30 Cdo 3628/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se
sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování:
Ministerstvo spravedlnosti – odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, o
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C
13/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
3. 2010, č. j. 70 Co 89/2010 – 58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 70 Co 89/2010 – 58,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
z prodlení, a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně do výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se částky 126.000,- Kč domáhala z
titulu nemajetkové újmy způsobené jí v řízení vedeném Městským soudem v Brně
pod sp. zn. 43 C 232/95, a to v důsledku nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené době (§ 13 odst. 1 věta druhá a
třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/
– dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení částky
66.000,- Kč z titulu náhrady škody, přičemž žalobu podala dne 9. 8. 1995 a
řízení bylo pravomocně skončeno dne 2. 12. 2008. Žalovaná v rámci předběžného
projednání nároku přiznala žalobkyni odškodnění ve výši 74.000,- Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že doba trvání
řízení byla nepřiměřeně dlouhá a že žalobkyni se nedostalo řádného projednání a
rozhodnutí věci v příměřené lhůtě. S ohledem na celkovou délku řízení nepostačí
k nápravě vzniklé nemajetkové újmy pouhé konstatování porušení práva, nýbrž je
na místě žalobkyni odškodnit peněžně. Ve shodě s judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva i s judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud dovodil, že
byla-li by jediným hodnotícím kritériem prostá délka soudního řízení,
odpovídala by době třinácti let a čtyř měsíců (při částce 15.000,- za jeden rok
trvání řízení) žalobkyní požadovaná částka 200.000,- Kč. Odvolací soud nicméně přihlédl k dalším kritériím uvedeným v § 31a odst. 3
OdpŠk. Posuzované řízení bylo podle odvolacího soudu poměrně složité, a to z
toho důvodu, že v něm postupně rozhodovaly dvakrát soudy dvou instancí. Řízení
proto nemohlo být skončeno ve lhůtě, která by mohla být považována za
přiměřenou. Žalobkyně též v průběhu řízení neučinila žádný aktivní krok
směřující ke zjednání nápravy a odstranění průtahů v řízení. Nepodala žádnou
stížnost a ani nepodala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Zejména však význam tohoto řízení nebyl pro žalobkyni nikterak vysoký. Ačkoliv
lze připustit, že každé nepřiměřeně dlouhotrvající řízení může jeho účastníkům
způsobit určité trauma v osobnostní sféře, je na druhé straně třeba
konstatovat, že v tomto řízení šlo o běžnou náhradu škody ve výši necelých
66.000,- Kč. Průběh ani výsledek takového řízení nemohl žalobkyni způsobit
závažné útrapy psychického rázu, „na rozdíl od řízení trestněprávních,
pracovněprávních či osobnostních“. Při hodnocení kritéria významu řízení nelze
odhlédnout ani od toho, že jeho výsledkem bylo pravomocné zamítnutí žaloby,
neboť žalobkyně v tomto sporu postrádala aktivní věcnou legitimaci. Jestliže by
žalobkyně akceptovala již první zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně,
nemuselo dojít k dalšímu prodloužení řízení. Adekvátním snížením tzv.
základní
výše odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně proto bylo 60%. Po tomto snížení
odpovídá přiměřenému zadostiučinění částka 74.000,- Kč, která již byla
vyplacena žalovanou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jeho přípustnost dovozuje ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost staví na
tvrzení o nesprávném právním posouzení věci provedeném odvolacím soudem. Po
rekapitulaci dosavadního řízení dovolatelka uvádí, že závěry, ke kterým dospěl
odvolací soud při interpretaci a aplikaci § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
považuje přinejmenším za zarážející. Výklad podaný odvolacím sudem nemůže
obecně obstát. Odvolací soud podle názoru dovolatelky zcela absurdně říká, že
pokud v nějakém soudním řízení rozhodují dvě instance z důvodu odvolání
účastníků, je vina za průtah v řízení na straně účastníků. Dovolatelka též
brojí proti tomu, že částka přiměřeného zadostiučinění jí byla snížena v
důsledku toho, že neučinila žádný aktivní krok ke zjednání nápravy a odstranění
průtahů v řízení. Žádná taková povinnost z § 31a odst. 3 cit. zákona nevyplývá. V době, kdy docházelo k průtahům v tomto řízení, navíc ani nebyl v České
republice k dispozici žádný účinný prostředek obrany proti průtahům v řízení,
jak výslovně judikoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo
„Soud“). Stejně tak dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dané
řízení nebylo pro ni nijak důležité, a že ji tedy ani nemohlo nijak výrazně
poškodit. Nesouhlasí ani s tím, že důvodem ke snížení částky přiměřeného
zadostiučinění bylo i to, že její žaloba byla zamítnuta z důvodu absence
pasivní věcné legitimace a že kdyby akceptovala tento závěr prezentovaný již v
prvním rozhodnutí soudu prvního stupně, k průtahům by vůbec nedošlo. Účastník
každého soudního řízení má nezadatelné právo využívat všech procesních
prostředků, které mu dává právní řád a nemůže být v tomto právu zkrácen ani
omezen. Rychlost soudního řízení není v žádném případě odvislá od četnosti
stížností účastníků. Průtahy v řízení nelze v žádném případě ospravedlnit ani
tím, že jako žalobkyně byla ve sporu neúspěšná. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu
prvního stupně a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že rozhodnutí soudu odvolacího i soudu
prvního stupně považuje za správná, spravedlivá a souladná s dotčenými právními
předpisy. Žalovaná nesouhlasí s argumenty žalobkyně uvedenými v dovolání. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,
že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.
O takovou
situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v
rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka,
kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou. Tato otázka
spočívá v tom, zdali se při aplikaci kritérií rozhodných pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění v penězích obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk přihlíží
k tomu, že poškozený se v průběhu řízení nedomáhal odstranění průtahů. Otázka
zásadního právního významu spočívá i v tom, zdali je při aplikaci těchto
kritérií relevantní výsledek řízení pro poškozeného. Tato otázka je v
judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně od právního náhledu odvolacího
soudu. Dovolání je tedy přípustné a je i důvodné. Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy
nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné takové vady však v
dosavadním řízení neshledal a dovolatelka rovněž žádné vady řízení nenamítala. Proto dovolací soud přikročil k přezkumu právního posouzení věci provedeného
odvolacím soudem, a to v rozsahu dovolacích námitek (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve
Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře ESLP. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy,
do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6
odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009; zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou
dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4815/2009).
Dovolatelka brojí proti snížení částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že
v průběhu posuzovaného řízení nevyužila prostředků způsobilých odstranit
nastalé průtahy. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že „z hlediska využití
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba přihlédnout k tomu,
že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v
důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné
strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §
174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009
(srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010,
č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost podat týž návrh po marném podání
hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy
soudů ve znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009, nebyla shledána Evropským
soudem pro lidská práva účinným právním prostředkem nápravy (viz např. Vokurka
proti České republice, konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007,
ve věci č. 40552/02, § 55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické
stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
nelze účastníku řízení přičítat k tíži“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Vyčítá-li tedy odvolací soud žalobkyni, že nevyužila žádný prostředek způsobilý
odstranit průtahy v řízení, je třeba uvést, že s ohledem na dobu, po kterou
sporné řízení probíhalo (bylo pravomocně skončeno dne 2. 12. 2008), žalobkyně
žádný takový prostředek k dispozici neměla, a tedy jej ani využít nemohla. K uvedenému Nejvyšší soud vždy dodává, že odpovědnost za dodržení práva
účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a
ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby
se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a
dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě,
sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a využití těchto
prostředků přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je
nevyužil (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). K problematice se konečně Nejvyšší soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž pod bodem IV. uvedl, že „ani po novele § 174a
zákona o soudech a soudcích účinné od 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat
absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně
povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů,
ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. § 6 o. s. ř.
ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo
§ 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v
řízení, i když jsou účastníci nečinní).“
Co se týče prodloužení délky řízení v důsledku podávání opravných prostředků
žalobkyní, Nejvyšší soud již konstatoval, že „ani skutečnost, že účastník
využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání
opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska
prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný
úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod
prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci“ (stanovisko
Nejvyššího soudu citované výše, bod IV.). Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení
délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo
námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a
220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Složitost řízení i z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci
jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o
sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může
zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat
opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici
procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány
veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži
poškozeného (viz kritérium ad b/). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více
instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu,
pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do
dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení
prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (stanovisko Cpjn
206/2010, bod IV., písm. a/).
Lze tedy shrnout, že počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván,
je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, a v
tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou. V rámci stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v
porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium
klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné
podávání opravných prostředků.
Konečně se dovolací soud ztotožňuje s argumenty dovolatelky i pokud brojí proti
zhodnocení významu předmětu řízení jako nižšího z důvodu nepříznivého výsledku
tohoto řízení pro žalobkyni. Lze předně znovu odkázat na závěry obsažené v již
citovaném stanovisku Cpjn 206/2010 (bod IV., písm. d/). V něm Nejvyšší soud
dovodil, že „význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním
kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým
zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to
podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení
dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda
účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti,
rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci
výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o
poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového
pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při
této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a
do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života
jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést
dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.“
Již dříve Nejvyšší soud dovodil, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo
dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy
ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, později též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Podobně se
vyjádřil i ESLP (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve
věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Z výše uvedeného vyplývá, že argumenty předestřené žalobkyní v dovolání jsou
důvodné a že rozsudek odvolacího soudu je v tomto ohledu nesprávný, neboť při
úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vycházel z nesprávného výkladu
dotčených právních předpisů. Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst.
2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu ve výroku o
věci samé i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). V dalším rozhodování o věci samé
přihlédne soud zejména k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu a znovu posoudí
aplikaci jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk
na souzený případ.
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§
243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. srpna 2011
JUDr.
František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu