30 Cdo 1217/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci
žalobce Ing. B. Š., zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem se sídlem v
Brně, Lidická 707/51, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
357/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
11. 2014, č. j. 13 Co 421/2014-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 13 Co 421/2014-81,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 111 000 Kč jako zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného před Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 142/2000. Žalobce tvrdil, že byť řízení, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, bylo do jisté míry složité, došlo postupem soudu k
jeho nepřiměřenému prodloužení, a to především tím, že docházelo k nadbytečnému
provádění důkazů znaleckými posudky a geometrickým plánem, že při vypracování
znaleckých posudků docházelo k prodlevám a že vzhledem k nesprávnému postupu
Okresního soudu ve Frýdku-Místku musel ve věci opakovaně rozhodovat odvolací
soud. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, č. j. 19 C 357/2013-49, žalobě co do částky 37 400 Kč vyhověl (výrok
I), žalobu co do částky 73 600 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 7 066,40 Kč (výrok
III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené před Okresním soudem ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 142/2000 bylo zahájeno dne 14. 6. 2000 a ve
vztahu k žalobci skončilo dne 19. 10. 2012, kdy nabylo právní moci usnesení o
vstupu právního nástupce žalobce do řízení; řízení tak ve vztahu k žalobci
trvalo 12 let a 4 měsíce. Předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví ke čtyřem pozemkům, žalobce v řízení vystupoval jako jeden ze
dvou účastníků na straně žalované. V průběhu řízení ustanovil Okresní soud ve
Frýdku-Místku celkem třikrát znalce a dvakrát znalecký ústav. Usnesením ze dne
14. 6. 2002 byla soudem ustanovena znalkyně Ing. Voznicová za účelem
vypracování znaleckého posudku ohledně obvyklé ceny vypořádávaných pozemků;
posudek byl podán dne 14. 10. 2002. Usnesením ze dne 10. 3. 2005 ustanovil soud
ke zpracování znaleckého posudku znalecký ústav, jemuž zadal shodný úkol jako
předchozímu znalci; k podání znaleckého posudku došlo dne 6. 6. 2005. První
rozhodnutí ve věci samé bylo Okresním soudem ve Frýdku-Místku vyhlášeno dne 19. 10. 2005, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007 však bylo
zrušeno a věc byla vrácena zpět Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu
řízení. Usnesením ze dne 12. 6. 2007 ustanovil soud znalce z oboru geodézie a
kartografie za účelem vypracování znaleckého posudku k otázce možnosti reálného
rozdělení vypořádávaných pozemků; přes několikeré urgence ze strany soudu však
znalec posudek nepodal, a byl proto povinnosti zpracovat znalecký posudek
usnesením ze dne 19. 12. 2008 zproštěn. Usnesením z téhož dne ustanovil ve věci
soud dalšího znalce, jemuž uložil shodný znalecký úkol; i tento znalec byl však
usnesením ze dne 27. 3. 2009 povinnosti podat znalecký posudek zproštěn. Přípisem ze dne 22. 12. 2010 objednal soud vyhotovení geometrického plánu a
usnesením ze dne 14. 2. 2011 vyzval účastníky řízení ke složení zálohy na jeho
zpracování; k vyhotovení geometrického plánu však nedošlo. Soud prvního stupně
ve věci samé opětovně rozhodoval rozsudkem ze dne 2. 11.
2011, jímž byla žaloba
na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítnuta. K odvolání
žalobce ve věci znovu rozhodoval Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací,
jenž usnesením ze dne 25. 4. 2012 napadený rozsudek ve vztahu k žalobci zrušil
a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení. Ten usnesením
ze dne 25. 6. 2012 ustanovil znalecký ústav k vypracování znaleckého posudku k
otázce obvyklé ceny vypořádávaných pozemků. Usnesením ze dne 21. 9. 2012
připustil Okresní soud ve Frýdku-Místku vstup nabyvatele spoluvlastnického
podílu k předmětným pozemkům, Ing. L. A., do řízení místo žalobce. Předmětné
usnesení nabylo právní moci dne 19. 10. 2012; účast žalobce v řízení tím byla
skončena. Žalobce následně dne 22. 3. 2013 u žalované uplatnil nárok na
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení v celkové výši 226 600 Kč. Žalovaná v rámci předběžného
projednání žádosti žalobci přiznala na odškodnění částku 115 600 Kč. Rozdílu ve
výši 111 000 Kč se žalobce domáhal podanou žalobou. Soud prvního stupně hodnotil délku řízení, po kterou se žalobce účastnil
řízení, tj. 12 let a 4 měsíce, jako nepřiměřenou. Základní výši přiměřeného
zadostiučinění poskytovanou za rok trvání řízení stanovil částkou 15 000 Kč,
sníženou v prvních dvou letech trvání řízení na polovinu; tím dospěl k celkové
základní částce 170 000 Kč. Z důvodu složitosti věci soud prvního stupně snížil
základní částku o 40 %, neboť v řízení byli opakovaně ustanovováni znalci za
účelem vyhotovení znaleckých posudků, bylo prováděno zaměření pozemků a ve věci
celkem třikrát rozhodoval odvolací soud a dvakrát bylo rozhodováno o změně
účastníků řízení. Nadto byly předmětné pozemky podle soudu prvního stupně pouze
obtížně reálně rozdělitelné. Postup orgánů veřejné moci hodnotil soud prvního
stupně jako „nikoli vždy bezprůtahový a efektivní“, především pokud se jednalo
o „urgování znalců“. S ohledem na tuto skutečnost soud prvního stupně zvýšil
základní částku přiměřeného zadostiučinění o 30 %. Z hlediska jednání
poškozeného měl soud prvního stupně za to, že se žalobce nikterak nepodílel na
průtazích řízení, a že tedy není dán důvod ani ke snížení, ani ke zvýšení
základní částky. Rovněž význam předmětu řízení pro poškozeného měl soud prvního
stupně za standardní, takže z uvedeného důvodu základní částku nijak
nemodifikoval. Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k výsledné částce
přiměřeného zadostiučinění 153 000 Kč; od ní pak odečetl částku 115 600 Kč,
kterou již žalobci vyplatila žalovaná v rámci předběžného projednání nároku. Žalobci tak bylo soudem prvního stupně přiznáno celkem 37 400 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
ve věci samé (I) tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 37 400
Kč, zamítl, jinak jej v zamítajícím výroku ve věci samé (II) potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval, a zcela tak vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud hodnotil věc ve shodě se soudem prvního stupně
tak, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu
v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, s tím, že
nemajetkovou újmu vzniklou tímto nesprávným úředním postupem je třeba odškodnit
peněžitým zadostiučiněním (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Podle odvolacího soudu
poškozenému s ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení náleží základní
částka ve výši 17 000 Kč za jeden rok řízení, snížená v prvních dvou letech na
polovinu. Takto odvolací soud dospěl k základní částce peněžitého
zadostiučinění ve výši 192 666 Kč za celé řízení. S ohledem na to, že řízení
bylo složité „po stránce skutkové, procesní i právní“, bylo ovšem podle
odvolacího soudu namístě snížit základní částku přiměřeného zadostiučinění o 40
%. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal důvody pro zvýšení
základní částky o 30 % z důvodu postupu soudů v posuzovaném řízení, poněvadž
měl za to, že soudy v posuzovaném řízení činily procesní úkony plynule a při
prodlevách ze strany znalců využil Okresní soud ve Frýdku-Místku všechny
dostupné prostředky, aby zajistil jejich součinnost. Skutečnost, že v řízení
vydaná rozhodnutí byla rušena na základě podání opravných prostředků, pak podle
odvolacího soudu nelze považovat za nesprávný postup soudu. Odvolací soud tak
dospěl k závěru, že výsledná výše přiměřeného zadostiučinění, kterou je třeba
poškozenému přiznat, činí 115 600 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná
uvedenou částku žalobci již zaplatila, neměl odvolací soud žalobu za důvodnou. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost dovozoval z toho, že se odvolací soud při aplikaci kritérií pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. b) a d)
OdpŠk odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobce
skutečnost, že v řízení docházelo k prodlevám při vypracování znaleckých
posudků, byla odvolacím soudem nesprávně podřazena pod kritérium složitosti
řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], a přičtena tak k tíži (snížením základní
částky přiměřeného zadostiučinění) žalobce. Žalobce je naopak přesvědčen, že
uvedená skutečnost měla být hodnocena v rámci kritéria postupu orgánů veřejné
moci [§ 31a odst.
