30 Cdo 3/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobce jménem D. P. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
462 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4
C 156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
10. 2015, č. j. 64 Co 152/2015-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co 152/2015-139,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 C 156/2012-119,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 462 750
Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. jdoucím od 17. 4. 2012 do
zaplacení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II). Soud vyšel z následujících skutkových zjištění: zkoumané
trestní řízení probíhalo před Obvodním soudem pro Prahu 4 od 17. 6. 2003, kdy
bylo žalobci sděleno obvinění, do dne 7. 12. 2011, kdy byl vynesen rozsudek,
tedy 8 let a 6 měsíců. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, odsouzen za obdobnou trestnou činnost
k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců a dále trestu vyhoštění v
délce trvání 10 let. Toto rozhodnutí však v době, kdy se k vynesení rozsudku
blížilo i zkoumané trestní řízení, nebylo v právní moci. Usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 5 T 1/2009, byla tudíž trestní
věc žalobce vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 5 T 3/2010. Rozsudek nad ostatními obžalovanými byl vynesen 23. 12. 2010. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání závažné trestné činnosti, avšak s ohledem
na trest uložený rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010,
sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2011, bylo
upuštěno od uložení souhrnného trestu. Žalobce se v průběhu jednání vzdal práva
odvolání i za osoby oprávněné. Vazba, kterou žalobce vykonával ve věci 5 T
3/2010 od 17. 6. 2003 do 8. 6. 2006, byla započtena do trestu uloženého
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 50 T 10/2008 ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 23/2011. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
Obvodní soud pro Prahu 5 při hodnocení délky zkoumaného trestního řízení
odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, kdy vzal v úvahu zejména složitost věci, počet obžalovaných,
mezinárodní dosah trestné činnosti, nutnost mezinárodní justiční spolupráce,
zajištění tlumočníků a další. Ve zkoumaném řízení byl rozhodující soud povinen
vyčkat z důvodů vztahu souhrnnosti rozhodnutí soudů dalších (Krajského soudu v
Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze), které vedly řízení o jiné (obdobné)
trestné činnosti žalobce (viz výše uvedené vyloučení věci k samostatnému
projednání). Obvodní soud pro Prahu 4 po právní moci shora jmenovaných
rozhodnutí jiných soudů rozhodl do 3 měsíců, tudíž nedošlo k průtahům v řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4139/2013, (zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
45/2015, dále jen „R 45/2015“) byl zamítnut požadavek na zadostiučinění v
penězích z titulu nepřiměřené délky řízení. Jako nedůvodný byl následně
posouzen i nárok žalobce na satisfakci nemajetkové újmy způsobené výkonem
vazby, když vazba nebyla hodnocena jako nezákonná, navíc bylo trvání vazby
žalobce zohledněno při stanovení trestu za sbíhající se trestnou činnost v
rozsudcích Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze. Na základě odvolání žalobce rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze
dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co 152/2015-139, napadený rozsudek potvrdil a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání bylo hodnoceno
jako nedůvodné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným před
soudem prvního stupně. Ačkoli odvolací soud krátce uvedl, že po vyloučení
trestní věci žalobce k samostatnému projednání, lze trestní řízení, v němž se
řešily především procesní věci, hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, přisvědčil
však závěru Obvodního soudu pro Prahu 5, že pokud se žalobce vzdal práva
odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, lze mít za to, že byl s rozsudkem
srozuměn a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, se v takovém případě nemůže domáhat zadostiučinění v
penězích. Stejně tak odvolací soud souhlasil se závěry napadeného rozhodnutí v
otázce namítané nezákonné vazby a shrnul, že neshledal důvod po přiznání
jakékoli satisfakce, byť jen konstatováním porušení práva. Proti v záhlaví specifikovanému rozsudku Městského soudu podal dovolání
žalobce, když napadl výrok I. Přípustnost dovolání shledává v tom, že:
1/ otázka hmotného práva, že vzdání se práva na odvolání do trestního rozsudku
vylučuje nárok na náhradu škody za nepřiměřenou délku řízení, která byla
dovolacím soudem řešena v rozsudku R 45/2015, by měla být vyřešena jinak;
2/ dovolacím soudem doposud nebyla vyřešena otázka, zda je vyloučen nárok na
náhradu škody za průtahy v řízení, když poškozený v průtahovém řízení byl
stíhán vazebně, přičemž mu konečným rozhodnutím nebyl uložen žádný trest, čímž
si fakticky vykonal trest, který nemá svůj odraz ve výroku o trestu;
3/ bylo v jeho věci rozhodnuto v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího
soudu, která se zabývá otázkou odškodnění za délku řízení u osob odsouzených za
trestné činy, u nichž nebyla zohledněna délka řízení v rámci trestu;
4/ v judikatuře doposud nebyla řešena otázka, zda řízení o průtazích v řízení
jako nároku podle OdpŠk lze provést, aniž by byly provedeny v takovém řízení
důkazy soudními spisy
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání je částečně přípustné a taktéž důvodné, i když z jiných důvodů než
uvádí dovolatel.
Rozsudek R 45/2015, od kterého žádá dovolatel odklon, ve svém zdůvodnění vyšel
z předchozí judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro
lidská práva a danou problematiku pojal komplexně. Jeho argumentace je založena
na principu, že primární cestou odškodnění za nepřiměřené dlouhé trestní řízení
je zohlednění jeho délky v rozhodnutí o trestu ve smyslu § 39 zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“). Vzdá-li
se obžalovaný práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, kterým mu je i
ukládán trest, nelze z toho učinit jiný závěr, než že se stanoveným druhem
trestu a jeho výměrou je minimálně srozuměn, a to i z hlediska kompenzace
případné nepřiměřené délky trestního řízení. Jestliže má za to, že ve výroku o
trestu nebyla zohledněna délka řízení, je na obžalovaném, aby hájil svá práva,
cestou opravných prostředků. Shora uvedený princip je vystavěn na právní úpravě TZ (účinný od 1. 1. 2010),
věc dovolatele však byla posuzována podle předchozí právní úpravy, zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v aplikovaném znění (dále jen „trestní zákon“),
která výslovné ustanovení, jenž by jedním ze zákonných kritérií při ukládání
trestu učinila i délku řízení (nepřiměřenou), neobsahovala. Tento princip byl
však vyjádřen již v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008) i Ústavního soudu (např. nález ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. I. ÚS 554/04, publikován též v Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení – svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), tedy
před účinností TZ, nelze tudíž dovodit, ale ani vyloučit, že se jím soud (byť
tacitně) řídil, zejména jestliže výslovně zohlednil delší dobu od spáchání
trestné činnosti. Otázka aktuálně položená představuje kazuistickou modalitu R 45/2015, není
ovšem podkladem pro změnu judikatury. Jedná se o procesualisticky složitější
situaci. V souladu s příslušnou judikaturou vyčkal soud ve zkoumaném řízení
nabytí právní moci rozhodnutí jiného soudu před uložením souhrnného trestu. Nutno také podotknout, že v mezidobí došlo ke změně právního předpisu a trestní
zákon, kterým se řídilo posuzované řízení, bylo nahrazeno TZ. Jak vyplývá z
odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze 1 To 23/2011 (str. 35), byla pro
posouzení otázky viny a trestu použita právní úprava starší – trestní zákon. Dovolatel tvrdí nutnost odlišného posouzení jeho věci od rozhodnutí R 45/2015,
jelikož v jeho případě bylo upuštěno od potrestání a tudíž nebylo možno
zohlednit délku trvání řízení ve výši trestu. S jeho hodnocením situace se
nelze ztotožnit. Je pravdou, že ve zkoumaném řízení nebyl dovolateli uložen
žádný trest.
Nestalo se tak však podle § 24 trestního zákona, tedy dopustil-li
se pachatel činu menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a
projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze
spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již
projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě, ale bylo upuštěno od
uložení souhrnného trestu ve smyslu § 37 trestního zákona, jelikož trest
uložený dřívějším rozsudkem byl soudem ve zkoumaném řízení považován za
dostatečný. Je proto možno dovodit, že ačkoli nebyl dovolatel fakticky
potrestán ve zkoumaném řízení, k uložení trestu došlo v řízení navazujícím,
tedy v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, resp. Vrchním soudem v
Praze. Tento závěr je podpořen i skutečností, že vazba vykonaná dovolatelem ve
zkoumaném řízení byla usnesením ze dne 5. 11. 2012 zohledněna při stanovování
trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010,
sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu je pak
patrné, že byl ve své úvaze o trestu veden § 39 odst. 3 TZ, kde je obsažen i
požadavek zohlednit při stanovení druhu trestu a jeho výměry taktéž délku
trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, avšak Vrchní soud své
právní posouzení založil na ustanoveních trestního zákona a k výslovnému
zohlednění délky řízení při stanovení druhu a výše trestu nedošlo.
S ohledem na provázanost všech trestních řízení vedených proti žalobci nelze
považovat mechanickou aplikaci R 45/2015 odvolacím soudem za přiléhavý postup.
Jak bylo shora uvedeno, v uvedeném judikátu byla řešena situace, kdy byl
žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu, byl mu udělen trest a žalobce
se následně vzdal práva odvolání. Řízení proto skončilo pravomocným rozsudkem
soudu prvního stupně. Nyní se ale jednalo o případ, kdy bylo zahájeno trestní
řízení o určitém skutku (skutcích) před Obvodním soudem pro Prahu 4, v průběhu
tohoto řízení byl žalobce odsouzen Krajským soudem v Ústí nad Labem, proti
tomuto rozsudku se odvolal k Vrchnímu soudu v Praze a na základě trestu
uloženého v tomto trestním řízení bylo upuštěno od odsouzení k souhrnnému
trestu ve zkoumaném řízení. Ani Vrchní soud v Praze ani Obvodní soud pro Prahu
4 se výslovně nevypořádaly s otázkou zohlednění délky trestního řízení při
stanovování formy a výše ukládaného trestu.
Jestliže tedy odvolací soud postavil zamítavé rozhodnutí pouze na skutečnosti,
že se žalobce vzdal práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 a nezabýval se odůvodněním výše trestu v rozsudku Vrchního soudu v
Praze ani dalšími okolnostmi případu, považuje Nejvyšší soud právní posouzení
odvolacího soudu za neúplné, tudíž nesprávné a napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu se Městský soud v Praze
při hodnocení skutkových okolností daného případu zaměří na zvážení nároků
žalobce ve světle obou provázaných řízení, tedy zda v řízení vedených před
Krajským soudem v Ústí nad Labem a Vrchním soudem (řízení specifikovaná výše)
nedošlo od přerušení řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 až po vynesení
rozsudku ve zkoumaném řízení k naplnění znaků nesprávného úředního postupu ve
formě nepřiměřené délky řízení. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, pak do úvahy vezme i podíl žalobce na vzniku
trestního stíhání, jelikož nelze opominout, že ti, kdo spáchají trestný čin, si
započetí a vedení trestního řízení přivozují sami svým jednáním. Na druhou
stranu není možné vnímat samotné vedení trestního stíhání jako trest sui
generis a i obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými, mají právo na to,
aby byl jejich případ projednán v přiměřené době. Z § 31a odst. 2 věty první
Odpšk pak vyplývá, že relutární forma satisfakce má subsidiární povahu před
konstatováním porušení práva či jinou formou náhrady. Přitom je třeba vycházet
z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování
porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti
poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 122/2012).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že další formulované otázky nezakládají
přípustnost dovolání, když nemají odraz ve skutkovém základu věci. Jak totiž
bylo shora opakovaně uvedeno, vazba dovolatele vykonaná v rámci zkoumaného
řízení byla zohledněna ve výroku o výši trestu Krajského soudu v Ústí nad Labem
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, na které bylo odkázáno rozsudkem
ve zkoumaném řízení a následně bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. V
důsledku tak k odrazu vykonané vazby ve výši trestu došlo. Právní posouzení
soudů nižších stupňů a na základě tohoto vyvozených závěrů je proto nutno
hodnotit jako správné.
Poslední otázka formulovaná dovolatelem není ani přípustná ani důvodná, když z
protokolu z jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2015 (č. l.
115-116) je patrné, že byly důležité části jak trestního spisu Obvodního soudu
pro Prahu 4 sp. zn. 5 T 3/2010, tak i rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad
Labem, tak i Vrchního soudu, před soudem provedeny. Je právem a povinností
soudu dle § 120 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout, které z důkazů provede. V
odůvodnění rozsudku se soud následně logicky a dostatečně vypořádal s
provedenými důkazy a založil na nich své právní posouzení věci.
Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu