U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 272.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 180/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014,
č. j. 20 Co 41/2014-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 13. 3. 2014,
č. j. 20 Co 41/2014-47, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4.
11. 2013, č. j. 10 C 180/2012-20, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba na
zaplacení částky 272.000,- Kč s příslušenstvím se zamítá. Uvedené částky se
žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být
způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jeho žalobě na ochranu osobnosti
vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 126/2006.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále
jen o. s. ř., dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně
a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání
nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu
a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou
ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo
k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě
posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb.,
(dále jen OdpŠk). Proto např. závěr o tom, zda v řízení došlo k neodůvodněným
prodlevám na straně soudu, by dovolací soud přezkoumával pouze v případě, že by
byl vzhledem k aplikaci ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřený. Námitka žalobce, že určitá období nečinnosti soudu je
nutno považovat za neodůvodněné průtahy, které vedly k nepřiměřené délce
řízení, proto přípustnost dovolání založit nemůže, když odvolací soud uvedená
období nečinnosti zkoumal a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že se
nejednalo o neodůvodněné průtahy a že soudy v posuzovaném řízení postupovaly
plynule (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4462/2009,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014;
rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na
www.nsoud.cz).
Pokud žalobce namítá, že řízení pro něj mělo zvýšený význam, pak ani odlišné
posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu by nemohlo vést k jinému
závěru, než že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu,
když odvolací soud uzavřel, že k celkové délce řízení přispěl svým chováním
především žalobce.
Námitka žalobce, že při posuzování výše odškodnění za nepřiměřenou délku
původního řízení měly soudy přihlédnout i k délce samotného řízení
kompenzačního a v něm přiznanou částku odškodnění přiměřeně zvýšit, by mohla
být na místě jedině v situaci, kdy by odvolací soud poskytoval žalobci
zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v penězích (srov.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, zejm. jeho část VI). Tak tomu však není, odvolací soud
proto v uvedené otázce nepostupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založena není.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro
další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen
podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným
z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu
nezbylo, než je odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu