U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 272.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 180/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, č. j. 20 Co 41/2014-47, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 20 Co 41/2014-47, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2013, č. j. 10 C 180/2012-20, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba na zaplacení částky 272.000,- Kč s příslušenstvím se zamítá. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jeho žalobě na ochranu osobnosti vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 126/2006. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř., dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen OdpŠk). Proto např. závěr o tom, zda v řízení došlo k neodůvodněným prodlevám na straně soudu, by dovolací soud přezkoumával pouze v případě, že by byl vzhledem k aplikaci ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený. Námitka žalobce, že určitá období nečinnosti soudu je nutno považovat za neodůvodněné průtahy, které vedly k nepřiměřené délce řízení, proto přípustnost dovolání založit nemůže, když odvolací soud uvedená období nečinnosti zkoumal a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že se nejednalo o neodůvodněné průtahy a že soudy v posuzovaném řízení postupovaly plynule (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz). Pokud žalobce namítá, že řízení pro něj mělo zvýšený význam, pak ani odlišné posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu by nemohlo vést k jinému závěru, než že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když odvolací soud uzavřel, že k celkové délce řízení přispěl svým chováním především žalobce. Námitka žalobce, že při posuzování výše odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení měly soudy přihlédnout i k délce samotného řízení kompenzačního a v něm přiznanou částku odškodnění přiměřeně zvýšit, by mohla být na místě jedině v situaci, kdy by odvolací soud poskytoval žalobci zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v penězích (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zejm. jeho část VI). Tak tomu však není, odvolací soud proto v uvedené otázce nepostupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založena není. Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Pavel Simon předseda senátu