30 Cdo 4584/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobce D. H., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci,
Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 47/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 54 Co 237/2010-130,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 54 Co 237/2010 –
130, se v části výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co
do částky 172.600,- Kč včetně žalovaného příslušenství této částky, zrušuje a
věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v tomto řízení domáhá toho, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit mu částku ve výši 200.000,- Kč s příslušnými úroky z
prodlení, a to jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu
měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 199/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 4. 3. 2010, č. j. 21 C 47/2009-90,
uložil ve výroku I. žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 15.000,-
Kč s úrokem z prodlení, jehož výše byla specifikována tamtéž. Ve výroku II.
žalobu co do částky 185.000,- Kč zamítl.
K odvolání žalobce i žalované odvolací soud v rozsudku identifikovaném v
záhlaví potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), změnil
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci 12.400,- Kč i s příslušenstvím specifikovaným tamtéž (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Řízení u Okresního soudu v Prostějově, vedené pod sp. zn. 9 C 199/2005, bylo
zahájeno dne 26. 7. 2004 žalobou žalobce na náhradu škody, která mu měla
vzniknout porušením kupní smlouvy. Předmětem řízení byla učiněna částka
281.412,- Kč s příslušenstvím. Celková doba řízení byla pět let a jeden měsíc. Podle odvolacího soudu mohlo řízení skončit o jeden a půl roku dříve, k čemuž
nedošlo z důvodů na straně soudu, a to pro průtahy a pro zjevně nekoncentrovaný
přístup. Tato doba navíc sestává z období čtyř měsíců v letech 2004 až 2005
(kde se jednalo o nesprávné rozhodování o osvobození žalobce od povinnosti
platit soudní poplatky), osmi měsíců v letech 2005 až 2006 (kde se jednalo o
průtahy s rozhodnutím o ustanovení právního zástupce žalobce), tří měsíců v
letech 2007 až 2008 (kde se jednalo o průtahy s ustanovením znalce) a cca dvou
měsíců v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku. Případné prodloužení doby
řízení z důvodů spočívajících na straně žalobce se do doby, za kterou náleží
odškodnění, nezapočítávají. Věc byla běžně složitá a předmět řízení byl pro
žalobce středního významu. Výše zadostiučinění, k níž dospěl soud prvního stupně, je nízká v porovnání s
tím, jaké odškodnění by žalobce mohl obdržet u Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“ nebo „Soud“). Ke vzniku nároku na odškodnění dojde, nebyla-li věc projednána a rozhodnuta v
přiměřené lhůtě. Je tedy třeba nejprve učinit závěr o tom, jaká lhůta byla v
daném případě přiměřená a porovnat ji se lhůtou skutečnou. Každé řízení nějakou
objektivně nutnou dobu musí trvat a samotná tato doba z logiky věci není
nepřiměřená. Nesprávný úřední postup spočívá v tom, že tato doba byla
překročena (a to nikoliv nepatrně) a právě za to náleží účastníku řízení
odškodnění. Přiznané odškodnění by proto mělo odpovídat právě této době
„navíc“, nikoliv celkové délce řízení jako takové, byť jde jinak nepochybně o
kritérium relevantní pro závěr, že došlo k porušení práva. Odvolací soud vyšel z obdobných rozhodnutí ESLP týkajících se nepřiměřené doby
trvání civilních sporů v České republice (Havelka proti České republice, Jírů
proti České republice a Vitásek proti České republice) a dospěl k závěru, že v
daném případě by mohlo odškodnění přiznané ESLP činit přibližně 800,- EUR za
každý rok trvání řízení. Jelikož však odvolací soud vycházel pouze z doby, o
kterou bylo řízení nepřiměřeně delší, je namístě vycházet ze základu vyššího,
tj. 900,- EUR za každý rok. Za překročení přiměřené délky řízení o jeden a půl
roku by proto žalobci náleželo zadostiučinění ve výši 1.350,- EUR. Z této
částky přiznal odvolací soud žalobci 80% vycházeje z toho, že částka přiznaná
vnitrostátním soudem může zohledňovat i životní úroveň dané země, a může být
tudíž nižší. Odvolací soud tedy přihlédl k nižší životní úrovni v České
republice (v porovnání s průměrem HDP členských států Evropské unie) a k tomu,
že žalobci se dostane zadostiučinění v kratší době než před ESLP.
Při kurzu
25,34 Kč za Euro ke dni rozhodnutí považoval odvolací soud za přiměřenou
celkovou částku 27.400,- Kč. Odvolání žalobce proto shledal důvodným co do
částky 12.400,- Kč.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
staví na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Důvodnost
dovolání spatřuje v tom, odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Zásadní právní význam podle dovolatele spočívá v tom, že náhrada nemajetkové
újmy byla přiznána v jiném rozsahu, než je poskytována ESLP. To způsobuje
nerovnost mezi poškozenými z jednotlivých členských států Evropské unie. Odvolací soud též nesprávně zhodnotil význam předmětu řízení pro žalobce. Je
totiž třeba přihlédnout k tomu, že v důsledku průtahů na straně soudu je nyní
pravomocně přisouzená pohledávka nevymahatelná, neboť na původně žalovaného byl
prohlášen konkurs a majetková podstata je podle sdělení insolvenčního správce
„fakticky nulová“. Řízení též bylo postiženo delšími průtahy, než bylo uvedeno
odvolacím soudem. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že první jednání ve věci
bylo nařízeno až po dvou letech od podání žaloby. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 7. 2010,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,
že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou
situaci by se jednalo tehdy, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla
řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Zásadní právní význam nelze shledat v otázce snížení částky zadostiučinění na
80% toho, co by přiznal ESLP. Úvahy odvolacího soudu jsou v tomto smyslu
souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu i ESLP. Ve svém rozsudku ze
dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 (všechna zde citovaná rozhodnutí a
stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách,
www.nsoud.cz), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náhrada nemajetkové újmy podle
§ 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – nemusí dosahovat výše, k níž by
dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Tento názor byl potvrzen i ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „Stanovisko“). Nejvyšší soud přitom vychází z judikatury ESLP, zejména z rozsudku jeho velkého
senátu ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01. Zde v odst. 95 ESLP připustil možnost, aby vnitrostátní orgány jednotlivých
států přiznávaly odškodnění za porušení práva na přiměřenou délku řízení
nižšími částkami, než ke kterým by dospěl sám Soud, a to s ohledem na právní
tradice a životní úroveň dané země. Odvolací soud proto v daném případě nepostupoval v rozporu s dosavadní
rozhodovací praxí, jestliže přiměřené zadostiučinění přiznal ve výši 80% toho,
co by přiznal ESLP, což odůvodnil nižší životní úrovní v České republice ve
vztahu k průměrnému HDP členských státu Evropské unie. Dovolatel dále namítá, že význam daného řízení byl pro něj vyšší, než jak
uvádějí oba nižší soudy, a to z toho důvodu, že v nalézacím řízení nakonec
pravomocně přisouzená pohledávka byla v důsledku průtahů v řízení
nevymahatelná. K tomu je nutno uvést, že byla-li by žalobci v příčinné
souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu způsobena škoda spočívající v
tom, že jeho pohledávka se stala nevymahatelnou, jednalo by se o nárok na
náhradu majetkové škody. Takový nárok ale nebyl v současném řízení žalobcem
uplatněn, a nemohl se tedy stát předmětem řízení dovolacího. Dovolatel také brojí proti době průtahů, kterou vzal odvolací soud (a potažmo i
soud prvního stupně) v úvahu, neboť tato doba byla podle jeho názoru daleko
delší. To zejména proto, že první jednání před soudem prvního stupně bylo
nařízeno až po dvou letech od podání žaloby. Dovolatel tedy pro dovolací řízení otevírá otázku, kterou odvolací soud
posoudil jinak, než jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, a
dovolání je proto přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy
nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v tomto směru
ničeho nenamítá a dovolací soud žádné vady v dosavadním řízení dle obsahu spisu
nezjistil, pročež se zabýval přezkumem rozhodnutí z pohledu výše vyložené
právní otázky. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména v již výše
uvedeném stanovisku, sp. zn. Cpjn 206/2010, vyjádřil k tomu, jakým způsobem je
institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy
obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod
č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře ESLP. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy,
do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6
odst. 1 Úmluvy (srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, bod II.). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující
(srov. výše citované Stanovisko, bod I.). Ve Stanovisku Nejvyšší soud ve čtvrté právní větě zdůraznil, že „při úvaze o
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po
kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům
ve smyslu nečinnosti.“
Nejvyšší soud v úvodu k bodu III. Stanoviska uvedl:
„Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě
došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně
bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi
nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v
řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené
či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu
nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však
dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu
na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného
orgánu.
Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může
dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v
řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku
řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je
možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení, je především nutno ohraničit jeho
trvání, tedy určit jeho počátek a konec.“
V odůvodnění Stanoviska (bod IV.) dále Nejvyšší soud konstatoval, že :
„Je-li určena celková délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je
toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto
protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby
jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný
požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla
zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. § 2 o. s. ř., § 2 s. ř. s.,
§ 1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní,
předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy
mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem
individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je
při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost
případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam
předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci
Apicella, odst. 66). Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se
řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může
soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout,
budou ale zpravidla těmi zásadními. Od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve
vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je však nutno odlišit
ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost
provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade
důraz na jeho rychlý postup (např. § 180a odst. 4, § 191b odst. 4, § 191d odst. 4, § 193e odst. 2, § 200d odst. 3, § 200db, § 200u odst. 1 o. s. ř., § 71 odst. 3 spr. ř., § 71 odst. 5 tr. ř.). V těchto případech pak samozřejmě platí zásada
speciality – tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či pro vydání
rozhodnutí, neuplatní se výše uvedená obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby
řízení. Jinak je vždy nutno přihlédnout ke kritériím uvedeným výše, tedy k:
a) složitosti případu,
b) chování poškozeného,
c) postupu příslušných orgánů,
d) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Z uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že v řízení, v němž se žalobce domáhá
přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené
délce řízení, je třeba nejprve stanovit celkovou dobu trvání dotčeného řízení a
po té – podle výše uvedených kritérií – posoudit, zda se jednalo o dobu
přiměřenou individuálním okolnostem případu. Dospěje-li soud k závěru, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a že tedy ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb. došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přistoupí
soud k úvaze o tom, zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku nemajetkové
újmy a jaká forma odškodnění osobě poškozené náleží (k tomu též srov. Stanovisko, zejm. jeho 3. právní věta). Dospěje-li soud k závěru, že poškozenému náleží náhrada vzniklé nemajetkové
újmy v penězích, postupuje při výpočtu výše zadostiučinění podle závěrů
obsažených ve Stanovisku, zejména v části VI. (dále viz zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Takto ale odvolací soud v předmětném řízení nepostupoval, neboť při stanovení
výše zadostiučinění vzal v potaz jen ty časové úseky řízení, v nichž docházelo
k určitým průtahům. Jinými slovy řečeno odvolací soud nezohlednil celkovou dobu
řízení pro zodpovězení otázky výše adekvátního přiměřeného zadostiučinění. To
mohlo mít za následek přiznání zadostiučinění ve výrazně jiné výši, než která
by odpovídala dosavadní rozhodovací praxi. Z tohoto důvodu považoval dovolací soud rozsudek soudu odvolacího za nesprávný,
a proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a v
žalobcem napadeném rozsahu jej zrušil, přičemž věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud neopomene, že odůvodnění přiznané formy odškodnění či výše
finančního zadostiučinění musí obsahovat hodnocení jednotlivých kritérií
obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tak, že v případě finančního odškodnění
se nejdříve stanoví celková částka podle celkové doby řízení (písm. a/), a po
té se tato částka procentuálně upravuje aplikací kritérií pod písm. b/ až e/. Tato kritéria jsou podrobněji rozvedena v judikatuře Nejvyššího soudu,
Ústavního soudu a také ESLP (srov. Stanovisko, 9. právní věta, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 či nález
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/2010, dostupný na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.