30 Cdo 736/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní
společnosti B. t., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 128/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 1. srpna 2006, č.j. 1 Co
99/2006-44, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2002, č.j. 34 Co 66/2001-42,
zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci dopis ve znění:
\"Vážený pane K. Dne 12. června 2001 jste navštívil restauraci při hotelu N.
S. V té době byla ve veřejných prostorách restaurace umístěna socha postavy,
která v ruce drží baseballovou pálku s nápisem \"Na cikány....\". Tím došlo
uvedeného dne ke snížení Vaší lidské důstojnosti, a tedy k neoprávněnému zásahu
do Vašeho práva na ochranu osobnosti. Za tento zásah se Vám společnost B. t.,
spol. s r.o., touto cestou hluboce omlouvá\". Dále žalobu zamítl, pokud se
žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši
300.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O odvolání žalobce rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č.j. 1 Co 162/2002-64,
kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. června
2005, č.j. 30 Cdo 1630/2004-156, zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím
byl potvrzen uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o zamítnutí
žaloby
na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„o.z.“) a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2
téhož zákona v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 150.000,- Kč, a
pokud bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V témže rozsahu
zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil v těchto mezích soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud se především obecně zabýval otázkou vymezení osobnosti fyzické
osoby a ochrany její osobnostní sféry. Zvláště připomněl, že občanský zákoník
právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem
je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Přitom je možno též uvážit, že ve své podstatě jde
o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny
základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu
osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní
ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako
neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity
osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském
zákoníku je pouze demonstrativní.
Při posouzení věci podle ustanovení § 11 a § 13 o.z. dovolací soud dále mimo
jiné poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů vycházely z toho, že nápis
na baseballové pálce byl v daném případě vyjádřen pouze obecně bez vztahu k
jakékoliv konkrétní fyzické osobně a osobnosti, takže podle jejich mínění se
osobnosti žalobce objektivně nemohl dotknout, a proto neshledaly neoprávněný
zásah do osobnostních práv žalobce. Dovolací soud v této souvislosti připomněl,
že zmíněná právní úprava, týkající se ochrany osobnosti fyzických osob, je
rozvinutím příslušných ústavních principů. Ústava České republiky ve svém
článku 1 klasifikuje Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický
právní stát, založený na úctě k právům a svobodě člověka a občana. Tato úcta
demokratického právního státu k právům a svobodám člověka a občana je vyjádřena
jejich výčtem a konkretizací zejména v Listině základních práv a svobod, jakož
i v ratifikovaném a vyhlášeném Mezinárodním paktu o občanských a politických
právech (vyhlášen vyhláškou Ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., s
účinností od 23. 3. 1976). Podle čl. 9 odst. 1 zmíněného paktu má například
každý právo mimo jiné na osobní bezpečnost, podle jeho čl. 17 odst. 1 nikdo
nesmí být vystaven mimo jiné ani útokům na svou čest a pověst. Dovolací soud
konstatoval, že významný základ soukromoprávní, zejména občanskoprávní úpravy
všeobecného osobnostního práva pak tvoří též Úmluva o ochraně lidských práv a
svobod, uveřejněná Sdělením Federálního ministerstva zahraničních věci č.
209/1992 Sb., s účinností od 18. 3. 1992, podle jejíhož čl. 14 ve znění
protokolů č. 3, 5, 8, musí být užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou
zajištěno bez diskriminace, založené na jakémkoliv důvodu, jako je pohlaví,
rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnost,
nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek nebo jiné
postavení. Proto bylo třeba zvážit, zda žalobcem popisované jednání žalované
bylo podřaditelné pod popsanou právní úpravu, a zda ji z tohoto pohledu bylo
třeba posoudit jako zásah do osobnostních práv žalobce. Současně při
respektování stavu konkrétních skutkových zjištění v posuzované věci, bylo
nezbytné přihlédnout jak k ústavním principům, na nichž je právní úprava
institutu ochrany osobnosti fyzické osoby zbudována, tak i k principům, které
jsou pro Českou republiku v této právní oblasti významné z hlediska přijatých
mezinárodních smluv, resp. smluv Evropské Unie. Za diskriminaci se považuje i
jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k
diskriminaci. Ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování. K
uvedeným případům zásahů do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen
jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy, které jsou
vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických
osob. Odvolací soud uzavřel, že soudy obou stupňů z tohoto pohledu
nezjišťovaly, zda skutečně byla zasažena osobnostní práva žalobce ve smyslu
jeho žalobních tvrzení, proto nemohly uplatněný nárok na ochranu osobnosti
spolehlivě posoudit.
Poté Městský soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne
22. prosince 2005, č.j. 34 C 128/2005-27, kterým zamítl žalobu, aby žalovaná
byla povinna zaslat žalobci dopis ve znění: \"Vážený pane K. Dne 12. června
2001 jste navštívil restauraci při hotelu N. S. V té době byla ve veřejných
prostorách restaurace umístěna socha postavy, která v ruce drží baseballovou
pálku s nápisem \"Na cikány....\". Tím došlo uvedeného dne ke snížení Vaší
lidské důstojnosti a tedy k neoprávněnému zásahu do Vašeho práva na ochranu
osobnosti. Za tento zásah se Vám společnost B. t., spol. s r.o. touto cestou
hluboce omlouvá\". Žalobu též zamítl, pokud žalobce požadoval, aby mu žalovaná
zaplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování výslechem
svědků F. Š. a J. Z. a videozáznamem prostor restaurace se zachycenou sochou s
baseballovou pálkou, vzal za prokázané, že na baseballové pálce sochy byly jako
dominantní uvedeny nápisy „Na cikány“, „Na skiny“, „Na P.“, „Na brutálního M.“
a další, jejichž cílem nebylo nikoho poškodit, ale jednalo se o recesi. Soud
prvního stupně s přihlédnutím k vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu
konstatoval, že s ohledem na Ústavu České republiky, na Listinu základních práv
a svobod a mezinárodněprávní úmluvy platné pro Českou republiku, nelze skutek,
který je předmětem sporu hodnotit jako protiprávní zásah do (osobnostních) práv
žalobce. Žalobce nebyl v restauraci diskriminován pro svoji příslušnost k
romskému etniku. Nedošlo ani k obtěžování žalobce ve smyslu Směrnice č.
2000/43/ES z 29. června 2000 (na níž se žalobce odvolával).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2006, č.j. 1 Co 99/2006-44,
uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), změnil jej ve
výroku
o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel
ze skutkových zjištění Městského soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že v
řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
Subjektivní pocit žalobce, že předmětným nápisem byl hanoben, ponížen,
diskriminován není rozhodný z hlediska ochrany osobnosti vyplývající z
ustanovení § 11 násl. o.z. V daném případě
na baseballové pálce byly i další nápisy, přičemž se svým způsobem jednalo o
recesi, a jak bylo prokázáno, vnímala to tak i veřejnost. Protože ve věci nebyl
prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebylo možno dovodit
ani odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z. Rozsudek odvolacího soudu
byl zástupci žalobce doručen dne 14. září 2006, přičemž právní moci nabyl téhož
dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 13. listopadu 2006
včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o.s.ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Za otázky po právní
stránce zásadního významu považuje, zda lze poskytnout právní ochranu před tzv.
obtěžováním, jak je definováno Směrnicí č. 2000/43/ES, přestože jím není
poškozována čest a pověst fyzické osoby v očích třetích osob, ale je vyvolán
negativní účinek v jejích subjektivních pocitech, resp. zda lze poskytnout
právní ochranu i v případě, kdy vytvořené zahanbující, nepřátelské,
zastrašující, ponižující nebo urážlivé prostředí může působit na široce a
obecně vymezenou množinu fyzických osob, jejíž všechny členy nelze
konkretizovat. Podle dovolatele soudy tyto otázky řešily odlišně od dovolacího
soudu, přičemž nerespektovaly jím vyslovený právní názor v této věci. Dovolatel
pak interpretuje již výše zmíněné závěry obsažené v předchozím zrušovacím
rozhodnutí dovolacího soudu. Soud prvního stupně sice pravděpodobně akceptoval
názor, že žalobou na ochranu osobnosti se lze bránit proti diskriminaci,
přičemž je jí třeba rozumět i obtěžování, jak je definováno Směrnicí č.
2000/43/ES, avšak uzavřel, že k obtěžování nedošlo, ač tento závěr nijak
neodůvodnil. Dovolatel uvedl, že dovolací soud vyjádřil názor, že obtěžování je
formou diskriminace. Senát odvolacího soudu 1 Co (v rámci své rozhodovací
praxe) přisuzuje diskriminovaným osobám ochranu podle § 11 násl. o.z.; měl by
ji proto přiznat i oběti obtěžování. Napadené rozhodnutí je proto vnitřně
rozporné, případně se vzepřelo závaznému právnímu názoru dovolacího soudu. Pro
obtěžování je pak typické, že se jedná o zásah do subjektivních pocitů. Proto
odvolací soud nemůže obecně dovozovat, že zásah do osobních vjemů nepožívá
ochrany podle § 11 násl. o.z. Dovolatel konečně poukázal na skutečnost, že
dovolací soud ve zrušovacím rozhodnutí výslovně neuvedl, že za množinu
vymezených fyzických osob, vůči jejímž členům má obtěžování charakter
neoprávněného zásahu do osobnostních práv, lze považovat i takovou množinu, v
níž nelze konkretizovat její jednotlivé členy. Odvolací soud v tomto případě
zaujal názor, že tato konkretizace nutným prvkem je. Uvedený požadavek však
nespojil s institutem obtěžování a zároveň dospěl k nepřezkoumatelnému závěru,
že k němu vůbec nedošlo. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním
závěrem.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé
[§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzované věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl
změněn rozsudek soudu prvního stupně; resp. rozsudku soudu prvního stupně
nepředcházel dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl později zrušen
odvolacím soudem.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání
uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech
významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo
ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání
přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem
stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak
je tomu i v souzené věci, kdy dovolání především vytýká údajnou
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, resp. tvrdí, že nebyl ve smyslu ustanovení § 226
odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243d odst. 1 téhož zákona respektován závazný
právní názor dovolacího soudu, přičemž dovolatel v souvislosti s uplatněním
tohoto dovolacího důvodu nenaznačuje takové právní otázky, jejichž řešení
dovolacím soudem by mělo judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím
důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně
viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20
Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též případný dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný
v dovolání, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především
o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento
dovolací důvod v posuzované věci naplněn není.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud v napadeném rozsudku deklaroval, že se
ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a na odůvodnění
jeho rozsudku plně odkázal. Je třeba uvážit, že podkladem skutkových závěrů
byla v tomto případě i skutková zjištění, která vyplynula z důkazního řízení
před soudem prvního stupně provedeného až po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR. Především
na základě těchto konkrétních a v rozhodnutí artikulovaných skutkových
zjištění soudy formulovaly závěr, že v posuzovaném případě nedošlo k zásahu do
osobnostních práv žalobce. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, zabýval
se tento soud i otázkou, zda nedošlo k obtěžování žalobce ve smyslu Směrnice č.
2000/43-ES, resp. k jeho diskriminaci pro rasu, barvu pleti, sociální původ,
případně z jiných důvodů, a to s negativním závěrem. Další obecné úvahy
obsažené v rozsudku odvolacího soudu vztahující se k otázce ochrany před
obtěžováním je třeba hodnotit jako nadbytečné, neboť jdou nad rámec soudy
konkrétně zjištěných okolností daného případu (což je
ve svých důsledcích třeba vztáhnout i na příslušné důvody podaného dovolání).
Nejsou tak naplněny předpoklady, aby napadený rozsudek mohl být klasifikován
jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak to
má
na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by
z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací je jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce
bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné nálady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu