30 Cdo 2065/2018-188
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní
věci žalobkyně B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
258/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 6. 2016, č. j. 25 Co 135/2016-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 23. 6. 2016, č. j. 25 Co
135/2016-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2015, č. j.
19 C 258/2014-86, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 251 018 Kč
s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí
měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupovala jako poškozená.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
15. 12. 2015, č. j. 19 C 258/2014-86, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 91 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 159 143 Kč s
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací soud v záhlaví uvedeným
rozsudkem potvrdil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve věci
samé, změnil zamítající výrok II tohoto rozsudku tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit částku 27 436 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 10. 5.
2017, č. j. 30 Cdo 5342/2016-153, tak, že dovolání odmítl (výrok I usnesení
Nejvyššího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (výrok II usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dovolání
podané žalobkyní odmítl pro vady, neboť v něm žalobkyně nijak nekonkretizovala
předpoklady přípustnosti dovolání.
5. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2502/17, k
ústavní stížnosti žalobkyně rozhodl tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne
10. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5342/2016-153, bylo porušeno základní právo
stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(výrok I nálezu Ústavního soudu), rozhodnutí Nejvyššího soudu proto zrušil
(výrok II nálezu Ústavního soudu) a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl
(výrok III nálezu Ústavního soudu).
6. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu nejprve uvedl, že dovolání
musí obsahovat náležitosti stanovené § 241 odst. 2 o. s. ř., k nimž patří
vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dále zdůraznil, že toto vymezení může být vyjádřeno v kterékoliv části, a to i
na více místech, a není rovněž nezbytné, aby ustálená rozhodovací praxe
dovolacího soudu byla specifikována uvedením spisové značky konkrétního
rozhodnutí. V návaznosti na to odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp.
zn. III. ÚS 3369/17, kterými bylo rozhodnuto o ústavních stížnostech jiných
stěžovatelů vystupujících ve stejném trestním řízení v procesním postavení
poškozených, v nichž dovodil, že stěžovatelé dostatečně určitě vymezili důvody
přípustnosti dovolání. Závěry v citovaných nálezech učiněné proto Ústavní soud
vztáhl i na projednávanou věc, přičemž uzavřel, že stěžovatelka učinila
předmětem přezkumu otázku složitosti řízení, stejně jako postup orgánů veřejné
moci. V souladu s těmito závěry pak Nejvyšší soud zavázal, aby opětovně
posoudil přípustnost dovolání stěžovatelky.
7. S ohledem na skutečnost, že nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno
usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 5. 2017, č. j. 30 Cdo
5342/2016-153, přistoupil dovolací soud opětovně k projednání dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 25
Co 135/2016-130.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně v dovolání napadá závěr odvolacího soudu o snížení
zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení o 30 % z důvodu jeho
složitosti. Konkrétně namítá, že odvolací soud kritérium složitosti řízení ve
vztahu k celkové délce řízení přecenil, když nesmírně rozsáhlé a podrobné
dokazování se vedlo pouze do 6. 6. 2006, kdy nabyl právní moci odsuzující
rozsudek nad jedním z obviněných, P. S. Po tomto datu až do skončení řízení dne
29. 8. 2013 již nelze podle žalobkyně délku řízení odůvodnit složitostí věci,
ale nesprávným postupem soudů projevujícím se nízkou aktivitou orgánů činných v
trestním řízení, opakovaným projednáním věci ve více soudních instancích,
prodlevami mezi jednotlivými hlavními líčeními a vydáním několika vadných
rozhodnutí.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobkyně netvrdí takové
skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu či zrušení napadeného rozsudku
odvolacího soudu. Ve vztahu k námitkám žalobkyně uvádí, že v posuzovaném řízení
se neprojevily žádné průtahy ve smyslu nečinnosti. Délka řízení byla dána
především objektivními okolnostmi, pro které bylo řízení složité jak po
procesní, tak po skutkové a částečně i právní stránce. V této souvislosti
poukazuje žalovaná zejména na potřebu rozsáhlého a složitého dokazování
zahrnujícího nutnost výslechu několika stovek svědků, opakovaného výslechu
obviněných a vypracování řady znaleckých posudků. Společně s tím pak žalovaná
upozorňuje na rozsáhlost spisového materiálu, a rovněž na složitost řízení
spočívající v obtížném shromažďování důkazního materiálu, a to zejména v
souvislosti s předvoláváním svědků k hlavním líčením.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše
či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, dovolací soud posuzuje jen
správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
jednotlivých kritérií měl soud přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, 20%, nebo
30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30
Cdo 3817/2015).
15. Otázka snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím
řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího
soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění hodnotil složitost
řízení, jež plynula z opakovaného průběhu řízení na třech stupních soudní
soustavy, vysokého počtu poškozených, více současně stíhaných pachatelů,
objemného spisového materiálu a potřeby rozsáhlého dokazování (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
16. Nejvyšší soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v
nálezu ze dne ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2502/17, ve spojení s nálezem
Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, a nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, však měl dovolání
za přípustné pro posouzení otázky kritéria postupu orgánů veřejné moci, neboť
při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
19. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
20. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné
moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v
řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu
postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními
předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
21. K náležitému posouzení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení
(byť v případě jiných dovolatelů) vybídl rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, když s poukazem na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva zdůraznil, že opakované projednávání věci na několika
stupních soudní soustavy, kdy vydaná rozhodnutí musela být soudy vyšších
instancí rušena z důvodu existence vad řízení či nesprávného posouzení věci,
svědčí spíše o vážné dysfunkci soudního systému a že tuto skutečnost je třeba
přičítat k tíži soudům.
22. V nyní posuzovaném případě odvolací soud vzal za správný závěr soudu
prvního stupně, že v posuzovaném řízení se neprojevily dílčí nedůvodné období
nečinnosti, nicméně nikterak se nezabýval otázkou, zda postup soudů v řízení
byl v souladu procesními pravidly a zda se případná pochybení soudů projevila
na celkové délce řízení, přestože žalobkyně v řízení namítala, že nepřiměřená
délka řízení byla zapříčiněna především nesprávným procesním postupem
rozhodujících soudů. Vzhledem k tomu je posouzení věci provedené odvolacím
soudem neúplné, a tudíž i nesprávné.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu