30 Cdo 2989/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně D. B., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně,
Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 39/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 30 Co 126/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 10. 2008, č. j. 17 C 39/2007-36,
zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím jako
náhrady nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení ve věci
péče o její nezletilé děti, vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 19 P
18/2003 (dále také „posuzované řízení“), bylo porušeno její právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě. První rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, č. j. 30 Co
126/2009-54, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, byl k
žalobkyní podanému dovolání zrušen Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009. Po vrácení věci rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem tak, že změnil
rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku
25.000,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 12. 6. 1996 bylo žalobkyní sepsáním návrhu zahájeno řízení o úpravu poměrů k jejím
nezletilým dětem u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ve věci došlo opakovaně k
přenesení příslušnosti, případně k pokusům o její přenesení. Dne 28. 7. 1998
tehdejší manžel žalobkyně podal návrh na rozvod manželství. Zpočátku byl ve
společném řízení projednáván jak návrh na rozvod manželství, tak návrh na
úpravu poměrů obou nezletilých dětí žalobkyně a jejího manžela pro dobu po
rozvodu jejich manželství. Po novele zákona o rodině, provedené zák. č. 91/1998
Sb., byla věc úpravy poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu vyloučena k
samostatnému projednání a následně spojena s řízením o návrhu žalobkyně na
úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu do rozvodu manželství. Dne 15. 12. 1999 rozhodl Okresní soud v Mostě o výchově a výživě k dětem žalobkyně a jejího
manžela pro dobu po rozvodu a otázku výchovy a výživy dětí pro dobu do rozvodu
manželství rodičů vyloučil k samostatnému projednání. Výrok o vyživovací
povinnosti byl k odvolání zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
doplnění dokazování. Za účelem ocenění části majetku otce musel být ustanoven
znalec. Teprve po právní moci rozhodnutí o poměrech nezletilých dětí (resp. již
jen dcery, neboť syn v průběhu řízení nabyl zletilosti) pro dobu po rozvodu
manželství jejich rodičů, mohlo být rozhodnuto o rozvodu manželství žalobkyně. Opatrovnické řízení bylo pravomocně skončeno dne 6. 6. 2004. Žalobkyně nejprve
podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (datovanou 24. 11. 2004) a
po novelizaci vnitrostátní úpravy požádala žalovanou o poskytnutí
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou
opatrovnického řízení. Žalovaná vyplatila žalobkyni mimosoudně odškodnění za
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 115.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném
řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nevydání
rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Posoudil věc podle kritérií uvedených v ust. §
31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Za celkovou délku řízení označil dobu
osmi let, řízení nepovažoval za složité po právní stránce, ovšem po stránce
skutkové ano (bylo potřeba vypracovat znalecký posudek za účelem zkoumání
nejasných majetkových poměrů otce). K nepřiměřené délce řízení žalobkyně nijak
(negativně) nepřispěla, naopak ze strany soudu docházelo k nedůvodným průtahům. Význam řízení pro žalobkyni byl značný, neboť se jednalo o řízení opatrovnické,
které má obecně velký význam pro jeho účastníky, v předmětné věci umocněno dále
tím, že na posuzované řízení se vázalo řízení o rozvod manželství žalobkyně, k
němuž mohlo dojít až po pravomocné úpravě poměrů jejích nezletilých dětí pro
dobu po rozvodu. Vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v kasačním
rozsudku, přihlédl odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
k tomu, že žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení neměla k dispozici žádný
účinný prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení, stejně tak
nelze v případě žalobkyně snížit odškodnění s odkazem na snadnější dostupnost
odškodnění na národní úrovni. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění
vycházel odvolací soud z částek, které jsou v obdobných věcech přiznávány
Evropským soudem pro lidská práva (dále také „ESLP“ nebo „Evropský soud“),
zejména z rozsudků ESLP ve věci Paterová proti České republice ze dne 14. 9. 2004, č. 76250/01, Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005, č. 2866/03, Zámečníková a Zámečník proti České republice ze dne 21. 3. 2006, č. 16226/04. Na tomto základě za přiměřené zadostiučinění považoval částku
20.000,- Kč za první dva roky řízení a poté za každý další rok řízení, což v
případě žalobkyně představuje částku 140.000,- Kč (vyšel při tom z toho, že se
výše náhrady ve třech zmíněných rozhodnutích ESLP pohybovala v rozmezí 600 až
820 eur za jeden rok trvání řízení). Jelikož žalovaná žalobkyni plnila již
115.000,- Kč, zavázal ji odvolací soud uhradit žalobkyni zbývající částku
25.000,- Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v rozsahu
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby do částky
55.000,- Kč, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a opírá jej o dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Domnívá se,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
odvolací soud se neřídil zcela pokyny dovolacího soudu uvedenými v jeho
zrušovacím rozsudku. Nesouhlasí s výší odškodnění (v částce 140.000,- Kč),
neboť případy, ze kterých odvolací soud dovodil výši odškodnění žalobkyně, jsou
staršího data a nyní je parita české koruny a eura podstatně odlišná. Žalobkyně
je dále přesvědčena, že odvolací soud měl navýšit odškodnění také z důvodu
délky samotného řízení o odškodnění, jež trvá od roku 2006 a v její věci tak
není efektivnějším prostředkem nápravy než řízení před ESLP. Proto navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož v napadeném rozsahu není rozsudek odvolacího soudu měnícím ve smyslu §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek
soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na
základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy
nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo
otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího
soudu dosaženo.
Žalobkyně dovolacímu soudu žádnou otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, nepředkládá.
Uplatňuje-li dovolatelka tvrzení, že kompenzační řízení samo o sobě je
nepřiměřeně dlouhé, až v rámci dovolacího řízení, je tato nová skutečnost podle
§ 241a odst. 4 o. s. ř. v tomto stádiu řízení nepřípustná, a dovolací soud
proto k danému tvrzení nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný
judikatorní přesah. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O
takovou situaci v daném případě nejde, a to ani při zohlednění námitky
rozdílného kurzu eura vůči české koruně v době vydání rozhodnutí ESLP ve třech
výše zmíněných věcech oproti době vydání napadeného rozsudku. Je totiž zjevné,
že odvolací soud vyšel při své úvaze o výši odškodnění žalobkyně z částky
715,60 eur za jeden rok trvání řízení (při kurzu 24,445 Kč za 1 euro ke dni 22.
3. 2011), tj. pohyboval se zcela v rámci rozmezí částek, které v obdobných
věcech přiznal ESLP.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu