30 Cdo 2687/2022-148
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V.
H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 481/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 Co 35/2022-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 Co 35/2022-127,
se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
31. 8. 2021, č. j. 46 C 481/2020-79, potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s
příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech
odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
31. 8. 2021, č. j. 46 C 481/2020-79, uložil žalované zaplatit žalobci úrok z
prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 688 Kč od 12. 12. 2020 do 11. 3. 2021
kapitalizovaný v částce 590 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 121
312 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení v částce 24 808,50 Kč (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, jež se zaplacení uvedené částky
domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 78/2017.
3. V rámci skutkových zjištění soud prvního stupně uvedl, že žalobce
spolu s H. N. podal dne 29. 3. 2017 k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žalobu, jíž
se po žalovaných A. K. a Z. K. domáhali zaplacení částky 88 700 Kč spolu s
příslušenstvím, a to z titulu neuhrazeného nájemného. Dne 2. 6. 2017 Obvodní
soud pro Prahu 8 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 435 Kč.
Dne 19. 6. 2017 byl ve věci vydán platební rozkaz (žalované Z. K. byl platební
rozkaz doručen dne 29. 6. 2017, žalované A. K. doručen nebyl), proti němuž
podaly žalované dne 14. 7. 2017 odůvodněný odpor. Soud dne 4. 8. 2017 žalované
vyzval k odstranění vad odporu, přičemž svoji výzvu doplnil usnesením ze dne
25. 8. 2017. Ve spise je připojena doručenka Z. K. ze dne 4. 12. 2017. Žalované
A. K. byla zanechána výzva a na úřední desce soudu bylo vyvěšeno sdělení od 15.
12. 2017 do 15. 1. 2018. Dne 5. 3. 2021 (správně zřejmě „2018“; pozn.
Nejvyššího soudu) byl zaznamenán úřední záznam o předložení spisu soudci s
ohledem na nevybrání spisu ze lhůty kanceláří. Soudce spis dne 29. 6. 2018
nechal předložit asistence k vypracování konceptu odmítnutí odporu žalovaných,
který asistentka vypracovala dne 13. 7. 2018 a spis nechala opětovně předložit
soudci. Soudce bez vypravení původního konceptu nechal opětovně spis předložit
asistentce k vypracování konceptu zrušení platebního rozkazu dne 25. 4. 2019,
přičemž tato koncept vypracovala dne 29. 4. 2019. Usneseními soudu ze dne 2. 1.
2020 byl odpor žalovaných odmítnut a platební rozkaz vydaný dne 19. 6. 2017 byl
zrušen. Téhož dne soudce nechal účastníky předvolat k ústnímu jednání na den 6.
3. 2020. Žalobci soud dne 8. 1. 2020 požádali o zaslání vyjádření žalované Z.
K. a požádali o vydání rozsudku pro uznání vůči její osobě. Žalované A. K. byla
v rámci doručování usnesení ze dne 2. 1. 2020 zanechána výzva a vyvěšeno
sdělení na úřední desce soudu v období 5. 2. 2020 až 6. 3. 2020. K jednání
konanému dne 6. 3. 2020 se žádný z účastníků řízení nedostavil a soud po
provedení důkazů vyhlásil ve věci rozsudek. Dne 6. 4. 2020 požádal soudce o
prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku do dne 5. 5. 2020
bez bližšího odůvodnění, s čímž místopředseda soudu souhlasil. Dne 5. 5. 2020
si soudce opětovně požádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného
vyhotovení rozsudku do dne 29. 5. 2020 bez bližšího odůvodnění, s čímž
místopředseda soudu souhlasil. Dne 29. 5. 2020 si soudce opětovně požádal o
prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozsudku do dne 2. 6. 2020
bez bližšího odůvodnění, s čímž místopředseda soudu souhlasil. Dne 2. 6. 2020
si soudce opětovně požádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného
vyhotovení rozsudku do dne 4. 6. 2020 bez bližšího odůvodnění, s čímž
místopředseda soudu souhlasil. Dne 4. 6. 2020 byl referován soudcem pokyn k
vypravení rozsudku v rozsahu 5 stran, což bylo téhož dne realizováno, kdy
žalovaným bylo doručováno fikcí. Od 10. 7. 2020 do 10. 8. 2020 byla na úřední
desce vyvěšena sdělení o doručení rozsudku žalovaným.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 13 odst. 1, § 15 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka řízení činila 3 roky 3
měsíce a 5 dní. Nastala nepřiměřená délka řízení a „nenastaly zde zbytečné
průtahy ze strany žalované“, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Hypoteticky mohlo jít o věc skutkově složitou, avšak spor byl vyřešen v rámci
prvního jednání ve věci, tudíž složka složitosti se v tomto případě ani nemohla
projevit. Žalobce vedl spor spolu s H. N., spor byl veden pro nízkou částku ve
výši 88 700 Kč a nebylo prokázáno, že by ohrožoval ekonomickou pozici žalobce.
Žalobce sám svým jednání k žádnému průtahu v řízení nepřispěl, avšak nebyl v
řízení aktivní, neboť soud nepodněcoval k aktivitě a průtahy nechal volně
plynout. V obdobích od poloviny července 2018 do 25. 4. 2019 a od počátku
května 2019 do 2. 1. 2020 docházelo k totální nečinnosti soudce ve spise.
Žalobci proto náleží 15 000 Kč za každý rok vedení řízení, za první dva roky
náleží jen 7 500 Kč za rok, za období od 29. 3. 2017 do 4. 7. 2021 (správně
„2020“, pozn. Nejvyššího soudu) jde o částku 33 750 Kč. Z důvodu, že se jedná o
sdílenou újmu, snížil soud prvního stupně tuto částku o 15 %. Výsledná částka
28 688 Kč byla již žalobci zaplacena dne 11. 3. 2021, řízení bylo pro částečné
zpětvzetí žaloby ohledně této částky zastaveno, a tak soud prvního stupně
přiznal žalobci úrok z prodlení z této částky od 12. 12. 2020 do 11. 3. 2021,
zatímco ve zbytku žalobu zamítl
5. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze,
který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku soudního řízení.
Doplnil, že délka řízení jen mírně převyšující 3 roky bude sice obecně zásadně
přiměřená, v posuzované věci však byla bezmála z poloviny vyplněna průtahem s
učiněním jednoduchého procesního úkonu. Souhlasil se závěrem, že v důsledku
porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je nutno
odškodnit v penězích. Shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž vyšel
z roční částky 15 000 Kč, a nepřikročil k její modifikaci ani vzhledem ke
kritériu složitosti řízení, významu řízení a jednání poškozeného. Nesouhlasil s
názorem žalobce, že by bylo nutné při určení výše zohlednit kritérium postupu
soudu. Souhlasil sice s tím, že průtah v postupu procesního soudu ovlivnil
celkovou délku řízení zcela zásadní měrou, ale tento je již zohledněn
stanovením základního odškodného, neboť právě a jen toto pochybení v postupu
soudu, prodlouživší řízení v zásadě na dvojnásobek, určilo celkovou délku
řízení jako nepřiměřenou. Ohledně tohoto názoru odkázal na několik usnesení
dovolacího soudu. Konečně souhlasil se snížením odškodnění z důvodu sdílení
újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce
včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky výše
přiměřeného zadostiučinění, neboť odvolací soud skutečnost, že řízení bylo
zatíženo průtahy, vzal jako základ nároku, ale nezohlednil ji podle ustanovení
§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Tím rozhodl v rozporu se závěry plynoucími z
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne
31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5270/2009, a dále ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
9. Jako druhý dovolací důvod vymezuje žalobce otázku, zda „došlo jen k
nepatrnému překročení přiměřené doby trvání řízení a tím vlastní komzumpci
průtahů v řízení do základu nároku a nenutnosti zohledňovat průtah v řízení
jako skutečnost, která měla vliv na celkovou délku řízení“; tuto otázku vyřešil
odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (žalobce
poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2952/2014).
10. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Rozhodnutí dovolacího soudu nespočívá na řešení předkládané otázky
nepatrného překročení přiměřené doby trvání řízení, a proto přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tato otázka nezakládá (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoliv odvolací soud
učinil úvahu, že „délka řízení jen mírně přesahující 3 roky bude v zásadě
přiměřená“, byl pro jeho rozhodnutí ve věci samé určující závěr, že bylo
porušeno právo žalobce na přiměřenou dobu řízení.
17. Při řešení následné otázky výše přiměřeného zadostiučinění se však
odvolací soud nezohledněním kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je proto přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska
závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná
kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch
(postup orgánů veřejné moci).
22. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se tak vychází z těch
samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky
posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií
demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného
kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout
hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování
přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná
skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení
nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1290/2014, publikovaný pod číslem 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
23. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části
IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako
snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování
předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
24. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že ne každé
pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném
řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení
přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění
nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci,
která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu
tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání
jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
25. V posuzovaném případě však sám odvolací soud uzavřel, že „průtah v
postupu procesního soudu ovlivnil celkovou délku řízení zcela zásadní měrou“,
neboť „bezmála polovina délky řízení byla vyplněna průtahem s učiněním
jednoduchého procesního úkonu“. Navzdory tomu však odvolací soud uvedenou
okolnost zmínil pouze při hodnocení vlastní přiměřenosti délky posuzovaného
řízení, nikoliv však již při úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění.
26. Pakliže tedy odvolací soud při své úvaze o vlivu postupu orgánu
veřejné moci na výši konečného finančního zadostiučinění shora zmíněné průtahy
opomenul, je jeho posouzení této otázky neúplné, a proto nesprávné.
27. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém
výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
28. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při
své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění přihlédne též k dosud opomenutým
skutečnostem vztahujícím se k postupu orgánu veřejné moci v průběhu
posuzovaného řízení, načež zváží, jak se tato okolnost do výsledného
zadostiučinění promítne.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu