30 Cdo 2505/2017-221
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce jménem D. P. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
462 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4
C 156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 3. 2017, č. j. 64 Co 152/2015 - 200, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co 152/2015-200,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 C
156/2012-119, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 462 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. jdoucím od
17. 4. 2012 do zaplacení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud při zkoumání důvodnosti nároku na
náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vyšel z následujících
skutkových zjištění: zkoumané trestní řízení probíhalo před Obvodním soudem pro
Prahu 4 od 17. 6. 2003, kdy bylo žalobci sděleno obvinění, do dne 7. 12. 2011,
kdy byl vynesen rozsudek, tedy 8 let a 6 měsíců. Žalobce byl rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008,
odsouzen za obdobnou trestnou činnost k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a
6 měsíců a dále trestu vyhoštění v délce trvání 10 let. Toto rozhodnutí však v
době, kdy se k vynesení rozsudku blížilo i zkoumané trestní řízení, nebylo v
právní moci. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2010, sp. zn.
5 T 1/2009, byla tudíž trestní věc žalobce vyloučena k samostatnému projednání
pod sp. zn. 5 T 3/2010. Rozsudek nad ostatními obžalovanými byl vynesen 23. 12.
2010.
2. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání závažné trestné činnosti, avšak
s ohledem na trest uložený rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 16.
4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2011,
bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Žalobce se v průběhu jednání vzdal
práva odvolání i za osoby oprávněné. Vazba, kterou žalobce vykonával ve věci 5
T 3/2010 od 17. 6. 2003 do 8. 6. 2006, byla započtena do trestu uloženého
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 23/2011.
3. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), Obvodní soud pro Prahu 5 při hodnocení délky zkoumaného trestního
řízení odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010 (dále jen „Stanovisko“), přičemž vzal v úvahu zejména složitost věci,
počet obžalovaných, mezinárodní dosah trestné činnosti, nutnost mezinárodní
justiční spolupráce, zajištění tlumočníků a další. Ve zkoumaném řízení byl
rozhodující soud povinen vyčkat z důvodů vztahu souhrnnosti rozhodnutí soudů
dalších (Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze), které
vedly řízení o jiné (obdobné) trestné činnosti žalobce (viz výše uvedené
vyloučení věci k samostatnému projednání). Obvodní soud pro Prahu 4 po právní
moci shora jmenovaných rozhodnutí jiných soudů rozhodl do 3 měsíců, tudíž
nedošlo k průtahům v řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, (zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 45/2015, dále jen „R 45/2015“) byl zamítnut požadavek na
zadostiučinění v penězích z titulu nepřiměřené délky řízení. Jako nedůvodný byl
následně posouzen i nárok žalobce na satisfakci nemajetkové újmy způsobené
výkonem vazby, když vazba nebyla hodnocena jako nezákonná, navíc bylo trvání
vazby žalobce zohledněno při stanovení trestu za sbíhající se trestnou činnost
v rozsudcích Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze.
4. Na základě odvolání žalobce rozhodoval Městský soud v Praze, který
rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co 152/2015-139, napadený rozsudek
potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolání bylo hodnoceno jako nedůvodné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým
stavem zjištěným před soudem prvního stupně. Ačkoli odvolací soud krátce uvedl,
že po vyloučení trestní věci žalobce k samostatnému projednání lze trestní
řízení, v němž se řešily především procesní věci, hodnotit jako nepřiměřeně
dlouhé, přisvědčil závěru Obvodního soudu pro Prahu 5, že pokud se žalobce
vzdal práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, lze mít za to, že byl s
rozsudkem srozuměn, včetně skutečnosti, že ve výroku o výši a formě trestu
ne/byla zohledněna případná nepřiměřené délka trestního řízení, a v souladu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013
(zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2015), se v
takovém případě nemůže domáhat zadostiučinění v penězích. Stejně tak odvolací
soud souhlasil se závěry napadeného rozhodnutí v otázce namítané nezákonné
vazby a shrnul, že neshledal důvod po přiznání jakékoli satisfakce, byť jen
konstatováním porušení práva.
neboť právní posouzení odvolacího soudu bylo shledáno neúplné a tudíž
nesprávné. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává následující. Odvolací soud v
rušeném rozhodnutí vycházel v právním hodnocení ze zásad obsažených v R
45/2015, který vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního
soudu, tedy že základem odškodnění případné nepřiměřené délky trestního řízení
by mělo být její zohlednění ve stanovení výše a formy trestu ukládaného
odsouzenému. Ani Vrchní soud v Praze, ani Obvodní soud pro Prahu 4 se výslovně
ve svých trestních rozhodnutích, ve kterých byl žalobce uznán vinným ze
spáchání trestných činů, nevypořádaly s otázkou zohlednění délky trestního
řízení při stanovení formy a výše ukládaného trestu. (Předchozí) právní
posouzení odvolacího soudu bylo vystavěno pouze na skutečnosti, že se žalobce
vzdal práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a
nezabýval se odůvodněním výše formy a výše trestu v rozsudku Vrchního soudu v
Praze, ani dalšími okolnostmi případu, ve kterém jsou úzce provázána dvě
samostatně vedená trestní řízení. V intencích závazného právního názoru
dovolacího soudu pak bylo odvolacímu soudu uloženo, aby se při hodnocení
skutkových okolností případu zaměřil na zvážení nároků žalobce ve světle obou
propojených řízení, tedy zda v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a
Vrchním soudem v Praze nedošlo od přerušení řízení před Obvodním soudem pro
Prahu 4 k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Dále
bylo poukázáno na obsah právních vět rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 5.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, a na obsah § 31a odst. 2 OdpŠk.
6. Odvolací soud v aktuálním dovoláním napadeném rozhodnutí konstatoval
následující. Odvolací soud shledal zcela správným závěr soudu prvního stupně o
tom, že v posuzovaném trestním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4
nebylo možno ve věci rozhodnout dříve, neboť trestná činnost žalobce byla
spáchána v souběhu s další trestnou činností projednávanou před Krajským soudem
v Ústí nad Labem ve spojení s řízením před Vrchním soudem v Praze a tudíž nelze
uvažovat o nepřiměřené délce řízení, a to z důvodu, že rozhodnutí před Obvodním
soudem pro Prahu 4 mohlo být vyneseno teprve poté, co nabylo právní moci
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (jako soudu odvolacího pro Krajský soud v
Ústí nad Labem). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel,
že ani trestní řízení v délce 8,5 roku není nepřiměřeně dlouhé vzhledem k
okolnostem řízení, ve kterém byla projednávána rozsáhlá trestná činnost v
mezinárodním měřítku páchaná velkou organizovanou skupinou složenou převážně z
cizinců, jednalo se o řízení mimořádně složité a náročné, přičemž trestná
činnost byla páchána dlouhodobě, byla vysoce společensky nebezpečná a rozsáhlá,
poškozující zájmy České republiky. Žalobci tedy nevznikl nárok na přiznání
nemajetkové újmy, neboť v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu
postupu ve formě nepřiměřené délky trestního řízení. Vazba, kterou žalobce
vykonal v posuzovaném řízení, byla zohledněna ve výši trestu uloženého Krajským
soudem v Ústí nad Labem ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, a
(mimo jiné) z toho důvodu bylo v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4
upuštěno od uložení souhrnného trestu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce
dovolání a uvádí, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné.
Přípustnost dovolání žalobce spatřuje ve skutečnosti, že:
a/ odvolací soud nerespektoval závěry přijaté v předchozím kasačním rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 3/2016-153,
b/ napadené rozhodnutí je v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, a další judikaturou týkající se
odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení v případech, kdy nepřiměřená
délka řízení nebyla zohledněna v rámci uloženého trestu,
c/ dovolacím soudem nebyla doposud řešena otázka, zda je vyloučen nárok na
náhradu škody za průtahy v řízení, když poškozený v průtahovém řízení byl
stíhán vazebně, přičemž konečným rozhodnutím mu nebyl uložen žádný trest, tedy
poškozený byl delší dobu omezen na svobodě vazbou a tím si fakticky vykonal
trest, který nemá svůj odraz ve výroku o trestu,
d/ bylo zasaženo do základních práv žalobce, neboť se soud neřídil závaznou
judikaturou Ústavního soudu. Žalobce shledává rozpor především s nálezem ze dne
24. 11. 2016, sp. zn. II ÚS 1686/16.
8. Žalobce uvádí, že nepřiměřená délka řízení může být odškodněna v
rámci trestního řízení pouze v případě, že je jeho délka zohledněna při
ukládání trestu, a připomíná, že Obvodní soud pro Prahu 4 neuložil žalobci
trest proto, že by řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, ale proto, že trest uložený
v jiném řízení byl dostatečný (nadbytečný s ohledem na jiné odsouzení žalobce).
Následně žalobce cituje z judikatury Nejvyššího soudu (např. Stanovisko,
usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, rozsudek ze dne 10. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), na níž dokládá nutnost výslovného uvedení
ovlivnění (snížení) výše trestu, jelikož soud přihlédl k nepřiměřené délce
trestního řízení, nebo to z trestního rozsudku musí alespoň nepochybně
vyplývat. Jinými slovy kompenzaci lze považovat za dostatečnou, pokud je
zmírnění trestu navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení.
Dále žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn.
30 Cdo 763/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II ÚS
862/10, podotýká, že odškodnění imateriální újmy formou konstatování porušení
práva na projednání věci v přiměřené době lze uvažovat pouze ve výjimečném
případě, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, neboť se v těchto
případech vychází ze silné, byť vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka
řízení způsobuje morální újmu. Nemajetková újma se nedokazuje, vzniká samotným
porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřené délky
řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.
9. Žalobce tvrdí, že soudy založily své posouzení na úvaze, že odsouzený
nemá nárok na náhradu škody podle OdpŠk za průtahy v řízení. S ohledem na
skutečnost, že byl žalobce stíhán vazebně, upozorňuje na znění § 71 odst. 1
zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ukládající
orgánům činným v trestním řízení postupovat při vyřizování vazebních věcí
přednostně a s nejvyšším urychlením. Žalobce konstatuje, že ve vazbě strávil 6
let a 3 měsíce, přičemž mu byl trestními soudy uložen trest ve výši 3 roky a 3
měsíce odnětí svobody, tedy trest nižší než ve skutečnosti vykonal svým pobytem
ve vazbě. Za tuto skutečnost nebyl nijak kompenzován. Dále žalobce napadá
posouzení soudu prvního stupně, jež bylo přejato i soudem odvolacím, týkající
se nutnosti vyčkání Obvodního soudu pro Prahu 4 na právní moc rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Praze). Zde upozorňuje na skutečnost, že řízení před Obvodním soudem pro Prahu
4 bylo zahájeno 3,5 roku před zahájením řízení před Krajským soudem v Ústí nad
Labem. Povinnost vyčkat do právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad
Labem proto žalobce považuje za popření principu spravedlivého procesu (jen
rychlý proces je spravedlivý).
10. Žalobce namítá, že napadený rozsudek se odchyluje od ustálené
judikatury dovolacího soudu týkající se otázky odškodnění nepřiměřeně dlouhých
řízení, přičemž se odkazuje zejména na Stanovisko, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010, které zdůrazňují jako první prostředek
odškodnění zohlednění nepřiměřené délky řízení v rozhodnutí trestního soudu o
výši a formě trestu, dále pak nutnost výslovného uvedení takové úvahy v
rozhodnutí trestního soudu, aby bylo možno úpravu výše trestu považovat za
formu satisfakce pro řízení dle OdpŠk.
11. Po uplynutí lhůty pro podání a doplnění dovolání pak žalobce dne 18.
8. 2017 doručil dovolacímu soudu vyjádření, v němž upozornil na recentní
judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, jež byla dovolacímu soudu známa.
12. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhuje, aby byl napadený
rozsudek zrušen a s ohledem na to, že žalobce namítá taktéž nerespektování
závazného právního názoru dovolacího soudu, navrhuje, aby byla věc přikázána k
projednání jinému senátu odvolacího soudu.
13. Žalovaná vyjádření nepodala.
III. Přípustnost dovolání
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
16. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od závazného
právního názoru dovolacího soudu obsaženého v rozsudku ze dne 8. 11. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 3/2016.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí odvolacímu
soudu především uložil, aby odvolací soud zhodnotil, zda v řízeních vedených
před Krajským soudem v Ústí nad Labem a Vrchním soudem v Praze nedošlo od
přerušení řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 (z důvodu budoucího ukládání
souhrnného trestu) k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky
řízení. Odvolací soud se však touto otázkou vůbec nezabýval a opětovně zkoumal
pouze samotné řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4. Skutečnost, že je zde
legitimní důvod pro odložení rozhodnutí (přerušení řízení) neznamená, že je
vyloučeno naplnění kritérií pro nepřiměřenou délku řízení. Jak je řečeno např.
ve čl. III. Stanoviska, nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky
řízení připadá v úvahu i tam, kde k průtahům v řízení nedošlo, jednoduše proto,
že délka řízení jako taková není z hlediska práva na spravedlivý proces
zahrnující právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě akceptovatelná. Jak bylo oběma
soudy konstatováno, délka trestního řízení nebyla výslovně v rozhodnutích
trestních soudů zohledněna.
19. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na zejména složitost řízení
nebyla délka posuzovaného řízení nepřiměřená. Toto posouzení však neobsahovalo
zohlednění v závazném právním názoru Nejvyššího soudu zdůrazněných aspektů, je
proto neúplné, tudíž nesprávné. Ačkoli odvolací soud nedodržel pokyn obsažený v
předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, nemá Nejvyšší soud za to, že
byly natolik naplněny podmínky § 243e odst. 2 o. s. ř. a je nutno zasáhnout do
ústavně zaručeného práva na zákonného soudce tím, že bude věc přidělena k
rozhodnutí jinému senátu odvolacího soudu.
20. K druhé dovolatelem předložené otázce je nutno konstatovat její
předčasnost v současné situaci, kdy je rozhodnutí odvolacího soudu rušeno a
posouzení přiměřenosti délky trestního řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4
bude teprve nově učiněno. Až po úplném posouzení délky zkoumaného řízení bude
nezbytné, aby odvolací soud v případě, že dojde k závěru o nepřiměřenosti délky
posuzovaného trestního řízení, zvážil kritéria obsažená v judikatuře Nejvyššího
a Ústavního soudu pro určení spravedlivého zadostiučinění tak, jak jsou
příkladmo uvedena v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30
Cdo 3/2016, případně v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016 a dalších uvedených v dovolání. Shodný
závěr platí i pro čtvrtou dovolací námitku, kde dovolatel namítá rozpor
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11.
2016, sp. zn. II ÚS 1686/16.
21. Ke třetí otázce specifikované dovolatelem se již Nejvyšší soud
vyjádřil v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3/2016, a jeho závěr zůstává konstantní,
jelikož dovolatelem přednesená tvrzení nemají odraz ve skutkovém stavu věci.
Vazba vykonaná žalobcem v obou řízeních (jak před Obvodním soudem pro Prahu 4,
tak před Krajským soudem v Ústí nad Labem) byla zohledněna v rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze. Institut upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 44
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen
„TZ“) v žádném případě nelze považovat za shodný s upuštěním od potrestání (§
46 a násl. TZ), neboť se jedná o zhodnocení dříve uloženého trestu v intencích
později dokončovaného trestního řízení, v němž je posuzována trestná činnost
páchaná v souběhu s trestnou činností, za niž byl pachatel již pravomocně
odsouzen, a trest, který byl dřívějším rozhodnutím uložen, je soudem považován
za dostatečný. Jedná se tak pro odsouzeného o určitou úlevu od uložení
přísnějšího, souhrnného trestu.
VI. Závěr
22. Jelikož odvolací soud nedodržel závazný právní názor obsažený v
předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3/2016, bylo
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla odvolacímu soudu
vrácena k dalšímu řízení dle § 243e odst. 3 o. s. ř.
23. V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu je s ohledem
na shora řečené nutno zopakovat, že se Městský soud v Praze při hodnocení
skutkových okolností daného případu zaměří na zvážení nároků žalobce ve světle
obou provázaných řízení, tedy zda v řízení vedených před Krajským soudem v Ústí
nad Labem a Vrchním soudem v Praze (řízení specifikovaná výše) nedošlo od
přerušení řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 až po vynesení rozsudku ve
zkoumaném řízení k naplnění znaků nesprávného úředního postupu ve formě
nepřiměřené délky řízení. V případě, že by odvolací soud na základě výše
specifikované šíře posouzení došel k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného
trestního řízení, vezme při svém rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění v
úvahu judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu citovanou jak v tomto rozhodnutí,
tak i předchozím rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3/2016.
24. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s.
ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
25. V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
26. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu