30 Cdo 2952/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce M. R.,
zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická
1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 63.250,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 236/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j.
30 Co 445/2013-242, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 30 Co
445/2013-242, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 27. června 2013, č.j. 15 C
236/2012-206, tak, že výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 63.250,- Kč
spolu s úrokem z prodlení z částky 146.250,- Kč od 25.6.2012, které se žalobce
domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a výrokem
II. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že
původní řízení bylo zahájeno 14. prosince 2004 žalobou, kterou se N. H.
domáhala proti žalobci (v původním řízení žalovanému) zaplacení částky 53.370,-
Kč s příslušenstvím. Předvolání k jednání bylo žalobci doručeno dne 15. května
2007, řízení bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2013.
Ve věci rozhodoval dvakrát soud prvního stupně, jednou soud odvolací a nakonec
Nejvyšší soud. Řízení nebylo složité po stránce právní ani skutkové. Žalovaná
uznala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a žalobci zaplatila dne 20.
prosince 2012 odškodnění v částce 83.000,- Kč. Protože měl žalobce za to, že mu
náleží částka 146.350,- Kč, od které odečetl již zaplacených 83.000,- Kč,
uplatnil žalobou návrh na zaplacení 63.250,- Kč se zákonnými úroky. Soud pak
dovodil, že délka původního řízení nebyla přiměřená, došlo tak k nesprávnému
úřednímu postupu a tím i k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v
přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Počátek běhu počtů pro náhradu
nemajetkové újmy pro žalobce soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp.zn. 30 Cdo 725/2011, počítal od 16. května 2007, kdy se žalobce o
probíhajícím řízení dozvěděl, takže od tohoto dne mu mohla začít vznikat
nemajetková újma, jeho konec pak stanovil na 9. dubna 2013, takže celková délka
řízení pro žalobce byla zhruba šest let. Vyšel pak ze základní částky
odškodnění za jeden rok 15.000,- Kč, za první dva roky částky poloviční, celkem
tedy 75.000,- Kč. Tuto částku pak soud ponížil o 10 %, a to z důvodu, že řízení
bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. Výši přiměřeného zadostiučinění
tak vyčíslil částkou 67.500,- Kč. Se zřetelem k tomu, že žalovaná vyplatila
žalobci částku vyšší, shledal žalobu o zaplacení zažalované částky s
příslušenstvím jako nedůvodnou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 30 Co
445/2013-242, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Poukázal při tom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a
uvedl, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním
řízením je kompenzace nejistoty, do níž byl poškozený uveden a v níž byl tak
udržován a tato nejistota je pak nutně spojena s okamžikem, kdy se poškozený o
zahájení řízení nebo o tom, že řízení probíhá, dozví. Vzhledem k tomu, že
žalobce se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2013 dozvěděl až při
jednání před soudem prvního stupně konaným dne 20. června 2013, náleží mu ale
náhrada za nemajetkovou újmu až do této doby, takže konečná částka pak činí
69.750,- Kč. I tato částka je však nižší než částka 83.000,- Kč, kterou
žalovaná žalobci poskytla, a proto nebylo možno žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 24. března 2014 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Domnívá se, že
při aplikaci § 31a odst. 2, odst. 3 písm. a), b) OdpŠk se jednak odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak jde o otázky
rozhodované dovolacím soudem rozdílně, konkrétně pokud jde o kritéria celkové
délky řízení a složitosti řízení. Rozdílné rozhodování dovolacího soudu pak
spatřuje v závěrech stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a další
judikatury dovolacího soudu, podle níž při úvaze o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo,
nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům, v porovnání s
rozhodovací praxí zavedenou rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo
4336/2010, podle něhož by se do celkové délky řízení nevčítala doba mezi
podáním žaloby a dnem, kdy se o něm účastník dozví. V jeho případě celková doba
řízení byla devět let a jeden měsíc, která je extrémně nepřiměřená, což by mělo
být vzato v úvahu při stanovení základní částky zadostiučinění. Odvolací soud
však vyšel z rozhodné délky posuzovaného řízení šest let a dva měsíce. Odvolací
soud se navíc dopustil „obmyslného“ postupu, když krátil žalobce v základní
částce za první dva roky trvání řízení tak, že nejprve od celkové délky řízení
odečetl dobu dva a půl roku od 14. prosince 2004 do 15. května 2007, a poté
ještě základní částku odškodnění za další dva roky krátil na polovinu. Krácení
základní částky je ale v konstantní judikatuře dovolacího soudu odůvodněno tím,
že každé řízení určitou dobu trvá, nikoliv tím, že by újma pociťovaná
účastníkem byla první dva roky méně intenzivní. Za nevyřešenou právní otázku
považuje také, zda celková doba řízení zahrnuje dobu do dne právní moci
konečného rozhodnutí nebo jenom do dne, kdy se poškozený obecně o jeho
existenci dozví jinak. Konečně nesouhlasí s posouzením kritéria složitosti
řízení oběma soudy z důvodu projednávání věci na třech instancích, když
dovolání žalované v původním řízení bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako
nepřípustné, což znamená, že věc (nárok) předmětem rozhodování soudu ve třetí
instanci vůbec nebyla. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností,
tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v prvé řadě namítá nesprávný závěr soudů obou stupňů týkající se
okamžiku vzniku nemajetkové újmy dnem, kdy se poškozený dozví o zahájení řízení
a současně vyslovuje názor, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, když ve stanovisku ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen
„Stanovisko“) Nejvyšší soud vymezil pravidlo, podle kterého při úvaze o
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po
kterou řízení trvalo, nikoli tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům a
jiným názorem dovolacího soudu vysloveným např. v rozsudku ze dne 25. ledna
2012, sp.zn. 30 Cdo 4336/2010, podle kterého má být rozhodný teprve okamžik,
kdy se účastník dozvěděl o probíhajícím řízení. Dovolací soud k tomu
konstatuje, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu je v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo
4336/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený
v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.
Nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho
zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková
újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany
žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Tento závěr pak Nejvyšší soud
aplikoval i v usnesení ze dne 25. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2747/2013, v
usnesení ze dne 12. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 417/2014 nebo v usnesení ze dne
22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1689/2014 (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Dovolatel se mýlí, pokud spatřuje rozdílnost uvedeného právního názoru s
právním názorem vysloveným ve Stanovisku. Přehlíží totiž, že jím citovaný
výklad ve Stanovisku směřuje zejména k objasnění rozdílu mezi průtahy a
nepřiměřenou délkou řízení, zatímco citovaný rozsudek 30 Cdo 4336/2010 a
následující rozhodnutí k určení okamžiku, s nímž je spojen vznik nemajetkové
újmy. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
Ani námitka nesprávného hodnocení složitosti řízení, které podle názoru
dovolatele spočívá v tom, že toto řízení ve skutečnosti neprobíhalo na třech
stupních soudní soustavy, když dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné,
tedy nerozhodoval meritorně, nezakládá přípustnost dovolání. Stávající ustálená
judikatura vychází ze závěru, že co se týče skončení řízení ve smyslu § 32
odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem
řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném
řízení vydáno. Není přitom podmínkou, aby šlo o rozhodnutí věcné. V podmínkách
České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o
dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní (srov. např.
sjednocující stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn.
30 Cdo 2742/2009).
Naopak dovolací soud shledal důvodnými dovolací námitky žalobce z hlediska
splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o.s.ř., pokud klade otázku,
zda se poskytuje zadostiučinění za nemajetkovou újmu za celou délku trvání
řízení do právní moci konečného rozhodnutí nebo jenom za dobu, od kdy se
poškozený dozví, že bylo vydáno konečné rozhodnutí a pokud nesouhlasí s tím, že
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při stanovení výše
zadostiučinění krátil základní částku odškodnění nikoli za první dva roky
řízení, ale za první dva roky ode dne, kdy se poškozený o probíhajícím řízení
dozvěděl.
V části VI. Stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že přiměřené zadostiučinění se
poskytuje v zásadě za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení. Je tedy zřejmé,
že peněžité zadostiučinění lze přiznat pouze za dobu trvání řízení (přičemž se
nevztahuje ani na dobu po jeho skončení).
V téže části Stanoviska Nejvyšší soud považuje za nezbytné při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení vzít v úvahu také to, že jakékoliv řízení vždy určitou dobu trvá. Bylo
by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno
považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji
přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud
pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců)
budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené ve
Stanovisku za jeden rok řízení, tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva
roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).
Jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo
1078/2013, smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky
řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou
soudní řízení obvykle může trvat, a tudíž by nebylo správné přičítat za každý
tento rok v počáteční fázi řízení částku 15.000,- až 20.000,- Kč. Uvedené
krácení však není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na
řízení samotné.
Je nezbytné uvážit, že v souzené věci v době, kdy se žalobce o řízení dozvěděl,
trvalo posuzované řízení již téměř dva a půl roku. Proto nebyl dán důvod pro
krácení částky z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, neboť je zřejmé, že
počáteční doba řízení již byla překonána.
Protože odvolací soud takto věc neposuzoval, dovolací soud proto považuje to,
jak odvolací soud věc zhodnotil za nesprávné a dovolání žalobce tak za důvodné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 1 o.s.ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o.s.ř.).
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právními názory Nejvyššího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu