30 Cdo 3411/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v
Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
534.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 323/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011, č.
j. 35 Co 61/2011 – 45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 27. 10. 2010, č. j. 14 C 323/2009 - 26, kterým byl zamítnut
nárok žalobce ve výši 534.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C
34/99 (dále jen „původní řízení“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se
stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti
dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). V otázce použití výchozí částky pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, ani v
postupu při jeho stanovení, zejména s přihlédnutím ke složitosti posuzovaného
řízení, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že se výslovně při stanovení výše
zadostiučinění nevyjádřil k podílu postupu soudu v původním řízení na jeho
nepřiměřené délce (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Z napadeného rozsudku je však
zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly
odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v
přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu
žalobci vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a
třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném
řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou
újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž
odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel. Nadto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci přináleží odškodnění v částce o
více než 20.000,- Kč nižší, než jaké mu bylo žalovanou dobrovolně vyplaceno, a
ani v případě výslovného zhodnocení kritéria § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk nelze
proto předpokládat pro žalobce příznivější výsledek sporu. Zrušení rozsudku
odvolacího soudu pro neúplnost právního posouzení nároku žalobce v daném ohledu
by z toho důvodu bylo čistě formální.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. června 2012
JUDr. František I š t
v á n e k, v .r.
předseda senátu