USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci na Nisou, Lidická 405/3, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Krajskému soud v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, se sídlem v Liberci, U Soudu 540/3, 3) České republice – Okresnímu soudu v Liberci, se sídlem v Liberci, U Soudu 540/3, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 222/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 15 Co 118/2023-183,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal na všech žalovaných náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 593 058 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 1061/98. Dále se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 5 000 000 Kč, která mu v důsledku průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 1061/98 vznikla tím, že se nemohl na žalovaném v posuzovaném řízení domoci uhrazení škody.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 12 C 222/2019-139, zamítl žalobu, aby žalovaní 1), 2) a 3) zaplatili žalobci společně částku ve výši 5 593 058 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 15 Co 118/2023-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II), a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel v dovolání namítá, že mu škoda měla vzniknout tím, že soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 1061/98 nebyly schopny po dobu více než 21 let pravomocně rozhodnout o jeho nároku uplatňovaném po žalovaném advokátovi JUDr. Rydvanovi. Tímto postupem měly soudy způsobit situaci, že žalobce od žalovaného v posuzovaném řízení neobdržel žádné plnění, přestože byl v předmětném řízení vydán mezitímní rozsudek o tom, že žaloba je důvodná. Zamítnutím žaloby na náhradu škody v projednávané věci se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1276/2022. Z tvrzení obsažených v předmětném dovolání (reprodukovaných výše) se však nepodává, jaký konkrétní právní závěr odvolacího soudu považuje dovolatel za nesprávný a v čem by měl rozpor s uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu spočívat. Dovolatel v tomto směru nevymezuje řádný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2230/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1853/2021). Dovolací důvod je přitom podstatnou náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), není-li proto řádně vymezen dovolací důvod, trpí dovolání v této části vadami a (nebyly-li ve lhůtě odstraněny) nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat. Dodává se, že dovolací otázka přitom sama o sobě nevyplývá ze samotného odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, neboť dovolací soud se v tomto rozsudku zabýval zejména otázkou promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění a otázkou zhodnocení tohoto postupu v relaci k ostatním kritériím podle § 31a OdpŠk.
6. Jde-li o podání žalobce, nazvaná jako „Dodatek odůvodnění dovolání“ (č. l. 195, 196 spisu), jež byla přiložena k dovolání sepsanému advokátem, nebyla tato doplnění sepsána advokátem, ani se s nimi advokát neztotožnil (srov. § 241 odst. 4 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné pod číslem 64 v časopise Soudní judikatura 6/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2451/2020). V tomto směru proto nebyla splněna podmínka povinného advokátního zastoupení. Doplnění dovolání nadto neobsahují povinné náležitosti dovolání, konkrétně v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1892/2023).
7. Napadá-li žalobce rozsudek odvolacího soudu výslovně v jeho výrocích II a III, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení, není jeho dovolání v tomto rozsahu přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu