30 Cdo 2070/2023-246
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní
věci žalobce M. F.,, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C
242/2020, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 8. 3. 2023, č. j. 28 Co 422/2022-197, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 28 Co 422/2022-197,
se ve výroku I, pokud jím byl co do částky 76 914 Kč s příslušenstvím potvrzen
výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 6. 2022, č. j. 23 C
242/2020-132, a ve výrocích II a III zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila
částku 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku
správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP
1941112/2016 ODA-TAX, na nějž navazovalo řízení před správním soudem o podané
správní žalobě, vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 123/2017
(dále též jen „posuzované řízení).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 27. 6. 2022, č. j. 23 C 242/2020-132, žalované uložil zaplatit žalobci
částku 23 086 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 126
914 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalované uložil zaplatit žalobci náklady
řízení ve výši 39 026 Kč (výrok III).
3. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně
následující skutková zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno oznámením ze dne
16. 11. 2017, které bylo doručeno žalobci dne 17. 1. 2017. Magistrát hlavního
města Prahy jako správní orgán prvního stupně (dále též jen „magistrát“) dne
29. 3. 2017 v rozhodnutí shledal žalobce vinným ze spáchání správních deliktů
dle § 35 odst. 1 písm. e) a podle § 35 odst. 2 písm. r) zákona č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, a uložil mu pokutu 70 000 Kč a povinnost nahradit náklady
správního řízení. Žalobci bylo rozhodnutí doručeno dne 30. 3. 2017 a podal
proti němu odvolání. Ministerstvo dopravy, odbor veřejné dopravy, dne 16. 5. 2017, pod č. j. 37/2017-190-TAXI/3, odvolání žalobce zamítlo a napadené
rozhodnutí potvrdilo, rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 5. 2017. Žalobce
podal dne 19. 5. 2017 žalobu k Městskému soudu v Praze a řízení bylo vedeno pod
sp. zn. 6 A 123/2017, žaloba byla rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 6 A
123/2017-40, zamítnuta (Městský soud v Praze v napadeném rozsudku v odstavci 2
uvádí nepřesně datum 16. 5. 2017 – poznámka Nejvyššího soudu), a rozsudek nabyl
právní moci dne 5. 8. 2020. Nesprávný úřední postup tak podle soudu prvního
stupně spočívá v nepřiměřené délce řízení, které bylo zahájeno dne 17. 1. 2017
a skončeno dne 5. 8. 2020, tedy trvalo 3 roky, 6 měsíců a 19 dnů. Žalobce u
žalované uplatnil dne 12. 6. 2020 nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění
ve výši 150 000 Kč jako nárok za nepřiměřenou délku soudního přezkumu správního
rozhodnutí, s odkazem na změnu judikatury v této oblasti pak doplnil svůj nárok
podáním ze dne 23. 10. 2020, a požadoval odškodnění za celou délku správního i
navazujícího soudního řízení, což žalovaná svým stanoviskem odmítla. Soud
prvního stupně v rovině právního popouzení zohlednil, že správní i navazující
řízení před soudem o správní žalobě se posuzují jako jeden celek. Přestože
řízení před správními orgány se odbývalo v přiměřených lhůtách a nebylo
zatíženo žádným obdobím průtahů či nečinnosti, pak uvedené nelze již říci o
navazujícím řízení před správním soudem, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu,
v důsledku čehož lze za nepřiměřeně dlouhé hodnotit celé posuzované řízení. Soud prvního stupně následně hodnotil všechna čtyři kritéria ve smyslu § 31a
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998
Sb.“), kdy ve vztahu k významu předmětu řízení pro žalobce z hlediska výše
poskytovaného zadostiučinění přihlédl k tomu, že žalobce byl ve správním řízení
uznán vinným ze spáchání přestupku, jehož se prokazatelně dopustil. Příslušné
řízení bylo tedy jen logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který
svým jednáním jeho zahájení způsobil.
Na nikoliv zvýšený význam řízení pro
žalobce soud prvního stupně usoudil též z toho, že žalobce byl v řízení před
správním soudem pasivní, nečinil kroky, aby je zrychlil (např. dotazem na stav
řízení). Z hlediska složitosti přihlédl k tomu, že správní řízení probíhalo na
dvou stupních a navazoval správní (míněn soudní) přezkum v jednom stupni, věc
nebyla skutkově nijak složitá, v rovině právního posouzení se však vyvíjela
judikatura k otázce charakteru činnosti poskytované prostřednictvím aplikace
UBER. S bližšími výpočty za dostačující považoval soud prvního stupně relutární
satisfakci v částce 23 086 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a přiznal
úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání
žalobce i žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), ve vyhovujícím výroku I o věci samé jej změnil tak, že „soud konstatuje
porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve správním řízení,
vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. SHMP1941112/2016ODA-TAX,
ve vztahu k žalobci“, a žalobu o zaplacení částky 23 086 Kč s příslušenstvím
zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil též, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci „náklady odvolacího řízení před soudy obou stupňů“ ve
výši 55 482 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, aniž by
doplňoval dokazování, v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která považoval za správná a úplná. Přisvědčil dále všem jeho úvahám
včetně závěru týkajícího se průběhu posuzovaného řízení i vzniku nemajetkové
újmy, odchylně však nahlížel na vhodnou formu zadostiučinění, a to s ohledem na
související úvahu o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce.
5. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně
formy zadostiučinění. Vysvětlil, že z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 8. 2022, č. j. 18 Co 191/2022-166, vyplývá, že (tamní) žalobce se domáhal
ve stejném postavení jako řidič taxi Uber proti České republice – Ministerstvu
dopravy zaplacení totožné částky ve skutkově prakticky zcela srovnatelné
situaci (výše sankce, délka posuzovaného řízení, obdoba jeho průběhu, nezájem
žalobce o řízení před soudem apod.). Ve správním i soudním řízení byl i tamní
žalobce zastoupen advokátem Mgr. Ing. Boučkem, z jehož účtu byla uhrazena
uložená pokuta a náklady správního řízení, tento advokát také zastupoval další
stovky řidičů taxislužby v Praze využívajících platformu Uber. Žalobce (tamní)
se tedy mohl spolehnout na to, že advokát – jako v případě jiných řidičů –
vypořádá prostřednictvím svého účtu uložené peněžité sankce, tedy se vedení
přestupkového řízení neprojeví v žalobcových poměrech nejistotou ohledně
uložení peněžité sankce, kterou by musel sám a ze svých prostředků hradit.
Výsledek přestupkového řízení pro žalobce nebyl významný ani z hlediska
případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy.
Odvolací soud také přihlédl k tomu, že k zásadnímu průtahu v řízení došlo až ve
fázi řízení o správní žalobě, která byla za daných okolností zjevně nedůvodná,
což bylo právnímu zástupci z jeho profesní činnosti známo. Podle odvolacího
soudu nelze odhlížet od toho, že žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž v době
podání žaloby věděl, že nemůže být úspěšný. Podle odvolacího soudu je
konstatování porušení práva dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za
nemajetkovou újmu, která žalobci vedením řízení, které pro něj mělo nepatrný
význam, vznikla, a není důvod přiznat zadostiučinění v peněžité formě. Na
základě totožných úvah a s odkazem na znění § 13 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o.z.“) odvolací soud stejné úvahy nyní vztáhl i do
poměrů přítomné věci a po zamítnutí žaloby o zaplacení částky 150 000 Kč s
příslušenstvím sám konstatoval porušení práva žalobce na přiměřenou délku
správního řízení (ve formulaci zmíněné již výše) a rozhodl o nákladech
„odvolacího řízení před soudy obou stupňů“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroků I a
II, kterými byl zamítnut návrh na přiznání finančního zadostiučinění,
dovoláním, které, ohledně jeho rozsahu, omezil jen co do nepřiznané částky Kč
100 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná naproti tomu dovoláním napadla pro ni
nepříznivý výrok II rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo konstatováno
porušení práva žalobce.
7. V dovolání žalobce bylo namítáno, že odvolací soud se při řešení
hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené
rozhodnutí je vybudováno na nesprávném právním posouzení věci, přičemž
přípustnost dovolání byla žalobcem spojována s tím, že odvolací soud se jednak
odchýlil od ustálené judikatury, jednak řešil otázku, která v judikatuře
Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla. Jelikož žalobce v úvodu svého
mimořádného opravného prostředku nespecifikoval alternativně namítané důvody
přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud na jejich existenci mohl usoudit jen z
toho, jak byl ten který důvod vymezen k jednotlivým dovolatelem předestřeným
otázkám. Dále žalobce namítal, že dovolání je přípustné z následujících
důvodů:
1) z hlediska zcela extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními
principy právního státu, tedy z důvodu jeho údajné protiústavnosti, když podle
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, jakákoliv
námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv
a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení,
je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního
řádu.
2) formulace konstatace práva není formou odškodnění, která je adekvátní újmě
vzniklé žalobci, avšak i z formálního hlediska je konstatace porušení práva
tak, jak byla učiněna odvolacím soudem, prima facie vadná, neboť nepostihuje
podstatnou část posuzovaného řízení, a to v rozsahu projednání správní žaloby
Městským soudem v Praze. Konstatování pak ani neobsahuje odkaz na garanci
takového práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a/nebo čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tím méně
formulaci, že se jedná o porušení základního práva. Postup odvolacího soudu se
podle dovolatele protiví závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022,
sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1771/2014, rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 820/2014, a vedle
dalších též rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010. Dovolatel
současně uváděl, že dovolací soud v té souvislosti doposavad neřešil otázku,
zda formální součástí formulace konstatování porušení práva v případě
odškodňování nepřiměřené délky řízení je odkaz na zákonnou normu upravující
právo na spravedlivý proces např. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
zda formální součástí formulace konstatování porušení práva v případě
odškodňování nepřiměřené délky řízení je i uvedení všech orgánů a spisových
značek těchto orgánů, které se na řízení podílely.
Další výhrada žalobce se koncentrovala k tomu, že 3) odvolacím soudem, jakož i
soudem prvního stupně, byla nesprávně stanovena celková délka řízení, které
mělo být posuzováno. Závěr o tom, že celková délka řízení je 3 roky 6 měsíců a
19 dnů je vadný, neboť soudy nezapočítaly do celkové délky řízení dobu, po níž
probíhalo (předcházelo) kontrolní řízení. Napadené rozhodnutí je tak podle
dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2021, pod sp. zn. 30Cdo 3118/2020.
Námitka pod bodem 4) vytýkala odvolacímu soudu, že zvolil nepříhodnou formu
odškodnění zjištěné nemajetkové újmy. Odvolacím soudem „poskytnutá forma
odškodnění v minimální formě konstatování porušení práva“ je nedostatečná a
odvolací soud svým postupem porušil zcela základní zásady odškodňování
nepřiměřených délek řízení. O zanedbatelném významu pro jeho osobu nesvědčí
žádná skutková okolnost, která vyšla najevo v řízení. Samotná podstata
správního řízení, ve kterém je projednáván přestupek, je věc důležitá pro
účastníka takového řízení. Přestupkové řízení je totiž řízením o trestním
obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, což vyplývá jak ze všeobecně známé judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), např. věc Lauko proti
Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 26138/95 nebo věc Kadubec proti
Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 27061/95 nebo věc Grecu proti Rumunsku
ze dne 30. 11. 2006, stížnost č. 75101/01. Stejně se k věci staví Ústavní soud
např. v nálezu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07. S ohledem na výše
uvedené je nutno prizmatem trestního obvinění a řízení nahlížet na předmětné
řízení, které bylo vedeno vůči žalobci, a to včetně všech důsledků
vyplývajících z případného odsouzení. V tomto ohledu je dle žalobce napadené
rozhodnutí v rozporu se závěry vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, podle něhož zvýšený význam předmětu řízení
pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla
představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit
přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka presumuje.“ Obecně dále dovolatel zdůrazňuje, že samotné konstatování
porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy,
byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním
poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný,
a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout
psychickou sféru žalobce“. Judikatorní odklon odvolacího soudu je třeba
kriticky hodnotit v kontextu s odchýlením se od rozhodnutí dovolacího soudu,
která naopak vycházejí z presumpce nemajetkové újmy za průtahy v řízení, kdy se
jedná o silnou domněnku a relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení se
neposkytuje jen výjimečně. Žalobce odkazoval na úvahy obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, anebo ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“, odkazoval dále i na další podrobněji
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Žalobce nesouhlasí ani 5) se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byl význam
řízení pro něj hodnocen jako nepatrný, když se řízení „osobně neúčastnil a o
jeho průběh se nezajímal“. Dovolatel má za to, že osobní účast či absence
zastoupeného účastníka při jednání není určující a ani ničeho nevypovídá o
významu řízení pro něj. Žalobce byl v řízení zcela zjevně aktivní skrze svého
právního zástupce a o věc se tím pádem i zajímal, když podal odvolání do
rozhodnutí správního orgánu a rovněž podal správní žalobu skrze níž realizoval
své základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Dovolací soud přitom
doposavad neřešil otázku, zda osobní neúčast účastníka řízení na probíhajícím
řízení za situace, kdy osobní účast účastníka není potřebná (účastník není
předvolán k osobní účasti na řízení aby byla vyžadována jeho výpověď), může být
vykládána soudem jako „nezájem účastníka o řízení pro účely odškodňování
nepřiměřené délky řízení“, resp. „zda účastník řízení projevuje svůj zájem o
řízení tím, že zmocní pro jednání v řízení zástupce a tento procesní zástupce
za něj jedná ve věci?“ Napadené rozhodnutí je podle dovolatele dále v rozporu i
se závěry vyslovenými přinejmenším v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, podle nichž při zkoumání toho, zda poškozený
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z
uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu
přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování
kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv
kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk [srov. část IV písm. b) Stanoviska].“ Žalobce v dovolání rovněž poukázal
na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS
55/94 (a dalších), podle něhož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví
tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány.
Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu
právem očekávají poskytnutí soudní ochrany v přiměřené době.“
Námitka pod bodem 6) obsahově míří na kritérium významu řízení a jeho vazbu na
výsledek posuzovaného řízení. Dovolatel nesouhlasí s argumentací odvolacího
soudu, podle níž výsledek přestupkového řízení pro žalobce nebyl významný ani z
hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční
dopravy. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že k zásadnímu průtahu v řízení
došlo až ve fázi řízení o správní žalobě, „která byla za daných okolností
zjevně nedůvodná, což bylo právnímu zástupci z jeho profesní činnosti známo.
Podle odvolacího soudu nelze odhlížet od toho, že žalobce uplatnil žalobou
nárok, o němž v době podání žaloby věděl, že nemůže být úspěšný…“. K výsledku
posuzovaného řízení však podle dovolatele nemělo být přihlíženo, jak plyne z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 (a
dalších), když samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné
stanovení odškodnění, nevýznamný; shodně rozsudek senátu první sekce ESLP ze
dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst.
26). Závěr soudu o tom, že žalobce podal žalobu, o níž v době podání věděl, že
nemůže být úspěšná, nemá podle dovolatele oporu v žádném dokazování. Odvolací
soud se dle mínění žalobce pustil v rozporu s kontradiktorností sporu do
hodnocení skutečnosti, která nebyla v řízení vůbec prokázána a vychází toliko z
tvrzení žalovaného, který toto tvrzení (bez odpovídajících důkazů) uplatnil.
Dovolatel na dané téma doplnil, že v době podání správní žaloby zde byl
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2016 pod č.j. 1 A 96/2015–38,
který službu UBER označoval za tzv. carsharing. V té souvislosti formuluje
dosud údajně Nejvyšším soudem neřešenou otázku, zda závěr o „zjevné
bezdůvodnosti“ využití opravného prostředku je dán v případě, kdy poškozený
žalobce vycházel při podání správní žaloby z právních úvah, které nebyly do té
doby řešeny judikaturou či byly řešeny judikaturou, u které došlo později ke
změně?
Otázka 7) je formulována opět ve vazbě na kritérium významu řízení pro účastníka, kdy
dovolatel má za to, že úhrada pokuty třetí osobou z účtu advokáta nemá vliv na
újmu, která účastníkovi nepřiměřeně dlouhého řízení vznikla právě z důvodu
nepřiměřeně dlouhé délky řízení. Žalobce uvádí, že soud prvního stupně hodnotil
otázku úhrady pokuty jako otázku nesouvisející s projednávanou věcí a nemající
vliv na formu a výši odškodnění. Naopak odvolací soud měl „prolomit“ presumpci
finanční formy odškodnění vyplývající např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, podle něhož nemajetková újma se
nedokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v
případě nepřiměřené délky řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává
zadostiučinění v penězích. Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 19.
5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10. Odvolací soud v rámci své poučovací povinnosti
nepoučil žalobce o možnosti takové změny náhledu na věc a nedal žalobci
možnost, aby se k věci v tomto ohledu vyjádřil a navrhl důkazy k vyvrácení
závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení, který následně odvolací soud
pro něj překvapivě aplikoval.
Pod bodem 8) vnáší žalobce námitku, že je tu extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a (ne)provedenými důkazy, potud odkazuje jednak na blíže označenou
judikaturu Ústavního soudu a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11.
2020, sp. zn. 28 Cdo 1994/2010, vztahující se k tzv. extrémním rozporům mezi
výsledky dokazování a jejich hodnocením.
9. V dovolání žalované bylo naproti tomu namítáno, že rozsudek
odvolacího soudu záleží v nesprávném právním posouzení věci. V té souvislosti
byly formulovány čtyři otázky. První dvě [A) a B)] byly spojovány s odklonem
úvah odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, další dvě
[C) a D)] naopak s úvahou, že jde o otázky dosud judikaturou dovolacího sudu
nevyřešené. Konkrétně šlo o otázky:
A) zda při posouzení přiměřenosti délky řízení odvolací soud postupoval
odpovídajícím způsobem, pokud do jejího rámce zahrnul celou dobu řízení, po
kterou formálně probíhalo, aniž by zohlednil, že od určité fáze řízení již
nemohl být žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení. Při jejím řešení se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který
judikuje, že rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování
délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle
procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna
nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Tento názor
byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 243/2015 ze dne 21. 10. 2015 a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
664/2013. Délka řízení ve vztahu k výše uvedenému posouzení musí být skutečně
nepřijatelná, kdy zásah do základních práv poškozeného již musí mít nezbytnou
intenzitu působící újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, kterou
nelze v právním státě tolerovat (zde žalovaná odkázala např. na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015). Odvolací soud
tak podle dovolatelky věc nesprávně právně posoudil, když délku posuzovaného
řízení zhodnotil jako nepřiměřenou. B) zda bylo namístě poskytnout žalobci nepeněžité zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení formou
konstatování porušení práva, aniž by se žalobce po nepřiměřenou dobu nacházel v
nejistotě ohledně výsledku řízení. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, který ustáleně judikuje, že smyslem
odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je právě
odškodnění stavu nejistoty účastníka ohledně výsledku řízení, ve kterém byl
účastník po nepřiměřenou dobu udržován (odkazováno tu bylo na Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010,
ze dne 13. 4. 2011, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a další), a dále se odvolací soud podle žalované odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy okolnost, že výsledek
posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je nutné odlišovat od
situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení
již od počátku znám, a dále, pokud se nejistota účastníka ohledně výsledku
řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl.
Taková
okolnost pojmově vyvrací vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky
řízení (poukázáno bylo žalovanou na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
4387/2015, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 16. 7. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 674/2020, ze dne 18. 11. 2020). S ohledem na průběh jiných
správních řízení (řízení před správním soudem), existence zákazu reformatia in
peius, absence zásahu do profesní kariéry žalobce i jeho vědomosti o tom, že
uloženou pokutu nebude muset nést ze svých prostředků, je podle žalované
zřejmé, že žalobce se nemohl nacházet po nepřiměřenou dobu v nejistotě ohledně
výsledku řízení, a to ani v otázce viny ani v otázce trestu. Odvolací soud tak
chybně interpretoval zásadní odvolací námitku žalované, neboť ta svou námitku
nesměřovala jen do významu řízení pro účastníky, ale směřovala ji zásadně k
absenci nejistoty žalobce ohledně výsledku řízení, respektive k vyvrácení újmy,
a tedy k tomu, že žalobci nemajetková újma vůbec nevznikla a není tedy co
odškodňovat. Konstatování porušení práva poškozeného nepřichází do úvahy tehdy,
není-li možné dovodit jednu ze tří podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou
újmu, zejména způsobil-li si poškozený vazbu sám nebo dospěje-li soud k závěru,
že přes omezení práv poškozeného mu žádná nemajetková újma v příčinné
souvislosti s vykonanou vazbou, což lze, podle mínění žalované, totožně
aplikovat i na nepřiměřenou délku řízení). V takovém případě není správné
porušení blíže neurčeného žalobcova práva konstatovat jen proto, aby „se mu
dostalo alespoň nějaké útěchy“ (dovolatelka zde odkazovala na nález Ústavního
soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, a rovněž na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010). Otázka C) je spjata s tím, že žalobce neudělil souhlas se svým výslechem ve
smyslu ustanovení § 131 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a bránil
tak v provedení klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy v
důsledku nepřiměřené délky řízení. Dovolatelka se táže, zda tím dochází k
zneužití presumpce vzniku nemajetkové újmy a zjevnému zneužití práva na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které nepožívá právní
ochrany. Žalovaná popisuje jednání společnosti UBER B.V. i specifika spojená s
podnikáním jednotlivých řidičů prostřednictvím její platformy na internetu,
připomíná judikaturou presumovaný vznik nemajetkové újmy za dlouhotrvající
řízení, přičemž žalobce mohl prostřednictvím svého výslechu uvést okolnosti,
které by existenci jeho újmy vyloučily. Žalobce přitom ústy svého právního
zástupce dodal, že nemá důvodu vypovídat, když se vznik jeho újmy presumuje. Žalobce naopak přes procesní snahu žalované bránil tomu, aby vyšly najevo
veškeré skutečnosti rozhodné pro spravedlivé rozhodnutí o odškodnění, když
žalobce odmítl udělit souhlas se svým účastnickým výslechem či se v otázce
úhrady sankce uložené v přestupkovém řízení odvolával na advokátní mlčenlivost
svého právního zástupce. Žalobce tak dle mínění žalované svůj nárok účelově
halil pod plášť presumpce (vzniku nemajetkové újmy – pozn.
Nejvyššího soudu) a
snažil se zabránit tomu, aby v řízení vyšly najevo všechny skutečnosti rozhodné
pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. Žalovaná si je vědoma, že Ústavní soud ve
svém nálezu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, se vyjádřil k souladnosti
§ 131 o. s. ř. s ústavními předpisy, odkázala však na specifickou (typovou)
odlišnost sporů odškodňujících nemajetkovou újmu. V případě žalobce se jedná o
zjevné zneužití presumpce vzniku újmy, a tedy zjevné zneužití práva na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které nepožívá právní
ochrany. I z tohoto důvodu není žaloba po právu a rozsudek odvolacího soudu je
nesprávný. Obsahově navazující otázka D) vytýká odvolacímu soudu, že se (v důvodech
napadeného rozsudku) nevypořádal s námitkou žalované, že neudělením souhlasu
žalobce se svým výslechem ve smyslu ustanovení § 131 občanského soudního řádu
je bráněno v provedení klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, čímž dochází ke zneužití presumpce
vzniku nemajetkové újmy a zjevnému zneužití práva na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které nepožívá právní ochrany. Uvedené
pochybení odvolacího soudu jde podle dovolatelky na vrub nesprávného právního
posouzení věci. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z
ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že již sama skutečnost, že se
obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně
vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Odvolací soud se tak dle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu i Ústavního soudu ohledně požadavků na odůvodnění soudních
rozhodnutí, za mnohé odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4923.
10. Z těchto důvodů žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud změnil
napadený výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá a přiznal
žalované náhradu nákladů řízení „před soudy všech stupňů“, popř. aby rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. K podanému dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který je měl s
podrobnější argumentací za nedůvodné a navrhoval, aby dovolání žalované bylo
zamítnuto, zatímco jeho dovolání mělo být Nejvyšším soudem vyhověno.
12. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání byla podána včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce.
18. Pokud žalobce v bodu 1) dovolání uváděl, že dovolání je přípustné
již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených
základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury
Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat
relevantní dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013,
sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS- t. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně
vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní
judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad
přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak
se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do
základních práv žalobce u každého následujícího (výše uvedeného) dovolacího
důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237
o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této další části jako vadné.
19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka pod
bodem 3) dovolání, neboť nejenže odvolací soud dospěl k totožným skutkovým
zjištěním o délce posuzovaného řízení, jako žalobce, když shodně vymezil délku
řízení i ve své žalobě, ale tím, že (bez dalšího, na základě odpovídajícího
tvrzení žalobce) nezahrnul kontrolní „řízení“, jež předcházelo správnímu řízení
do celkové délky posuzovaného řízení, nezprotivil se tím závěrům ustálené
judikatury, srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn.
30 Cdo 283/2023, v němž bylo (ve věci týkající se jiného řidiče
spolupracujícího s platformou UBER) vysvětleno, že závěr vyslovený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (na nějž se
dovolatel nyní odkazuje), v souladu s níž je do délky daňového řízení namístě
zahrnout také délku daňové kontroly, není na kontrolu provedenou podle
kontrolního řádu aplikovatelný. Platí tedy, že pro účely posouzení přiměřenosti
délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala
kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o
sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím
výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by
byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány. Ze žádných (včas) žalobcem
uplatněných skutkových námitek přitom neplyne, že by šlo o výjimečný o případ,
kdy by se závěry shora uvedené neměly uplatnit.
20. Následně se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalované, které
neshledal dle § 237 o. s. ř. přípustným ve vztahu ke shora specifikovaným
otázkám C) a D).
21. K otázce C) žalovaná přiléhavě poukazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, který se při přezkumu § 131 odst., 1 o.
s. ř. v části vyjádřené slovy „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má
být vyslechnut“, vyjádřil jednoznačně tak, že není v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky. Prostřednictvím znění § 131 odst. 1 o. s. ř. právo
na spravedlivý proces porušeno není, neboť v rámci tohoto spravedlivého procesu
má každý právo se seznámit s každým důkazem, dokladem či tvrzením předloženým u
soudu a má právo se k němu vyjádřit. Tím, že účastník řízení nedá souhlas ke
svému účastnickému výslechu, nejsou, podle Ústavního soudu, dotčena práva
protistrany, je to pouze k tíži žalobce, který provedení svého výslechu
odepřel, neboť se vystavuje riziku, že jeho tvrzení v řízení nebudou prokázána.
V právu nijak neobvyklá okolnost, že zákon určitou okolnost presumuje
prostřednictvím vyvratitelné domněnky, na tom ničeho nezmění, neboť zákonodárce
si nepochybně byl, při novelizaci znění § 131 o. s. ř., vědom toho, že se bude
vztahovat i na spory, pro jejichž výsledek je určující, zda bude zákonem
presumovaná skutečnost vyvrácena či nikoliv.
22. Dovolatelka nadto přehlíží, že soud je vázán zákonem a není (na
rozdíl od předpisu podzákonného) sám oprávněn přezkoumávat „správnost“ či
„vhodnost´“ zákonodárcem provedené regulace, jak vyplývá z čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky [a návazně též z § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.],
přičemž jazykový ani teleologický výklad § 131 odst. 1 o. s. ř. nepřipouští
učinit závěr, který s jeho zněním spojuje žalovaná, jež se potud domáhá toho,
aby soud právní úpravu vědomě nerespektoval, a to prostřednictvím aplikace
zákonem nepředpokládané výjimky. Nejvyšší soud neshledal žádný racionální
důvod, pro který by neměl jednoznačné znění § 131 odst. 1 o. s. ř. použít,
zvláště, když už se stal v minulosti předmětem abstraktní kontroly ze strany
soud ochrany ústavnosti (s výsledkem shora popsaným). Soud je přitom podle čl.
89 odst. 2 Ústavy vázán vykonatelnými nálezy Ústavního soudu. Ve stručnosti
možno k argumentaci žalované doplnit, že je vnitřně zcela nekoherentní:
žalovaná nejprve uvádí, že by žalobce měl vzdor dikci § 131 odst. 1 o. s. ř.
vypovídat, protože „se žalobce nijak nevystavuje riziku, že jeho tvrzení v
řízení nebudou prokázána, neboť vznik újmy se v případě nepřiměřené délky
řízení presumuje“, aby současně tvrdila, že, „vzhledem k tomu, že nemajetková
újma spočívá ve vnitřních prožitcích člověka a z výslechu žalobce by mohly být
objasněny skutečnosti, které by mohly potvrdit či vyvrátit vznik nemajetkové
újmy či určit její rozsah, jedná se o jeden z klíčových důkazů pro vyvrácení
jinak presumované újmy, jehož provedení žalobce svým nesouhlasem zmařil“. Tedy
nejprve žalovaná hovoří o tom, že žalobce měl vypovídat, protože mu při
presumované újmě nic procesně nepříznivého nehrozilo, aby současně jedním
dechem zcela opačně argumentovala v tom smyslu, že právě a jen prostřednictvím
takového výslechu chtěla onu pro žalobce presumovanou újmu vyvrátit.
23. Na místě není ani opakovaný akcent na základní zásady soukromého
práva České republiky, neboť v případě posledně uvedených námitek šlo o
aplikaci procesních (veřejnoprávních) ustanovení, na něž nedopadají výkladová
pravidla občanského zákona ani jiných soukromoprávních předpisů. Postup soudu
prvního stupně a odvolacího soudu, vycházející důsledně ze znění § 131 o. s.
ř. byl proto procesně zcela správný.
24. Obsahově provázanou námitkou pod bodem D) se Nejvyšší soud nezabýval
pro její zjevnou bezpředmětnost. S ohledem na to, že z jiných (dále uvedených)
důvodů přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
jako celku, je nasnadě, že se bude muset odvolací soud věcí znovu zabývat a
nově vydané rozhodnutí znovu odůvodnit v intencích daných § 157 odst. 2 o. s.
ř. Jestliže však dovolací soud shledal jako nepřípustnou námitku pod bodem C),
není, s ohledem na vázanost právním názorem Nejvyššího soudu (§ 226 a § 243b o.
s. ř.), zapotřebí, aby se odvolací soud danou výhradou žalované v novém
rozhodnutí opakovaně zabýval.
25. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné
– na vyřešení právní otázky jaké obsahové náležitosti má mít konstatování
porušení práva a dále na posouzení otázky, dosáhl-li odvolací soud závěru o
skutkovém stavu procesně korektním způsobem. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při
řešení daných otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že
dovolání obou účastníků jsou v níže uvedeném rozsahu nejen přípustná, ale též
opodstatněná.
27. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2).
29. K otázce pod bodem 2) Nejvyšší soud připomíná své závěry, podle
nichž dospěje-li soud k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, toto
porušení vysloví ve výroku rozsudku ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Shledá-li soud, že není na
místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk přiznáním
zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak,
konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce
in eventum nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 401/2010).
30. Ohledně obsahu morálního zadostiučinění z rozhodovací činnosti
dovolacího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje
poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě
konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení
kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 3. 2012, sp. zn.
30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
31. Citovaná judikatura Nejvyššího soudu na straně druhé ale nepožaduje,
aby výrok rozsudku obsahoval přesnou právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet
všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze
soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem
žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského
soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud
vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce
domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo
157/2013, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011). Žalobci tak na
straně jedné nelze přisvědčit v tom, že bylo povinností odvolacího soudu uvést
konkrétní znění právních předpisů či jednotlivých článků mezinárodních úmluv,
jež byly porušeny, ani není potřeba konstatovat, že bylo porušeno „základní
právo“, lze s ním však souhlasit v tom, že konstatování porušení práva za
konkrétní správní řízení, v němž není explicitně či jiným pochybnosti
nevzbuzujícím způsobem (např. časovým vymezením celkové délky řízení)
vyjádřeno, že se vztahuje i na navazující řízení před správním soudem, je
nedostatečné. I když judikatura upřednostňuje globální pohled na posuzovaná
řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako stanovisko) a do celkové délky
řízení se započítávají i řízení o řádných a (některých) mimořádných opravných
prostředcích, včetně dovolání, kasační stížnosti nebo ústavní stížnosti, je
třeba mít za to, že pro zásadní odlišnost a relativní samostatnost řízení před
správními soudy (stejně jako řízení o žalobách proti rozhodnutí správního
orgánu ve věcech soukromého práva podle části páté o. s. ř.), které jen v
některých případech a vždy jen s ohledem na dispozici účastníka řízení
navazují na řízení správní, je třeba v textu konstatování porušení práva
zpravidla, a v závislosti na předmětu řízení vymezeného žalobcem, vyjádřit, že
se poskytuje též za řízení před správním soudem. To platí zejména tehdy, šlo-li
o správní řízení, jehož předmět spadal pod ochranu článku 6 Úmluvy, popř. šlo o
správní řízení, jež se dotýkalo základního práva či svobody účastníka řízení (v
podrobnostech lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/202). V obou těchto
případech se totiž správní řízení i řízení před správním soudem posuzují jako
řízení jediné, což je třeba ve výroku rozsudku poskytujícím konstatování práva
zohlednit. Ostatně takto postupoval odvolací soud (jiný jeho odvolací senát) v
obdobné věci završené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 191/2022-166, na nějž v nyní přezkoumávaném rozsudku odvolací soud
výslovně poukazoval.
Řečeno jinak, v konstatování porušení práva či v omluvě
není třeba vyjmenovávat odkazem na určení rozhodujících orgánů a jejich
spisových značek všechna dílčí řízení o řádných či mimořádných opravných
prostředcích projednávaných v odškodňovaném (posuzovaném) řízení, nicméně mělo
by být z výroku rozhodnutí soudu seznatelné, že takto poskytnutý prostředek
nepeněžité satisfakce zjištěné nemajetkové újmy se vztahuje na celkovou délku
řízení nebo na tu část, k níž se poškozený zadostiučinění domáhal. Z vyložených
důvodů je konstatování porušení práva vztažené toliko ke správnímu řízení, a
nikoliv již k navazujícímu a společně posuzovanému řízení před správním soudem
v poměrech právě projednávané věci nedostatečné, právní posouzení odvolacího
soudu je neúplné, a tudíž i nesprávné.
32. Dovolání je dále opodstatněné ve vztahu k otázkám 6) a 7) v rozsahu
procesních námitek a související otázky 8), neboť dovolací soud nemohl než
přisvědčit žalobci, že části skutkových zjištění dosáhl odvolací soud v rozporu
s kogentní procesní úpravou.
33. Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového
stavu, jak jej zjistil (převzal) odvolací soud neslouží a sloužit nemůže;
primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, což se děje v
otázkách skutkových z povahy věci jen omezeně. Z judikatury Ústavního soudu
však vyplývá, že výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění
soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv
garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny – jde o tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz bod 55 stanoviska pléna sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16). Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu
respektovaly procesní zásady, je již otázkou právní (otázkou procesního práva)
a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s
náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Jinak řečeno, i
přesto, že by pro účastníky řízení mělo platit, že v rámci dovolacího řízení
nelze zásadně očekávat přehodnocování zjištěného skutkového stavu, argumentace
týkající se tvrzeného porušení procesních pravidel stanovených pro provádění
dokazování a vyhodnocení důkazní situace pod dovolací přezkum pojmově spadat
může (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS
3712/18).
34. K takové vadě přitom došlo i v průběhu odvolacího řízení, kdy
odvolací soud, ve chvályhodné snaze rozhodnout danou věc obdobně s jinou dříve
již projednávanou skutkově podobnou věcí, vycházel z rozhodnutí jiného senátu
odvolacího soudu, aniž by však – z hlediska výsledků dokazování a závěrů o
skutkovém stavu – o vskutku skutkově srovnatelnou situaci šlo.
35. Nejvyšší soud se již zabýval problematikou, kdy a za jakých
okolností lze vycházet z jiných rozhodnutí soudů (včetně soudu Nejvyššího nebo
Ústavního), jak to po citaci konkrétně označeného rozhodnutí učinil v
projednávané věci soud odvolací. Ve vztahu k otázce, zda odvolací soud v
nynější věci rozhodl obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, Nejvyšší
soud již dříve ve své judikatuře vysvětlil, že s ohledem na princip právní
jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že
jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se
s ním v podstatných znacích (srov. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené
civilním soudům v § 153 odst. 1 o. s. ř. rozhodovat na základě zjištěného
skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v
jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě
výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání
účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od
již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za (řádně) prokázaný jiný skutkový
stav. Za takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na
kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji
rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné
úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem
vyjádřeným v § 153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). Odvolací soud však v
projednávané věci neřešil, zda jím citované závěry soudů vyšších stupňů
vážících se k osobě jiného žalobce (řidiče spolupracujícího s platformou UBER)
a učiněné ve světle jiného projednávaného případů lze bez dalšího promítnout i
do věci právě projednávané.
36. Řečeno jinak: aby šlo o obdobnou věc, musí být v obou řízeních
nejprve učiněny totožné či alespoň obdobné skutkové závěry, a to na základě
řádně provedeného dokazování, popř. na základě shodných tvrzení účastníků,
soudních či všeobecných notoriet, či na základě zákonné domněnky (§ 120 odst.
3, § 121 a § 133 o. s. ř.). Procesní předpis na škodu věci neuvádí, co je
míněno „skutkovým stavem věci“, nicméně soudům ukládá, aby rozhodly vždy na
jeho základě (srov. § 153 odst. 1 o. s. ř., výjimkou je rozsudek pro uznání a
rozsudek vydaný pro neunesení některého z procesních břemen). Lze předeslat,
že podle obsahu spisu odvolací soud k podstatné části své argumentace
dokazování vůbec neprovedl a jen z jiného soudního rozhodnutí, s nímž navíc
účastníky neseznámil, toliko neformálně a až v odůvodnění svého rozhodnutí
extrahoval tam učiněná skutková zjištění vztahující se k jiné věci jiných
účastníků řízení (alespoň pokud jde o žalobce).
37. Posledně zmiňované ustanovení však vyslovuje samozřejmý požadavek,
vyplývající z § 120 a § 132 o. s. ř., že skutkovým podkladem rozhodnutí soudu
mohou být (vedle nesporných skutkových tvrzení a domněnek) zásadně jen takové
skutečnosti, k nimž soud v tom kterém řízení dospěl na základě řádně
provedeného dokazování. V projednávané věci se však soud prvního stupně
otázkou, kdo zaplatil uložené pokuty, jakým způsobem a ani otázkou
„bezdůvodnosti“ podané správní žaloby v nejmenším nezabýval, žádné dokazování k
těmto otázkám neprováděl a ani odvolací soud dokazování žádným způsobem
nedoplňoval (jak si Nejvyšší soud ověřil z přepisu záznamů z konaných
odvolacích jednání). Odtud plyne, že originární „skutková zjištění“ učiněná
poprvé až v rozsudku odvolacího soudu, v uvedeném rozsahu, nemají žádné opory v
postupu předepsaném pro zjišťování skutkového stavu (viz § 120 až 131 o. s. ř.)
a jde tak o výše zmíněný případ extrémního nesouladu mezi (ne)provedeným
dokazováním a z něj učiněným závěrem o skutkovém stavu (srov. k tomu i § 213 a
§ 213a o. s. ř). Tato vada nepochybně mohla mít vliv na věcnou správnost
přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu. I v tomto směru je třeba hodnotit
dovolání jako důvodné a právní posouzení učiněné při aplikaci procesních
předpisů odvolacím soudem jako nesprávné.
38. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení bude třeba procesně
odpovídajícím způsobem provést dokazování o tvrzeních účastníků vážících se ke
způsobu zaplacení uložené pokuty a k úvaze o bezúčelnosti podané správní
žaloby, jehož výsledek může zásadním způsobem ovlivnit skutkové závěry
odvolacího soudu zejména ohledně kritéria významu posuzovaného řízení pro
žalobce, bylo by předčasné, aby Nejvyšší soud již v této fázi řízení (po výtce
jen akademicky) řešil hmotněprávní námitky žalobce vztahující se k otázkám 4)
až 7) obsaženým v jím podaném dovolání.
39. Uvedené platí i pro první a druhou otázku [pod bodem A) a B)]
dovolání žalované, neboť není-li najisto postaveno, zda posuzované řízení bylo
pro žalobce v době podání správní žaloby (či později) „bezvýznamné“, nelze se
zatím vyjádřit ani k posouzení přiměřenosti celkové délky řízení před správním
orgánem a správním soudem ani k vhodné formě kompenzace případné nemajetkové
újmy žalobce.
40. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci
neshledal (nad rámec výše uvedený) existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou
správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to,
zda je dovolatel namítal či nikoliv.
41. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném
právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal,
že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat
jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1
o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že nápravu lze bez potřeby rozsáhlého dokazování
zjednat v odvolacím řízení, neshledal Nejvyšší soud důvody pro to, aby
přikročil i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
42. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
Připomenout dlužno, že předmětem dalšího řízení bude odškodnění nemajetkové
újmy limitované (s ohledem na rozsah podaného dovolání) v další fázi řízení již
jen částkou 100 000 Kč s příslušenstvím
43. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu