30 Cdo 1964/2012

30 Cdo 1964/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci

žalobce Ing. Mgr. Z. T., Ph.D., proti žalované České republice - Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové

újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 313/2009, o

dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, č.

j. 35 Co 591/2011-141, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, č. j. 35 Co 591/2011-141,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2010, č. j. 26 C

313/2009-71, se v rozsahu zamítnutí žaloby a v navazujících výrocích o náhradě

nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu

2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Obvodní soud pro Prahu 2 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č. j. 26 C 313/2009-119, nepřipustil změnu žaloby ze dne 7. 10. 2011, uložil žalované

povinnost zaplatit žalobci dalších 26.000,- Kč nad rámec v původním rozsudku

přisouzených 40.000,- Kč, žalobu o zaplacení 134.000,- Kč zamítl, a uložil

žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 35 Co 591/2011-141,

odmítl odvolání žalobce proti výroku o nepřipuštění změny žaloby (výrok I.),

nepřipustil změnu žaloby, aby žalobci byly přiznány úroky z prodlení za dobu od

13. 7. 2009 do zaplacení (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve věci

samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jen částečně změnil (výrok III.),

a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

(výrok IV.). Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč způsobené

nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod

sp. zn. 4 Nc 1515/2004 (dále jen „posuzované řízení“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované

řízení bylo zahájeno dne 5. 2. 2004 k návrhu matky nezletilé. Dne 3. 6. 2004

rozhodl Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou o svěření nezletilé do výhovy matce

pro dobu do i po rozvodu manželství jejích rodičů, žalobci uložil povinnost

přispívat na výživné nezletilé a uhradit nedoplatek na výživném. K odvolání

žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se výživného

usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 10. 2004 zrušen a věc byla v tomto

rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výroky týkající se

výchovy nezletilé nebyly odvoláním napadeny a nabyly právní moci dne 8. 7. 2004. V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2005 byl k

odvolání žalobce zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2005. Okresní

soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 11. 1. 2007 ve spojení s usnesením

Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2007 předběžným opatřením žalobci uložil,

aby hradil na nezletilou výživné ve výši 1.000,- Kč měsíčně. Ústavní stížnost

proti tomuto usnesení podaná žalobcem byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2007 odmítnuta. V pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2007 byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2009 ve výrocích

ohledně určení vyživovací povinnosti žalobce potvrzen, ve výroku ohledně

nedoplatku na výživném změněn a ve výrocích o úpravě styku s nezletilou a

ohledně nákladů řízení zrušen. Ústavní stížnost žalobce podaná proti posledním

dvěma rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 odmítnuta. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou předběžným opatřením ze dne 1. 12. 2008

upravil styk žalobce s nezletilou. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 6. 2009 uvedený rozsudek v části ohledně úpravy styku žalobce s nezletilou změnil

a ve zbývající části jej potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 6. 2009.

Odvolací soud dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení neodpovídá

skutkové a právní náročnosti projednávané věci, přičemž délku řízení

nezpůsobila nečinnost soudů, ale to, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně po

zrušujících rozhodnutích odvolacího soudu. Odvolací soud přisvědčil žalobci v

tom, že je nutno do doby trvání řízení zahrnout ještě dobu 3 měsíců, kdy

probíhalo řízení o ústavní stížnosti žalobce, celková délka řízení tedy byla

pět let a osm měsíců. Přestože soud prvního stupně vycházel z celkové délky

řízení o 3 měsíce kratší, lze základní částku ve výši 66.000,- Kč považovat za

odpovídající. Při určení délky řízení nelze naopak přihlížet k délce trvání

řízení o rozvod manželství, jak požadoval žalobce, neboť toto řízení na samotný

průběh a délku posuzovaného řízení nemělo vliv. Odvolací soud rovněž neshledal

důvod pro navýšení základní částky z důvodu inflace. Důvodem pro navýšení

základní částky není, že žalobce podával stížnosti předsedovi soudu, není dán

ani závěr, že se jednalo o poměrně jednoduchou věc. V namítaném řízení bylo

vedeno obsáhlé dokazování a bylo třeba nechat vypracovat znalecký posudek. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel a uplatňování procesních prostředků

mu nemůže být vytýkáno. Námitku, že v důsledku délky řízení došlo k závažné

újmě ve vztahu žalobce s jeho dcerou, neshledal odvolací soud důvodnou. Žalobcovým úvahám týkajícím se významu posuzovaného řízení pro něj samotného

lze přisvědčit jen potud, že obecně je třeba považovat význam opatrovnického

řízení za významný, avšak v případě žalobce tomu tak není. S přihlédnutím k

obsahu spisu a výsledkům dokazování v posuzovaném řízení dospěl odvolací soud k

závěru, že pro žalobce nebyla otázka jeho styku s nezletilou prioritní,

prioritní pro něj byla především výše jeho vyživovací povinnosti. Okolnost, že

by vztah žalobce s nezletilou byl výrazně poznamenán samotnou délkou sporu, z

ničeho nevyplývá. Odvolací soud proto neshledal žádné důvody pro navýšení

přisouzeného zadostiučinění. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, které

považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jako dovolací

důvody uvedl nesprávné právního posouzení věci a důvod uvedený pod § 241a odst. 3 o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu nicméně považuje:

1. problematiku poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o

rozvod manželství, k níž došlo tak, že řízení o rozvod manželství muselo být

přerušeno do doby skončení opatrovnického řízení, které trvalo nepřiměřeně

dlouhou dobu;

2. zda lze při stanovení zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny

v důsledku inflace a změny kursu měny za situace, kdy ve stanovisku Nejvyššího

soudu (dále jen „Stanovisko“) stanovená základní částka odškodnění vychází z

částek přiznávaných Evropským soudem pro lidská práva před cca 6 lety. Dovolatel se domnívá, že v současné době je třeba vycházet alespoň z částky

20.000,- Kč za rok.;

3.

za jakých podmínek má být přiznáno zadostiučinění přesahující

základní částku a zda musí být v této souvislosti v případě nepřiměřené délky

řízení o úpravě styku s dítětem prokazován negativní dopad takového řízení na

vztah s dítětem. V rozporu se Stanoviskem považuje dovolatel dále to, že přiznané zadostiučinění

vycházelo z kratší než skutečné délky řízení (o 4 měsíce), takže je nižší než

na spodní hranici částky uvedené ve Stanovisku, a rovněž namítl, že mu nebyly

přiznány úroky z prodlení ani zadostiučinění za dobu trvání kompenzačního

řízení. Dovolatel považuje dále za nesprávné, že odvolací soud odmítl zvýšení

zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného, protože nebyl

prokázán vznik újmy žalobce na jeho vztahu s nezletilou. Dovolatel naopak

tvrdí, že došlo k závažné újmě na jeho vztahu s nezletilou dcerou, se kterou se

až do jejích šesti let mohl stýkat pouze ve velmi omezeném rozsahu. Soud rovněž

odmítl zohlednit snahu žalobce o urychlení řízení, jednoduchost věci a postup

soudů během řízení. Dle dovolatele měly soudy v rámci kriteria významu řízení

pro poškozeného zohlednit také to, že se rozhodovalo o jeho povinnosti platit

výživné, a že nepřiměřeně dlouho v důsledku opatrovnického řízení trvalo i

řízení o rozvod manželství. Dovolatel namítl, že nepřiměřená délka řízení byla

způsobena činností soudu, neboť soud se při svém rozhodování neřídil

stanoviskem soudu vyššího stupně, rozhodnutí bylo zrušeno pro

nepřezkoumatelnost nebo pro procesní vadu, takže nelze tvrdit, že by délka

opatrovnického řízení byla způsobena pouze údajnou složitostí věci. Soud

prvního stupně pochybil v tom, že zamítl návrh žalobce na rozšíření žaloby z

důvodu zadostiučinění za délku kompenzačního řízení, soudům obou stupňů pak

vytýkal, že mu nebyly přiznány úroky z prodlení. Dovolatel navrhl rozsudek

odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz

čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalobce proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu není

přípustné. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž

přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního

řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v

uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez

dalšího odmítl. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003,

uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C

2234 dovodil, že „potvrdil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně,

kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není

k podání dovolání, které by se opíralo o přípustnost dovolání podle 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., subjektivně oprávněn ten účastník, pro něhož potvrzené

rozhodnutí soudu prvního stupně vyznělo příznivěji než rozhodnutí dřívější. Nebylo by naopak smysluplné, aby dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř. i v případech, kdy se dovolatel předchozího zrušeného

rozhodnutí soudu prvního stupně nijak nedovolává, resp. považuje právní názor

odvolacího soudu vyslovený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu za správný

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007,

uveřejněné pod č. 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2009, č. j. 26 C 313/2009-22, jímž

byla žaloba zamítnuta, byl k odvolání žalobce zrušen rozsudkem odvolacího soudu

ze dne 15. 6. 2010, č. j. 35 Co 172/2010-53, se závazným právním názorem, že

opatrovnické řízení trvalo nadstandardně dlouho, a že dobu řízení je třeba

hodnotit jako nepřiměřenou, což znamená, že z tohoto pohledu k nesprávnému

úřednímu postupu došlo. V dalším řízení pak soud prvního stupně vázán tímto

právním názorem přisoudil žalobci nejprve 40.000,- Kč a následně 26.000,- Kč. Dovolatel právní názor odvolacího soudu vyslovený v prvním zrušujícím rozsudku,

díky kterému bylo žalobci částečně vyhověno, nijak nenapadá, proto může být o

přípustnosti dovolání v daném případě uvažováno jen z hlediska § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné

pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací

soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového

vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Brojí-li dovolatel po obsahové stránce proti skutkovým zjištěním nalézacích

soudů (např. namítá, že platil částečně výživné, že v prvních letech trvání

řízení nebylo prováděno žádné obsáhlé dokazování, že soud prvního stupně se při

rozhodování neřídil stanoviskem soudu vyššího stupně), uplatňuje tím dovolací

důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však v případě dovolání

přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání založit

nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelem zmiňovaná otázka vlivu opatrovnického řízení na délku řízení o

rozvod manželství nebyla předmětem kompenzačního řízení, neboť žalobce

požadoval odškodnění pouze za délku řízení sp. zn. 4 Nc 1515/2004. Tato otázka

proto nemohla založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.

27/2001 ve Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelovo tvrzení o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně byla rušena pro

nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, z obsahu spisu

nevyplývají, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně byla rušena zejména pro

doplnění potřebných skutkových zjištění. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout,

že k této skutečnosti nepřihlédl, byť kriterium postupu orgánů veřejné moci

během řízení explicitně nezhodnotil. Dovolatel dále namítl, že se snažil urychlit řízení podáváním stížností na

průtahy v řízení, a proto mělo být jemu přiznané zadostiučinění zvýšeno. Z

obsahu spisu však vyplývá, že jím podaná stížnost ze dne 8. 9. 2008 nebyla

shledána důvodnou, a k druhé stížnosti ze dne 15. 11. 2008 místopředseda

Krajského soudu v Brně sdělil, že není příslušný k jejímu vyřízení, pouze

závěrem konstatoval svoje zkušenosti s délkou řízení o úpravě práv a povinností

k nezletilým dětem. S ohledem na konkrétní okolnosti případu proto nelze

považovat závěr odvolacího soudu o tom, že v dané věci tato aktivita žalobce

důvodem pro navýšení částky není, za rozporný s názory Nejvyššího soudu

vyjádřenými ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího

soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011

(dále jen „Stanovisko“). V otázce hodnocení kriteria složitosti řízení nepředstavuje rozsudek odvolacího

soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá

judikatuře i závěrům obsaženým v části IV., písm. a) Stanoviska Nejvyššího

soudu. V otázce, zda lze při stanovení zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny

v důsledku inflace a změny kursu měny, není dovolání přípustné. Nejvyšší soud

ve Stanovisku, pod bodem VI. dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je

přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného

zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za

rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Vzhledem k tomu, že výše uvedené Stanovisko

bylo vydáno v roce 2011, nelze uvažovat o tom, že by od té doby došlo ke změně

právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem. Uvedené rozmezí je nadto pouze

orientační, a byť se jedná o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy

nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu a v

závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i

mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Odvolací soud vyšel v důsledku započtení řízení před Ústavním soudem z celkové

délky řízení o 3 měsíce delší než soud prvního stupně, tedy z celkové délky

řízení 5 let a 8 měsíců, a v důsledku toho vyšel ze základní částky nižší než

15.000,- Kč za rok.

Pouze z tohoto důvodu však nelze považovat jeho rozhodnutí

za nesprávné, neboť při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou

délku řízení, je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem

případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci

práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011. Rozhodnutí v

tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Na přiměřenost výše

základní částky zadostiučinění pak nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku

inflace nebo změna kursu měny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011). Zcela bez významu jsou dovolatelovy námitky ohledně nepřiznání úroků z

prodlení a zadostiučinění za délku kompenzačního řízení, neboť rozšíření žaloby

o tyto nároky nebylo soudy připuštěno. Rozšíření žaloby o nárok na odškodnění

za délku kompenzačního řízení nepřipustil odvolací soud v usnesení ze dne 29. 3. 2011, č. j. 35 Co 56/2011-94, a rozšíření žaloby o úroky z prodlení

nepřipustil Obvodní soud pro Prahu 2 ve výroku I. rozsudku ze dne 26. 10. 2011,

č. j. 26 C 313/2009-119, ani Městský soud v Praze v dovoláním napadeném

rozsudku. Proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby přitom není dovolání

přípustné. Dovolání je však přípustné v otázce hodnocení významu předmětu řízení pro

poškozeného a v otázce, zda musí být v případě nepřiměřené délky řízení o

úpravě styku s dítětem prokazován negativní dopad takového řízení na vztah s

dítětem. Nejvyšší soud v části IV. pod písmenem d) Stanoviska ve vztahu k hodnocení

kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že určitým zobecňujícím

postupem je možné kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, jimž je

třeba věnovat zvláštní pozornost, a to jsou typicky trestní řízení (zejména

je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je

právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech

péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně

právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální

dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v

nezaměstnanosti atd.). Nejvyšší soud zároveň uvedl, že se jedná o hledisko

obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné

podstaty zkoumaných řízení. S dovolatelem lze proto souhlasit v tom, že nemohl

předpokládat povinnost prokazovat zvýšený význam předmětu řízení pro svou

osobu, pakliže Nejvyšší soud v uvedeném Stanovisku uvedl, že žalobce zvýšený

význam předmětu řízení v těchto typových případech prokazovat nemusí. Uvedené však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může

být ke skutkové obraně žalované v řízení vyvráceno. Nemá-li se uplatnit

domněnka větší významnosti typového řízení pro poškozeného, je třeba, aby

žalovaná nižší či standardní význam předmětu řízení pro poškozeného alespoň

tvrdila a pokusila se svým tvrzením vyvratitelnou domněnku vyššího významu pro

poškozeného vyvrátit.

V daném řízení žalovaná tvrdila, že k nesprávnému

úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nedošlo, v dalším

průběhu řízení však zůstala zcela nečinná, jednání před soudy se v zásadě

neúčastnila a nevyjádřila se ani písemně k námitkám žalobce formulovaným v

odvolání. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, Nejvyšší soud dále

uvedl, že „je-li prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě

jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření

k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem“. Mohlo-li být zasaženo právo

na rodinný život (chráněné článkem 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod

a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je

třeba zkoumat, zda státní orgány za účelem umožnění styku rodiče s nezletilým

dítětem přijaly veškerá opatření, která od nich bylo možno v konkrétním případě

rozumně očekávat, a případné porušení práva na rodinný život z uvedeného důvodu

zohlednit při závěru o vzniku nemajetkové újmy rodiče, který nemá dítě ve své

výchově, a její intenzitě rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění

podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. Žalobce v žalobě uvedl, že jeho nemajetková újma spočívá jednak v porušení

práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a dále mj. v tom, že došlo k

hrubému poškození vztahů mezi jím a jeho nezletilou dcerou. Žalobce tedy tvrdil

i jinou újmu (narušení jeho rodinného vztahu s dcerou), než jen kompenzaci

stavu nejistoty, v níž byl v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení

udržován. Pro tuto jinou újmu se však plně uplatní procesní povinnosti a

břemena žalobce, včetně důkazního. Odpovědnost státu by byla dána v případě kumulativního splnění tří předpokladů,

tj. vznik nemajetkové újmy spočívající v narušení rodinných vztahů, porušení

povinnosti státu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či

přiměřené lhůtě, a příčinná souvislost. Co do posouzení nesprávného úředního postupu státu je proto rozhodující

zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření,

která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat, přitom vhodnost

opatření se posuzuje i podle rychlosti jeho provedení, neboť běh času může mít

nenapravitelné následky na vztah dítěte a rodiče, který s ním nežije (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11). Soudy se však otázkou zda došlo k reálnému porušení práva žalobce na

rodinný život, řádně nezabývaly, a tudíž ani nezkoumaly, zda soudy v

posuzovaném řízení poskytly žalobci dostatečnou a zejména rychlou ochranu jeho

práva, proto je posouzení žalobcova nároku neúplné a tudíž nesprávné. Pokud jde o odškodnění újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku

řízení a hodnocení kriteria předmětu řízení pro poškozeného, pak v tomto

případě nemusí žalobce zásah do rodinného života prokazovat, neboť zvýšený

význam řízení týkajícího se rodinněprávních vztahů se presumuje, a je na

žalované, aby tvrdila skutečnosti vylučující pravdivost zvýšeného významu

předmětu řízení pro poškozeného.

Postup soudů v řízení pak nebyl zcela

přiléhavý konkrétní procesní situaci, kdy žalovaná námitku nižšího významu

řízení pro žalobce netvrdila (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, dostupný na www.nsoud.cz, nebo Svoboda, K. Limity aktivního dokazování soudem. Může si soud v civilním řízení dokazovat,

co chce? Právní rozhledy 15/2007, s. 562 a násl.). Podle § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk soud při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k

nemajetkové újmě došlo, jakož i ke konkrétním okolnostem případu demonstrativně

uvedeným v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Soud je tedy povinen po právní

stránce zhodnotit, jaká výše zadostiučinění bude přiměřená pro odškodnění

poškozeným utrpěné nemajetkové újmy, co do vyhledání všech rozhodujících

skutečností by však měl ponechat aktivitu na účastnících řízení. Jelikož odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy

neúplně a tudíž nesprávně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za

středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve

výroku zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího

soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud

ve stejném rozsahu i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b

odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí

vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve

spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2013

JUDr.

František Ištvánek, v. r.

předseda senátu