3 písm. d) OdpŠk] s tím, že pokud využití prostředků ze
strany soudu nevedlo k včasnému vyhotovení znaleckých posudků, a bylo tedy ve
výsledku neefektivní, je třeba to přičíst na vrub státu. Obdobně podle žalobce
skutečnost, že v posuzovaném řízení vydaná rozhodnutí byla rušena na základě
podaných opravných prostředků, nelze hodnotit v rámci kritéria složitosti
řízení, nýbrž je třeba mít za to, že se jedná o důvod prodloužení délky řízení
spočívající v postupu orgánu veřejné moci. Krajský soud v Ostravě totiž v
prvním zrušovacím usnesení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku vytýkal, že
nerespektoval zákonné pořadí při vypořádání podílového spoluvlastnictví; ve
druhém kasačním rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně
nesprávně trval na vyhotovení geometrického plánu za účelem reálného rozdělení
pozemků proti vůli účastníků řízení. Konečně žalobce namítal, že důkazy
(konkrétně znalecké posudky a geometrický plán) byly v posuzovaném řízení před
Okresním soudem ve Frýdku-Místku prováděny nadbytečně, což vedlo k prodloužení
celkové doby řízení; tato skutečnost by měla být rovněž zohledněna ve výši
přiznaného zadostiučinění. S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhoval, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné jednak pro posouzení otázek aplikace kritérií složitosti
řízení a postupu orgánu veřejné moci pro účely stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění v případech, kdy v posuzovaném řízení došlo k prodlevám při
vypracování znaleckého posudku, a kdy v posuzovaném řízení vydaná rozhodnutí
byla rušena na základě účastníky podaných opravných prostředků. Dále je
dovolání přípustné pro posouzení otázky nadbytečnosti provádění důkazů v
posuzovaném řízení a dopadu této skutečnosti na závěr o nepřiměřené délce
řízení. Při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b)
složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení,
a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu
řízení pro poškozeného.
K otázce prodlev při vypracování znaleckého posudku Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, formuloval a odůvodnil
závěr, podle kterého stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené
prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků), neboť
vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení
třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci, a
proto soudy a jiné příslušné státní orgány musí dbát na to, aby znalecké
posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci, a na to, aby ve
vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Naopak jsou-li prodlevy
ve vypracování znaleckého posudku zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků
řízení, nebude zpravidla dána odpovědnost státu (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013). Obdobně to platí pro
prodlevy vzniklé při vyhotovování geometrického plánu (§ 3 odst. 1 zákona č.
200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů
souvisejících s jeho zavedením) na základě žádosti soudu.
I když ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v posuzovaném řízení docházelo
k prodlevám při vypracování znaleckých posudků – znalec z oboru geodézie a
kartografie ustanovený soudem dne 12. 6. 2007 znalecký posudek nepodal a byl
své povinnost zproštěn usnesením ze dne 19. 12. 2008, obdobně znalecký posudek
nepodal ani znalec ustanovený soudem dne 19. 12. 2008 a konečně do doby
ukončení účasti žalobce v posuzovaném řízení nebyl podán ani znalecký posudek
znaleckého ústavu, jenž byl ustanoven soudem usnesením ze dne 25. 6. 2012 –
odvolací soud tyto zjištěné skutečnosti ve svém rozhodnutí nijak právně
nehodnotil. Odvolací soud posoudil pouze skutečnost, že v řízení došlo k
vypracování znaleckých posudků, z čehož usuzoval na zvýšenou skutkovou
složitost řízení, aniž by se však zabýval tím, zda na straně znalců, resp.
znaleckých ústavů nedocházelo k prodlevám, kým byly případné prodlevy
zapříčiněny, a zda tedy není namístě tyto skutečnosti posuzovat z hlediska
kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Právní
posouzení uvedené otázky, jež se nutně odráží ve výši přiznaného
zadostiučinění, je tak ze strany odvolacího soudu neúplné, a proto nesprávné.
K otázce, zda skutečnost, že v řízení vydaná rozhodnutí byla rušena na základě
účastníky podaných opravných prostředků, a ve věci tak musel opakovaně
rozhodovat odvolací soud, lze hodnotit v rámci kritéria složitosti řízení,
Nejvyšší soud již v stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále
jen „Stanovisko“), uvedl, že důvodnost opravných prostředků podaných účastníkem
řízení může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánů veřejné moci,
což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v
postupu orgánu veřejné moci [část IV písm. b) Stanoviska].
Nejvyšší soud ve Stanovisku dále konstatoval, že pod pojem nesprávnosti postupu
orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke
zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně
nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního
soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř.
byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Podobným případem
je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu
jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně [srov. část IV
písm. c) Stanoviska].
Žalobce v žalobě tvrdil, že k opakovanému rušení rozsudků Okresního soudu ve
Frýdku-Místku vydaných v posuzovaném řízení ze strany Krajského soudu v Ostravě
jako soudu odvolacího docházelo z důvodu nesprávného postupu soudu prvního
stupně, který jednak nerespektoval závazné (zákonné) pořadí způsobů vypořádání
podílového spoluvlastnictví v případě jeho zrušení, jednak nesprávně trval na
vyhotovení geometrického plánu za účelem reálného rozdělení pozemků, byť
účastníci s reálným rozdělením pozemků nesouhlasili, když si nesprávně vyložil
pokyny odvolacího soudu obsažené v předchozím kasačním rozhodnutí.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přesto postrádá skutková
zjištění týkající se toho, z jakých důvodů docházelo opakovaně k rušení
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V důsledku toho v napadeném
rozhodnutí absentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost podávání opravných
prostředků účastníky podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [§ 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk], a tak je zohlednit při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění. Rovněž posouzení této otázky je tak ze strany odvolacího soudu
neúplné, a proto nesprávné.
K otázce nadbytečnosti dokazování prováděného v posuzovaném řízení Nejvyšší
soud již v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, uvedl, že
pro závěr o nepřiměřenosti doby řízení přitom může svědčit i to, že soud
prováděl důkazy či jiné úkony, o nichž mu mohlo být již od počátku známé, že
nebudou podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a že jsou tedy nadbytečné,
přičemž jen tyto úkony způsobily prodloužení délky řízení. Jinými slovy řečeno,
skutečnost, že soud prováděl nadbytečně důkazy, může svědčit pro závěr o
nepřiměřené době řízení tehdy, jestliže věc bylo nepochybně možno rozhodnout i
bez těchto důkazů. Dovolací soud v této souvislosti zároveň zdůraznil, že k
tomu, aby se nadbytečnost prováděných důkazů mohla v závěru o nepřiměřenosti
délky řízení odrazit, musí být z obsahu spisu „zcela zjevná“.
Ze skutkových tvrzení žalobce vyplývalo, že účastníci posuzovaného řízení
nesouhlasili s tzv. reálným rozdělením pozemků, jejichž byli podílovými
spoluvlastníky, a že tedy zadávání znaleckých posudků z oboru geodézie a
kartografie, jakož i žádost o vyhotovení geometrického plánu bylo ze strany
soudu prima facie nadbytečné, a ve svém důsledku vedlo pouze k podstatnému
prodloužení řízení (první zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno
dne 23. 2. 2007, druhé dne 25. 4. 2012). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu se však nepodává, zda se odvolací soud úvahou o zcela zjevné
nadbytečnosti v posuzovaném řízení prováděného dokazování zabýval, a zda tedy
měla vliv na jeho závěr o nepřiměřené délce řízení. Rovněž posouzení této
otázky je tak ze strany odvolacího soudu neúplné, a proto nesprávné.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil.
Odvolací soud je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázán právními
názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud v dalším
řízení na základě již provedeného, popřípadě doplněného dokazování pečlivě
zhodnotí, zda při vypracování znaleckých posudků v posuzovaném řízení docházelo
k prodlevám a zda tyto prodlevy byly zapříčiněny nedostatkem součinnosti
účastníků řízení či postupem soudu. Dále se odvolací soud zaměří na zjištění
důvodů, pro které došlo k opakovanému rušení rozhodnutí vydaných v posuzovaném
řízení Krajským soudem v Ostravě a vracení věci Okresnímu soudu ve Frýdku-
Místku k dalšímu řízení a náležitě je - ve světle závěrů uvedených shora -
právně posoudí. Konečně odvolací soud neopomene zhodnotit též otázku žalobcem
tvrzené zjevné nadbytečnosti dokazování prováděného v posuzovaném řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu