30 Cdo 2889/2020-270
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. L.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem
v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
55/2017, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co 124/2019-226, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co
124/2019-226, ve výroku III v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 55/2017-125, tak, že žaloba se
co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítá, a v navazujícím výroku IV, a
dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C
55/2017-125, ve výroku III v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do částky
100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku IV, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 990 000 Kč z titulu
odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné
moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jím podaném trestním oznámení,
které dne 31. 1. 2011 učinil u Policie České republiky, Obvodního ředitelství
policie Praha I, SKPV, 3. Oddělení hospodářské kriminality (dále též „policejní
orgán“) ke sp. zn. ORI-17630-55/ČJ-2010-001193-DŠ, nyní vedené pod sp. zn.
KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ (dále jen „posuzované řízení“). V trestním
oznámení uvedl, že podezřelí jsou J. M. a D. M. a připojil se tak k trestním
oznámením jiných osob, podaných v měsících září až prosinec roku 2010. Připojil
se též s nárokem na náhradu škody. Žalobce svůj žalobní nárok v průběhu řízení
rozšířil podáním ze dne 11. 7. 2018 o dalších 250 000 Kč, v řízení před
odvolacím soudem však žalobu vzal v tomto rozsahu zase zpět.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
19. 7. 2018, č. j. 26 C 55/2017-125, připustil změnu žaloby navrženou žalobcem
dne 11. 7. 2018 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67
375 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobce podal dne 31. 1. 2011 trestní oznámení, kdy v rámci posuzovaného řízení
uvedl, že se domnívá, že se stal spolu s dalšími oznamovateli obětí
organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala značné
množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky nechala i
několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit.
Následně soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Usnesením
Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a
vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla
odložena věc žalobce – podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle
§ 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby. Věc byla
odložena z důvodu, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit
jinak. Stížnost poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla
zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9.
2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti
některých poškozených nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 (dále
jen „nález“ či „nález Ústavního soudu“), rozhodl, že usnesením Policie ČR,
Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování,
ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN
1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů (včetně žalobce) na
účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1,
článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a shora uvedená usnesení zrušil.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že věc šetření trestních
oznámení byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů,
prověřování věci i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním
řízení trpělo značnými průtahy, jimž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti
věci.
4. Po právní stránce se soud prvního stupně ponejprv zabýval nárokem
žalobce na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, o nějž byla
původní žaloba rozšířena, a dospěl k závěru, že tento nárok byl promlčen.
5. Následně se soud zabýval nárokem žalobce na zaplacení částky ve výši
990 000 Kč s příslušenstvím jako odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení. Posuzované řízení trvající od ledna 2011 ke dni
rozhodování soudu prvního stupně sedm let a šest měsíců soud shledal
nepřiměřeně dlouhým, pročež přistoupil k náhradě nemajetkové újmy v penězích.
Dále se tedy zabýval kritérii dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“). Vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a
každý následující rok řízení. Částku 96 250 Kč snížil na základě kritéria
složitosti řízení o 50 % a zvýšil na základě kritéria významu předmětu řízení
pro poškozeného o 20 %. Na základě dalších kritérií neshledal důvod pro zvýšení
ani snížení stanovené částky. Dospěl tak k částce přiměřeného zadostiučinění ve
výši 67 375 Kč.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem
zastavil řízení co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok
II rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
III tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 5 375 Kč
s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 917 250 Kč (výrok III rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vycházel v zásadě ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Zopakoval dokazování trestním spisem, přičemž nad rámec skutkových
závěrů soudu prvního stupně zjistil, že dne 19. 7. 2017 byla usnesením
policejního orgánu, č. j. KRPA-4329-150/TČ-2013-001193-1-DŠ, opětovně odložena
trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podezřelými. Ke stížnosti
některých poškozených bylo posledně citované rozhodnutí zrušeno jako
neodůvodněné usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236. Posuzované řízení stále
nebylo skončeno a ke dni rozhodování odvolacího soudu (4. 3. 2020) trvalo 9 let
a 1 měsíc.
8. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
hodnotil posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, přičemž též vyšel ze
základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Odlišně
však posoudil jednotlivá modifikační kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Za
procesní, skutkovou i hmotněprávní složitost řízení odečetl od základní částky
121 250 Kč 30 % a dále 10 % z důvodu víceinstančnosti řízení. K tomu uvedl, že
byly zajišťovány důkazy a provedena řada dožádání jak v rámci České republiky,
tak i v rámci mezinárodní právní pomoci. Hmotněprávní složitost pak vyplývá z
odlišného pohledu na věc jak orgánů činných v trestním řízení, tak i Ústavního
soudu, stejně jako z potřeby následné změny právní kvalifikace prověřovaného
skutku. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, odvolací soud jej shledal mírně
sníženým, a proto odečetl od základní částky 10 %. Dle odvolacího soudu nelze v
této souvislosti odhlédnout od skutečnosti, že výše náhrady škody, kterou
žalobce v posuzovaném řízení uplatnil v částce 23 333 Kč, nebyla nikterak
dramaticky vysoká. Nelze tedy dovodit, že by pro něj mělo posuzované řízení
zvýšený význam, a to ani vzhledem k výši uplatněné náhrady škody, ani z toho
důvodu, že se mělo jednat o nevyplacenou mzdu. Posuzované řízení je řízením
trestním, a nikoliv řízením o pracovněprávním nároku. Konečně odvolací soud
základní částku zvýšil o 10 %, a to vzhledem k roztříštěnosti a
nekoncentrovanosti postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení. Žádnými
jinými kritérii základní částku odčinění nemodifikoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce i žalovaná.
10. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku III v tom
rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žaloba se zamítá co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku IV,
přičemž v dovolání zpochybňoval právní posouzení odvolacího soudu týkající se
jednak stanovení základní částky odčinění nemajetkové újmy, jednak jednotlivých
modifikačních kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Přípustnost dovolání
žalobce shledával v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo z části na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Namítal, že trestní řízení ve fázi prověřování trvající více než 9 let je
extrémně dlouhé, pročež v daném případě měl odvolací soud dle žalobce přikročit
ke stanovení vyšší základní částky za rok trvání řízení, než při samé spodní
hranici intervalu vyplývajícího z judikatury Nejvyššího soudu. K složitosti a
víceinstančnosti řízení žalobce uváděl, že řízení neprobíhalo na více
instancích, když ani státní zastupitelství ani Ústavní soud za samostatné
instance považovat nelze. Žalobce navíc řízení nepovažoval za natolik složité,
aby tato skutečnost odůvodňovala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, které
trvá již více než 9 let. Úvahy odvolacího soudu o snížení základní částky o 30
% z důvodu složitosti nemohou dle žalobce obstát ani v kontrastu se závěrem o
nutnosti navýšit základní částku o pouhých 10 % z důvodu postupu orgánů činných
v trestním řízení, když i z nálezu Ústavního soudu se podává, že postup orgánů
činných v trestním řízení byl natolik nesprávný, že zasáhl do ústavně
zaručených práv žalobce. K postupu orgánů činných v trestním řízení žalobce
dodával, že tyto nerespektovaly precedenční účinky nálezu a domníval se, že v
dané situaci by měla být základní částka s ohledem na toto kritérium zvýšena až
o 100 %. Ohledně kritéria významu řízení žalobce poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, který se týkal
jiného poškozeného v posuzovaném řízení (dále též „rozsudek 30 Cdo 2715/2019“),
v němž Nejvyšší soud mj. zdůraznil nutnost posuzovat souvislost trestního
řízení s řízením civilním (adhezním). Přestože žalobce v tomto směru navrhoval
důkazy, které měly dokázat z jeho pohledu zvýšený význam posuzovaného řízení,
odvolací soud k nim nijak nepřihlédl a zatížil tak řízení vadou tzv.
opomenutých důkazů. Konečně odvolací soud dle žalobce nesprávně nepřihlédl k
tomu, že žalobce si opakovaně stěžoval na průtahy posuzovaného řízení a že jeho
stížnosti byly nakonec shledány důvodnými.
11. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž
formulovala otázku, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k
postavení žalobce, neboť tento má výhradně materiální zájem na trestním řízení
ve formě nevyplacené mzdy, avšak adhezní řízení doposud nebylo zahájeno.
Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení
uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná zejména připomínala, že v trestním řízení dominuje jeho veřejnoprávní
charakter. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jako
„beneficium legis“ dané zákonodárcem, přičemž poškozený by měl svá práva
primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. Žalovaná navíc odkazovala na
rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž není obecně důvodné, aby
zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo peněžité plnění, jež
bylo předmětem posuzovaného řízení. Zároveň měl odvolací soud dle žalované
přihlédnout k tzv. „sdílenosti újmy“, neboť újma poškozených byla dle žalované
do jisté míry sdílena, což mělo odvolací soud vést k dalšímu snížení základní
částky.
12. Účastníci řízení se k podaným dovoláním protistrany nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu
oprávněnými, za splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm.
b) o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalované.
18. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání
dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení,
jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu
lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000,
uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze
dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v
rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu a v rozsahu, ve kterém byl odvolacím
soudem ve výroku III změněn rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III
tak, že žaloba se v rozsahu částky 917 250 Kč s příslušenstvím zamítá. V tomu
odpovídajícím rozsahu byla žalovaná ve věci úspěšná a v této části je dovolání
podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je
proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s §
218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
19. Otázka, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k
postavení žalobce v předmětné věci přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku 30
Cdo 2715/2019 Nejvyšší soud vyložil za obdobného skutkového stavu (tamní
žalobce byl též poškozeným v posuzovaném řízení) judikaturu Evropského sodu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“), konkrétně rozsudek ve věci Perez proti Francii
ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99, přičemž dospěl k závěru, že čl. 6
odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k
řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření (prověřování), přičemž není
podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na
náhradu škody. Pro samu použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy je pak rozhodujícím
faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení, a to i v
případech, kdy se v trestním řízení dosud rozhoduje pouze o trestním oznámení,
až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního
výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda
trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. V posledně uvedeném
rozhodnutí Nejvyšší soud následně dovodil, poté co rovněž citoval z nálezu
Ústavního soudu, že souvislost trestního řízení s civilními, resp. základními
právy poškozených (tedy včetně žalobce v této věci) v posuzovaném řízení
zůstala zachována. Shledal-li tedy odvolací soud v předmětné věci odpovědnostní
titul, jeho právní posouzení je v tomto směru v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu.
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani další
námitka žalované, že není obecně důvodné, aby přiznané zadostiučinění svou výši
(několikanásobně) přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného řízení,
je-li význam posuzovaného řízení vyjádřen právě touto částkou, leda by pro
mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Žalovaná totiž pomíjí, že byť v poměrech dané
věci přiznané zadostiučinění skutečně převyšuje částku, o níž v posuzovaném
řízení jde, odvolací soud k přiznané částce zadostiučinění dospěl právě
modifikováním jednotlivými kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. a) až d)
OdpŠk, což citované judikatuře odpovídá.
21. Ani ohledně otázky sdílení újmy žalobce s ostatními poškozenými v
posuzovaném řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, pokud na základě tohoto kritéria základní částku
zadostiučinění nesnížil. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze
o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je
třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení
nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak
význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální
nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp.
zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy
jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich
jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob
příbuzných nebo společníků právnických osob). Nevyplývá-li ze skutkových
zjištění učiněných soudy nižších stupňů, že by se odčinění každého z
poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně žalobce), je v
souladu s výše uvedenou judikaturou postup odvolacího soudu, jenž na základě
uvedeného kritéria základní částku nesnižoval.
22. V rozsahu, ve kterém žalovaná napadla nákladový výrok IV rozsudku
odvolacího soudu, není její dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
23. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované dle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobce.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou
částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). To platí i ve vztahu ke
stanovení základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
26. Otázka složitosti a „víceinstančnosti“ řízení nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když tato otázka byla odvolacím
soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je totiž třeba mít na
paměti, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být
jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a
postupu rozhodujících orgánů. Při jeho hodnocení se přihlíží jak k procesním
komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010).
Takovému závěru odpovídá hodnocení odvolacího soudu, který hodnotil posuzované
řízení jako hmotněprávní i procesně složitější, když ze zjištěného skutkového
stavu se podává, že ve věci bylo třeba zajistit mnoho důkazů a provést mnoho
dožádání jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní pomoci v
důsledku vysokého počtu poškozených, z nichž mnoho je jiné národnosti. Souladný
s judikaturou Nejvyššího soudu je pak i závěr odvolacího soudu, že složitost
řízení byla dále navyšována tím, že posuzované řízení bylo doposud vedeno na
více úrovních jednotlivých orgánů činných v trestním řízení a též před Ústavním
soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo
529/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3628/2010, nebo ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2065/2018).
27. Ani otázka významu posuzovaného řízení pro žalobce přípustnost
dovolání podle § 237 nezakládá, neboť námitka žalobce v tomto směru, že se
fakticky nemůže a ani nemohl domoci svého nároku v civilním řízení, se míjí s
právním posouzením odvolacího soudu, který svůj závěr o nepatrně sníženém
významu pro žalobce založil nikoliv na tom, že žalobce se může svého nároku
domáhat eventuálně v civilním řízení, nýbrž na tom, že částka, kterou žalobce v
adhezním řízení uplatňuje, je relativně nízká. Ze stejného důvodu není případný
ani odkaz žalobce na rozsudek 30 Cdo 2715/2019, v němž dovolací soud dovodil,
že není v souladu s judikaturou dovolacího soudu hodnotit posuzované řízení
jako řízení se sníženým významem pro tamního žalobce z toho důvodu, že
dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení a též že trestní řízení
bylo vedeno teprve ve fázi prověřování (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2572/2020). Na tomto závěru napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nestojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2
Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
28. Dovolání žalobce je ovšem přípustné pro posouzení otázek jednání
žalobce způsobilého odstranit průtahy v řízení a postupu orgánů veřejné moci v
posuzovaném řízení, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
31. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé
újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech,
kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem
případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst.
3).
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou jednání poškozeného, kterým
měl přispět k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků
způsobilých odstranit průtahy v řízení.
33. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného
vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k
tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria
chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria
významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk
[srov. část IV písm. b) Stanoviska].
34. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak
Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění
zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně,
automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu
než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě
však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém
dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě
účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě
výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
35. Odvolací soud sice učinil závěr o tom, že žalobce se na celkové
délce řízení „nijak negativně nepodílel“, opomenul však posoudit, zdali žalobce
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v posuzovaném
řízení. Žalobce přitom tuto skutečnost v řízení opakovaně tvrdil a soud prvního
stupně k těmto tvrzením i provedl dokazování při jednání dne 12. 7. 2018 (viz
č. l. 116 procesního spisu). Má-li být posouzení odvolacího soudu v tomto směru
úplné, je třeba tyto důkazy zhodnotit a případné relevantní skutečnosti z nich
zjištěné zahrnout do úvah o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť,
jak vyplývá z naposledy citovaného rozhodnutí, ke zvětšení újmy (frustrace)
účastníka řízení může dojít i tím, že k průtahům řízení dochází i přes úspěšné
stížnosti na ně (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněný pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Přitom skutečnost, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy,
vyplývá již ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Aniž by tedy Nejvyšší soud
předjímal, jak se má dané kritérium projevit na soudy nižších stupňů výsledně
stanovené částce odčinění, či zda vůbec, je zřejmé, že právní posouzení
odvolacího soudu je v rozsahu posouzení kritéria jednání žalobce neúplné, a
tudíž nesprávné.
36. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou postupu orgánů veřejné moci v
posuzovaném řízení.
37. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné
moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v
řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu
veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je
třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to
zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke
zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval
z procesního hlediska bezvadně.
38. K náležitému posuzování kritéria postupu soudů vybídl rovněž Ústavní
soud v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, když s poukazem na
judikaturu ESLP zdůraznil, že opakované projednávání věci na několika stupních,
kdy vydaná rozhodnutí musela být vyššími instancemi rušena z důvodu existence
vad řízení či nesprávného posouzení věci, svědčí spíše o vážné dysfunkci
systému a že tuto skutečnost je třeba přičítat k tíži orgánům veřejné moci. V
tomtéž rozhodnutí Ústavní soud připomněl, že dle judikatury ESLP je povinností
státu zajistit, aby poškození připojivší se k trestnímu řízení se svým nárokem
na náhradu škody požívali základních záruk plynoucích z článku 6 Úmluvy (srov.
rozsudek ESLP ve věci Atanasova proti Bulharsku ze dne 2. 10. 2008 č. 72001/01,
§ 46).
39. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
4091/2011, uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jiné okolnosti, zdůrazňující
intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným
úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, porušeno nejen jeho
právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo.
40. V tomto směru nelze přehlédnout, že usnesení policejního orgánu ze
dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla odložena věc
podezření ze spáchání trestného činu, jakož i usnesení obvodního státního
zastupitelství ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, jímž byla zamítnuta
stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující
základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv
podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny a článku 4 odst. 1
a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy, a jako taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní
soud velmi důrazně ohradil proti postupu orgánů činných v posuzovaném trestním
řízení (srov. zejména odst. 22 a dále odst. 25-30 nálezu). V rámci dalšího
postupu orgánů veřejné moci byla věc policejním orgánem opětovně odložena, jak
se podává z dokazování provedeného odvolacím soudem, přičemž toto rozhodnutí
bylo k podané stížnosti některých poškozených zrušeno usnesením státní
zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN
1423/2013-236, jako neodůvodněné.
41. K tomu nelze než konstatovat, že doba trestního řízení ve fázi
prověřování trvající již více než 9 let je tristní, zejména pak v situaci, kdy
postup orgánů veřejné moci byl zkritizován Ústavním soudem již v kasačním
nálezu z konce roku 2015, po němž by byl Nejvyšší soud očekával do jisté míry
přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Posuzované řízení však
trvalo k rozhodnutí odvolacího soudu další 4 roky, kdy za tuto dobu, kromě
zjevných období nečinnosti, došlo k dalšímu odložení věci a jeho následnému
zrušení pro neodůvodněnost. Bez významu pak nezůstává ani to, že v nálezu
Ústavní soud konstatoval porušení základních práv poškozených na účinné
vyšetřování, přičemž tato skutečnost, jak se podává z judikatury výše uvedené,
mohla mít zásadní dopad do sféry poškozených v podobě zintenzivnění jimi
utrpěné újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn.
30 Cdo 4289/2017).
42. Odvolací soud tedy nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu, nezohlednil-li tyto skutečnosti v rámci kritéria postupu orgánů veřejné
moci v posuzovaném řízení, když uvedl povšechně toliko, že postup orgánů
činných v trestním řízení byl „značně roztříštěný a nekoncentrovaný“. V
důsledku toho je jeho právní posouzení i v tomto směru neúplné, tedy nesprávné.
43. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení
znovu zabývat některými zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení
přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a
rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se
Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval další v dovolání předestřenou otázkou
zpochybňující hodnocení výše základní částky s ohledem na délku posuzovaného
řízení. Nebylo možno spustit ze zřetele, že k okamžiku publikace napadeného
rozsudku odvolacího soudu posuzované řízení navzdory úpravě provedené v § 159
odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neskončilo, a proto bude
zapotřebí, aby byla délka posuzovaného řízení znovu zhodnocena k okamžiku
vydání nového rozhodnutí ve věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Konečně při
rozhodování této věci nebude možno přehlížet ani právní názor obsažený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, dle
kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na
závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst.
3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení
podílela. Vztaženo na poměry posuzované věci to znamená, že přispěl-li k
celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než
složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a
poskytovaného zadostiučinění došlo v plné míře pouze k reflexi kritéria
složitosti věci, nikoli již ke komplexnímu zhodnocení kritéria postupu orgánů
veřejné moci a jeho adekvátním odrazu v poskytnuté částce zadostiučinění.
44. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
45. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v
napadené části podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně
navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadené
části rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v rozsahu
napadené části a v navazujícím výroku o nákladech řízení i jej a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
46. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu