30 Cdo 2605/2021-449
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce C. S., nar.
XY, bytem XY, Rumunsko, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C
55/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
2. 2021, č. j. 17 Co 359/2020-421, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 17 Co 359/2020-421,
se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.
6. 2020, č. j. 25 C 55/2017-389, potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně
částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II a III o nákladech řízení
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
10. 6. 2020, č. j. 25 C 55/2017-389, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vůči žalované zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zároveň
však konstatoval, že „v řízení následně vedeném u Policie České republiky –
Obvodní ředitelství Policie Praha IV., SKPV: 1. Oddělení hospodářské
kriminality, sp. zn. ORI-12085/TČ-2011-001491, došlo k porušení práva žalobce
na projednání věci v přiměřené lhůtě“ (výrok II). Dále soud prvního stupně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, který se (po pravomocném zamítnutí
žaloby ve vztahu k jeho dalšímu nároku odpovídajícímu částce 250 000 Kč s
příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 19. 7. 2018, č. j. 25 C 55/2017-258, ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 17 Co 298/2019-339) domáhal zaplacení částky
990 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež
mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro
podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal
spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném
dokazování učinil a z nichž při rozhodování věci poté vyšel, tento soud uvedl,
že žalobce podal dne 28. 7. 2011 k Městskému státnímu zastupitelství oznámení o
spáchání trestného činu, v němž uvedl, že se měl stát spolu s dalšími
poškozenými obětí činnosti organizované skupiny, která pod záminkou zajištění
výdělku vylákala větší množství zahraničních dělníků na práci v lese, aniž však
měla v úmyslu jim za odvedenou práci skutečně zaplatit. Žalobce, který měl
takto pracovat v období od 1. 8. 2010 do 26. 10. 2010 pro společnost Wood
Servis Praha, s. r. o. (na jejíž majetek byl posléze prohlášen konkurz, který
byl dne 19. 6. 2019 zrušen pro nedostatek majetku), respektive pro společnost
Affumicata, a. s. (na jejíž majetek byl dne 20. 4. 2012 rovněž prohlášen
konkurz, který stále probíhá), tedy slíbenou odměnu neobdržel, a nadto byl
podroben vulgárnímu a otrockému zacházení. Dále soud prvního stupně podrobně
popsal průběh posuzovaného řízení, z něhož zejména vyplynulo, že usnesením
Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a
vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla
žalobcova věc – podezření ze spáchaného trestného činu, jenž byl tehdy
kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního
zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona –
odložena. Stalo se tak s poukazem na závěr, že se nejednalo o trestný čin a věc
nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost celkem 66 poškozených (včetně žalobce)
proti uvedenému usnesení byla poté zamítnuta usnesením Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní
soud na základě ústavní stížnosti některých poškozených (vyjma nynějšího
žalobce) nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že
usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální
policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a
usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné
vyšetřování vyplývající z čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i z čl. 4 odst. 1 a 2 a
čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), a obě zmíněná usnesení zrušil. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo
jiné uvedl, že prověřování věci trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku
nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, jemuž neodpovídala
dosavadní míra objasněnosti věci. Usnesením Policie ČR ze dne 19. 7. 2017, č. j. KRPA-43249-150/TČ-2013-001193-1-DŠ, však byla předmětná trestní věc opět
odložena, nicméně toto rozhodnutí bylo usnesením Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, zrušeno
jako nedůvodné. Žalobce byl pak dne 27. 6.
2018 vyrozuměn Policií ČR o
postoupení věci Krajskému ředitelství Policie hlavního města Prahy, přičemž
posuzované řízení stále probíhá, když v roce 2020 byl do Rumunska zaslán
evropský vyšetřovací příkaz znějící na provedení výslechu v něm označených
svědků.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež
prvostupňový soud v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně předně k
závěru, že v posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu,
neboť se jedná o řízení nepřiměřeně dlouhé. Žalobci proto náleží náhrada
nemajetkové újmy, kterou v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu utrpěl.
Při úvaze o formě této náhrady zohlednil kritéria upravená v § 31a odst. 3
OdpŠk a závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
načež uzavřel, že odpovídajícím zadostiučiněním je konstatování porušení
žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti soud
prvního stupně konkrétně poukázal na tehdy aktuální délku posuzovaného řízení
(8 let a 11 měsíců), na velmi vysokou skutkovou a právní složitost řízení
(velké množství poškozených osob, zejména cizinců, a s tím související
mezinárodní prvek ztěžující dokazování, vysoký počet listinných důkazů a
zapojení orgánů tří různých stupňů do řízení, včetně Ústavního soudu, z nichž
policejní orgány a státní zastupitelství rozhodovaly ve věci opakovaně), dále
na nulový negativní podíl žalobce na délce řízení, na zjištěné průtahy v
postupu rozhodujících orgánů, jakož i na jejich nekoncentrovaný postup a vydané
nezákonné rozhodnutí, a konečně na sdílení žalobcovy újmy s dalšími poškozenými
a na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce dovozený ze skutečnosti,
že se toto řízení stále nachází ve fázi tzv. prověřování, v níž chybí vyšší
stupeň pravděpodobnosti spáchání příslušného trestného činu, přičemž bylo na
žalobci, aby svůj dosud řádně nevyčíslený nárok (na nevyplacenou mzdu za 3
měsíce a odškodnění za hrubé zacházení) primárně uplatnil v občanskoprávním,
popřípadě insolvenčním řízení proti společnosti Wood Servis Praha, s. r. o.,
což však neučinil. Nadto žalobce v odškodňovacím řízení nenavrhl svůj
účastnický výslech, jímž by tvrzenou závažnost utrpěné újmy prokázal.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v
Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I a II změnil tak, že namísto konstatování porušení žalobcova práva
vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 76 875 Kč s příslušenstvím,
zatímco ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně zbývající částky 913 125 Kč s
příslušenstvím tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu). Dalšími výroky tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně (výrok II
rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech řízení vedeného před soudem odvolacím
(výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, načež se ztotožnil též s jeho závěrem, že je
posuzované řízení vzhledem k jeho povaze nepřiměřeně dlouhé a že za
nemajetkovou újmu, která byla tímto nesprávným úředním postupem žalobci
způsobena, mu od žalované náleží zadostiučinění. Formu tohoto zadostiučinění,
jakou soud prvního stupně žalobci přiznal, však odvolací soud zhodnotil jako
neadekvátní. Závěr o značném snížení významu posuzovaného řízení pro žalobce,
který soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobce měl svůj nárok na náhradu
škody primárně uplatnit v civilním řízení, že posuzované řízení se stále
nachází teprve ve fázi prověřování a že žalobce v něm svůj nárok dosud
konkrétně nevyčíslil, totiž odvolací soud shledal v rozporu se závěry
vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20. Žalobci je proto
namístě přiznat odškodnění finanční.
7. Při stanovení výše finančního odškodnění pak odvolací soud vyšel z
částky 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý
další rok jeho trvání, čímž po zohlednění celkové délky tohoto řízení, kterou
odvolací soud nehodnotil jako extrémní a do níž zahrnul i dobu od rozhodnutí
soudu prvního stupně do vyhlášení rozsudku soudu odvolacího (tj. celkem dobu 9
let a 6,5 měsíce), dospěl k základní částce odškodnění ve výši 128 125 Kč.
Mimořádně vysoká složitost posuzovaného řízení, a to jak po stránce skutkové a
procesní, tak i po stránce hmotněprávní (odvozovaná z počtu poškozených,
nutnosti zajištění řady důkazů cestou dožádání, a to i do ciziny – Slovensko,
Rumunsko, Vietnam, pátrání po pobytu některých poškozených, potřeby překladů
listin a tlumočení, jakož i z počtu a jednotlivých instancí orgánů veřejné
moci, které v řízení rozhodovaly a které zahrnovaly i Ústavní soud), pak
odvolací soud vedla ke snížení uvedené částky o 40 % (z čehož 10 % připadlo na
víceinstančnost rozhodování). Pro kritérium spočívající v chování poškozeného v
posuzovaném řízení odvolací soud k žádné úpravě základní částky nepřistoupil,
když zohlednil nejen to, že opakované stížnosti a námitky, jejichž
prostřednictvím se žalobce (spolu s dalšími poškozenými) domáhal zjednání
nápravy v postupu rozhodujících orgánů, byly převážně nedůvodné, ale i to, že
stížnost k Ústavnímu soudu, která vyústila ve vydání již dříve zmíněného nálezu
ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, žalobce sám nepodal a o zrušení
napadených rozhodnutí tak neusiloval. Naproti tomu Ústavním soudem kritizovaný
postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení odvolací soud promítl do
přiznaného zadostiučinění zvýšením základní částky o 20 %. Posledním kritériem,
kterým se odvolací soud zabýval, byl význam posuzovaného řízení pro žalobce,
přičemž uzavřel, že tento význam je namístě hodnotit jako snížený, a základní
částku odškodnění je proto třeba snížit o 20 %. V této souvislosti odvolací
soud uvedl, že žalobce ke svému tvrzení o tom, že předmětné řízení pro něj mělo
mimořádný význam, neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by toto tvrzení
odůvodňovala, natož aby tuto skutečnost též prokázal. Nic na tom nezměnilo ani
poučení, jehož se v uvedeném smyslu žalobci od soudu dostalo. Žalobce nadto dle
odvolacího soudu dosud v tomto ani v posuzovaném řízení nespecifikoval, jakou
škodu požaduje v adhezním řízení nahradit, a tedy „co přesně je pro něj v
adhezním řízení v sázce“. Nelze proto dovodit, že by „pro něj v sázce byla
významná majetková hodnota, které by mohlo odpovídat zvýšení zadostiučinění“.
Za situace, kdy žalovaná právě s poukazem na tento stav tvrdila, že význam
posuzovaného řízení pro žalobce je naopak snížený, se proto odvolací soud s
tímto jejím názorem ztotožnil a základní částku zadostiučinění naopak snížil, a
to právě o zmíněných 20 %. Po promítnutí všech zmíněných kritérií tedy odvolací
soud základní částku odškodnění ve výsledku snížil o celkových 40 %, tj. na
konečných 76 875 Kč, ohledně níž cestou částečné změny rozsudku soudu prvního
stupně žalobě vyhověl.
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen co do zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Odvolací soud se dle žalobcova názoru předně odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu při řešení otázky výše základní částky odškodnění, kterou
nesprávně právně posoudil. Byla-li délka řízení násobně delší, než by bylo
možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, měla by se totiž přiznaná částka
za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalu uvedeného ve
Stanovisku, jak plyne například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1320/2011. Žalobce v této souvislosti poukázal na § 159
trestního řádu, z něhož plyne, že nejdelší lhůta pro prověřování je stanovena
na 6 měsíců, a dále zdůraznil důležitost rychlosti trestního řízení.
Prověřování trvající déle než 9,5 roku proto dovolatel považuje za extrémně
dlouhé.
10. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalobce dále
spatřuje v závěru odvolacího soudu o snížení zadostiučinění z důvodu
víceinstančnosti řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a zdůraznil, že řízení
probíhalo na více úrovních Policie ČR a státních zastupitelství z důvodu
vadného a nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, a dále že na
řízení před Ústavním soudem nelze nahlížet jako na další instanci.
11. Za nesprávné dovolatel považuje také snížení zadostiučinění z důvodu
složitosti řízení. Vedle toho, že v řízení docházelo k dlouhým obdobním
nečinnosti a že posuzovaná věc nebyla složitá hmotněprávně, totiž úvaha soudu o
snížení zadostiučinění o 40 % nemůže dle žalobcova názoru obstát ani v
kontrastu s právním závěrem soudu o nutnosti navýšit základní částku o pouhých
20 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení, když v takovém případě
by byl postup orgánů činných v trestním řízení považován za méně závažný,
respektive „méně se podílející na průtazích v řízení“, než kritérium složitosti
věci. Takový závěr ovšem zcela popírá úvahy Ústavního soudu obsažené v nálezu,
který byl v posuzovaném řízení vydán a který při znalosti složitosti věci
hodnotil postup orgánů činných v trestním řízení za natolik závadný, že v něm
shledal zásah do ústavně zaručených práv poškozených. V této souvislosti
žalobce namítl rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, který se týkal obdobné věci, jakož i
to, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 1637/2009, nebylo zohledněno nerespektování precedenčních účinků zmíněného
nálezu Ústavního soudu ze strany orgánů činných v trestním řízení.
12. Také při řešení otázky, zda žalobce v průběhu posuzovaného řízení
aktivně využíval dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, se
odvolací soud podle názoru dovolatele od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
odchýlil. Na rozdíl od závěru plynoucího z již zmíněného rozsudku ze dne 9. 2.
2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, totiž nepřihlédl k tomu, že důvodnost
žalobcových četných stížností na průtahy v řízení nakonec vyplynula z vydaného
zrušujícího nálezu Ústavního soudu.
13. Otázku významu předmětu řízení pro žalobce pak odvolací soud
posoudil dle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, jenž byl rovněž vydán ve skutkově obdobné věci
a podle kterého význam řízení pro žalobce lze obecně považovat za standardní,
zároveň je však nutné zabývat se souvislostí trestního řízení s řízením
civilním. Kromě toho žalobce v posuzovaném řízení uvedl, že uplatňuje nárok na
náhradu škody ve výši mzdy, kterou by získal, kdyby byl řádně zaměstnán, s tím,
že za dobu od 1. 8. 2010 do 26. 10. 2010 mu byl přislíben výdělek ve výši 4 300
EUR, což nelze ve vztahu k němu považovat na nevýznamnou hodnotu. Vedle toho
požadoval též „náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce“. Žalobce též
doplnil svá tvrzení a navrhl důkazy k prokázání zvýšeného významu řízení pro
něj. Poukázal přitom na skutečnost, že pro něho neexistuje jiná možnost, jak se
svého nároku domoci, než v adhezním řízení, což platí o to více v případě
požadavku na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla zvlášť závažným trestným
činem způsobena na jeho ústavně zaručených právech.
14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Otázka, zda měl odvolací soud vyhodnotit délku posuzovaného řízení
jako extrémně nepřiměřeně dlouhou, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem
soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného
práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní
otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně
dlouhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Odkaz
dovolatele na lhůty upravené v § 159 trestního řádu je v tomto zavádějící,
neboť ty slouží k dozoru státního zástupce nad činností policejního orgánu a
mohou být opakovaně prodlužovány. Ze své povahy nemohou zohledňovat okolnosti
každého konkrétního případu, které mohou vést k prodloužení prověřování. Pro
závěr, zda prověřování bylo nepřiměřeně dlouhé, či extrémně nepřiměřeně dlouhé,
proto tyto lhůty nemají žádný význam (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020).
21. Dovolatelem namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu není dán ani ve vztahu k otázce zohlednění počtu stupňů soudní soustavy
při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Citace rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, kterou žalobce do dovolání zahrnul,
je nadto nepřiléhavá, neboť závěr dovolacího soudu, že projednání případu soudy
ve více stupních nelze zpravidla klást k tíži poškozeného, zde byl míněn ve
vztahu ke kritériu chování poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], nikoliv
ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení [§ 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk]. Naproti tomu z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 7.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve
kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat,
že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují,
přirozeně narůstá i délka řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014, nebo ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30
Cdo 738/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3679/13). Na rozdíl od
žalobcova názoru je v rámci uvedeného kritéria nutné zohlednit i řízení o
ústavní stížnosti, jak patrno například z části IV písm. a) Stanoviska, nebo z
již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2138/2009. Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil ani tím, že do
posuzované otázky složitosti řízení promítl i další aspekty působící procesní a
právní komplikace a související s vysokým počtem poškozených, kterými byly
osoby cizích národností s pobytem mimo území České republiky. Ani ve vztahu k
otázce složitosti řízení tedy nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. dovodit.
22. Kromě toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně
dovozuje, že i stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
složitosti řízení, nikoliv však již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria
měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009.
23. Totéž pak platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se vlastního
postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, z něhož žalobce dovozuje jiný
závěr o procentuálním navýšení základní částky přiznaného odškodnění odůvodněné
tímto kritériem, než jaký učinil odvolací soud, jenž tím ve shodě s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu představovanou například rozsudkem ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, reagoval na zjištěné průtahy v řízení, odklon
od procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci, jakož i roztříštěnost a
nekoncentrovanost jejich postupu popsanou ve skutkových zjištěních. Dovolatelem
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1637/2009, se nadto nevztahoval k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu
nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k
zohlednění této okolnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení z pohledu
jeho složitosti.
24. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení
kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánů
veřejné moci v posuzovaném řízení, jakož i ve vztahu k otázce jednání
poškozeného v průběhu posuzovaného řízení a významu tohoto řízení pro něj,
neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem.
27. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
28. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z hlediska závěru o
přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria,
ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup
orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a
v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na
celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení
postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné,
aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění
došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení
kritéria postupu orgánů veřejné moci.
29. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c)
Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha
rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování
předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z napadeného rozhodnutí je
přitom patrné, že odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného
řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež by
nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení
odčinilo, neopomenul v souladu s uváděnou judikaturou zhodnotit jak kritérium
složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Vzhledem ke
skutkovým zjištěním, ze kterých vycházel, ale jeho závěr o snížení přiznaného
odškodnění o 40 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení na straně jedné, a o
současném navýšení tohoto odškodnění jen o 20 % z důvodu postupu orgánu veřejné
moci na straně druhé, však míru, s jakou se na celkové nepřiměřené délce
posuzovaného řízení obě tato kritéria podílela, přiměřeně neodráží (viz dále),
což tento závěr staví do rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
30. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti přiléhavě zmínil značné
procesní komplikace, které posuzované řízení vzhledem k vysokému počtu
poškozených osob cizích národností a k nutnosti využití mezinárodní právní
pomoci provázejí a činí je složitým, v rámci hodnocení podílu postupu orgánu
veřejné moci na celkové délce řízení dostatečně nezohlednil skutková zjištění
svědčící o tom, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j.
KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla prověřovaná věc poprvé odložena, jakož
i usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č.
j. 0 ZN 1423/2013-99, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti
posledně uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující základní právo
stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv upravených v
čl. 8 odst. 1, 9 a 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2 a 5 odst. 1 Úmluvy,
a jako taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní soud velmi důrazně ohradil
proti postupu orgánů, které věc v posuzovaném řízení řešily a jejichž přístup k
prověřování dané věci byl v tomto nálezu označen za nekoncepční a zatížený
značnými průtahy (srov. zejména odstavec 22 a dále odstavce 25 až 30 nálezu).
Po této kritice ze strany Ústavního soudu by Nejvyšší soud očekával
přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Ze skutkových zjištění, z
nichž odvolací soud vycházel, je však patrné, že se tak nestalo. V rámci
dalšího postupu orgánů veřejné moci totiž byla věc policejním orgánem opětovně
odložena, načež toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených
zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu
1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako nedůvodné. Následující
zaznamenané úkony v tomto řízení, které od vydání nálezu Ústavního soudu do
rozhodnutí odvolacího soudu trvalo dalších více než pět let, pak o jeho
následné bezprůtahovosti rovněž nesvědčí. Zřetelná absence odpovídajícího
odrazu těchto zjištění ve vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení
obě výše zmíněná kritéria podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, přitom činí právní
posouzení dotčené otázky neúplným, a tudíž nesprávným.
31. K otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při
zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit
průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst
poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak
přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro
poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b)
Stanoviska].
32. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak
Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění
zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně,
automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu
než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě
však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém
dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě
účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě
výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
33. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že chování poškozeného
neodůvodňuje jakoukoliv úpravu základní výše odškodnění, neboť jeho četná
podání obsahující stížnosti a námitky proti postupu rozhodujících orgánů byla
neúspěšná, přičemž ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud vydal nález
ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, sám nepodal. Do své úvahy však již
tento soud nepromítl zjištění, že právě z odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního
soudu vyplynulo, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, a to i v
důsledku nekoncepčního přístupu rozhodujících orgánů. Aniž by dovolací soud
předjímal, zda a jak má být uvedené kritérium do přiznaného zadostiučinění
konkrétně promítnuto, založení závěru o nedůvodnosti jakékoliv úpravy jeho výše
toliko na skutečnosti, že žalobcovy četné žádosti o zjednání nápravy v
posuzovaném řízení (představující činnost, která alespoň teoreticky mohla
směřovat ke zkrácení délky řízení) nebyly ze strany orgánů činných v trestním
řízení vyslyšeny, a to bez přihlédnutí k tomu, jak tento postup dotčených
orgánů následně zhodnotil Ústavní soud (byť v řízení o ústavní stížnosti, které
žalobce sám neinicioval), znamená nejen odklon od výše citované judikatury
Nejvyššího soudu, ale i to, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu
kritéria spočívajícího v jednání poškozeného rovněž neúplné, a proto nesprávné.
34. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností
zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je
nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce
odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011).
Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka
současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a
prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené
době poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která
již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou
například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního
stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková
řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu
stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
35. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení
pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti
žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků
okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného.
Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované
případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam
předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či
snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
36. Závěr, že význam předmětu řízení pro poškozeného lze považovat
zásadně za standardní, vyslovil Nejvyšší soud taktéž ve vztahu k adheznímu
řízení, jak patrno z jeho rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, a z judikatury,
která byla v odůvodnění tohoto rozhodnutí citována. U adhezního řízení se tak
sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se
jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se
zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém
nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl
uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti
konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného
modifikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2399/2017). Evropský soud pro lidská práva se otázkou aplikovatelnosti práv
garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení
zabýval v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, ve věci Perez proti Francii, stížnost č.
47287/99. V něm zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně
použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu
řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v
nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného
šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení
uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy
ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před
civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o
trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím
faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do
jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu
Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní
řízení mělo na občanskoprávní složku vliv.
37. Navzdory uvedeným závěrům však odvolací soud poté, co zkonstatoval,
že žalobce i přes poskytnuté procesní poučení neprokázal své tvrzení o tom, že
význam posuzovaného řízení byl pro něj vyšší, než standardní, uzavřel, že tento
význam hodnotí jako snížený, což do přiznaného odškodnění promítl snížením
základní částky o 20 %. Takto přitom postupoval na podkladě pouhého tvrzení
žalované, podle kterého bylo pro žalobce v posuzovaném řízení „jen málo v
sázce“, jemuž odvolací soud přisvědčil v situaci, kdy žalobce dle jeho názoru
svůj požadavek na náhradu škody dosud v žádném řízení blíže nekonkretizoval
(viz bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr, jenž nevychází z
konkrétních skutkových zjištění podložených provedenými důkazy, a nadto bez
vysvětlení přehlíží vlastní konstatování odvolacího soudu, podle kterého mzda,
jež měla být žalobci za práci odvedenou v době od 1. 8. 2010 do 26. 10. 2010
vyplacena, měla dle jeho žalobních tvrzení odpovídat částce 1 500 EUR až 1 700
EUR měsíčně (viz bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku), je tak s uvedenou
judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu, přičemž se současně jedná o závěr
nesprávný.
38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady
neshledal.
39. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
40. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu