30 Cdo 2182/2020-390
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobkyně L. C., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 43 C 103/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 5. 2019, č. j. 23 Co 296/2019-314, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 23 Co 296/2019-314,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 375 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím
rozsahu výrok I potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok II).
3. Žalobkyně se v řízení domáhá částky 200 000 Kč s příslušenstvím z
titulu odčinění nemajetkové újmy, jež měla žalobkyně utrpět v souvislosti s
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u
Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 135/2010 (dále jen „posuzované
řízení“).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 27. 10. 2010.
Žalobkyně se domáhala proti žalovaným Z. M. a L. M. (nyní C., žalobkyně v tomto
řízení) vydání bezdůvodného obohacení ve výši 170 000 Kč. Soud ve věci vydal
platební rozkaz dne 18. 11. 2010, proti němuž žalovaní podali včas odpor a ve
věci bylo nařízeno jednání na den 13. 4. 2011, poté se jednání konalo dne 6. 6.
2011, dne 23. 5. 2012, dne 14. 10. 2013, dne 13. 10. 2014, dne 27. 11. 2014,
dne 29. 7. 2015, dne 15. 6. 2016 a dne 13. 7. 2016, kdy byl vyhlášen rozsudek,
kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 110 300 Kč s
příslušenstvím, ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. V průběhu
řízení bylo provedeno dokazování listinami, výslechy svědků a byl vypracován
znalecký posudek, revizní znalecký posudek a super revizní znalecký posudek
vypracovaný znaleckým ústavem, jakož i další znalecký posudek s odlišným
znaleckým úkolem. Proti rozsudku podali žalovaní i žalobkyně odvolání. Na
odvolacím jednání, které se konalo dne 21. 6. 2017, bylo vyhlášeno usnesení,
kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k
dalšímu řízení. Ve věci se konalo jednání dne 9. 10. 2017, dne 29. 11. 2017,
dne 28. 2. 2018 a na jednání konaném dne 6. 3. 2018 byl ve věci vyhlášen
rozsudek. Soud žalobě vyhověl co do částky 65 000 Kč a ve zbytku ji jako
nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku podali žalovaní i žalobkyně odvolání. Na
jednání odvolacího soudu dne 27. 6. 2018 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 20 000 Kč
s příslušenstvím zamítá a ve zbytku se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Odvolací soud opětovně rozhodl o náhradě nákladů státu a náhradě nákladů
řízení, včetně řízení odvolacího. Řízení bylo pravomocně skončeno 2. 8. 2018.
5. Odvolací soud se předně zabýval tím, zda soud prvního stupně
nezatížil řízení žalobkyní namítanou vadou spočívající ve vadně provedeném
dokazování. Vyšel z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze
dne 24. 5. 2019. Jednání ve věci bylo zahájeno ve 13.00, přítomen byl předseda
senátu (samosoudce) a právní zástupce žalobkyně, účastníci samotní se z účasti
na jednání omluvili. Při jednání bylo provedeno dokazování podstatným obsahem
spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9 C 137/2010, přípisem žalobkyně ze
dne 27. 6. 2018 a stanoviskem žalované ze dne 26. 3. 2019. Po závěrečné řeči
právního zástupce žalobkyně, vyhlášení rozhodnutí a jeho stručném odůvodnění,
skončilo jednání ve 13.20. Z obsahu protokolu také vyplývá, že právní zástupce
žalobkyně neměl žádné připomínky k provedeným důkazům, ani k samotné
protokolaci. Protokol o jednání je veřejnou listinou. Účastník, jenž tvrdí opak
oproti údajům uvedeným ve veřejné listině, je povinen svá tvrzení prokázat a na
něm tedy spočívá důkazní břemeno. Za situace, kdy z jednání nebyl pořízen
zvukový záznam, a žalobkyně neoznačila důkazy, které by byly způsobilé prokázat
opak toho, co je v protokolu zaznamenáno, odvolací soud uzavřel, že řízení není
zatíženo takovou procesní vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
6. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně
určil délku posuzovaného řízení, která činí 7 let a 9 měsíců. Neztotožnil se
však se závěrem soudu prvního stupně, jenž takto určenou délku považoval za
přiměřenou z hlediska kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“). Přisvědčil soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo
po skutkové a procesní stránce složitější. Dokazování bylo provedeno řadou
listinných důkazů, svědeckými výpověďmi a čtyřmi postupně vypracovanými
znaleckými posudky, včetně výslechu znalců, soud se musel vypořádat s řadou
procesních návrhů, doplněnými podáními účastníků ve věci samé, řízení probíhalo
na dvou stupních soudní soustavy. Podle odvolacího soudu však nelze právní
složitosti posuzované věci přikládat až takový význam, jak učinil soud prvního
stupně. V posuzovaném řízení se soud musel vypořádat s určením výše
bezdůvodného obohacení, pokud by si však již na počátku řízení ujasnil věc po
skutkové stránce a aplikoval přiléhavou judikaturu, nemohlo by řízení, přesto,
že se soud musel vypořádat i s námitkou započtení a promlčení, trvat po dobu 7
let a 9 měsíců. Po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a
vysvětlení právní problematiky byla věc na úrovni soudu prvního stupně skončena
za devět měsíců. Dále se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v
posouzení kritérií chování poškozeného a významu předmětu řízení pro
poškozeného. Žalobkyně se na délce řízení významněji nepodílela, skutečnost, že
využívala procesních prostředků k napadení procesních rozhodnutí soudu
(usnesení o znalečném znalci Liškovi, Vymetálkovi) či podávala řádné opravné
prostředky proti rozsudku soudu prvního stupně, jí nemůže být kladeno k tíži z
hlediska prodloužení délky řízení. Nepochybně však žalobkyně přispěla k délce
řízení třemi žádostmi o odročení jednání. Význam řízení pro žalobkyni lze
považovat za standardní. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu
prvního stupně z hlediska posouzení kritéria postup soudu v posuzovaném řízení. Na délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že soud si neujasnil právní
problematiku sporu, pominul existující ustálenou judikaturu v otázce stanovení
výše bezdůvodného obohacení a jeho lavírování mezi právními názory účastníků na
způsob zjištění výše bezdůvodného obohacení se odrazilo jak v zadání znaleckých
úkolů prvním třem znalcům, tak v ustanovení čtvrtého znalce, kterému zadal jiný
(odlišný) znalecký úkol, z něhož pak vyšel při svém rozhodnutí s odůvodněním,
že změnil názor na způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení, takže
předchozí tři znalecké posudky byly vypracovány nadbytečně. Ke „změně názoru“
došlo po řízení vedeném téměř čtyři a půl roku.
U posledního znalce pak došlo k
období nečinnosti v délce 4 měsíců, současně nelze přehlédnout, že v důsledku
vypracování tohoto nadbytečného znaleckého posudku, jak se posléze ukázalo, se
délka řízení prodloužila celkem o 7 měsíců.
7. Při určení přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vyšel ze základní
částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Základní částku
ponížil o 60 % za skutkovou, procesní a právní složitost věci. Ačkoli podle
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), by mělo být v obecné rovině
dostačující snížení (i zvýšení) nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah
přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, odvolací
soud shledal, že v dané věci je na místě snížit základní částku za složitost
věci ve větším rozsahu. V posuzovaném řízení se soud musel vypořádat jak s
podáními účastníků, která v průběhu řízení doplňovali, tak s četnými procesními
návrhy, a zejména s rozdílnými závěry znaleckého posudku a revizního znaleckého
posudku, které vyústily ve vypracování super revizního znaleckého posudku
znaleckým ústavem. Ve věci také bylo provedeno dokazování listinami a výslechy
svědků a znalců. Po právní stránce se soud musel vypořádat nejen se stanovením
výše bezdůvodného obohacení, ale i s postupně vznášenými námitkami započtení a
námitkou promlčení. Dále základní částku ponížil o 10 % za jednání žalobkyně,
která přispěla k délce řízení třemi žádostmi o odročení. Význam předmětu řízení
pro žalobkyni byl standardní, neboť typově nešlo o řízení, které lze zařadit
mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky. Odvolací soud nenavýšil
základní částku ani za postup soudu, neboť zhodnocení uvedeného kritéria se
projevilo již v tom, že délka řízení byla shledána jako nepřiměřená. Shledal
tak jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu částku ve výši
30 375 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I
rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý
proces, jehož součástí je princip právní jistoty. Dovolatelka odkazuje na
nálezy Ústavního soudu vyžadující, aby soud znal vlastní a relevantní
judikaturu, dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu, dle nichž má
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že se odvolací soud při
řešení otázky procesního práva, konkrétně provádění důkazu soudním spisem,
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001. Dále dovolatelka
spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení
hmotněprávní otázky poskytnuktí přiměřeného zadostiučinění odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
9. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení
věci. Namítá, že jednání u soudu prvního stupně dle protokolu trvalo 20 minut,
reálně však trvalo 5-10 minut. Popisuje průběh jednání. Odvolací soud vycházel
z presumpce správnosti protokolu z jednání, proti kterému nebylo formálně
brojeno. Ani kdyby jednání trvalo 20 minut, tak by v tomto časovém úseku nebylo
možno provést dokazování spisem, který má 606 stran. Pokud soud zaprotokoloval
provedení důkazu generickým způsobem, pak z toho zjevně vyplývá, že provedl
důkaz „celým spisem“ a nikoliv jeho jednotlivými listinami. Dovolatelka tak
vymezuje otázku, která dosud neměla být dovolacím soudem specificky řešena, zda
řádnému provedení důkazů odpovídá pouze generický odkaz na provedení spisu v
protokole z jednání, či zda je povinností soudu uvést v protokolu z jednání
specificky listiny, které byly provedeny k důkazu.
10. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a na nález Ústavního soudu 14. 6. 2016, sp. zn.
I. ÚS 3324/15. Namítá, že i v případě nepřiměřené délky řízení se musí soud
zabývat judikaturou týkající se odškodňování nepřiměřené délky řízení a také
výší poskytovaných odškodnění, aby v rámci principu předvídatelnosti
rozhodování došel k závěru, který bude spravedlivý v rámci obecného náhledu na
řešení otázky odškodňování nepřiměřené délky řízení a proporcionality takového
odškodnění ve vztahu mezi jednotlivými kauzami a také ve vztahu k životní
úrovni společnosti obecně.
11. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11.
2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Namítá, že se odvolací soud nezabýval řešením
vztahu mezi kritériem složitost věci a postupem rozhodujícího orgánu, a to i
přes to, že to byl právě postup soudu prvního stupně, který zapříčinil
nepřiměřenou délku projednávání věci. Zmatečný postup soudu a jeho vliv na
celkovou délku řízení pak měl podstatně vyšší vliv na celkovou délku řízení než
jakákoliv skutková složitost věci.
12. Dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1112/2011. Dále cituje z kasačního usnesení odvolacího soudu vydaného v
posuzovaném řízení. Namítá, že o „systémové vadě“ v postupu soudu prvního
stupně lze hovořit i s ohledem na využívání opravných prostředků účastníky
řízení a četnosti jejich úspěchu, a to nejen v meritu věci, kdy lze hovořit o
tom, že naprostá většina opravných prostředků byla úspěšná. Toto tedy vypovídá
zjevně o neschopnosti soudu prvního stupně řešit věc správně, a to jak z
hlediska procesního, tak i z hlediska hmotněprávního. Dále odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2011, přičemž namítá,
že postup soudu, který měl podstatný vliv na celkovou délku řízení, nemá odraz
v poskytnuté výši zadostiučinění, neboť nedošlo k navýšení základní částky z
tohoto důvodu.
13. Ve vztahu ke kritériu složitosti řízení dovolatelka souhlasí se
závěrem, že věc byla složitá, avšak odvolací soud toto kritérium extrémně
zveličil. Složitost se projevovala před zadáním prvního znaleckého posudku. Od
tohoto zadání měl na složitost řízení již vliv pouze chybný postup znalců a
zmatečný postup soudu prvního stupně. Dovolatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015. Namítá, že
čtvrtý znalecký posudek byl zpracován s průtahy a znalec byl za to penalizován.
Odvolací soud též dospěl k závěru, že soud v posuzovaném řízení si neujasnil
právní problematiku sporu, přesto tyto skutečnosti nezohlednil ve výši
přiznaného zadostiučinění.
14. Odvolací soud krátil základní částku zadostiučinění o 60 % na
základě kritéria složitosti řízení a o 10 % na základě kritéria jednání
poškozeného. Celkově tak krátil základní částku zadostiučinění o 70 %. Takovýto
postup je v rozporu se Stanoviskem, jež připouští krácení částky v rozsahu
nejvýše 50 %. Posuzované řízení nevykazovalo žádnou zvláštní okolnost, pro
kterou by měla být základní částka krácena o více než 50 %. Nepřiměřenost
tohoto krácení je patrná též z toho, že soud krátil částku o 10 % z důvodu
celkem tří žádostí o odročení jednání ze strany dovolatelky, které mohly vést k
prodloužení řízení v rozsahu několika týdnů, přičemž současně dospěl k závěru o
zmatečném postupu soudu prvního stupně v posuzovaném řízení, avšak částku
přiměřeného zadostiučinění na základě tohoto hlediska nenavýšil.
15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně
s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
16. Dovolatelka doplnila své dovolání podáním ze dne 8. 10. 2019, v němž
zopakovala judikaturu, s níž má být dovoláním napadený rozsudek v rozporu. Dále
dovolání doplnila podáním ze dne 2. 9. 2020, k němuž přiložila rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 91 Co 380/2019-151, v němž se
soud zabýval délkou téhož posuzovaného řízení ve vztahu k druhému žalovanému
(otci nynější dovolatelky), přičemž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
jenž poškozenému přiznal zadostiučinění ve výši 70 875 Kč.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
20. K dokazování prostřednictvím obsahu spisu se Nejvyšší soud již
vyjádřil v usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019: „V rozsudku
ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, od nějž se dle dovolatelky měly
soudy nižších stupňů odchýlit, Nejvyšší soud s odkazem na předcházející
judikaturu uvedl, že ‚provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné,
neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního,
případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v
občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu.‘ Z daného
rozhodnutí i z rozhodnutí, na něž je odkazováno, plyne, že tento závěr se
vztahuje na případy, kdy soud ze spisu, resp. z listin, jež spis obsahuje, má
dokazováním zjistit konkrétní skutečnost. Tento závěr však nelze vztáhnout na
situaci, kdy soud posuzuje délku řízení, neboť je zřejmé, že průběh řízení
nelze zjistit jinak než posouzením obsahu spisu, resp. listin, které jsou pro
průběh řízení relevantní. Jelikož dovolatelkou namítaná judikatura se na nyní
posuzovanou věc nevztahuje, nemohl se odvolací soud při řešení dané otázky od
této judikatury odchýlit. Nad rámec výše uvedeného nutno též přisvědčit závěru
odvolacího soudu, že dovolatelkou vyžadované čtení všech listin spisu
přesahujícího 1 600 listů by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.“
Odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud vycházel z protokolu z jednání
před soudem prvního stupně, přičemž neshledal pochybení soudu v tom, že průběh
posuzovaného řízení byl prokazován obsahem soudního spisu. Daná otázka tudíž
přípustnost dovolání nezakládá.
21. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
výše přiměřeného zadostiučinění.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
24. Dovolací soud předně podotýká, že ve své judikatuře opakovaně uvádí,
že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem
soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje
právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk,
přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně
aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). V nyní posuzované věci dovolací soud v souladu
s právě citovanou judikaturou dospěl k závěru, že odvolacím soudem přiznaná
částka zadostiučinění ve výši 30 375 Kč s příslušenstvím za řízení trvající 7
let a 9 měsíců je zcela zjevně nepřiměřená této konkrétní věci.
25. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl: „Dle názoru Nejvyššího soudu by
přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50
%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným
odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných
případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.“
26. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedený závěr též
citoval, přičemž poukázal na okolnosti, které jej vedly k závěru, že v případě
posuzovaného řízení je důvodné snížení základní částky o 60 % (viz bod 5 tohoto
rozhodnutí). Dovolací soud se však s tímto závěrem odvolacího soudu
neztotožňuje. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu sice považuje potřebu
vyhotovení znaleckého posudku za okolnost vedoucí k závěru o větší složitosti
řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30
Cdo 2139/2010), pokud však v posuzovaném řízení bylo nezbytné vyhotovit tři
znalecké posudky se shodně položenou otázkou a následně čtvrtý znalecký
posudek, při jehož vyhotovení došlo k prodlevám a který se nadto z důvodu
chybného právního názoru soudu prvního stupně následně ukázal jako nadbytečný,
je již třeba takovouto okolnost posoudit k tíži soudu, neboť stát nese primární
odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku
a též za výběr kvalifikovaných znalců (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015).
27. Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že v případě
bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o
odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného
na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již
zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění
vycházejí. Odvolací soud se tak neodchýlí od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu, shledá-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným,
aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Právě tímto též v nyní posuzované věci odvolací soud svůj závěr o nenavýšení
základní částky z důvodu postupu soudu odůvodnil. V tomto ohledu se tudíž
nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
28. Navzdory právě uvedenému se však dovolací soud ztotožňuje s námitkou
dovolatelky, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je dán určitý nepoměr
při posouzení kritéria postupu soudu a složitosti řízení. Odvolací soud při
posouzení otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení dospěl k závěru, že „na
délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že soud si neujasnil právní
problematiku sporu, pominul existující ustálenou judikaturu v otázce stanovení
výše bezdůvodného obohacení a jeho lavírování mezi právními názory účastníků na
způsob zjištění výše bezdůvodného obohacení se odrazilo jak v zadání znaleckých
úkolů prvním třem znalcům, tak v ustanovení čtvrtého znalce, kterému zadal jiný
(odlišný) znalecký úkol.“ Následně při stanovení přiměřeného zadostiučinění
však přikládal podstatný vliv na posouzení kritéria složitosti řízení.
Nezabýval se však již posouzením toho, nakolik byla složitost řízení dána
obtížemi při dosažení skutkových zjištění, při hmotněprávním posouzení,
případně procesními komplikacemi, a naopak nakolik se do složitosti řízení
promítl chybný postup soudu. Jinými slovy nezabýval se otázkou, zda by řízení
bylo shodně složitým i v případě, pokud by soud postupoval bezvadně. Pokud se
totiž řízení stalo složitým (případně složitějším) z důvodu chybného postupu
soudu, zůstává původní příčinou prodloužení řízení právě nesprávný postup
soudu. Z hlediska kritéria složitosti řízení pak lze zohlednit pouze takové
okolnosti, které nebyly zapříčiněny chybným postupem soudu. Z tohoto důvodu je
rozhodnutí odvolacího soudu při posouzení kritéria složitosti řízení neúplným,
a tudíž nesprávným.
29. Dovolací soud při úvaze o zjevné nepřiměřenosti přiznané částky
zohlednil též dovolatelkou odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 91
Co 380/2019-151, na jehož základě ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně
bylo druhému z žalovaných v posuzovaném řízení přiznáno zadostiučinění v částce
více než dvojnásobně vyšší. Odvolacímu soudu sice nelze vytknout, že se s tímto
rozhodnutím nevypořádal, neboť dané rozhodnutí bylo vydáno až po rozhodnutí
odvolacího soudu v této věci. Obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané
zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům průtažného řízení muselo být nutně
totožné (či obdobné). Odchylné zadostiučinění může být dáno posouzením
kritérii, jež mají subjektivní povahu (význam řízení pro poškozeného, jednání
poškozeného). Pokud však tyto důvody nejsou dány, bylo by v rozporu s požadavky
kladenými § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na rozhodování soudu v
obdobných (totožných) věcech, pokud by se výše přiznané částky přiměřeného
zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým účastníkům téhož řízení významně
odchylovala.
30. Pro úplnost ve vztahu k námitce dovolatelky ohledně zásahu do jejího
základního práva na spravedlivý proces dovolací soud uvádí, že navzdory výše
uvedenému nedospěl k závěru, že by v řízení k tomuto zásahu došlo. Z odůvodnění
dovoláním napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud neznal či
nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Naopak odvolací soud
ustálenou judikaturu citoval a své závěry řádně zdůvodnil. Dovolací soud se
však s výše uvedenými závěry odvolacího soudu neztotožnil. Judikatura
vztahující se k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva se na tuto
věc nevztahuje, neboť odvolací soud přiznal dovolatelce zadostiučinění v
peněžité formě. Byť odvolací soudu věc nesprávně právně posoudil, jak bylo
vyloženo výše, nedošlo z jeho strany k tak závažnému pochybení, že by bylo
porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces.
31. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
32. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu