30 Cdo 2476/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem v Praze
1, Mezibranská 1579/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalobce Mgr. Petra Čížka, advokáta se sídlem v Liberci,
Pražská 132/4, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 213/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 35 Co
506/2013-533, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 35 Co
506/2013-533, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. července 2013,
č. j. 18 C 213/2004-460, se v rozsahu, v jakém jimi byl zamítnut nárok žalobce
na zaplacení částky 39 790 000 Kč s příslušenstvím, zrušují a věc se vrací v
tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbytku se
dovolání odmítá.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 139 796 323,12 Kč s
příslušenstvím, sestávající jednak z nároku na náhradu škody (v částce 99 796
323,12 Kč s příslušenstvím), jednak z nároku na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu (v částce 40 000 000 Kč s příslušenstvím), jež mu měly vzniknout v
důsledku nesprávného úředního postupu v konkursním řízení vedeném u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 32/95, v němž má žalobce postavení úpadce. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. července 2013, č. j. 18 C 213/2004-460, žalobě co do nároku na odškodnění
nemajetkové újmy ve výši 178 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. srpna
2012 do zaplacení vyhověl, žalobu co do zaplacení částky 139 617 823,12 Kč s
příslušenstvím a co do úroku z prodlení z částky 178 500 Kč za období od 1. ledna 2008 do 11. srpna 2012 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované konkursní řízení bylo u
Krajského soudu v Ústí nad Labem zahájeno dne 9. března 1995, k prohlášení
konkursu na majetek žalobce došlo usnesením ze dne 30. června 1995. Přípisy ze
dne 21. února 1996 a ze dne 20. září 1996 informoval ustanovený správce
konkursní podstaty, Ing. R. D., soud o tom, že žalobce nesplnil povinnost
předat správci seznam aktiv a pasiv svého majetku s uvedením dlužníků a
věřitelů. Žalobce se ani nedostavil k přezkumnému jednání, které se konalo dne
11. února 1997. Správce konkursní podstaty doručil dne 13. listopadu 1998
konkursnímu soudu průběžnou zprávu o zpeněžování konkursní podstaty s návrhem,
aby soud povolil prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, a to s ohledem na
skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o podaných incidenčních žalobách a nebyl
ani dohledán veškerý majetek spadající do konkursní podstaty. Usnesením ze dne
6. října 2003 vyslovil soud souhlas, aby správce vyloučil z konkursní podstaty
pohledávky za některými dlužníky úpadce. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. září 2005 byla z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučena soudkyně
JUDr. Renata Zlámalová; rozhodnutím předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 21. prosince 2005 byla věc přidělena soudkyni JUDr. Jaroslavě Mištové. Usnesením soudu ze dne 14. března 2006 zprostil soud Ing. R. D. funkce správce
konkursní podstaty; novým správcem byl ustanoven PROF - konkursní správce v. o. s. Usnesením soudu ze dne 6. 3. 2009 byl i tento konkursní správce funkce
zproštěn, dalším správcem byl ustanoven Ing. V. D. Uvedený správce podával
soudu ve dnech 26. února 2010, 1. června 2010, 7. prosince 2010, 11. března
2011, 2. června 2011, 3. ledna 2012, 1. června 2012 a 10. září 2012 průběžné
zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty. Žalobce dne 19. července 2011
podal stížnost na průtahy v předmětném konkursním řízení; bylo mu sděleno, že
důvodem, pro který nemůže být konkurs ukončen, je zpronevěření části majetkové
podstaty bývalým správcem konkursní podstaty Ing. R. D. Schůze věřitelů byla
soudem svolána na den 21. února 2012, byla však odročena na den 1. března 2012. Dne 16.
listopadu 2012 správce konkursní podstaty doručil soudu konečnou zprávu
včetně vyúčtování odměny a hotových výdajů správce. K projednání konečné zprávy
nařídil soud jednání na den 5. února 2013; na jednání byla konečná zpráva o
zpeněžování majetku z konkursní podstaty schválena. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je v
části uplatněného nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu
důvodná. Ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně konkursní řízení
trvalo 18 let a nebylo dosud pravomocně skončeno. Ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, představuje podle soudu prvního stupně již samotná délka řízení
nesprávný úřední postup, neboť je „zcela zjevně nepřiměřená“. Při hodnocení
zákonných kritérií pro „stanovení způsobu kompenzace“ přihlédl soud prvního
stupně k tomu, že se jednalo o „typově složitější řízení“, jehož průběh mohl
být komplikován „četností a variabilitou přihlášených pohledávek, následných
incidenčních sporů, zjišťováním rozsahu majetkové konkursní podstaty a s tím
souvisejícího zpeněžování majetku“. Podle soudu prvního stupně nepřiměřená
délka předmětného řízení zasahuje „zejména do majetkové sféry“ žalobce, který
je po dobu trvání účinků konkursu „výrazně omezen v dispozici s majetkovými
hodnotami“; žalobce však v řízení podle soudu prvního stupně netvrdil ani
neprokazoval, že by tu byly konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly „větší
význam“ řízení pro jeho osobu. Z hlediska chování žalobce bylo naopak patrné,
že zejména v počáteční fázi řízení nereagoval včas na výzvy soudu a správce
konkursní podstaty. Na uvedeném základě měl soud prvního stupně za to, že
vzniklá nemajetková újma žalobce může být kompenzována pouze formou peněžitého
zadostiučinění. Při určení jeho výše vycházel soud prvního stupně z částky 15
000 Kč za každý rok trvání řízení, přičemž za prvé dva roky řízení byla tato
výše snížena na polovinu. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu soud
prvního stupně takto stanovenou základní částku snížil o 15 % z důvodu
složitosti řízení, a dále v rozsahu dalších 15 % z důvodu „jednání“
poškozeného. Soud prvního stupně tak žalobci přiznal zadostiučinění za
nemajetkovou újmu v celkové výši 178 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od
12. srpna 2012 do zaplacení. Ve zbytku shledal žalobu nedůvodnou. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
věci samé (o zaplacení částky 139 617 823,12 Kč s příslušenstvím a o úrok z
prodlení z částky 178 500 Kč za období od 1. ledna 2008 do 11. srpna 2012) tak,
že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31 500 Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 12. srpna 2012 do zaplacení, jinak jej v zamítavém výroku
(co do částky 39 790 000 Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 178
500 Kč za období od 1. ledna 2008 do 11.
srpna 2012) potvrdil a ve zbytku (co
do částky 99 796 323,12 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení)
zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
s právním závěrem soudu prvního stupně, dle kterého je zjevné, že řízení trvá
nepřiměřeně dlouhou dobu, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu
spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle §
13 odst. 1 a 2 OdpŠk. Odvolací soud s ohledem na délku konkursního řízení,
která v době jeho rozhodování dosáhla 18 let a 6 měsíců, a zároveň vzhledem k
nepřiměřené délce „odškodňovacího“ řízení, jež bylo zahájeno již dne 3. listopadu 2004, stanovil výši základní částky na 18 000 Kč za jeden rok trvání
řízení, přičemž za prvé dva roky řízení byla tato částka snížena na polovinu. Podle odvolacího soudu bylo třeba „základní ohodnocení“ snížit o 40 % s
přihlédnutími ke složitosti řízení, jakož i k tomu, že řízení probíhalo na více
stupních, a dále k rozsahu vypořádávaného majetku, nutnosti jeho zpeněžení,
počtu věřitelů a incidenčních sporů. Dle hodnocení odvolacího soudu nebyl důvod
ke snížení základní částky z důvodu chování žalobce, neboť jeho „nespolupráce
se správcem konkursní podstaty“ se projevila pouze na počátku konkursního
řízení, a pro délku sporu neměla zásadní význam. Základní částku bylo naopak
namístě navýšit o 20 % s ohledem na význam řízení pro žalobce, neboť konkursní
řízení představuje dlouhodobý zásah do jeho osobního života a majetkových
poměrů. Na uvedeném základě tak odvolací soud dospěl k výši přiměřeného
zadostiučinění 210 000 Kč s příslušenstvím od 12. srpna 2012 do zaplacení, čímž
žalobci přiznal, oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, částku o 31 500 Kč s
příslušenstvím vyšší. Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok soudu
prvního stupně ve věci samé (tj. co do částky 39 790 000 Kč s příslušenstvím a
co do příslušenství z částky 178 500 Kč za období od 1. ledna 2008 do 11. srpna
2012), napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z toho, že
odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění mechanickým, a
tudíž nesprávným způsobem aplikoval závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl ve
stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Podle
žalobce tak odvolací soud přehlédl specifika uvedeného konkursního řízení, jež
v době podání dovolání trvalo již více než 19 let (celkem 229 měsíců). Pokud
jde o složitost případu, nejednalo se podle žalobce o řízení nikterak složité,
ani v jakémkoliv ohledu výjimečné. Údajná složitost řízení, v důsledku které
byla základní částka zadostiučinění snížena odvolacím soudem dokonce o 40 %,
nebyla v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku řádně vysvětlena.
Rozhodování
věci ve více stupních by v poměrech konkursního řízení mohlo podle žalobce
odůvodňovat snížení výše zadostiučinění pouze tenkrát, jestliže by se promítlo-
li do jeho celkové délky, což se ovšem v dané věci zcela jistě nestalo. Žalobce
přitom nemůže být krácen na svém právu na přiměřené zadostiučinění jen proto,
že jiný procesní subjekt napadl odvoláním rozhodnutí konkursního soudu, nebo
proto, že on sám takového práva využije. Na celkové délce soudního řízení se
nemohlo podepsat ani chování žalobce; jestliže nalézací soudy hodnotily chování
žalobce k výzvám správce konkursní podstaty jako liknavé, bylo třeba uvést
konkrétní případ, kdy se tak stalo. Nadto bylo třeba rovněž posoudit, že
správce Ing. R. D. byl za svou trestnou činnost v uvedeném konkursním řízení
dokonce pravomocně odsouzen. Chování žalobce bylo naopak důvodem pro zvýšení
peněžitého zadostiučinění, když se opakovaně domáhal aktivního přístupu soudu
při vedení konkursního řízení, při vymáhání pohledávek a dalšího majetku a
opakovaně upozorňoval na neodůvodněné prodlevy v činnosti těchto orgánů. Naprosto zásadním způsobem se na délce předmětného konkursního řízení podepsal
postup soudu, který byl mnoho let zcela pasivní, a toleroval jak nečinnost, tak
podezřelou činnost správce konkursní podstaty. Konečně žalobce uváděl, že též z
hlediska významu řízení pro poškozeného lze usuzovat na extrémní délku řízení,
když byl jako úpadce značně „zkrácen na svém profesním i osobním životě“. Žalobce nemůže podnikat a je mu ztíženo i členství v orgánech obchodních
korporací; tyto překážky budou trvat ještě několik let po skončení konkursního
řízení. Na základě shora uvedených skutečností žalobce navrhoval, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do
31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti části potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení příslušenství z
částky 178 500 Kč za období od 1. ledna 2008 do 11. srpna 2012, není dovolání
přípustné, neboť otázka, kdy se stát jako dlužník ocitá v prodlení s
poskytnutím zadostiučinění za nemajetkovou újmu, byla odvolacím soudem (a
soudem prvního stupně) posouzena v souladu se Stanoviskem (srov. část VII),
jakož i s jemu předcházející judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) a Ústavního
soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. II. ÚS
1612/09). V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Namítá-li žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku významu řízení
pro poškozeného, když z důvodu „dlouhodobého zásahu do osobního života a
majetkových poměrů“ navýšil základní částku přiměřeného zadostiučinění o 20 %,
konstatuje Nejvyšší soud, že uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v
souladu s judikaturou soudu dovolacího, když odvolací soud zohlednil, že význam
předmětu konkursního řízení pro konkursního dlužníka může být i vyšší, neboť se
v něm mají uspořádat jeho majetkové poměry, je-li v úpadku. Okamžikem
prohlášení konkursu úpadce ztrácí oprávnění disponovat se svým majetkem
náležejícím do konkursní podstaty; prodlužování takového řízení tak zpravidla
citelněji negativně zasahuje nemajetkovou sféru dlužníka (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011). V
souvislosti s polemikou žalobce ohledně rozsahu zvýšení základní částky
zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného pak Nejvyšší soud
připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly
splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení
pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly
soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti části potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 39 790 000
Kč s příslušenstvím, je však dovolání přípustné pro posouzení otázky složitosti
řízení, otázky chování poškozeného, jakož i otázky postupu orgánu veřejné moci,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že „[s]ložitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci
jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o
sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní.
Jednotlivé důvody složitosti
věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky
přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k
prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). Soudy
by proto při posuzování kriteria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z
důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení
probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje
zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další
instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Není rozhodné, zda soudy formálně zařadí
hodnocení ‚více instancí‘ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvedou
zcela samostatně, v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení
složitosti řízení.“ Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku však shora uvedené
právní posouzení složitosti řízení postrádá, když z něj není patrné, zda ke
snížení základní částky o 40 % došlo z důvodu složitosti skutkové, právní či
procesní, případně v jakém poměru se na snížení částky podílela skutečnost, že
řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy.
K tomu dále přistupuje, že si odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
pro hodnocení kritéria složitosti řízení nezjednal dostatečná skutková
zjištění. Ačkoliv soud prvního stupně posoudil řízení jako „typově složitější“
z důvodu „četnosti a variability přihlášených pohledávek, následných
incidenčních sporů, zjišťování rozsahu majetkové konkursní podstaty a s tím
souvisejícího zpeněžování majetku“, skutková zjištění, jež by se týkala
celkového počtu přihlášených pohledávek, počtu a povahy incidenčních sporů,
rozsahu majetkové podstaty, apod. v řízení vůbec neučinil. Odvolací soud pak
uvedené paušalizující závěry soudu prvního stupně jednak – aniž by dokazování v
potřebném rozsahu doplnil – bez dalšího převzal, jednak je doplnil závěrem o
tom, že „řízení probíhalo na více stupních“, pro který si však rovněž
nezajistil odpovídající skutkový podklad. Právní posouzení kritéria složitosti
řízení odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.
K otázce chování poškozeného Nejvyšší soud již v části IV b) Stanoviska uvedl,
že „[ch]ování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku
řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený
jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např.
nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního
charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha
důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i
nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i
ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto
účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky
řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“
V souvislosti s tím Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2013, sp. zn.
30 Cdo 3172/2012, dospěl k závěru, že „[s]kutečnost, že se účastník nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na
ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším
rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním
případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve
kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory
tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle § 164 odst. 1 zák. č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení
lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona, shledány
oprávněnými. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha
soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva
na přiměřenou délku řízení.“ I když žalobce v projednávané věci tvrdil, že
konkursní soud upozorňoval na nezákonný postup správce konkursního řízení
(srov. podání č. l. 385 spisu) a že si od roku 2003 stěžoval na průtahy v
konkursním řízení u správy soudu, jakož i přes skutečnost, že soud prvního
stupně v tomto směru určitá (byť neúplná) skutková zjištění učinil, v hodnocení
kritéria chování poškozeného odvolacím soudem shora uvedená úvaha zcela
absentuje, což činí právní posouzení nároku žalobce neúplným, a tudíž
nesprávným.
K otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV c) Stanoviska
uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci
v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních
postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost
vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“
Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku
řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo
zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému
pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která
uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi
jednotlivými institucemi).“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
je však zřejmé, že odvolací soud uvedené kritérium vůbec nezohlednil, což
rovněž činí právní posouzení projednávané věci neúplným, a proto nesprávným.
Z hlediska postupu orgánů veřejné moci v konkursním řízení je dále třeba
odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo
2012/2010, v němž dovolací soud zdůraznil význam ustanovení § 14a odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), kterým „byla
posílena kontrolní (dohlédací činnost) konkursního soudu nad délkou konkursního
řízení tak, aby překročení zákonem stanovené (osmnáctiměsíční) nebo konkursním
soudem určené (v usnesení o prohlášení konkursu) lhůty k podání konečné zprávy
vždy bylo potvrzeno usnesením konkursního soudu o prodloužení lhůty nebo aby
tam, kde důvod lhůtu prodloužit neshledá, přijal konkursní soud neprodleně
pořádková opatření, jimiž zjedná nápravu proti možným průtahům v této fázi
konkursního řízení.“ Jak však z předchozího plyne, ani úvahou o postupu
konkursního soudu při výkonu jeho dohlédací činnosti v konkursním řízení se
odvolací soud nezabýval, což opět svědčí pro neúplnost, a tedy i nesprávnost
jeho právního posouzení věci.
Nejvyšší soud k předchozímu ještě doplňuje, že ustanovení § 14a odst. 2 ZKV,
jež nabylo účinnosti dnem 1. dubna 1998, platí i pro řízení zahájená před jeho
účinností, tj. uplatní se i v posuzované konkursní věci (srov. čl. II bod 1
zákona č. 12/1998 Sb.).
Konečně při rozhodování této věci nelze přehlížet právní názor obsažený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, dle
kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na
závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce
řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů
veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při
hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze
ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria
postupu orgánů veřejné moci. Taktéž uvedené hodnocení v napadeném rozsudku
odvolacího soudu absentuje, čímž činí právní posouzení věci odvolacím soudem
neúplným, a tudíž nesprávným.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v jakém jím byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení
částky 39 790 000 Kč s příslušenstvím, zrušil. Protože se důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvého stupně, když ve
věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu rovněž rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, části věty první za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu