30 Cdo 679/2017-167
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 150 000 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 262/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 55 Co 414/2016-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 414/2016-128,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2016, č. j. 19 C
262/2015-98, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
14. 6. 2016,
č. j. 19 C 262/2015-98, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonné
úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 54 437,50 Kč za období od 25. 9.
2015 do 8. 6. 2016 (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém a nákladovém výroku a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Žalobce se domáhal částky 150 000 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřeně délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě
pod sp. zn. 17 T 146/2009 (dále jen „posuzované řízení“). V průběhu řízení
žalovaná žalobci částečně vyhověla a poskytla mu finanční kompenzaci utrpěné
újmy ve výši 55 125 Kč. Žalobce vzal částečně žalobu zpět a v tomto rozsahu
bylo řízení zastaveno. Předmětem řízení zůstala částka 94 875 Kč s
příslušenstvím. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 22. 5. 2009, jež
bylo žalobci doručeno 27. 5. 2009. Kromě žalobce byl současně trestně stíhán
také další obviněný. Následně soud popsal průběh trestního stíhání a
navazujícího trestního řízení přičemž vycházel ze spisu, jenž čítá 7 obsáhlých
svazků. Zejména uvedl, že ještě v průběhu trestního stíhání byly vypracovány
tři velmi rozsáhlé znalecké posudky. Ve spise jsou založeny zprávy o pověsti
obviněných a výpis z rejstříku trestu, ze kterých vyplývají negativní záznamy
vůči současnému žalobci. Dne 24. 7. 2009 byl podán návrh na podání obžaloby. V
tomto návrhu figurovalo celkem 49 poškozených a 2 obvinění, kterým byl kladen
za vinu trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 zákona č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Obžaloba byla podána
dne 10. 8. 2009. Ve spise je na č. l. 2443 založen rozsudek z 1. 10. 2009 z
vedlejšího řízení vedeného pod sp. zn. 17 T 74/2009, jímž byl žalobce odsouzen
za trestný čin podvodu k trestu odnětí svobody na 14 měsíců s odkladem na 2
roky a k peněžitému trestu 20 000 Kč. Na tuto okolnost v řízení poukazovala
také žalovaná. V průběhu trestního řízení se k nároku na náhradu škody
připojila společnost JATPEK s.r.o. Byl vypracováván další znalecký posudek k
výpočtu poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů společnosti JATPEK
s.r.o. Rozsudkem ze dne 18. 11. 2013 byli obžalovaní uznáni vinnými z trestného
činu podvodu a současný žalobce byl odsouzen k souhrnnému trestu k odnětí
svobody na 30 měsíců s odkladem na 3 roky s vyslovením dohledu a byl zrušen
výrok o trestu v rozsudku sp. zn. 17 T 74/2009. Dále byli obžalovaní odsouzeni
společně a nerozdílně k náhradě škody 26 poškozeným a dalších 21 poškozených
bylo odkázáno se svými nároky na občanskoprávní řízení. Dalších 17 poškozených
bylo také odkázáno se zbytky svých nároků na náhradu škody na občanskoprávní
řízení. K odvolání obžalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc
byla vrácena zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 24. 11. 2014 byl
vydán zprošťující rozsudek, jenž nabyl právní moci dne 24. 3. 2015, neboť
odvolání okresního státního zastupitelství bylo zamítnuto. Proti tomuto
rozhodnutí směřovalo také dovolání, jež bylo odmítnuto dne 29. 5. 2015. Toto
rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 12. 2015. Posuzované řízení tak trvalo
6 let a 7 měsíců.
4. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že pro poskytnutí zadostiučinění jsou splněny podmínky zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a o jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). V
posuzovaném řízení došlo k ojedinělému, ale zásadnímu průtahu, tedy
neodůvodněnému období nečinnosti soudu, a to od 14. 11. 2011 do 28. 11. 2012.
Žalobci tak náleží peněžitá satisfakce v základní výši 15 000 Kč za první dva a
každý následující rok řízení. Po aplikaci modifikačních kritérií dle § 31a
OdpŠk dospěl odvolací soud k ponížení základní částky o 35 % z důvodu
složitosti řízení, neboť řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným, zapojilo se
do něj velké množství poškozených, probíhalo na třech stupních soudní soustavy
a vyžádalo si vícero znaleckých posudků. V řízení bylo rozhodováno nejen o
žalobci, který byl jedním z obžalovaných, ale i o dalších nárocích z titulu
náhrady škody u dalších 48 osob, přičemž se věcí zabývaly soudy tří instancí.
Odvolací soud tak neshledal důvodnou argumentaci žalobce, že se nejednalo o věc
složitou, že věc dostal státní zástupce již připravenou a že ve věci nebylo
prováděno obsáhlé dokazování. Rovněž neshledal důvodným zvýšení základní částky
na základě kritéria postupu orgánů činných v trestním řízení. Tato okolnost se
projevila již v samotné existenci nároku žalobce na odčinění nemajetkové újmy.
Žádná další kritéria se tak nikterak neprojevila ve zvýšení či snížení základní
částky, a to i přes skutečnost, že trestní řízení je v souladu s judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou Nejvyššího soudu obecně
považováno za řízení se zvýšeným významem pro poškozeného. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, že za situace,
kdy simultánně bylo proti žalobci vedeno jiné trestní řízení u Okresního soudu
ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 74/2009, ve kterém již byl žalobce shledán vinným za
trestný čin podvodu a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a k
peněžitému trestu, není žalobce osobou zcela bezúhonnou, a není proto na místě
význam předmětu řízení pro poškozeného v tomto případě navyšovat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku I. napadl
žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení 1) otázky
podílu orgánů činných v trestním řízení na jeho délce a 2) otázky významu
posuzovaného řízení pro poškozeného. Dále dovolatel spatřuje přípustnost
dovolání v tom, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny otázky, 3) zda se jedná
v případě instančnosti řízení a postupu orgánů činných v trestním řízení o dvě
navzájem propojené složky, které nelze hodnotit odděleně, 4) zda složitost
řízení je založena na formálních znacích a skutečnostech – vícero poškozených,
vícero obviněných atp., či zda se posuzují tyto znaky a skutečnosti i v
materiálním slova smyslu, 5) zda existují typově složité věci, u kterých se
složitost presumuje, 6) zda trestní řízení, ve kterém je dokazování založeno
výlučně jen na účetnictví, je řízením, které je složité, 7) zda odsouzení
poškozeného v jiné trestní kauze, nesouvisející s odškodněním průtahů
posuzovaného řízení, je skutečností, která má vliv na význam věci pro
poškozeného v odškodňované kauze. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Namítá, že soudy se při rozhodování vůbec nezabývaly
výše zmíněnou otázkou podílu orgánů činných v trestním řízení a toto kritérium
tak nemá odraz v podobě navýšení základní částky, čímž se odchýlily od
stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“). Dále se soudy nižších stupňů odchýlily od Stanoviska a od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, neboť
nevycházely z domněnky zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce. Nadto v
řízení nebylo ze strany žalované tvrzeno a ani dokazováno, že by řízení mělo
mít pro žalobce snížený význam. Ve spojení s kritériem složitosti řízení pak
uvádí, že instančnost řízení byla dána z důvodů výlučně na straně orgánů
činných v trestním řízení, a nikoliv na straně dovolatele, kdy tento se od
počátku řízení toliko bránil nezákonnému trestnímu stíhání. Složitá věc být
nemohla, když v době zahájení trestního stíhání měl soud již všechny podklady
nashromážděné a byl vypracován i znalecký posudek, na němž soud posléze
postavil své rozhodnutí. Prosté skutečnosti (že v řízení jsou dva obvinění; v
řízení uplatnilo nárok 48 poškozených; vše záviselo jen na znaleckém zkoumání
účetnictví společnosti a v řízení to mělo odraz jen v jediném důkazu, který byl
v řízení používán, a to znaleckém posudku; a nebyly v řízení provedeny jiné
důkazy než výslechy obviněných a znalců) nečiní věc složitou. Ohledně významu
řízení dovolatel namítá, že odsouzení v jiné trestní věci nemůže mít vliv na
skutečnost týkající se významu věci této. Žalobce byl sice již jednou vystaven
trestnímu stíhání, které skončilo odsouzením, avšak toto trestní stíhání bylo
nezávislé na posuzovaném trestním stíhání a nebyl mu uložen nepodmíněný trest.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
9. Otázka výše vymezená pod č. 1) přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011,
dospěl k závěru, že „v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by
nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z
toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací
soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel.“ Není-li tudíž postup
orgánu veřejné moci extrémně nesprávným, není nezbytně nutné základní částku
zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci navyšovat, neboť
nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení
práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud se při
řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
10. Ani otázky výše vymezené pod č. 3), 4), 5) a 6), jimiž dovolatel
napadá posouzení kritéria složitosti řízení odvolacím soudem, přípustnost
dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky, při jejichž řešení by se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani o otázky,
které by doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly. Nejvyšší
soud opakovaně uvádí, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek a je
posuzována primárně podle počtu instancí (srov. názor v odborné literatuře, že
„složitost řízení se kromě případů, kdy půjde po skutkové a právní stránce o
jednoznačně jednoduché či naopak výjimečně složité záležitosti, chápe především
z pohledu počtu instancí, v nichž byla věc řešena” (JUDr. Petr Vojtek,
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 178, srov.
také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013,
nebo ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1327/2013). Nadto odvolací soud
nepostavil závěr o složitosti řízení pouze na základě počtu instancí, ale
rovněž zohlednil další aspekty, které Evropský soud pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) zohledňuje v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (k vyšetřování
objemného spisu srov. rozsudek ESLP ve věci B. proti Rakousku ze dne 28. 3.
1990, stížnost č. 11968/86, § 50; k počtu účastníků řízení srov. rozsudek ESLP
ve věci H. proti Velké Británii ze dne 8. 7. 1987, stížnost č. 9580/81, § 72; k
počtu obviněných srov. rozsudek ESLP ve věci Nemeth proti České republice ze
dne 20. 9. 2005, stížnost č. 35888/02, § 47; k provedení důkazu znaleckým
posouzením srov. rozsudek ESLP ve věci Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992,
stížnost č. 12172/86, § 17).
11. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným, neboť soudy nižších
stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení
otázky, zda lze při určení přiměřené výše zadostiučinění v rámci kritéria
významu předmětu řízení pro poškozeného zohlednil okolnost, že poškozený již
byl trestně stíhán v jiném řízení, v němž byl také odsouzen.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání je důvodné.
13. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
14. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl: „Význam řízení pro poškozeného je
velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou
pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé
skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či
oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení
(zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž
předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména
řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního
stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany
státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního
pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).“
15. Otázkou zvýšeného počtu trestních stíhání se Nejvyšší soud zabýval v
rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, v němž rovněž zdůraznil,
že „vzhledem k typicky velmi velkému významu trestního řízení pro obviněného
(obžalovaného) může mít právě taková osoba eminentní zájem na tom, aby v
případě porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení byla újma takto
způsobená adekvátně kompenzována.“ Nutno uvést, že v dané věci Nejvyšší soud
přihlédl k okolnosti, že tamní žalobce byl osobou, která měla s postavením
obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost,
přičemž po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl žalobce v souladu
se zákonem omezen ve své osobní svobodě. Šlo ovšem o mimořádné okolnosti, které
neodpovídají skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů v tomto řízení, dle nichž
žalobce byl krom posuzovaného řízení stíhán a shledán vinným pouze v jednom
dalším řízení, přičemž mu byl uložen podmíněný trest.
16. Obecně nelze dovodit závěr, že osoba, která již byla trestně
stíhána, vnímá každé další trestní stíhání méně úkorně než řízení
předcházející. Ostatně obdobný závěr již Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k
újmě způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání v rozsudku ze dne 8. 11.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, v němž uvedl, že „byl-li obviněný stíhán ve
více trestních řízeních pro skutek obdobné povahy, avšak odlišný v časových
souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z takových
řízení.“
17. Jelikož soudy nižších stupňů nevycházely ze zvýšeného významu
předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, spočívají jejich rozhodnutí
ohledně výše přiměřeného zadostiučinění na neúplném, a tudíž nesprávném právním
posouzení věci. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu