30 Cdo 2457/2020-278
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobce A. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Štěpánkou
Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 13, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
1 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
26 C 52/2017, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co 346/2018, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co
346/2018, se v části výroku II, jíž byl částečně potvrzen výrok III rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125, co do
částky 905 125 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku III. zrušuje a věc se
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá.
III. Dovolání žalované se odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125, připustil změnu žaloby (výrok I), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok
II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 172 625
2. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 39 Co 346/2018-172, Městský soud
v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
konstatoval, že v řízení vedeném Policií, Obvodním ředitelstvím policie Praha
I, SKPV, 3. Oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), sp.
zn. ORI-17630-55/č.j.-2010-001193-DŠ, současně vedeného pod sp. zn.
KRPA-43249/TČ-2013-001193-1-DŠ (dále jen „posuzované řízení“), došlo k porušení
práva žalobce na projednání v přiměřené lhůtě, a zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce domáhal zaplacení částky 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve
výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 30 Cdo
2715/2019-196, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č.
j. 39 Co 346/2018-172, ve výroku I, ve výroku II v části, jíž byl potvrzen
výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C
52/2017-125, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 922 625 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2017 do zaplacení, a v závislém
výroku III a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(výrok I) a ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl (výrok II).
4. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20,
odmítl ústavní stížnost proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2019 č. j. 30 Cdo 2715/2019-196, výroku II rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. 2. 2019, č. j. 39 Co 346/2018-172, a výroku III rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125.
5. Odvolací soud dovoláními napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 17 500 Kč s příslušenstvím,
co do částky 905 512 Kč s příslušenstvím výrok potvrdil (výrok II), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud se ve smyslu § 164 o. s. ř.
dopustil zjevné chyby v počtech, neboť vzhledem k vypočtené výši zadostiučinění
správně měl výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrdit co do částky 905
125 Kč.
6. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobce podal dne 31. 1. 2011 k policejnímu orgánu oznámení, v němž uvedl, že
podezřelí jsou J. M. a D. M.. Připojil se také s nárokem na náhradu škody.
Uvedl, že se domnívá, že se stal spolu s ostatními obětí organizované skupiny,
která pod záminkou zajištění výdělku vylákala značné množství zahraničních
dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky nechala i několik měsíců pracovat,
aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit. Následně soud prvního
stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Usnesením Policie ČR, Obvodního
ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12.
7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla odložena věc žalobce –
podezření ze spáchaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2
trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby. Věc byla odložena z
důvodu, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak.
Stížnost poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla zamítnuta
usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp.
zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti některých
poškozených (vyjma nynějšího žalobce) nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II.
ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie
Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j.
KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní
právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle
článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a shora uvedená usnesení zrušil. Ústavní
soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že věc šetření trestních oznámení byla
neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, prověřování věci i v
důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení trpělo
značnými průtahy, jimž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti věci.
7. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované
řízení je nepřiměřeně dlouhé. Přistoupil k náhradě nemajetkové újmy v penězích,
přičemž se zabýval hodnocením jednotlivých kritérií dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a s odkazem na stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). V této souvislosti pak dovodil, že je namístě snížit základní částku o 50 % z
důvodu složitosti řízení, a to po stránce skutkové i procesní, neboť v průběhu
posuzovaného řízení bylo třeba provést rozsáhlejší dokazování, když
oznamovatelů, respektive poškozených bylo více než 100, vesměs to byli cizinci
žijící v cizině, tedy bylo třeba provádět jejich výslechy i dožádanými soudy a
byl zapojen Interpol. Toto vše přispělo také k déletrvajícímu řízení. Uvedl
dále, že žalobci nelze nic vytknout při jeho chování, avšak je třeba
podotknout, že aktivita v trestním řízení je především na orgánech činných v
trestním řízení nikoli na poškozených nebo obviněných. Z hlediska kritéria
spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci uvedl, že je třeba zhodnotit
činnost orgánu, u nějž k průtahům došlo, tedy zejména to, zda a jakým způsobem
reagoval na vzniklé procesní situace a na počínání účastníka, a zda bez ohledu
na ostatní okolnosti měly průtahy řízení původ v jeho postupu. Konstatoval, že
je třeba zkoumat, zda řízení probíhalo plynule bez delších období nečinnosti
mezi jednotlivými úkony soudu či jiných státních orgánů. Soud prvního stupně
shledal, že byly v postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzovaném
řízení nedostatky, policie nekonala plynule. Především po vydání rozhodnutí
Ústavním soudem bylo možné očekávat, že nastane větší aktivita ze strany orgánů
činných v trestním řízení, což se nestalo. Tato skutečnost byla zohledněna
právě v přistoupení k zadostiučinění v penězích, když jinak by podle názoru
soudu prvního stupně postačovalo konstatování porušení práva. Význam
posuzovaného řízení pro žalobce pak hodnotil jako zvýšený. Žalobce se cítí jako
oběť trestného činu a tím, že se přihlásil do řízení jako poškozený, u něj
došlo ke zvýšení významu, neboť částka, kterou požaduje jako náhradu škody je
odměna za práci. Jedná se jednak o pracovní věc a jednak o trestní věc, i když
se přímo netýká žalobce, je zainteresován na průběhu tohoto řízení svým
požadavkem na náhradu škody a také tím, že se cítí jako oběť trestného činu. Z
tohoto důvodu považoval soud prvního stupně za opodstatněné zvýšit z tohoto
hlediska základní částku o 20 %.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že s
přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo je správné snížení základní
částky o 30 % a přiměřené zadostiučinění vyčíslil na částku 67 375 Kč (základní
částka 96 250 Kč, to je 15 000 Kč za rok, respektive 1 250 Kč za měsíc s tím,
že za prvé dva roky v poloviční výši – 30 %, to je 28 875 Kč = 67 375 Kč).
8. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Ohledně délky řízení se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Přiměřeným
zadostiučiněním však shledal konstatování porušení práva. Posoudil jako
opodstatněnou odvolací argumentaci žalované, spočívající ve skutečnosti, že
žalobce mohl kdykoliv svůj nárok na náhradu škody uplatnit po jím tvrzených
škůdcích, resp. pachatelích trestného činu v občanském soudním řízení. Současně
trestní věc je nadále vedena pouze ve fázi prověřování, nebylo zahájeno trestní
stíhání konkrétních osob a nelze ani zatím dospět k závěru, že byl trestný čin
spáchán a kým. V souvislosti s právě uvedeným dovodil, že nelze ani uzavřít, že
vůbec bude o nároku o náhradě škody poškozených, mimo jiné i žalobce, v
trestním řízení rozhodnuto. Odvolací soud na rozdíl od žalované dospěl k
závěru, že žalobce má opodstatněné právo na to, aby jeho trestní oznámení bylo
vyřízeno v přiměřené lhůtě (což vyplývá i z již shora zmíněného nálezu
Ústavního soudu), aniž by bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, i
když tak nelze jeho jednání posoudit jako kvalifikované připojení se s nárokem
na náhradu škody v trestním řízení. Poukázal na okolnost, že význam předmětného
řízení je vůbec nejpodstatnějším kritériem při stanovení formy zadostiučinění a
případné výše odškodnění v penězích. Za velmi sníženého významu řízení pro
žalobce z důvodu právě shora uvedených odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy
z důvodu nepřiměřené délky řízení je samotné konstatování porušení práva
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, aniž by bylo namístě
zadostiučinění v penězích.
9. Dovolací soud se ve svém prvním rozhodnutí ve věci zabýval povahou
adhezního řízení ve vztahu k občanskoprávnímu řízení s tím, že uplatnění nároku
na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho
definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným
nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní či jiné řízení, není
vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Uvedený závěr však
neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat
za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se
svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího
řízení. Dále se dovolací soud zabýval otázkou významu adhezního řízení pro
poškozeného s tím, že lze vyjít z toho, že je zásadně standardní. Neprosadí se
sice předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, ale ani se význam
řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že
daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé
okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro
poškozeného modifikovat. I výrazně snížený (nikoli však nepatrný) význam
předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť
konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam
předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Uvedl dále, že Evropský
soud pro lidská práva se otázkou aplikovatelnosti práv garantovaných čl. 6
odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ve
věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99. Zaujal
oproti předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení, přičemž dovodil, že
čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k
řízení již ve stadiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda
též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Dále
poukázal na skutečnost, že souvislostí trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených se v posuzované věci zabýval Ústavní soud ve
zrušujícím nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II ÚS 3626/13, v bodě 24, kde
mimo jiné uvedl, že trestný čin obchodování s lidmi, zejména je-li páchán za
použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo při
zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozeného za účelem jeho užití k
otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám
vykořisťování, představuje závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a
osobní bezpečnost, zákazu držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení
nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených
Listinou, Úmluvou a řadou dalších mezinárodních smluv. Obdobně to platí i pro
trestné činy vydírání, útisku a nebezpečného vyhrožování.
Uzavřel, že závěr
odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro
dovolatele, dovozený z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v
civilním řízení a z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi
prověřování, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro
lidská práva. Z uvedeného důvodu považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej v rozsahu vztahujícímu se k právu na odčinění
újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a v závislém nákladovém výroku zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Odvolací soud při svém druhém rozhodnutí ve věci zopakoval a doplnil
dokazování. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení zjistil, že J. M. a D.
M. mohli mimo jiné nynějšímu žalobci za vykonanou práci pro společnost Wood
servis Praha s. r. o. za období od 10. 7. 2010 do 20. 11. 2010 způsobit škodu
ve výši 23 333 Kč za nevyplacenou mzdu. Usnesením ze dne 12. 7. 2013 PČR,
OŘPP1, SKPV, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, došlo k odložení věci
podezření ze spáchání tr. činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
z. spáchaného ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 tr. z.; nevyplacená
mzda A. S. 80 000 Kč. Dále odvolací soud popsal průběh posuzovaného řízení
11. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že v dané věci začalo
rozhodné období řízení, vzhledem k procesnímu postavení žalobce jakožto
oznamovatele trestné činnosti, kdy uplatnil současně náhradu škody, dne 31. 1. 2011. Konec rozhodného období odvolací soud shledává v datu 4. 3. 2020, neboť
předmětné řízení dosud neskončilo (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Celková doba
rozhodného období řízení ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě pro žalobce
činila cca 9 let a 1 měsíc. Řízení probíhalo na více úrovních orgánů Policie ČR
a státních zastupitelství a před Ústavním soudem. Po skutkové i procesní
stránce byla věc složitější, byly zajišťovány důkazy, provedena řada dožádání,
jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní právní pomoci. Po
stránce hmotněprávní byla rovněž věc složitější, kdy na tuto složitost odvolací
soud usuzuje jak z odlišného pohledu na věc orgánů činných v trestním řízení,
tak Ústavního soudu, ale i následným překvalifikováním trestné činnosti. Žalobce se na celkové délce nijak negativně nepodílel. Pokud jde o význam
řízení, při vázanosti právním názorem dovolacího soudu uvedeného v jeho
kasačním rozhodnutí, odvolací soud jej shledal standardním. Snížený význam
nelze dovodit jen z okolnosti, že žalobce mohl své právo na náhradu škody
uplatnit i v občanskoprávním řízení, či že trestní řízení je vedeno jen ve fázi
prověřování. Naproti tomu presumpce zvýšeného významu trestního řízení je dána
jen u obviněného. U žalobce zvýšený význam dovodit nelze, a to ani vzhledem k
výši uplatněné náhrady škod a ani z toho, že se mělo jednat o nevyplacenou
mzdu, když posuzované řízení je řízením trestním a nikoliv řízením o
pracovněprávním nároku (předmětem adhezního řízení je nárok na náhradu škody
způsobené trestnou činností). Zvýšený význam odvolací soud neshledává ani v
právní kvalifikaci trestné činnosti, kdy tento by mohl být vztažen jen k
obviněnému, přičemž je třeba zdůraznit, že dosud nikdo obviněn nebyl, trestná
činnost je stále jen prověřována. Je tomu tak proto, že povaha trestné
činnosti, resp. zvýšený význam pro obviněného je spjat s případným společenským
odsouzením. Co se týče postupu orgánů veřejné moci jako jednoho z klíčových
kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, je nutné konstatovat, že tento
byl značně roztříštěný a nekoncentrovaný. Zejména vzhledem k této
nekoncentrovanosti a celkové době řízení dospěl i odvolací soud k závěru, že
celková doba nebyla přiměřená. Došlo tak k porušení práva žalobce na projednání
věci v přiměřené době. V důsledku porušení tohoto práva žalobci vznikla
předpokládaná nemajetková újma. I odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného
zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, neboť samotné
konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě se nejeví
jako dostatečné a současně nelze hovořit o bagatelnosti významu řízení pro
žalobce.
Odvolací soud tak shledává, opět ve shodě se soudem prvního stupně,
přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce, vzniklou porušením jeho práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou 84 875 Kč, přičemž vycházel
rovněž ze základní sazby 15 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první
dva roky řízení a poměrnou částkou za další měsíc řízení. Ani odvolací soud
nevycházel z roční sazby vyšší, neboť jakkoliv řízení trvalo delší dobu, než by
bylo přiměřené, nejednalo se o nijak extrémní délku řízení vzhledem ke shora
popsaným okolnostem. Vypočtená základní částka 121 250 Kč byla ponížena o 30 %
odpovídajícím procesní, skutkové i hmotněprávní složitosti věci, o 10 % z
důvodu víceinstančnosti řízení, a naopak byla navýšena o 10 % z důvodu
nekoncentrovanosti postupu orgánů veřejné moci. Ostatní, byť demonstrativně
stanovená kritéria, nebyla způsobilá uvedenou základní částku snížit ani
navýšit.
12. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí z
části na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Vymezuje následující námitky:
a. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že byla-li délka řízení
násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, bude
se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici uvedených
intervalů. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1320/2011). Poukazuje v tomto na § 159 trestního řádu, z nějž plyne, že
nejdelší lhůta pro prověřování je určena 6 měsíci, dále poukazuje na důležitost
rychlosti trestního řízení. Prověřování v délce více než 9 let již dle
dovolatele lze považovat za extrémně dlouhé řízení.
b. Odvolací soud nesprávně snížil částku zadostiučinění z důvodu
víceinstančnosti řízení. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009.
c. Za nesprávné dovolatel považuje též snížení zadostiučinění z důvodu
složitosti řízení. Délka řízení byla způsobena pouze nesprávným postupem orgánů
činných v trestním řízení. Úvaha soudu o snížení zadostiučinění o 30 % nemůže
obstát také v kontrastu s právním závěrem soudu o nutnosti navýšit základní
částku o pouhých 10 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení, když v
takovém případě by se postup orgánů činných v trestním řízení považoval za méně
závažný, resp. méně se podílející na průtazích v řízení než kritérium
složitosti věci. Takový závěr ovšem zcela popírá úvahy Ústavního soudu obsažené
v nálezu v dané věci, který naopak, i při vědomosti o složitosti věci,
považoval postup orgánů činných v trestním řízení za natolik závadný, že v něm
shledal zásah do ústavně zaručených práv poškozených.
d. Otázku významu předmětu řízení pro žalobce posoudil odvolací soud v
rozporu s předcházejícím rozsudkem dovolacího soudu v této věci. Nejvyšší soud
v uvedeném rozsudku sice uvedl, že význam řízení pro žalobce lze obecně
považovat za standardní, zároveň ovšem zdůraznil nutnost posuzovat souvislost
trestního řízení s civilním řízením. Žalobce doplnil svá tvrzení a navrhl
důkazy k prokázání zvýšeného významu řízení pro žalobce, kdy se zejména
soustředil na souvislost trestního řízení s civilním řízením v jeho konkrétním
případě. Žalobce uvedl, že význam předmětného trestního řízení je pro něho
zvýšený, jelikož na rozdíl od většiny jiných adhezních řízení, kde se může
poškozený svého nároku skutečně domáhat i v řízení civilním, v jeho případě
tomu tak není. Z občanskoprávního hlediska, za situace, kdy není žádný pachatel
odsouzen, by se mohl žalobce své nevyplacené mzdy domáhat pouze po právnických
osobách Wood Servis Praha s.r.o. nebo Affumicata a.s., které v této kauze měly
zaměstnávat poškozené, a tedy i žalobce, ovšem které fakticky pouze sloužily
skutečným škůdcům jako nástroj k páchání trestné činnosti. Poukazuje na
insolvenční řízení vedená s těmito společnostmi. Žalobce se fakticky nemůže a
ani nemohl domoct svého nároku v civilním řízení, přičemž v této souvislosti je
nutno dodat, že si také nelze představit, že by se žalobce mohl s úspěchem
domáhat v civilním řízení svého nároku po skutečných škůdcích, tedy po
fyzických osobách, zejména za situace, když jejich případnou odpovědnost nejsou
schopné za 9 let řádně vyšetřit ani orgány činné v trestním řízení, tedy
subjekty, které jsou za tímto účelem státem zřízeny. Poukazuje též na právo na
odčinění nemajetkové újmy způsobené zvlášť závažným trestným činem. Cituje bod
29 nálezu Ústavního soudu, v němž ústavní soud poukazuje na nemožnost domáhat
se daných práv v civilním řízení. Dále poukazuje na body 22 a 24 nálezu
Ústavního soudu. V dané věci se jedná o ústavně zaručená práva, která stejně
jako právo na život patří k základním lidským právům, což se odráží i v
souvislosti trestního řízení s civilním, a význam žalobce k předmětnému řízení
je tak zvýšený.
e. Ačkoliv žalobce na jednání před odvolacím soudem výše uvedená
tvrzení doplnil a také navrhl důkaz insolvenčními spisy, odvolací soud se
popsanými tvrzeními ani důkazy vůbec nezabýval. Dovolatel odkazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, dle nějž je součástí
práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i právo na řádné
odůvodnění soudního rozhodnutí. Proto je povinností soudů se v odůvodnění svých
rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá
míře závažnosti těchto argumentů.
f. Z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci dovolatel
rekapituluje postup orgánů. Zdůrazňuje, že po více než dvou letech od vrácení
věci Ústavním soudem sice došlo k provedení několika výslechů svědků formou
dožádání, trestní věc byla postoupena na Krajské ředitelství hl. m. Prahy s
odůvodněním, že se ve věci jedná o podezření ze spáchání trestného činu
obchodování s lidmi, až dne 3. 7. 2018 a dne 30. 8. 2019, tedy po dalším roce,
byl vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů z důvodu změny právní kvalifikace
pro podezření ze zločinu obchodování s lidmi. Z hlediska těchto skutečností je
navýšení částky o pouhých 10 % nedostatečným. Odvolací soud též nezohlednil, že
orgány činné v trestním řízení nerespektovaly precedenční účinky nálezu
Ústavního soudu. V tomto dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Dovolatel považuje pochybení za
natolik závažná, že odůvodňují navýšení o více než 50 %. Za adekvátní navýšení
dovolatel považuje 100 %.
g. Odvolací soud opomenul zohlednit skutečnost, že si žalobce opakovaně
stěžoval na průtahy trestního řízení, v němž vystupoval jako poškozený, a že
jeho stížnosti byly nakonec shledány důvodnými. Z ustálené judikatury
Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka
řízení může dojít i tím, že k průtahům řízení dochází i přes úspěšné stížnosti
na ně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
987/2015).
13. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla též žalovaná
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá, že se Nejvyšší soud v
předcházejícím rozsudku ve věci vůbec nezaobíral otázkou, zda je ve věci možné
shledat odpovědnostní titul vzhledem k postavení žalobce v předmětné věci,
neboť tento má výhradně materiální zájem na trestním řízení ve formě
nevyplacené mzdy, avšak adhézní řízení dosud nebylo zahájeno, neboť dosud
nedošlo k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyly dosud splněny
další vyžadované podmínky (tento úkon musí být učiněn včas, vůči konkrétní
osobě, osobou oprávněnou, tento musí být učiněn ve formě, který nevyvolává
pochybnost, že poškozený uplatňuje náhradu škody a jsou-li z návrhu patrny
důvod a výše uplatňovaného nároku). Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z
níž plyne, že neexistuje žádné právo poškozeného na satisfakci spočívající v
trestním stíhání a následném odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla
poškozenému způsobena škoda. Odpovědnostní titul v této fázi trestního řízení,
kdy nemohl ještě žalobce svůj nárok řádně uplatnit, vyčíslit a doložit jeho
výši, není dán. Nejistota žalobce ohledně výsledku řízení tak mohla logicky
souviset pouze s tím, jak a kdy právě o jeho nároku na náhradu škody uplatněné
rámci adhezního řízení bude rozhodnuto, nikoli s tím, zda bude dosaženo
odsouzení obžalovaných. Dále dovolatelka sporuje výši žalobcem tvrzené škody,
která mu měla trestnou činností vzniknout, přičemž dle dovolatelky jde o
bagatelní částku. Dále dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, namítá, že odvolací soud pochybil,
pokud nezohlednil zájem žalobce na výsledku předmětného řízení, kterým je výše
nevyplacené mzdy. Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, namítá, že odvolací soud měl přihlédnout k
tomu, že újma byla sdílena.
15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, případně, aby
napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované předně poukázal na
rozdílnost rozhodování soudů ohledně modifikace zadostiučinění v případě
kritéria složitosti řízení u jednotlivých poškozených. Ve vztahu k dovolání
žalované uvedl, že žalovaná pouze opakuje argumenty, s nimiž se Nejvyšší soud
již vypořádal v předcházejícím rozhodnutí ve věci. Důvody, které žalobci brání
pohledávku uplatnit v civilním řízení žalobce vysvětlil již v dovolání. Dále
žalobce vysvětluje výši pohledávky, která byla přihlášena do insolvenčního
řízení. Uvádí, že se stal účastníkem posuzovaného trestního řízení. Sporuje, že
výše požadované škody by byla bagatelní částkou. Nesouhlasí s tvrzením
žalované, že újma byla sdílena, neboť s dalšími poškozenými žalobce nebyl a
není v kontaktu. Nemajetkovou újmu tak s nimi nesdílel.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
18. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, žalobce byl
řádně zastoupen podle § 241 odst. 1 o. s. ř., v případě žalované za žalovanou
ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jednala osoba, která má právnické
vzdělání. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
19. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Ve
výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II, a v části výroku II rozsudku odvolacího
soudu, jímž odvolací soud změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak,
že žalované uložil zaplatit žalobci částku 17 500 Kč s příslušenstvím, není
dovolání žalobce subjektivně přípustné. Dovolací soud uvádí, že judikatura
Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení
oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma,
která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž
může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla
naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154).
20. V části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl částečně
potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, se přípustnost dovolání
posoudí podle § 237 o. s. ř.
21. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Výše
uvedené platí obdobně pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé, neboť i
posouzení této otázky je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně
a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn.
III. ÚS 1144/15). Odkaz dovolatele na lhůty stanovené v § 159 trestního řádu je
v tomto zavádějící, neboť dané lhůty slouží k dozoru státního zástupce nad
činností policejního orgánu a mohou být opakovaně prodlužovány. Ze své povahy
nemohou zohledňovat skutečnosti každého konkrétního případu, které mohou vést k
prodloužení prověřování. Z toho důvodu pro závěr, zda prověřování bylo
nepřiměřeně dlouhé, či extrémně nepřiměřeně dlouhé, nemají tyto lhůty žádný
význam. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tak nemůže založit námitka
žalobce, dle níž odvolací soud měl délku řízení posoudit jako extrémně
nepřiměřeně dlouhou (námitka a).
22. Spatřuje-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou
judikaturou v zohlednění počtu stupňů soudní soustavy při stanovení přiměřeného
zadostiučinění (námitka b), pak dovolací soud neshledává použití tohoto
kritéria v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelem
uváděná citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009, je nepřiléhavá, neboť citovaný právní názor dovolacího soudu se
především týkal posouzení přiměřenosti délky řízení, nikoliv přímo úvah o
snížení či zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Nadto závěr
dovolacího soudu, že projednání případu soudy ve více stupních nelze zpravidla
klást k tíži poškozeného, byl míněn ve vztahu ke kritériu chování poškozeného
(§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). Naproti tomu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, vyplývá, že počet stupňů soudní
soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je
třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci
zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014). Dovolatelem namítaný
rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu tak není dán.
23. Ve vztahu k dalším námitkám k posouzení složitosti řízení (výše
vymezeným pod písm. c) dovolatel neodkazuje na žádné rozhodnutí Nejvyššího
soudu ani se jinak nezabývá otázkou přípustnosti dovolání. Vymezení, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést
pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění
účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti
dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu
nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl
se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě
však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti pro
tento dovolací důvod, v dovolání absentuje, neboť z dovolání není seznatelné,
který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro něj za splněný.
24. Ve vztahu k námitkám ohledně postupu orgánu veřejné moci (námitka f)
dovolací soud předně připomíná, že shodně jako v případě závěru o porušení
práva na projednání v přiměřené lhůtě je též stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah
tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních
úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Dovolatelem citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, se nevztahoval
k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu nerespektování precedenční
závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k zohlednění této okolnosti při
posouzení přiměřenosti délky řízení. Odvolací soud navýšil zadostiučinění z
důvodu roztříštěnosti a nekoncentrovanosti postupů orgánů veřejné moci, které
popsal ve svých skutkových zjištěních. Rozsudek odvolacího soudu tudíž není v
rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.
25. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným ve vztahu k námitkám
týkajícím se posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce (námitky
vymezené pod písm. d) a kritéria jednání poškozeného (námitky vymezené pod
písm. g), a to z hlediska řešení otázky procesního práva týkající se
náležitostí odůvodnění rozsudku soudu (námitka vymezená pod písm. e).
26. Rovněž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V
části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud částečně potvrdil
zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, není dovolání žalované
subjektivně přípustné.
27. Ve výroku I a v části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou
byl částečně změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně, se přípustnost
dovolání posoudí podle § 237 o. s. ř.
28. Ve vztahu k dovolání žalované je třeba uvést, že v předcházejícím
rozhodnutí ve věci se dovolací soud zabýval vztahem adhezního řízení k řízení
civilnímu a okolností, že posuzované řízení se nachází ve fázi prověřování, a
to z hlediska závěru odvolacího soudu o sníženém významu předmětu řízení pro
poškozeného, kterýžto závěr dovolací soud shledal nesprávným. Dovolatelka
totožnými námitkami, jimiž se dovolací soud zabýval v předcházejícím rozhodnutí
ve věci, nyní v dovolání odůvodňuje závěr, že odpovědnostní titul v dané věci
není dán vůbec. Dospěl-li dovolací soud v předcházejícím rozhodnutí k závěru,
že dané skutečnosti neodůvodňují závěr o sníženém významu předmětu řízení pro
poškozeného, tím spíše nelze na základě totožných argumentů dospět k závěru, že
odpovědnostní titul není dán, tedy že poškozenému právo na přiměřenou délku
trestního řízení ve fázi prověřování nesvědčí. Posouzení dané otázky odvolacím
soud tudíž není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak
dovolatelka namítá. Námitky ve vztahu k limitaci výše přiměřeného
zadostiučinění výší škody tvrzené v posuzovaném řízení a ve vztahu k případnému
sdílení újmy s dalšími poškozenými uvádí dovolatelka poprvé až v nyní podaném
dovolání. Jelikož dovolatelka dříve tyto námitky nevznesla, odvolací soud se
danými otázkami nezabýval, tudíž nejde o otázky, na jejichž vyřešení by
dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Dovolací soud
tudíž dovolání žalované neshledal přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání žalobce je důvodné.
30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení, až na níže uvedené
vady odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, žádné vady neshledal.
31. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
32. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
33. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Je povinností soudů
se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení
způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
34. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 (a obdobně
pro poměry nároku odvozovaného z trestního řízení v rozsudku ze dne 25. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 3405/2009), Nejvyšší soud dovodil, že zvýšený význam
předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z
takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu
mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci
péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního
zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s
přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba
vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka presumuje.
35. Odvolací soud v bodě 35 svého rozhodnutí shledal význam předmětu
řízení pro žalobce za standardní. S odkazem na předcházející rozhodnutí
dovolacího soudu uvedl, že v dané věci nelze vycházet z presumpce zvýšeného
významu předmětu řízení. Zvýšený význam dle závěru odvolacího soudu neplyne z
výše uplatněné náhrady škody a ani z toho, že se mělo jednat o nevyplacenou
mzdu, neboť posuzované řízení je řízením trestním, nikoliv řízení o
pracovněprávním nároku (předmětem adhezního řízení je nárok na náhradu škody).
Právní kvalifikace trestné činnosti z hlediska významu by mohla být vztažena
pouze k obviněnému, přičemž v posuzovaném řízení dosud nikdo obviněn nebyl.
36. Dovolatel však v odvolání a rovněž při jednání před odvolacím soudem
konaném dne 4. 3. 2020 prostřednictvím své zástupkyně tvrdil a navrhoval důkazy
k prokázání nikoliv presumovaného, nýbrž individuálního významu předmětu řízení
pro žalobce. Zejména poukazoval na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu
vydaném v posuzovaném řízení, v němž Ústavní soud posuzoval význam právem
chráněných zájmů poškozených v daném trestním řízení. Dále poukazoval vzhledem
k délce posuzovaného řízení a zájmu na jeho výsledku na obtížnou možnost
efektivně se domoci svých práv v civilním řízení. Těmito argumenty dovolatele
ve vztahu k významu předmětu řízení se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí nikterak nezabýval. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí tak
nelze dovodit, z jakých důvodů daná tvrzení odvolací soud neshledal
relevantními, což z hlediska dovolání činí rozhodnutí odvolacího soudu v daném
rozsahu nepřezkoumatelným.
37. Uvedený závěr platí obdobně ke kritériu jednání poškozeného.
Odvolací soud omezil posouzení daného kritéria v bodě 34 odůvodnění svého
rozhodnutí na konstatování, že žalobce se na celkové délce nijak negativně
nepodílel.
38. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že chování poškozeného je
subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně,
tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k
nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo
naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění
nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních
návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o
„průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného)
vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) zákona jím
způsobenému. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet
činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze
zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení
způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.
39. Dovolatel v odvolání a rovněž při jednání odvolacího soudu
prostřednictvím své zástupkyně poukazoval na svou aktivitu v průběhu řízení a
na konkrétní úkony, jimiž se snažil bránit průtahům řízení. Odvolací soud se
však s tvrzením ohledně případného pozitivního vlivu žalobce na délku řízení v
odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal. Rovněž v tomto rozsahu je
tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
40. Z výše vyložených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Odvolací soud se v
dalším řízení zaměří na posouzení kritérií významu předmětu řízení a jednání
poškozeného. Soud se v dalším průběhu řízení neopomene zabývat námitkami
účastníků podle jejich relevance. Zvlášť bude soud věnovat pozornost odůvodnění
přijatých závěrů tak, aby jím vydané rozhodnutí bylo jednoznačné, srozumitelné
a způsobilé přezkumu.
· náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu