30 Cdo 2138/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně T. K., právně zastoupené JUDr. Petrem Grobelným,
advokátem se sídlem AK Ostrava 1, Sokolská třída 21, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16,
identifikační číslo organizace 00025429, o náhradu nemajetkové újmy a škody ve
výši 475.149,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
78/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
února 2013, č.j. 17 Co 30/2013 – 67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. 17 Co 30/2013 –
67 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. října 2012, č. j. 26 C
78/2012 – 44, se ruší a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
října 2012, č.j. 26 C 78/2012 – 44, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 48.750,- Kč s úrokem z prodlení od 22. 5. 2012 do zaplacení ve výši
7,75%, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále zamítl žalobu o
zaplacení 426.399,- Kč s příslušenstvím a zaplacení příslušenství z částky
48.750,- Kč od 27. 3. 2012 do 21. 5.2012.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 21. února 2013, č.j. 17 Co
30/2013 – 67, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a
změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že řízení - v němž se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 475.149,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu jí způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 215/2004, (ve kterém se domáhala náhrady
škody na zdraví a ztížení společenského uplatnění) - trvalo od 10. 3. 2004 do
22. 9. 2011, tedy 7 a půl roku. Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná sama
již konstatovala porušení práva a vyplatila žalobkyni odškodnění ve výši
87.750,- Kč. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil
jednotlivá kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), tj. že soud prvního stupně správně určil
jako základní částku 15.000,- Kč za rok řízení, snížil tuto základní částku o
20 % za obtížnost řízení a zvýšil o 30 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni
a dalších 30 % za průtahy při vypracování znaleckého posudku a celkově
žalobkyně dostala od žalované 136.500,- Kč. Pochybení odvolací soud nespatřoval
ani v tom, že soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně částky 302.899,- Kč,
představující podle žalobních tvrzení žalobkyně škodu odůvodněnou tím, že u
odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění jí soud nemohl přiznat
úroky z prodlení ze zvýšení náhrady škody podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb., když povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky
440/2001 Sb. vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba
splnění a teprve marným uplynutím této doby dochází k prodlení dlužníka.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolacímu soudu“), když má
za to, že odvolací soud se jednak odchýlil od stanoviska NS ČR sp. zn. Cpjn
206/2010 v souvislosti s posouzením významu řízení pro žalobkyni a částečně jde
o problematiku, která nebyla dovolacím soudem řešena. Žalobkyně má za to, že v
jejím případě měla být základní částka za jeden rok řízení (pohybující se ve
výši mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč) zvýšena nejméně o 100 % i s ohledem na
význam pro žalobkyni, kdy se po úraze stala „mrzákem“, psychicky strádala a ve
složité životní situaci musela vychovávat dvě školou povinné děti. Současně
dovolatelka namítala, že zde nebyly důvody pro snížení částky za obtížnost
řízení. Dovolatelka dále namítala, že v případě žalob na odškodnění bolestného
a ztížení společenského uplatnění může soud přiznat pouze úrok z prodlení ze
základu nároku, avšak nemůže přiznat úrok z prodlení ze zvýšení podle § 7 odst.
3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. To je důvod, proč žalobkyně uplatňuje další částku
302.899,- Kč, kdy jí sice bylo odškodnění přiměřeně zvýšeno, nicméně úroky byly
vypočteny ze základní částky odškodnění ztížení společenského uplatnění a má za
to, že by se tato skutečnost měla zohlednit jako kritérium v rámci významu
původního řízení pro žalobkyni. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Žalovaná nepodala k dovolání žádné vyjádření.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 21. února 2013, Nejvyšší soud České
republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č.
404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má za to, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem
spočívá ve stanovení výše odškodnění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 3
OdpŠk a současně, že jí měla být přiznána náhrada škody ve výši úroků z
prodlení ze zvýšené sazby již přiznaného bolestného a ztížení společenského
uplatnění. Dovolání žalobkyně je pro vyřešení této otázky přípustné, neboť otázka
přiměřenosti výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle OdpŠk byla
odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, který základní částku
zvýšil o 30 % z důvodu významnosti řízení pro účastníka, když se v řízení
jednalo o zaplacení škody na zdraví způsobené úrazem. Obecně platí, že náhradu
škody na zdraví lze hodnotit jako řízení, které je pro účastníka významné ve
smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 165/2010). Významnost řízení pro žalobkyni však soudy
nezohlednily dostatečně, když nepřihlédly k dalším individuálním okolnostem
případu, konkrétně ke zdravotnímu stavu žalobkyně, když osoby těžce nemocné
nebo obdobně osoby těžce zdravotně postižné vnímají negativní důsledky
zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich
práva na spravedlivý proces; navíc tyto poměry byly soudu dostatečně známy
(soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyni byla v původním řízení
přiznána částka 3.264.000,- Kč) a šlo z nich dovodit předpoklad přednostního a
bezprůtahového postupu ve věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011). Naopak lze předpokládat, že s přihlédnutím
tvrzeným k rodinným poměrům dovolatelky (matka pečující o dvě školou povinné
děti), měl pro ni spor velký význam, a to až na hranici existenčního významu. Soudy tak ve svém rozhodnutí pouze konstatovaly, že řízení je pro dovolatelku
významné, což dovozovaly pouze s ohledem na typ řízení, ale dále se již dalšími
kritérii podstatnými pro otázku významnosti řízení nezabývaly, ačkoli tak
učinit měly. V případě posouzení postupu orgánů veřejné moci během řízení Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, formuloval a odůvodnil
závěr, podle kterého stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené
prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků), neboť
vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení
třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci, a
proto soudy a jiné příslušné státní orgány musí dbát na to, aby znalecké
posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci, a na to, aby ve
vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Naopak jsou-li prodlevy
ve vypracování znaleckého posudku zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků
řízení, nebude zpravidla dána odpovědnost státu. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při
přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se
zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dostupný na internetových stránkách
www.nsoud.cz). Tak je tomu i v přezkoumávané věci, kdy znalec, resp. znalecký ústav nekonal v
přiměřené době a tyto průtahy byly rozhodující příčinou, proč došlo k
neúměrnému prodloužení celé délky řízení, což se v přezkoumávané věci promítlo
do úvahy odvolacího soudu o zvýšení základní částky náhrady nemajetkové újmy ve
smyslu ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Dosud přiznané zvýšení o 30 %
však plně nereflektuje shora citovanou judikaturu, když ze spisu vyplývá, že
usnesením ze dne 25. 4. 2007 byl v původním řízení ustanoven znalec a znalecký
posudek byl doručen až dne 31. 8. 2010, tedy po 3 letech a 4 měsících, přičemž
při vypracovávání znaleckého posudku nebyla nutná ani spolupráce žalované a
znalec rozhodoval pouze na základě písemností založených ve spisu a navíc sama
dovolatelka opakovaně urgovala jak soud, tak znalce o vypracování znaleckého
posudku. Dovolací soud má dovolání v této části za důvodné, neboť výsledná částka
zadostiučinění, ke které dospěl odvolací soud, není s ohledem na výše uvedené
závěry přiměřená závažnosti vzniklé újmy a konkrétním okolnostem případu. Dovolání žalobkyně je přípustné i pro vyřešení druhé otázky, týkající se
náhrady škody ve výši úroků z prodlení ze zvýšené sazby již přiznaného
bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tato otázka nebyla dosud v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a
ztížení společenského uplatnění, platí, že ve zvlášť výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této
vyhlášky přiměřeně zvýšit. Jedná se tak o diskreční pravomoc soudu. Dovolatelka
namítá, že soud může přiznat úrok z prodlení ze základu nároku, ale již nemůže
přiznat úrok z prodlení ze zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.,
což je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a taková škoda by měla být
zohlednitelná jako další kritérium významnosti v řízení. V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1444/2005 Nejvyšší soud vyložil,
že již dříve soudní praxe dovodila, že povinnost zaplatit náhradu odpovídající
dalšímu zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky vzniká až na základě
soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění, a proto k prodlení dlužníka
dochází až marným uplynutím takto určené doby (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 31/91, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3
Cdon 745/96, k počátku prodlení se zaplacením náhrady za ztížení společenského
uplatnění v rozsahu jejího zvýšení podle § 7 odst.
3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo
968/2008, uveřejněný ve Sbírce osudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8/2011). Povinnost zaplatit náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu
přesahujícím dvojnásobek základního počtu bodů tak vzniká až na základě
soudního rozhodnutí. Ke dni rozhodnutí soudu o zvýšení odškodnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky proto nemohlo prodlení nastat. Vyslovil rovněž, že odstup času
od úrazu ani délka soudního řízení nejsou důvodem pro stanovení jiné, než v
právním předpisu stanovené, výše hodnoty bodu. Lze tak uzavřít, že žalobkyni se
mohl dostat úrok z prodlení z navýšeného bolestného a ztížení společenského
uplatnění až po právní moci rozsudku a stalo-li se tak s nepřiměřeným časovým
odstupem, nevznikla jí škoda, za kterou by odpovídal stát. Výše dosažené závěry však nevylučují, aby narůstající délka řízení, právě s
ohledem na povahu úroku z prodlení z navýšeného odškodnění bolestného a ztížení
společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., nebyla
zohledněna při stanovení výše zadostiučinění. Jak Nejvyšší soud uzavřel v
rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria
významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu
řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP
ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v
něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii [velký
senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Tento závěr byl rozvinut v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011, kdy dovolací soud zdůraznil, že při posouzení kritéria významu
řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout
ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“, jako nejdůležitějšímu kritériu pro
stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci
v přiměřené době (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále
rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou
s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho
význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro
poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho
nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. V poměrech dané věci
dovolací soud rovněž uzavřel, že z toho důvodu nelze při posuzování významu
předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je
předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li
odvolací soud (ve věci přezkoumávané dovolacím soudem pod sp. zn.
30 Cdo
3412/2011) v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z
prodlení není pro posouzení věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku
v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění
nevyplývá, zda a popř. do jaké míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu
pro žalobkyni zvyšována. Jakkoliv lze tedy uzavřít, že žalobkyni se mohl dostat úrok z prodlení z
navýšeného bolestného a ztížení společenského uplatnění až po právní moci
rozsudku, nelze na druhou stranu odhlédnout od skutečnosti, že u zvýšení podle
§ 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. jde o konstitutivní rozhodnutí soudu,
zvyšující stav nejistoty žalobkyně stran výsledku řízení právě tím, že jej lze
přiznat až od rozhodnutí soudu a tato úzkost je tím vyšší, čím déle řízení o
náhradu škody na zdraví trvá a tím reálnější, čím vyšší je nakonec zvýšení
odškodnění rozhodnutím soudu. Z toho důvodu dovolací soud souhlasí s
dovolatelkou v tom, že by daná okolnost měla být zohledněna v rámci kritéria
významu předmětu řízení pro ni, nikoli však celou částkou jako náhrada škody v
rozsahu úroků z prodlení za dobu od podání žaloby do právní moci rozhodnutí,
ale přiměřeným zvýšením koeficientu u kritéria podle § 31 a odst. 3 písm. e)
OdpŠk. Jelikož odvolací soud nezohlednil řádně a úplně kritérium významnosti řízení
pro účastníka a posouzení postupu orgánů veřejné moci pro přiznání nemajetkové
újmy dovolatelky, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu
týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož
ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
(soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1
věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). V části v níž
dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, bylo dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.