USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. B., nar. XY,
bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalované České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 160/2016,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022,
č. j. 28 Co 139/2019-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného
Ministerstvem životního prostředí a navazujících soudních řízeních o správních
žalobách. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 C 160/2016-187, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce
domáhal zaplacení částky 324 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
této částky od 7. 5. 2016 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit
žalobci částku 175 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky
od 7. 5. 2016 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení v částce 29 161 Kč k rukám právního zástupce žalobce
(výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací (poté, co o věci již jednou rozhodoval
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2021, č. j. 30 Cdo 2199/2020-323)
rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 28 Co 139/2019-354, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech
řízení a změnil jej v zamítavém výroku I o věci samé tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci částku 35 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky od 7. 5. 2016 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované zaplatit žalobci
na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 43 161 Kč (výrok II
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší
účastnicí na straně žalované (Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti)
nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení
(výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v rozsahu, kterým byl
částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla v meritu věci
zamítnuta, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jež však Nejvyšší soud
postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Otázka, zda se i v případě správních řízení krátí základní částka
zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení za první dva roky jeho
trvání o polovinu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá,
neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud
na ni odpověděl kladně (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá. Lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní. Existence dovolatelem uváděných
lhůt, jimiž je vázáno správní řízení, na ně nemá žádný vliv.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce
není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali
byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka či složitosti řízení, nikoliv již to, zda v
důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o
10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka proporcionality podílu jednotlivých
kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk na výsledné výši zadostiučinění,
neboť s ohledem na to, jak žalobce tuto otázku v dovolání vymezil, se jí de
facto domáhá revize výše procentní korekce uvedených kritérií a taková námitka,
jak je výše uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Na vysvětlenou dovolateli je třeba dodat, že Nejvyšší soud ve své judikatuře
hovoří o nutnosti přiměřené proporce mezi jednotlivými kritérii § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk výlučně ve vztahu k proporci kritérií, která jsou ve
prospěch poškozeného na straně jedné, oproti kritériím v jeho neprospěch na
straně druhé, nikoli ve vztahu k poměru mezi kritérii na téže straně tohoto
posuzování.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když
žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových
výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových
výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI
zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu