5 Tdo 14/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. Š. proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 10 To 248/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T
95/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 2. 2007,
sp. zn. 1 T 95/2003, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §
256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným
ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. Š. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák.
byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
5 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli
poškození, kteří jsou blíže označeni ve výroku o náhradě škody v citovaném
rozsudku, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvoláních obviněného Ing. P. Š. a jednoho z poškozených rozhodl Krajský soud
v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 10 To 248/2007, tak, že obě
odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný Ing. P. Š. podal prostřednictvím svého obhájce dne 31. 10. 2007 proti
citovanému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného
odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty
trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr.
zák., přičemž soudy obou stupňů údajně náležitě neposoudily otázku zavinění.
Jak dále obviněný v této souvislosti namítá, v době uzavření předmětné kupní
smlouvy nevěděl, že kupující neuhradí sjednanou kupní cenu, a navíc kupující za
obviněného v inkriminované době zaplatil daň z přidané hodnoty a současně za
něj plnil i některé závazky vůči věřitelům. Na základě toho je obviněný
přesvědčen, že pokud obchodní společnost S. P., spol. s r. o., částečně
uhradila za obviněného jeho závazky vůči některým věřitelům, nemohl zkrátit
věřitele o celou částku ve výši 20 144 564,- Kč. Podle obviněného soudy obou
stupňů nezohlednily ve výši uloženého trestu ani nepřiměřenou délku trestního
řízení v jeho trestní věci.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení v celém rozsahu, aniž by však současně navrhl další postup ve
věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. P. Š.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru sice námitky obviněného, kterými zpochybňuje naplnění
subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle
§ 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., odpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jde o námitky
neopodstatněné. Pokud jde o tu část dovolací argumentace obviněného, v níž
poukazuje na nepřiměřenou délku trestního řízení, považuje ji státní zástupce
za přiléhavou, neboť v posuzované věci délka trestního řízení zakládá porušení
ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Naproti tomu je však státní zástupce přesvědčen, že trest, který soud prvního
stupně uložil obviněnému, dostatečným způsobem zohledňuje celkovou délku
trestního řízení v jeho trestní věci.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. P. Š., neboť je
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. Š. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. Š. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod
podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. P. Š. částečně zpochybnil
správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se výše škody způsobené
poškozeným věřitelům a naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování
věřitele, jehož spácháním byl uznán vinným. Tyto pochybnosti obviněný dovodil
zejména ze skutečnosti, že obchodní společnost S. P., spol. s r. o., uhradila
za obviněného některé splatné závazky, i z dalšího chování jmenované
společnosti.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů,
neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a
ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak
revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím
účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud
nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost,
aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám
prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem
dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Ing. P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval
ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného
hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. Š. to pak znamená,
že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se
obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění.
Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto
rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení
důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu
podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nenaplňuje
ani ta námitka obviněného Ing. P. Š., prostřednictvím níž vytýká soudům nižších
stupňů, že v trestu, který mu byl uložen, nezohlednily nepřiměřenou délku
trestního řízení v posuzované věci.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že problematikou přiměřenosti délky trestního
řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního
soudu České republiky, v níž se opakovaně judikovalo, že otázku přiměřenosti
délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě
individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního
řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované
pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu
s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti
Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České
republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz
např. nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04)
považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na
provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním
řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k
závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení,
které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov.
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii,
rozsudek ze dne 27. 10. 1993).
Jestliže však v posuzované trestní věci soud prvního stupně i přes velký rozsah
způsobené škody [více než 20 milionů Kč, tj. čtyřnásobek škody velkého rozsahu
ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 4 tr. zák.] a značný počet poškozených
osob uložil obviněnému Ing. P. Š. trest odnětí svobody v trvání 3 roky, tedy
jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, která zde činí 2 roky až 8
let odnětí svobody, byla v jeho výměře nepochybně zohledněna i celková délka
trestního stíhání, jež dosáhla necelých 7 let (trestní stíhání bylo zahájeno
dne 25. 9. 2000 a pravomocně skončilo dne 26. 6. 2007), přičemž doba uplynulá
od spáchání skutku činí přibližně 11 let. Přitom obviněnému byl výkon uloženého
trestu odnětí svobody podmíněně odložen podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za
současného vyslovení dohledu, což lze považovat u trestného činu patřícího mezi
zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.) za výjimečný postup
ve prospěch obviněného, k němuž došlo právě s přihlédnutím k delší době, která
již uběhla od spáchání skutku a po kterou bylo vedeno trestní stíhání. Tuto
dobu tedy soudy nižších stupňů nemohly zohlednit v uloženém trestu více, než
jak učinily. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že délka trestního stíhání ani
doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou žádnými zákonnými
hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako
kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod totiž podle ustálené
judikatury, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod v této věci odchylovat (viz
rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), není naplněn ani případným porušením
těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních §
31 až § 34 tr. zák. Případnou nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze
kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, ve znění pozdějších předpisů.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část
argumentace obviněného Ing. P. Š., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění
subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a), odst. 4 tr. zák. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že námitky
obviněného sice formálně naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud
je považuje za nedůvodné.
Jak již Nejvyšší soud výše konstatoval, v řízení o dovolání je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi
zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší
soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění
napadeného usnesení odvolacího soudu. Z těchto rozhodných skutkových zjištění
je mimo jiné patrné, že obviněný Ing. P. Š. jako soukromý podnikatel
podnikající podle živnostenských právních předpisů pod obchodním jménem Ing. P.
Š. – V., uzavřel dne 17. 12. 1996 v P. kupní smlouvu s kupujícím – obchodní
společností S. P., spol. s r. o., jejímž předmětem byl movitý obchodní majetek
v hodnotě 29 900 000,- Kč. Tento majetek obviněný předal výše jmenovanému
kupujícímu, aniž obviněnému byla uhrazena kupní cena, když současně sjednal s
tímto kupujícím splátkový kalendář do roku 2008. K zaplacení kupní ceny ve
splátkách však ani zčásti nedošlo a za zcizený obchodní majetek obviněný
neobdržel odpovídající protiplnění, třebaže výše závazků vůči jeho věřitelům
blíže specifikovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dosáhla
částky nejméně 66 077 449,50 Kč. Popsaným jednáním tedy obviněný zmařil
uspokojení pohledávek těchto věřitelů nejméně v částce ve výši 20 144 564,- Kč,
která představuje skutečnou hodnotu zcizeného obchodního majetku a současně
škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném do 31.
10. 1998 i ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. v nyní účinném znění.
Jak je z těchto skutkových zjištění podle Nejvyššího soudu zřejmé, obviněný
Ing. P. Š. si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní
následek spočívající ve zmaření uspokojení pohledávek svých věřitelů, a pro
případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Jednal
tedy přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého
(eventuálního) úmyslu se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova
jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního
práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně
mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné
rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho,
že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla
zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné
(srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6.,
doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Pro zavinění
ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel
alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu
směřují ke vzniku protiprávního následku. Není ani rozhodné to, zda pachatel
usiloval o dosažení výsledku, který je v souladu s právem, jestliže si je v
rámci svého jednání též vědom okolnosti, že může způsobit ohrožení nebo
porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Měl-li tedy obviněný Ing. P. Š.
velké množství splatných pohledávek vůči mnoha věřitelům ve značné nominální
výši a zcizil-li za této situace své movité věci ve prospěch jediné obchodní
společnosti (S. P., spol. s r. o.), která nadto v inkriminovanou dobu
nedisponovala takovou peněžitou částkou, jež by postačovala k úhradě
předmětného dluhu, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by
zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněný
nepochybně představoval jako možné. Obviněný byl totiž zkušený podnikatel,
který obchodoval s řadou jiných podnikatelských subjektů, takže jeho povinností
bylo, aby si svou pohledávku na zaplacení kupní ceny zajistil řádnými
zajišťovacími právními prostředky. Jestliže obviněný spoléhal pouze na slib
kupujícího, že jistě uhradí svůj peněžitý závazek, pokud mu banka poskytne
úvěr, jde o jednání ze strany obviněného nejen nezodpovědné, avšak takové
jednání svědčí i o jeho nepřímém úmyslu poškodit své věřitele. Uvedené
konstatování platí tím spíše, že obviněný udržoval s osobami podnikatelsky
činnými v obchodní společnosti S. P., spol. s r. o., nadstandardní přátelské
vztahy. Všechny zmíněné okolnosti tak bez pochybností vypovídají o úmyslném
zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty
citovaného trestného činu § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kde postačí
i zavinění ve formě eventuálního úmyslu.
Pouze nad rámec shora uvedené argumentace k subjektivní stránce trestného činu
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jejíž
naplnění obviněný Ing. P. Š. zpochybnil, Nejvyšší soud připomíná, že
předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin je úmyslné zavinění
pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň
částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní
dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho
jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím
srozuměn. Ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel tohoto trestného činu zmařil, byť
jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého
majetku. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá v jednání
pachatele, který vyvolá takový stav, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout
uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření
uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost
věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Jak
je v posuzované věci patrné, soudy nižších stupňů posoudily jednání obviněného
ve výše uvedených směrech správně a bez vad. Nejvyšší soud proto shledal
námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil správnost posouzení
subjektivní stránky citovaného trestného činu, jako neopodstatněnou.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný Ing. P. Š. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze
dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší
soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o
závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a
obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či
ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v
podstatě jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly
soudy nižších stupňů.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y