního stupně
ke správnému závěru o nutnosti kompenzace jak majetkové, tak i nemajetkové újmy
žalobce. Odvolací soud se však neztotožnil s rozsahem náhrady nemajetkové újmy,
jak ji posoudil a přiznal soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu v daném případě, kdy bylo rozhodováno o nároku žalobce
na náhradu imateriální újmy v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, je
konstatování porušení práva či omluva odškodněním, které nekoresponduje s újmou
způsobenou žalobci předmětným trestním stíháním a vydáním nezákonného
rozhodnutí. Přiměřeným odškodněním se jeví přiznání náhrady imateriální újmy v
penězích. Podle odvolacího soudu, ačkoliv se soud prvního stupně v souvislosti
s formou odškodnění imateriální újmy zabýval povahou trestní věci, délkou
trestního řízení a následky způsobenými trestním řízením v osobnostní sféře
poškozeného, tato kritéria ne zcela správně vyhodnotil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, jednající pověřeným
zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním, a to do
výroku III. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu stojí na nesprávném právním posouzení věci a odvolací soud se
odchýlil od judikatury dovolacího soudu ohledně nutnosti prokazování
nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí (prezentované rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011)
a judikatury týkající se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění na základě
srovnání přiznání zadostiučinění v jiných případech (prezentované rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Dle dovolatelky z uvedené judikatury plyne závěr, že zatímco v případě
nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma
založená jinou skutečností prokázána, a dále že v každém případě je primárně na
žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska
spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně
žalovaná částka, přičemž dovolací soud dále uvedl, že bez tohoto srovnání
zpravidla nebude možnost učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku lze
považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno
považovat i konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Dovolatelka má za to, že neobstojí závěr odvolacího soudu o
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výše odškodnění,
když soud prvního stupně vzhledem k neunesení břemena tvrzení ze strany
žalobce, zvolil náhradu nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva, a
tudíž se výší zadostiučinění nezabýval. Odvolací soud, který uložil soudu
prvního stupně povinnost zabývat se výší odškodnění s tím, že bude nadále na
žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, se dle dovolatelky dopustil
nepřípustného aktivismu a tímto postupem by došlo k suplování nesplnění
povinnosti tvrdit a prokazovat ze strany žalobce, který byl již v řízení před
soudem prvního stupně soudem vyzván k provedení srovnání a řádně poučen o
následcích nesplnění povinnosti tvrdit a prokazovat v soudem poskytnuté lhůtě. Dovolatelka má v souladu s názorem soudu prvního stupně za to, že pokud žalobce
neunese břemeno ohledně srovnání výše přiměřeného zadostiučinění, přestože o
následcích nesplnění této povinnosti byl řádně poučen, pak je v souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) možno bez dalšího považovat konstatování
porušení práva za přiměřené zadostiučinění. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Soudy musí za obdobných skutkových okolností odškodňovat nemajetkovou újmu,
vzniklou nezákonným trestním stíháním, obdobně. Je na žalobci, aby zvolil
přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není
menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka, to však
nezbavuje soudy povinnosti v řízení o náhradě nemajetkové újmy posoudit, jaká
práva žalobce byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu,
žalobci v důsledku toho vznikla a jakou formou by měla být odškodněna s tím, že
výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného
zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější
odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a
přesvědčivě zdůvodněna. Tyto závěry vyplývají i z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí dovolacího soudu jsou též
dostupná na www.nsoud.cz), na který dovolatelka sama odkazuje.
Odvolací soud se
v napadené části svým rozhodnutím od uvedených závěrů neodchýlil, toliko na
rozdíl od žalované a soudu prvního stupně považoval žalobcem označenou
srovnatelnou věc pro skutkovou podobnost, kterou i specifikoval, za plně
použitelnou i v nyní projednávané věci a odůvodňující přiznání peněžité náhrady. Namítá-li dovolatelka, že v žalobcem označené srovnatelné věci
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), ze
které odvolací soud dovodil oprávněnost základu nároku na relutární náhradu
nemajetkové újmy, nelze shledat zásadní shodné znaky s nyní posuzovaným
případem, nemůže touto polemikou založit přípustnost dovolání, neboť podle §
241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Srovnání dosavadní
judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností
srovnávaných případů a z toho důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním
nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci
a není jím ve smyslu § 237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka.
Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, rozhodne o nákladech řízení,
včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu