U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. ve věci
žalobce Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se
sídlem v Jičíně, Valdštejnovo Nám. 76, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
740 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
27 C 52/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 11. 2014, č. j. 72 Co 370/2014-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 27 C 52/2012-47,
uložil žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 51 750 Kč spolu se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 6. 6. 2012 do
zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 688 250 Kč s příslušenstvím a
úroku z prodlení z částky 51 750 Kč za období od 7. 12. 2011 do 5. 6. 2012
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud v
záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalované částky se žalobce domáhal jako
náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C
221/2007 (dále jen „posuzované řízení“).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně popsal průběh
posuzovaného řízení. Řízení bylo zahájeno dne 18. 7. 2007. Žalobce se v
posuzovaném řízení domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena v
důsledku toho, že poté, co uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru, mu nebylo
umožněno čerpání tohoto úvěru, neboť ve lhůtě pro čerpání nesplnil podmínky
představované povinností předložit životní pojistku. Ke dni rozhodování soudu
prvního stupně trvalo posuzované řízení 6 let a 9 měsíců, přičemž v části
nebylo skončeno a ve zbývajícím rozsahu probíhalo dovolací řízení. Soud prvního
stupně uvedl, že řízení je do jisté míry právně složité, ovšem rozsah
prováděného dokazování ani chování účastníků řízení takovou délku řízení
neodůvodňuje. Shledal tudíž řízení nepřiměřeně dlouhým. Zohlednil, že věc byla
celkem čtyřikrát projednávána soudem prvního stupně. Opakované rušení
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo důsledkem toho, že ve věci samé bylo nutno
vyřešit řadu na sebe navazujících předběžných otázek, které byly vzájemně
provázány, přičemž v době vydání prvního kasačního rozhodnutí nebylo možné
předvídat, jaké další navazující otázky bude nutno v řízení řešit. To se však
netýkalo rušícího rozhodnutí, v němž odvolací soud dle § 221 odst. 2 o. s. ř.
nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Soud
prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý
následující rok řízení. Částku následně snížil s ohledem na kritérium významu
řízení pro žalobce, neboť majetkový spor je obecně hodnocený jako méně
významný, přičemž žalobce se jednání soudu ani neúčastnil (- 20 %). Dále částku
snížil z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy (- 20
%). Další snížení soud odůvodnil tím, že žalobce se na celkové délce řízení
podílel, když stěžoval postup řízení podáváním často i velice obsáhlých
vyjádření krátce před jednáním (- 10 %). Poslední snížení soud provedl s
ohledem na právní složitost věci (- 10 %). Částku rovněž navýšil s ohledem na
kritérium postupu soudu (+ 20 %). Dospěl tak k výsledné částce 51 750 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Částku moderoval s ohledem na kritérium významu řízení pro poškozeného
(- 30 %) a kritérium složitosti řízení (- 30 %). Dospěl tak k nižší částce než
soud prvního stupně, tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud
odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání
formulované v § 237 o. s. ř. Dovolatel v dovolání formuloval čtyři otázky, a to 1. zda je soud povinen uvést
v odůvodnění svého rozhodnutí, proč zvolil určité procentní sazby v určité
konkrétní výši, kterými zvýšil či snížil konečnou částku odškodnění, 2. zda lze
mít podání žalobce vyjadřující se k věci za jednání, kterým žalobce přispěl k
průtahům v řízení, 3. zda v případě, kdy doručením svého stanoviska žalovaná
odmítla uspokojit žádost žalobce v době již před uplynutím zákonné lhůty pro
vyřízení žádosti žalobce, se ocital k tomuto dni v prodlení a vznikla jí
povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení, 4. zda je soud povinen
zohlednit okolnost, že soud v posuzovaném řízení opakovaně nerespektoval
závazný pokyn svého nadřízeného soudu. Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. V tomto ohledu dovolací soud
posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Soudy
nižších stupňů se důsledně zabývaly hodnocením jednotlivých kritérií, na
jejichž základě uvedly konkrétní moderaci výsledné částky. Volba konkrétního
přiměřeného procentního snížení či zvýšení základní částky je závislá na úvaze
soudů nižších stupňů. Z toho důvodu je další bližší odůvodnění volby konkrétní
procentní sazby vyloučeno, a proto se dovolací soud danou otázkou v dovolacím
řízení zabývat nemůže. Rovněž posuzováním kritéria chování poškozeného se Nejvyšší soud ve své
judikatuře již opakovaně zabýval. Chování poškozeného je subjektivním
kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i
pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k
nárůstu jeho délky svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního
charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o
„průtahy“ [užívá-li zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk) tohoto pojmu i ve
vztahu k chování poškozeného] vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto
účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky
řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu
(stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen
„Stanovisko“). Stát neodpovídá za tu část řízení, která byla zapříčiněna
jednáním poškozeného („only delays attributable to the State may justify [the
Court´s] finding…a failure to comply with the requirements of reasonable time“
– rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 1981, ve věci
Buchholz v. the Federal Republic of Germany, stížnost č. 7759/77). V rozsudku
ze dne 14. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že je namístě uvažovat o korekci přiznaného zadostiučinění i tehdy,
jestliže jednání soudem nařízená byla odročována jen z toho důvodu, že se
poškozený (či jeho právní zástupce) nemohl k jednání dostavit. V takovém
případě totiž došlo k prodloužení délky řízení v tomto časovém úseku jen z
důvodu spočívajícího na straně žalobce a stát jednající svými příslušnými
orgány nemohl tuto skutečnost nikterak zvrátit. Evropský soud pro lidská práva
při hodnocení daného kritéria rovněž přihlíží k rozsáhlým a početným podáním
účastníků řízení (rozsudek ESLP ve věci Havelka proti České republice ze dne 2. 11. 2004, stížnost č. 76343/01, § 54, nebo ve věci Wohlmeyer Bau GmbH proti
Rakousku ze dne 8. 7. 2004, stížnost č. 20077/02, § 54). Tím spíše lze danou
okolnost zohlednit, pokud účastník řízení činí podání v nepřiměřeně krátké době
před nařízeným jednáním, což má za následek odročení jednání. Třetí dovolatelem vymezená otázka je výslovně řešena desátou právní větou
Stanoviska: „Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po
uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného
zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona.“ Daný závěr Nejvyšší soud
odůvodnil tím, že teprve marným uplynutím této lhůty se stát ocitá jako dlužník
z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne
následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též
úrok z prodlení. Případné negativní stanovisko žalované k uplatněnému nároků
doručené žalobci před uplynutím dané lhůty je z tohoto hlediska bezvýznamné. Také poslední dovolatelem vymezená otázka již byla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř.
v rozporu
postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními
předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“ Zejména z odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně se však podává, že soud k dané okolnosti přihlédl, když
právě z tohoto důvodu na základě kritéria postupu soudu zvýšil zadostiučinění o
20 %. Soudy nižších stupňů tudíž při řešení dané otázky postupovaly v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.