USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci
žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 225/2021, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č.
j. 69 Co 85, 86/2023-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 30 C 225/2021-131, ve znění opravného usnesené ze dne 16. 1. 2023, č. j. 30 C 225/2021-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 6. 8. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 125 000 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 8,5 % ročně z této částky od 6. 8. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II)
a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 43
140 Kč (výrok III). K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 69 Co 85, 86/2023-182, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil ohledně zaplacení částky 19 500
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 6. 8. 2021 do
zaplacení, jinak jej ohledně částky 5 500 Kč s příslušenstvím změnil tak, že
žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok II
rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů ve výši 43 140 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Částky 150 000 Kč s příslušenstvím se žalobce (po upřesnění žaloby) domáhal
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 2 pod
sp. zn. R-18/2018/OSA-OPR/Hawr (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I v
části, kterou byl ohledně částky 5 500 Kč s příslušenstvím změněn výrok I
rozsudku soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta, a dále ve výroku II v rozsahu
potvrzení zamítnutí částky 94 500 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro
vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v
zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). V první řadě Nejvyšší soud uvádí, že v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn ohledně částky 5 500 Kč s příslušenstvím, by dovolání samo o sobě
přípustné nebylo, neboť tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění
převyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud nicméně
přihlédl k tomu, že v obou napadených výrocích rozsudku odvolacího soudu o věci
samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základu,
a proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku
v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, neboť se dovolatel
nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněné pod č.
60/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního
soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005).
Pokud žalobce v úvodu dovolání obecně uváděl, že jeho dovolání je přípustné,
neboť odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a zároveň by měl dovolací soud v otázce krácení základní
částky za první 2 roky trvání správního řízení a v otázce základní částky
změnit svou dosavadní rozhodovací praxi, jednotlivé právní otázky a předpoklady
přípustnosti k nim konkretizoval v další části dovolání.
Jestliže však žalobce v části II dovolání obecně tvrdil, že rozsudek odvolacího
soudu považuje za protiústavní a že jím bylo zasaženo do jeho základních práv
(aniž by tvrdil v jakém směru) a tudíž je dovolání přípustné již z důvodu
tvrzeného zásahu do základního práva bez ohledu na formální neexistenci
přípustnosti dovolání z takového důvodu, tak zcela opomíjí, že i dle jím
odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv
dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je ale
třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s
konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný
předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř.,
jak se žalobce mylně domnívá. Pokud žalobce dále uvedl, že aby „vyšel vstříc
formalismům“, namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry vyslovenými
např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17 (který
se týká otázky ústavní konformnosti poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení ve formě konstatování porušení práva v daném případě a ze kterého
žalobce citoval část, která však součástí daného nálezu není a jedná se o
„právní větu“ vytvořenou systémem Aspi, kde je toto rozhodnutí rovněž
zveřejněno), tak v tomto směru žalobce neformuloval žádnou právní otázku,
kterou měl dle něj odvolací soud (který poskytnutí zadostiučinění ve formě
konstatování porušení práva vůbec neřešil a potvrdil zadostiučinění v penězích,
byť v o něco nižší částce než soud prvního stupně) v rozporu s tímto nálezem
posoudit. V této části je tudíž dovolání žalobce vadné, neboť v tomto rozsahu
neobsahuje ani řádné formulování dovolacího důvodu (právní otázky, která by
měla být dovolacím soudem řešena) a v první části ani řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání.
V první řadě Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se
odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při
přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 5483/2015).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria
postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], neboť při jejím
řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu
neodchýlil, pokud z důvodu násobného překročení správních lhůt a nedůvodných
průtahů v řízení přistoupil k navýšení základní částky o 30 % s ohledem na
kritérium postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2687/2022, nebo ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022). Soudy obou
stupňů tedy existenci výrazných průtahů a překročení správních lhůt
neignorovaly, jak žalobce v dovolání namítal.
Ani otázka, zda se i v případě správních řízení, která jsou regulována
zákonnými lhůtami, krátí základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku
správního řízení za první dva roky jejich trvání o polovinu, přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud na ni odpověděl kladně (srov.
část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Uvedené krácení je
vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení
soudní či správní. Existence žalobcem uváděných lhůt, jimiž je vázán správní
orgán, na tento závěr žádný vliv nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, v
němž Ústavní soud předmětný závěr Nejvyššího soudu akceptoval). Nejvyšší soud
nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť ani s
ohledem na jeho argumentaci uvedenou v dovolání, která zejména akceptovala
existenci lhůt pro rozhodnutí ve správním řízení, neshledal žádný důvod se od
své dosavadní judikatury odchýlit.
Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou, že základní
částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s
ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu
posledního roku a extrémní inflaci, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud
od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové
valorizaci důvod není, vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve
Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem
daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne
24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo
2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021,
sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo
622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI
Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a
dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je
obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil
jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a
to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci.
K doplnění dovolání ze dne 31. 8. 2023 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť
bylo podáno po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o
údaj, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo
o vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Navíc
toto doplnění dovolání neobsahuje náležitosti dovolání, neboť v něm žalobce
pouze uvádí, že je „plně v kontextu dovolacích námitek“ a že napadené
rozhodnutí je v extrémním rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, neformuluje však žádnou právní otázku,
ani neuvádí, ke které v dovolání formulované otázce by se tento předpoklad
přípustnosti dovolání měl vázat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána
paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve
výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu