30 Cdo 725/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce PROJECT building s.r.o., IČ 47917431, se sídlem v Brně, Erbenova
375/8, a vedlejších účastníků na straně žalobce a) Ing. arch. Gustava Křivinky,
IČ 15200841, místem podnikání Lelekovice 213, b) Ing. arch. Aleše Buriana, IČ
12196584, místem podnikání Kuřim, Pod Vinohrady 703, c) Ing. arch. Petra
Stojana, IČ 60365421, místem podnikání Brno, Velkopavlovická 4071/23, všech
zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, M.
Steyskalové 62, proti žalovaným 1) CENTROPROJEKT a.s., IČ 26907241, se sídlem
ve Zlíně, Štefánikova 167, a 2) VPÚ DECO Praha a.s., IČ 60193280, se sídlem v
Praze 6, Podbabská 1014/20, zastoupených JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem
se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1596, o ochranu autorských práv, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 23 C 13/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č.j. 1 Co
107/2010-535, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011,
č.j. 1 Co 107/2010-535, se s výjimkou výroku VI. zrušuje, a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výrokům II. až V. rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č.j. 1 Co 107/2010-535, se
odmítá.
14.304.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II., III. a IV. a výrok II. doplňujícího rozsudku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pro zadavatele - Krajský soud v Brně
(dále jen „zadavatel“) - byla bez smluvního podkladu v březnu 2005 vypracována
objemová studie (dále jen „studie“) týkající se vybudování justičního areálu na
nábřeží řeky Svratky v Brně. Ve vztazích týkajících se studie i ve vztazích
tomu předcházejících, byla se zadavatelem výhradně žalující firma (nikoliv
členové autorského kolektivu), žalobce na veřejnosti jednal svým jménem,
žalobce dal podnět ke zhotovení architektonického díla, vedl autory při
vytváření díla, studie byla zveřejněna pod jménem žalobce, který je tak ve
sporu aktivně legitimován. Soud prvního stupně vyšel přitom zejména ze shora
uvedené smlouvy o zhotovení projektové dokumentace, z titulní strany studie,
kde jsou uvedeni žalobce a Architektonická kancelář Burian-Křivinka, Kalvodova
13, Brno, z jejího dalšího listu, kde nad textem Kolektiv autorů
architektonického návrhu jsou připojeny tři podpisy autorů (a zároveň
vedlejších účastníků v tomto sporu), přičemž poslední z nich je zároveň
statutárním zástupcem žalobce a konečně z toho, že výkresy ve výkresové části
studie jsou označeny výrazným logem žalobce. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že studie měla charakter autorského díla ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”) a byla
kolektivním dílem ve smyslu § 59 odst. 1 autorského zákona, byla vytvářena z
podnětu a pod vedením žalobce a uváděna na veřejnost pod jeho jménem, a proto
je žalobce v řízení aktivně legitimován. Zadavatel žalobci za poskytnutí studie
ničeho nezaplatil. Poté zadavatel zadal formou veřejné zakázky zhotovení
projektové dokumentace pro výstavbu Justičního areálu v Brně, která podle
zadávacích podmínek měla vycházet ze studie (zpracované obchodní společností
PROJECT building s.r.o. – tedy žalobcem) a obsahovala odstavec, ve kterém
zadavatel vítěze soutěže zavázal zvláštní podmínkou, že vypořádá případné
závazky plynoucí z autorských práv zpracovatelů předmětné studie. Žalovaní se
stali vítězi soutěže na veřejnou zakázku a smlouvou o dílo z 21. června 2005 se
zavázali zpracovat projektovou dokumentaci. V této smlouvě byla mimo jiné
sjednána i „zvláštní podmínka“ vypořádání případných závazků plynoucích z
autorských práv zpracovatelů předmětné studie. Podle názoru soudu prvního
stupně tak došlo k přenosu závazku k úhradě finančního ekvivalentu za
vypracování studie žalobci ze zadavatele na žalované. Zadavatel následně
poskytl studii žalovaným, kteří ji pak využili bez souhlasu žalobce v době od
21.6.2005 do 15.11.2006 při zpracování projektové dokumentace k justičnímu
areálu. Dopisem ze dne 25. srpna 2005 žalobce a vedlejší účastníci na jeho
straně vyzvali žalované ke zdržení se porušování autorských práv ke studii.
Převzetím studie od zadavatele a jejím použitím při vypracování projektové
dokumentace bez licenční smlouvy uzavřené se žalobcem, se oba žalovaní
dopustili neoprávněného nakládání s autorským dílem a žalobci tak vznikl nárok
vůči žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 40 odst. 3
autorského zákona ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny. Námitku
promlčení, kterou vznesli oba žalovaní, soud prvního stupně posoudil jako
neoprávněnou, když k neoprávněnému užívání studie docházelo po celé shora
uvedené období, tedy do 15.11.2006, kdy začala běžet dvouletá promlčecí lhůta. Žaloba byla podána dne 17.3.2008, tedy ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Kromě toho námitka promlčení byla podle názoru soudu prvního stupně vznesena v
rozporu s dobrými mravy, protože žalovaní si museli být vědomi své povinnosti
vypořádat s žalobcem své závazky z autorských práv, o způsobu vypořádání s
žalobcem opakovaně jednali a žalobce měl až do doby výslovného odmítnutí
požadavku žalovanými oprávnění se domnívat, že jeho nárokům vyhoví a že budou
vypořádány mimosoudně. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. října 2011,
č.j. 1 Co 107/2010-535, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky II. – V.) s tím, že o nákladech řízení státu rozhodne soud prvního
stupně samostatným rozhodnutím (výrok VI.). V průběhu odvolacího řízení soud druhého stupně vyzval žalobce podle § 118a
odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k doplnění vylíčení
rozhodných skutečností a navržení důkazů, které by prokazovaly, že je nositelem
práv z kolektivního díla, a je tedy (z tohoto důvodu) v řízení aktivně
legitimován. Šlo zejména o skutečnost, která osoba dala podnět k vytvoření
předmětné studie, která konkrétní osoba vytváření tohoto díla vedla a pod jakým
konkrétním jménem bylo dílo uvedeno na veřejnost. Žalobce k uvedené výzvě ze strany soudu předložil listinu ze dne 22. srpna
2011, označenou jako čestné prohlášení, kde spolu s vedlejšími účastníky uvádí,
že právní forma prezentace studie, jakož i uplatnění nároků, které z ní
vyplývají, je ryze soukromoprávní záležitostí žalobce a vedlejších účastníků
spadající do tzv. autonomie vůle, která při splnění zákonných podmínek nemůže
být nikým zpochybňována. Vůle žalobce a vedlejších účastníků studii prezentovat
jako kolektivní dílo vychází z reálné konkludentní participace jmenovaných
subjektů na její tvorbě jakožto kolektivního díla při současné prezentaci
tohoto díla vůči třetí osobě – na veřejnosti pod jménem PROJECT building s.r.o. Dále parafrázují odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodávají, že
konsekventním vyjádřením konsensu společnosti PROJECT building a dále
jmenovaných autorů ing. arch. Křivinka a spol., že v daném případě šlo o
kolektivní dílo, je skutečnost, že ochrany u soudu se jako žalobce domáhá
PROJECT building a další autoři jsou v procesní roli vedlejších účastníků.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však přes uvedené skutečnosti odvolací soud
dospěl k závěru, že žalovaní sice užívali studii neoprávněně, ale žalobce není
ve sporu aktivně legitimován, protože v průběhu řízení nebylo prokázáno, že
studie splňuje pojmové znaky kolektivního díla uvedené v § 59 odst. 1
autorského zákona. Ze záhlaví, z průvodní zprávy i z jednotlivých legend studie
totiž podle tohoto soudu jednoznačně vyplývá, že za zpracovatele studie jsou
vždy označeny dvě – případně tři – osoby – PROJECT building s.r.o., a
Architektonická kancelář Burian-Křivinka, přičemž Ing. arch. Burian a Ing. arch. Křivinka jsou samostatnými podnikateli, neboť pracují každý na své
vlastní IČ a z označení architektonické kanceláře nelze dovodit, že by tato
kancelář představovala jediný právní subjekt. Pod jmény všech těchto
zpracovatelů bylo dílo šířeno na veřejnosti. Pouhé, byť prokázané, tvrzení
žalobce o tom, že vytvoření díla objednal zadavatel u žalobce na základě
objednávky soudu ze dne 14. února 2005, že dílo předal 18. března 2005
zadavateli právě žalobce, a že autoři díla neměli podle svého prohlášení ze dne
22. srpna 2011 pochybnosti, že vedoucím díla je PROJECT building s.r.o., není
podle názoru odvolacího soudu dostatečné pro prokázání zásadní skutečnosti, že
studie měla charakter kolektivního díla. Autory díla tedy byli ve skutečnosti
vedlejší účastníci na straně žalobce, kteří by výlučně byli oprávněni k
uplatnění nároku. Prohlášení ze dne 22. srpna 2011 hodnotil odvolací soud pouze
jako procesní stanovisko účastníka řízení. Proto rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu zamítl. Dále odvolací soud uvedl, že i kdyby žalobce byl
ve sporu aktivně legitimován, dotčený nárok by mu nemohl být přiznán z důvodu
promlčení práva, protože dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet již
dnem 25.8.2005, kdy žalobce prokazatelně znal zásadní skutkové okolnosti pro
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu (uvedeného dne vyzval
oba žalované ke zdržení se porušování autorských práv ke studii), a tato lhůta
skončila dne 25.8.2007. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu až 17.3.2008,
uplatnil ji opožděně. Konečně podle odvolacího soudu námitka promlčení nebyla
žalovanými vznesena v rozporu s dobrými mravy. Žalobce totiž přes výzvu a
poučení soudu neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by mu objektivně
zabránily uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení v promlčecí lhůtě. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 7. prosince 2011, přičemž
právní moci nabyl dne 12. prosince 2011. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dne 24. ledna 2012
včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. V rámci uplatnění dovolacích důvodů vytýká, že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.). Ztotožňuje se se skutkovými zjištěními a právními závěry
soudu prvního stupně vztahujícími se k posouzení otázky aktivní legitimace
žalobce v daném sporu. Dovolatel odvolacímu soudu (naopak) vytýká formalistický
přístup při posuzování věci. Podle jeho názoru se odvolací soud při hodnocení
důkazů soustřeďuje izolovaně na studii, přičemž ani v tomto směru nebyl
důsledný. Odvolací soud se nevypořádal s právní relevancí dalších skutečností,
které svědčí, že se v soudržném případě jednalo o kolektivní dílo. Pokud jde o
posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
(připomíná zejména znalecký posudek Ing. arch. S.). Právní pochybení odvolacího
soudu dovolatel spatřuje v ústavně nekonformním výkladu zákona a jeho aplikaci,
protože v daném případě nevychází z principu tzv. materiálního pojetí práva,
jež je zdůrazňováno Ústavním soudem ČR. Odvolací soud se podle dovolatele
dopouští libovůle, projevené „flagrantním“ porušením § 132 o.s.ř., kdy
nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a nehodnotil důkazy jednotlivě a
ve vzájemných souvislostech. Ocitl se tím svými závěry mimo realitu, neboť v
celém procesu výstavby nikdo o kolektivním díle, jakož i o legitimaci žalobce
jako vedoucího kolektivního díla, nepochyboval. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil ve všech jeho výrocích a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří podrobně vyvraceli argumentaci
dovolatele a ztotožnili se se závěry odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací
soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241
odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné proti napadenému výroku ve
věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté
rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v tomto výroku v souladu s ustanovením §
242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je opodstatněné,
a to přes skutečnost, že odvolací soud podle názoru dovolacího soudu se věcí
zabýval s náležitou pečlivostí (což vyplývá i z odůvodnění napadeného
rozsudku), kdy však příčinou zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem, je
výlučně jeho odlišný právní názor spojovaný s otázkami aktivní legitimace a
promlčení uplatněného nároku. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním.
Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady se však z obsahu
spisu nepodávají. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení
důkazů odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000). Samotné hodnocení
důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je
třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. V daném případě pak odvolací soud při posouzení věci
vycházel zejména z ustanovení § 59 autorského zákona. Podle § 59 odst. 1 zmíněného zákona kolektivním dílem je dílo, na jehož tvorbě
se podílí více autorů, které je vytvářeno z podnětu a pod vedením fyzické nebo
právnické osoby a uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž příspěvky
zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití. Podle odst. 2
zmíněného ustanovení se kolektivní díla považují za zaměstnanecká díla podle §
58 autorského zákona i tehdy, byla-li vytvořena na objednávku; objednatel se v
takovém případě považuje za zaměstnavatele. Ustanovení § 61 cit. zákona se na
tato díla nevztahuje. Podle § 58 odst. 1 autorského zákona není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel
vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které
autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či
služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a
jeho členem (zaměstnanecké dílo). Zaměstnavatel může právo výkonu podle tohoto
odstavce postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při
prodeji podniku nebo jeho části. Z uvedeného je patrno, že kolektivní dílo musí být vytvářeno na základě podnětu
fyzické či právnické osoby. Musí se jednat o právně relevantní podnět, nikoli
pouze o prostý nápad, ideu, impulz či iniciativu. Vedením při vytváření díla je
nutné rozumět konstantní dozor výkonu tvořivé činnosti a její řízení
spočívající zejména v udávání celkové koncepce a obsahového, funkčního či
hospodářského charakteru díla a jeho konečného vzhledu. Na rozdíl od děl
zaměstnaneckých je uvedení díla pod jménem fyzické nebo právnické osoby
podmínkou pro vznik režimu kolektivního díla. V opačném případě se nejedná o
dílo kolektivní. Objednávka, jako právně relevantní podnět investora, musí
směřovat k vytvoření příspěvku kolektivního díla. Předmětem smlouvy o dílo musí
být vytvoření takového příspěvku, nikoli vytvoření prostého díla na objednávku. Rozhodný je zde účel takové smlouvy, který musí být zjišťován dle konkrétních
okolností případu. Je tomu tak i proto, že uplatnění režimu kolektivního díla
znamená zásadní zásah do majetkových zájmů autora. Současně je třeba vzít
zřetel i na zásadu, že u kolektivního díla příspěvky zahrnuté do takového díla
nejsou schopny samostatného užití. Zde je třeba uvážit, že Český stát přistoupil k takovému způsobu ochrany
hospodářsky slabší strany, který odpovídá obecné soukromoprávní zásadě svobodné
vůle. Za slabší stranu přitom zákon považuje autora. Zvláštní legální ochrana
autora je v tomto smyslu projevena v závazkovém právu. Autorský zákon spočívá jednak na obecných zásadách soukromého práva, které jsou
legislativně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku, jednak na určitých
zásadách zvláštních. Ty jsou typické právě pro právo autorské a práva
související.
Společně se zvláštním předmětem a s funkčním zaměřením
charakterizují a systematicky profilují toto odvětví platného právního řádu. Jiná právní odvětví nejsou na těchto zvláštních zásadách vybudována. Důležitou
zvláštní zásadou, na které legislativně spočívá autorský zákon, je zásada
pravdivosti autorství. Ta se - spolu se zásadou neformálnosti vzniku práv -
promítá i do práv souvisejících s právem autorským (obdobně srovnej Ivo Telec,
Pavel Tůma: Autorský zákon (EVK), 1. vydání, 2007, str. 4, 570 - 572). Jak lze dovodit mimo jiné z ustanovení § 46 odst. 4 a 6 autorského zákona a §
47 odst. 1 věty druhé téhož zákona založení vztahu žalobce a autorů tvrzeného
kolektivního díla zcela zřejmě nevyžadovalo splnění konkrétních formálních,
resp. formalistických požadavků, aniž by bylo nezbytné trvat v tomto případě na
písemné formě právního úkonu (opak nebyl tvrzen a ani prokazován). Podstatou
základu úvahy o charakteru díla, tj. toho, zda se skutečně jednalo o kolektivní
dílo, bylo ověření, zda došlo k naplnění výše vyložených kritérií vycházejících
z ustanovení § 59 odst. 1 autorského zákona, když primérní bylo posouzení
vztahu objednatele a autorů. To pak, podle názoru dovolacího soudu v zásadě
přiléhavě učinil soud prvního stupně. Naproti tomu odvolací soud se zaměřil na
ověření, zda byly v daném případě splněny určité formální předpoklady založení
vztahu mezi žalobcem a autory, které však autorský zákon zcela zřejmě pro daný
případ nevyžaduje. Proto tedy jeho úvahy o tom, že není dána aktivní legitimace
žalobce v dané věci, není možno hodnotit jako opodstatněné. Pokud se týče otázky možného promlčení uplatněného nároku, pak (opět na rozdíl
od soudu prvního stupně) odvolací soud měl uplatněný nárok za promlčený proto,
že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala podle něj běžet již dnem
25.8.2005 (kdy žalobce písemně vyzval, aby nezasahovali do jeho práva
autorského), protože již tehdy podle tohoto soudu žalobce prokazatelně znal
zásadní skutkové okolnosti pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení
u soudu (uvedeného dne vyzval oba žalované ke zdržení se porušování autorských
práv ke studii), a tato lhůta skončila dne 25.8.2007. Na tomto místě je však
třeba připomenout, že v případě zásahu do práva autorského nebo jestliže
takovému právu hrozí neoprávněný zásah, lze se podle ustanovení § 40 autorského
zákona domáhat celé řady instrumentů ochrany tohoto práva (jež jsou v tomto
ustanovení uvedeny demonstrativně). Lze tak mimo jiné požadovat např. zákaz
ohrožení práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého
práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu,
neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny
díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace,
včetně inzerce a jiné reklamy. Je zřejmé, že dopis ze dne 25.8.2005 sledoval
právě tuto, a v zásadě též preventivní obranu před zásahem (resp. možným
zásahem v plné šíři) do práva autorského.
Zásah do tohoto práva pak byl završen
teprve zpracováním projektové dokumentace na základě předmětné objemové studie
(jako kolektivního autorského díla) a jejím předáním k dalšímu využití. Nelze
proto počátek promlčecí doby spojovat s již uvedeným dopisem ze dne 25. srpna
2005. V souvislosti s namítaným promlčením uplatněného nároku žalovanými soud prvního
stupně poukázal na skutečnost, že námitka promlčení byla podle jeho názoru
vznesena v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaní si museli být vědomi své
povinnosti vypořádat s žalobcem své závazky z autorských práv, o způsobu
vypořádání s žalobcem opakovaně jednali a žalobce měl až do doby výslovného
odmítnutí požadavku žalovanými oprávnění se domnívat, že jeho nárokům vyhoví a
že budou vypořádány mimosoudně. Naproti tomu odvolací soud stručně dovodil
pouze to, že námitka promlčení nebyla žalovanými vznesena v rozporu s dobrými
mravy, když žalobce přes výzvu a poučení soudu neuvedl žádné konkrétní
okolnosti, které by mu objektivně zabránily uplatnit nárok na vydání
bezdůvodného obohacení v promlčecí lhůtě. Odvolací soud se však takto nikterak
nevypořádal s důvody, pro které soud prvního stupně naplnění zásad obsažených v
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v posuzovaném případě shledal. Není pak
zřejmé, jak dalece v tomto případě vzal na zřetel to, že sice vznesení námitky
promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž
je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil (srovnej např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní soud považuje za
samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy
z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora
uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též
prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v
rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení
spravedlivého řešení (srovnej nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS
3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný
korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a
dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti.
Pojem dobré mravy nelze
vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako
příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o
reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze
dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí
tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo
v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený
výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve
věci sp. zn. II. ÚS 544/2000).“
Protože tedy výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn ve výroku ve věci samé, výše vyloženým zásadám beze zbytku
nevyhovuje, nelze jej hodnotit jako správný, takže Nejvyšší soud ČR dovolání
podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. vyhověl, rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (§ 243b
odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Protože dovolání výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu –
tedy i výroky o náhradě nákladů řízení, je třeba poukázat na skutečnost, že
proti těmto výrokům není dovolání přípustné neboť proti rozhodnutí o nákladech
řízení není ustanoveními § 236 až § 239 o.s.ř. připuštěna možnost dovolacího
přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, číslo 1/2002, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud
ČR proto dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení napadeného rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.