30 Cdo 725/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Dvořákova 26, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 160.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 303/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2010, č. j. 8 Co 243/2010 -
109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 7. 4. 2010, č. j. 54 C 303/2008 – 86, kterým soud prvního stupně
zamítl žalobu na zaplacení částky 160.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy
způsobené žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v
Ostravě nejprve pod sp. zn. 54 Nc 168/2000 a následně pod sp. zn. 55 C 9/2003.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle
kterých doručil žalobce dne 9. 10. 2000 Okresnímu soudu v Ostravě nejasné a
nesrozumitelné podání, jež bylo zapsáno pod sp. zn. 54 Nc 168/2000. Dne 18. 10.
2000 byl žalobce vyzván podle § 43 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) k odstranění vad žaloby s poučením, jak mají být vady odstraněny. K
žádosti ze dne 25. 10. 2000 byl žalobce dne 27. 4. 2001 osvobozen od soudních
poplatků a byl mu ustanoven zástupcem advokát JUDr. B. G. Dne 9. 8. 2001 byl
žalobce opětovně vyznán k odstranění vad žaloby. Dne 30. 10. 2001 požádal
žalobce o změnu zástupce z důvodu, že se mu JUDr. G. dosud nevěnoval. Dne 8. 2.
2002 byl žalobci ustanoven zástupcem JUDr. K. a JUDr. G. byl povinnosti žalobce
zastupovat zproštěn. Dne 2. 5. 2002 byl žalobce prostřednictvím svého zástupce
opětovně vyzván k odstranění vad žaloby, které bylo soudu doručeno po žádosti o
prodloužení lhůty dne 16. 9. 2002. Dne 17. 2. 2003 byl žalobce vyzván k dalšímu
doplnění žaloby, po kterém byla věc dne 28. 2. 2003 nově zapsána pod sp. zn. 55
C 9/2003 (dále „posuzované řízení“). Dne 15. 4. 2003 byli žalovaní Ing. M. S. a
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti vyzváni k vyjádření k žalobě,
čemuž vyhověli dne 6. 5. 2003, resp. 13. 6. 2003. Podáním ze dne 22. 6. 2004
sdělila Česká republika soudu, že dne 18. 6. 2004 ukončila předběžné projednání
žalobcova nároku na náhradu škody. Dne 14. 3. 2005 vzal žalobce proti České
republice žalobu zpět. Účastníci navrhli provedení důkazu spisem vedeným
Finančním úřadem v Ostravě 1 na žalobce. Dne 26. 9.2005 zbavil žalobce finanční
úřad mlčenlivosti a spis mohl být soudu zapůjčen. Následné soudní jednání bylo
k žádostem strany žalující čtyřikrát přeloženo na jiný termín. Rozsudkem ze dne
22. 11. 2006 byla žaloba zamítnuta. Žalobce proti rozsudku podal odvolání,
které vzal dne 26. 10. 2007 zpět, a odvolací řízení bylo z tohoto důvodu
usnesením Krajského soudu v Ostravě dne 8. 2. 2008 zastaveno. Rozsudek soudu
prvního stupně nabyl právní moci dne 6. 1. 2007. Žalovaná nevyhověla žádosti
žalobce o mimosoudní vyplacení odškodnění ve výši 100.000,- Kč.
Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, který v původním
řízení neshledal porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Ztotožnil se s provedeným hodnocením kritérií dle ust. § 31a odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). Za celkovou délku řízení považoval dobu
od 9. 10. 2000 (doručení prvního podání žalobce okresnímu soudu) do 6. 1. 2007
(právní moc zamítavého rozsudku okresního soudu). Odvolací soud zdůraznil, že k
délce řízení výrazně přispěl sám žalobce, který byl opakovaně soudem vyzýván k
odstranění vad podání, opětovně byl soud nucen rozhodovat o ustanovení zástupce
žalobci a docházelo k odročení jednání na žádost žalobce. Konstatoval, že v
době podání žaloby v této věci nebylo skončeno předběžné projednání téhož
nároku žalovanou, které bylo ukončeno až dne 18. 6. 2004, a okresní soud tak
musel do tohoto data čekat na výsledek předběžného projednání. Řízení
prodloužil také požadavek obou stran na provedení důkazu připojením daňového
spisu. Odvolací soud neshledal řízení skutkově či právně složité, v postupu
soudu nebyly shledány větší prodlevy, význam předmětu řízení pro žalobce nebyl
velký, neboť šlo o majetkovou věc.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje
od ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání opírá o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné
právní posouzení). Brojí proti tomu, že odvolací soud při posuzování celkové
délky řízení vyloučil období od roku 2000, kdy žalobce podal neurčité podání a
věc byla vedena v rejstříku Nc, do roku 2003, kdy došlo k zapsání věci do
rejstříku C. Je přesvědčen, že mu nemůže být přičítána k tíži nečinnost soudem
ustanoveného advokáta. Namítá rovněž nesprávné posouzení konce původního
řízení, který by měl být až dne 1. 3. 2008, kdy nabylo právní moci usnesení
odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení, nikoli leden 2007 (vydání
rozsudku soudu prvního stupně). Dále předkládá dovolacímu soudu otázku, zda
lze přičítat k tíži účastníka dobu, po kterou soud vyčkává s rozhodnutím, resp. nařízením jednání, neboť čeká na vyřízení předběžného projednání nároku na
odškodnění u žalované. Táže se také, zda v řízení o odškodnění může rozhodovat
stejný soud, který způsobil průtahy, jež jsou žalovány, anebo jsou jeho soudci
z projednávání v kompenzačním řízení vyloučeni a věc by měl rozhodovat jiný
soud. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozsudku a
věc mu vrátil k novému projednání. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), lze posuzovat, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Námitka vůči hodnocení celkové délky řízení dle § 31a odst. 3 písm.
a) OdpŠk
stran jejího počátku odvolacím soudem přípustnost dovolání proti jeho rozsudku
nezakládá, protože tuto otázku posoudil odvolací soud shodně, jak se toho
domáhá dovolatel, když za datum zahájení původního řízení považoval den, kdy
bylo soudu doručeno prvotní nejasné podání žalobce a věc byla zapsána pod sp. zn. 54 Nc 168/2000. Proto se jiné posouzení této otázky dovolacím soudem nemůže
v poměrech žalobce projevit pro něho příznivějším rozhodnutím (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001
ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení
otázky postupu soudu v případě, kdy při podání žaloby nebylo doposud skončeno
předběžné projednání tohoto nároku u žalované, jelikož tuto otázku dovolací
soud pro účely posouzení existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13
odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk doposud neřešil. Za situace, kdy není splněna podmínka uvedená v § 14 odst. 3 OdpŠk, podle
kterého uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro
případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu, je na soudu, aby řízení
zastavil a věc postoupil orgánu příslušnému podle § 6 OdpŠk k jejímu projednání
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007,
uveřejněný pod č. 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je,
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Jestliže však v
posuzované věci byla žádost o odškodnění žalobce již v průběhu řízení podána,
nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku o ní, neboť tím ušetřil žalobce obtíží
spojených s opětovným podáním žaloby v případě, že by jeho žádosti ze strany
příslušného orgánu, v daném případě Ministerstva spravedlnosti, nebylo vyhověno
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1529/2011). Šlo tedy o prodloužení délky řízení z toho důvodu, že žalobce
nerespektoval § 14 odst. 3 a § 15 odst. 2 OdpŠk (viz § 31a odst. 3 písm. c/
OdpŠk) a nepokračování v řízení, směřující k odstranění daného nedostatku
podmínky řízení, bylo ve prospěch žalobce, tj. nelze je při úvaze o existenci
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přičíst k
tíži státu. Proto dovolání není v této části důvodné. Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné také ohledně posouzení konce
původního řízení v případě, kdy je v něm odvolání proti meritornímu rozhodnutí
soudu prvního stupně vzato zpět, neboť se v daných poměrech touto otázkou dosud
nezabýval. I zde je potřeba vycházet z toho, že řízení skončilo právní mocí posledního
rozhodnutí ve věci (srov. část. III. bod 2 Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tj. právní
mocí usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení.
Pokud odvolací
soud považoval za den skončení řízení den nabytí právní moci rozsudku soudu
prvního stupně, je jeho právní posouzení nároku žalobce v dané otázce
nesprávné. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že smyslem náhrady nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl
poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak
udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4336/2010). V situaci, kdy vzal žalobce odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně zpět, nelze uvažovat o újmě způsobené mu nejistotou ohledně výsledku
řízení, protože výsledek řízení byl ke dni podání zpětvzetí odvolání v původním
řízení dán. Jakkoli tedy formálně nastal konec původního řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. a) OdpŠk později, nelze přehlédnout, že dnem podání zpětvzetí
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně již žalobci žádná újma nevznikala
a pokud odvolací soud k době trvání řízení po podání zpětvzetí nepřihlédl, je
ve výsledku jeho posouzení nároku žalobce v dané otázce správné. Dále dovolatel namítal vadu řízení, zde spočívající v rozhodování věci
vyloučeným soudcem. Tato námitka je nejen způsobilým odvolacím důvodem, ale i
důvodem žaloby pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], a k tomuto
zmatečnostnímu důvodu je třeba přihlédnout i za dovolacího řízení, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V dané věci dovolatel vznesl námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu v
Ostravě, u které však přes výzvu soudu neodstranil vady a nedoplnil náležitosti
dle § 15 odst. 3 o. s. ř., přičemž byl o následcích nedoplnění námitky
podjatosti poučen. Okresní soud tak k námitce nepřihlížel, tento jeho postup
aproboval k odvolání žalobce také odvolací soud. V dovolání žalobce vyjádřil
přesvědčení, že v řízení o odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé
řízení nemůže rozhodovat stejný soud, který rozhodoval věc v posuzovaném
řízení. Domnívá se, že soudci tohoto stejného soudu by tak měli být vyloučeni z
rozhodování o náhradě nemajetkové újmy. Taková námitka však není důvodná a vada řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e)
o. s. ř. není dána. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z
projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k
účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by
mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem (srov. § 116 obč.
zák.), jemuž na roveň může v konkrétním
případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah
ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační
činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. Pouhá skutečnost, že je soudem projednávána věc náhrady nemajetkové
újmy, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem téhož soudu v jiné
věci, hypotézu právní normy § 14 odst. 1 o. s. ř. nenaplňuje (srov. obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009,
uveřejněné pod č. 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměr
soudce k věci zakládající pochybnosti o jeho nepodjatosti by mohl být, za
okolností v tomto řízení nastalých, naplněn například tehdy, měl-li by tentýž
soudce projednat žalobu na náhradu nemajetkové újmy nebo škody, která měla být
způsobena jeho vlastním nesprávným postupem v posuzovaném řízení, popř. nesprávným postupem jiného soudce či soudkyně, ke kterým by byl vyřizující
soudce ve vztahu obdobnému vztahu osoby blízké. Existenci takových okolností
však žalobce v projednávané věci netvrdil. K postesku žalobce nad tím, že „mu nemůže být k tíži přičítána nečinnost soudem
ustanoveného advokáta“, je nezbytné dodat, že úkony zástupce účastníka je třeba
považovat za úkony samotného účastníka [srov. komentář k § 28a o. s. ř., ve
spojení s § 31 o. s. ř., in Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád
I. § 1 až 200za, Komentář, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 183] a nelze
jejich neprovedení proto přičítat k tíži státu. Ze shora uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém
bylo dovoláním napadeno, věcně správné. Dovolací soud ze spisového materiálu
nezjistil, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k žalobcem namítané
vadě dle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. se dovolací soud vyjádřil výše). Nejvyšší soud tedy dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu