30 Cdo 4273/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem Advokátní
kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 60,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, o 272.359,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 245/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, č. j. 21 Co 208/2014 - 194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem řízení bylo jednak zaplacení částky 164.861,- Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci
nepřiměřenou délkou řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 94/99 za situace, kdy
žalovaná již v rámci předběžného projednání z tohoto důvodu odškodnila žalobce
částkou 121.125,- Kč, jednak zaplacení částky 171.498,90 Kč jako náhrady škody. Škoda měla žalobci vzniknout nejen v důsledku nepřiměřené délky řízení
zaplacením nákladů právního zastoupení, soudního poplatku za odvolání a
„znalečného“, ale i zaplacením soudního poplatku za dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, tedy na zrušení nezákonného rozhodnutí, a zaplacením úroků z
úvěru čerpaného na úhradu platební povinnosti uložené pravomocným rozsudkem,
tedy v důsledku nezákonného rozhodnutí (zrušeného posléze dovolacím soudem). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2014, č. j. 22 C 245/2012 -
172, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 64.000,- Kč (v
části požadavku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu) spolu se
zákonnými úroky z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 20. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.). V části požadující zaplacení částky
272.359,90 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 19. 11. 2012 a v části úroků z prodlení z částky 64.000,- Kč za den 19. 11. 2012 byla
žaloba zamítnuta (výrok II.) a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce i žalované (ve vztahu k
výši úroku z prodlení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jen
tak, že výše úroku z prodlení nad 7,5 % se zamítá, jinak jej potvrdil (výrok
I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a
současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok III.). Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II., kterým byl potvrzen zamítavý výrok
II. rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k přiznanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v
souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení dovolatel považuje přiznané
zadostiučinění za nedostatečné a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
záviselo na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud předesílá, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud
posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy například to, zda byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí
Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu se Stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen
„Stanovisko“, při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nevyšel ze základní
částky 20.000,- Kč za jeden rok řízení (počínaje druhým rokem řízení). Součin
základní částky za jeden rok řízení ve výši 20.000,- Kč (modifikavané za prvé
dva roky řízení) a celkové doby řízení 15 let a 3 měsíce však činí celkem
285.000,- Kč, tedy částku, ze které odvolací soud před zohledněním jednotlivých
faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk vyšel. Daná dovolací
námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž tak, neměl-li se podle dovolatele odvolací soud zabývat nedostatky v
postupu soudů v původním řízení, pak namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněným ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
132/2012, není dán jednak z důvodu, že
citované rozhodnutí se týká posuzování celkové délky a přiměřenosti konkurzního
řízení z hlediska přihlášeného věřitele, jednak právě nedostatky v postupu
soudu v původním řízení vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce
na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu
za tak způsobenou nemajetkovou újmu. Tento závěr z napadeného rozhodnutí nutně
vyplývá, neboť v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by
nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z
toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací
soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Spatřuje-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou ve
snížení základní částky o 30 %, ke kterému odvolací soud přistoupil za použití
kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), neboť podle
dovolatele počet stupňů soudní soustavy nelze klást k tíži žalobce, pak
dovolací soud neshledává použití tohoto kritéria v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelem uváděná citace Stanoviska,
jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010,
je jednak nepřesná (neúplná), jednak nepřiléhavá, neboť neúplně citovaný právní
názor dovolacího soudu se především týkal posouzení přiměřenosti délky řízení,
nikoliv přímo úvah o snížení či zvýšení základní částky přiměřeného
zadostiučinění. Nadto závěr dovolacího soudu, že projednání případu soudy ve
více stupních nelze zpravidla klást k tíži poškozeného, byl míněn ve vztahu ke
kritériu chování poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). Naproti tomu z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009,
vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována,
svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem
soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka
řízení. Dovolatelem namítaný rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu tak
není dán. To platí i v případě, kdy odvolací soud z hlediska kritéria složitosti řízení
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který poukázal na konkrétní
skutková zjištění týkající se průběhu řízení (zejm. nutnost zpracování
znaleckého posudku, k čemuž srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009), s tím že tyto konkrétní okolnosti odpovídají
složitosti a časové náročnosti tohoto typu řízení. Rovněž tak přihlédl-li odvolací soud při použití kritéria chování poškozeného
(§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) ke zpětvzetí žaloby (podle skutkových zjištění
navíc opakovanému a bez souhlasu žalované, ačkoliv jej bylo třeba), odpovídá
jeho postup Stanovisku (část IV.), podle kterého poškozený jako účastník řízení
může, byť i z nedbalosti, přispět k nárůstu délky řízení i svou aktivitou ryze
obstrukčního charakteru. Dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, se týkal posouzení nemajetkové újmy
způsobené obviněnému nepřiměřenou délkou trestního řízení, jeho použití tedy v
dané věci není přiléhavé. V souvislosti se snížením základní částky o 5 % v důsledku použití kritéria
chování poškozeného, stejně jako v souvislosti s možným zvýšením výsledné
částky v důsledku použití dalších kritérií (zejm. významu řízení pro žalobce)
dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezuje přípustnost dovolání. Přitom má-
li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Rovněž ohledně zamítnutí úroku z prodlení z částky 64.000,- Kč za den 19. 11. 2012 dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, a ani neuvádí žádné důvody dovolání. Uvedené vady nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a nelze pro
ně v dovolacím řízení (v tomu odpovídajícím rozsahu) pokračovat. Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu týkajícími se průběhu
posuzovaných řízení z hlediska použití kritéria složitosti řízení, jednání
samotného žalobce, kterým měl přispět k průtahům v řízení, postupu soudů či
konkrétních dopadů do života žalobce z hlediska použití kritéria významu řízení
je z hlediska rozhodování dovolacího soudu bezpředmětná, neboť správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Ve vztahu k požadavku na náhradu škody, která měla být žalobci způsobena v
důsledku nepřiměřené délky řízení, podle dovolatele napadené rozhodnutí
záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nakolik lze peněžité prostředky vynaložené
účastníkem řízení na právní pomoc jeho právního zástupce, na soudní poplatky a
na opakované znalecké posudky, které byly vynaloženy kvůli nepřiměřené délce
řízení, považovat za majetkovou újmu odškodnitelnou ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb. Na vyřešení této právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud naopak vyšel z toho, že
uvedené peněžité prostředky nebyly vynaloženy v důsledku nepřiměřené délky
řízení. Polemizuje-li dovolatel se správností skutkových zjištění soudů ve
vztahu k žalobcem dovozované příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou
soudního řízení a vynaložením uvedených nákladů, pak správnost skutkových
zjištění soudů, jak bylo již shora uvedeno, přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá, nehledě na to, že dovolatel ani netvrdí konkrétní skutečnosti, ze
kterých by bylo možno vztah příčinné souvislosti dovozovat. Ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu škody způsobené žalobci pravomocným
rozhodnutím, které bylo k podanému dovolání zrušeno, představovanému jednak
zaplaceným soudním poplatkem za dovolání v částce 5.000,- Kč, tedy vynaloženým
na zrušení nezákonného rozhodnutí, a jednak zaplacenými úroky z úvěru čerpaného
na úhradu povinnosti uložené pravomocným rozsudkem v částce 6.018,40 Kč, tedy
vynaloženými v důsledku nezákonného rozhodnutí, není ve smyslu § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) dovolání podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000 Kč, aniž by šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv, o
pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Na tomto základě dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání
dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.