30 Cdo 1320/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 391/7, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 445.200,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 175/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, č.
j. 16 Co 220/2008 – 69, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, č. j. 16 Co
220/2008 – 69, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
12. 2. 2008, č. j. 21 C 175/2007 – 34, v rozsahu výroků II. až IV. a věc se
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 12. 2. 2008, č. j. 21 C 175/2007 – 34 v rozsahu dotčeném
odvoláním, tj. v bodech II až IV. výroku. Tím bylo rozhodnuto o žalobě na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobcem utrpěné nemateriální újmy v
důsledku porušení jeho práva na projednání věci, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 9 C 131/88, a následně u Okresního soudu v Chrudimi pod
sp. zn. 4 C 125/95, v přiměřené lhůtě tak, že jí bylo vyhověno do částky
78.000,- Kč s příslušenstvím a do zbylé částky 367.200,- Kč s příslušenstvím
byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 24. 11. 1987 bylo před rozhodčí
komisí zahájeno řízení o odškodnění pracovního úrazu žalobce. Dne 3. 5. 1988
byla věc předána Okresnímu soudu v Pardubicích, kde byla vedena pod sp. zn. 9 C
131/88 a následně, dne 4. 7. 1995, byla přikázána Okresnímu soudu v Chrudimi, u
kterého je vedena pod sp. zn. 4 C 125/95. V průběhu řízení proběhla řada
soudních jednání a byly vypracovány tři znalecké posudky. Ve věci bylo
opakovaně rozhodováno soudem prvního stupně i soudem odvolacím. V březnu 1999
byl na majetek žalovaného v původním řízení prohlášen konkurz, který je veden u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 233/98 a v důsledku toho
došlo ze zákona k přerušení původního řízení s tím, že kvůli trvání konkurzního
řízení nemohlo být dosud v původním řízení pokračováno. Žalobce přihlásil svoji
pohledávku z původního řízení v řízení konkurzním a ta byla uznána v rámci
incidenčního sporu ve výši 150.320,- Kč. V původním řízení docházelo k časovým
prodlevám při vyřizování věci. Žalobce se snažil řízení urychlit podáváním
stížností k předsedovi nadřízeného krajského soudu, a to jak ve vztahu k řízení
původnímu, tak i konkurznímu. V roce 1997 byla žalobci poskytnuta žalovaným v
původním řízení záloha na pokrytí žalovaného nároku v částce 70.000,- Kč, která
měla představovat plné odškodnění pracovního úrazu a částečně i náhradu ušlého
výdělku žalobce. V lednu 1998 rozšířil žalobce svůj žalobní požadavek na částku
240.000,- Kč, poníženou o částečnou úhradu ve výši 70.000,- Kč. Žalovaná
částečně uznala nárok žalobce a na odškodnění z důvodu nepřiměřené délky
původního řízení mu vyplatila mimosoudně částku 162.000,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v
původním řízení došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené
lhůtě a tím i nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení počítal až od 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských
práv a svobod, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
„Úmluva“). Při úvaze o výši odškodnění ve smyslu § 31a odst.
3 OdpŠk přihlédl k
postupu orgánů veřejné moci, zejména určitým prodlevám při vyřizování věci a
nepřiměřené délce řízení jako takové, vyšší míře složitosti věci, která si
vyžádala vypracování několika znaleckých posudků ohledně žalobcova zdravotního
stavu (komplikovaných neúplností zdravotní dokumentace žalobce) i k posouzení
jeho peněžních nároků (komplikovaných nejednotným výkladem způsobu „užití
valorizace“ ušlého výdělku žalobce), chování žalobce, který se na celkové délce
řízení nijak nepodílel a naopak se řízení snažil urychlit podáváním stížností
předsedovi nadřízeného soudu, jakož i významu předmětu řízení pro žalobce,
který s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva hodnotil soud
jako vysoký. Vzal rovněž do úvahy, že v průběhu původního řízení bylo žalobci
ze strany žalovaného částečně plněno. Za odpovídající odškodnění proto, s
přihlédnutím k celkové době řízení v rozsahu 16 let, shledal částku 240.000,-
Kč, když zohlednil mimosoudní plnění žalované v rozsahu 162.000,- Kč. Dovolával-
li se žalobce aplikace závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve
věci Heská proti ČR (správně: rozsudek senátu páté sekce ESLP ze dne 23. 5. 2006, ve věci Heská proti České republice, stížnost č. 43772/02 – pozn. Nejvyššího soudu), kde šlo rovněž o odškodnění pracovního úrazu v řízení
trvajícím 13 let a kde bylo ESLP přiznáno odškodnění ve výši 13.000,- EUR, je
jeho poukaz v zásadě použitelný i pro projednávanou věc. Soud prvního stupně
však přihlédl také k rozsudku ESLP ve věci Apicella proti Itálii (správně:
rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii,
stížnost č. 64890/01 – pozn. Nejvyššího soudu), který umožňuje přiznání nižších
částek, než jaké přiznává ESLP postupem podle čl. 41 Úmluvy z důvodu, že
vnitrostátní systém odškodnění je pro stěžovatele vždy jednodušším a
dostupnějším prostředkem nápravy. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením v tom, že v původním řízení došlo k nesprávnému
úřednímu postupu, a to nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V řízení nedošlo
k průtahům, ale pouze k „diskontinuitě v jeho průběhu“, když úkony soudu byly
prováděny v přiměřených lhůtách, avšak délku sporu způsobilo množství
prováděných důkazů a pomalejší činnost soudem ustanovených znalců. Na druhou
stranu soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že žalobce byl již v
průběhu původního řízení částečně uspokojen, jakož i k tomu, že původní řízení
bylo přerušeno v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného. Toto
přerušení nelze přičítat k tíži ani jedné ze stran tohoto sporu, avšak nelze je
ve svém důsledku zcela pominout. Žalobci nelze přiznat takové zadostiučinění
jako ve věci Heská proti České republice, neboť v onom řízení bylo přiznáno
zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení o náhradě škody za dva
pracovní úrazy, kdežto v původním řízení je požadováno zadostiučinění pouze za
jediný pracovní úraz. Význam řízení byl pro žalobce do určité míry snížen tím,
že mu již v průběhu řízení bylo odškodnění za pracovní úraz částečně vyplaceno.
Žalobce má dále v incidenčním řízení přiznán nárok co do výše 160.000,- Kč, což
s již vplaceným odškodněním činí 230.000,- Kč. Požadavek na odškodnění
nemajetkové újmy o 1,7 násobek převyšující odškodnění z pracovního úrazu je
zjevně nepřiměřený. To, že žalobce podal k ESLP stížnost, na této okolnosti nic
nemění, neboť řízení o této stížnosti již bylo přerušeno a v důsledku přijetí
vnitrostátní právní úpravy musel žalobce požádat žalovanou o přiměřené
zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
je „celková částka přiznaného odškodnění z titulu nemajetkové újmy ve výši
240.000,- Kč odpovídající všem hlediskům § 31a zákona č. 82/1998 Sb.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
úvahy o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, „a to v otázce
posouzení aplikace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 v tom směru, že výše nemajetkového
zadostiučinění byla snížena oproti obdobným případům“ (zejména rozhodnutí ve
věci Heská proti České republice). Aplikací tohoto rozhodnutí došlo k porušení
principu rovnosti před zákonem, garantovaného Listinou základních práv a
svobod. Rozhodnutí ve věci Apicella nelze aplikovat na žalobcův případ, neboť
žalobce k uplatnění svého práva se nejprve musel obrátit se svou stížností na
ESLP a vynaložit náklady na právní zastoupení s tím spjaté. V tomto ohledu
nelze mít za to, že využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro
žalobce dostupnější a snadnější mechanismus nápravy. Je nutno zdůraznit, že
kdyby novela zákona č. 82/1998 Sb., provedená zákonem č. 160/2006 Sb., nebyla
přijata, nebyl by žalobce nucen podávat žádost o poskytnutí zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu k žalované, sledovat zákonné lhůty k podání žádosti
a poté podat předmětnou žalobu a vynaložit další náklady na právní zastoupení s
tím spjaté. Je též nutno přihlédnout k tomu, že oproti případu Heská trvá
řízení žalobce o dva roky déle. Odvolací soud tuto skutečnost nijak
nezohlednil. Žalobce pokládá výši odškodnění nemajetkové újmy v celkové částce
240.000,- Kč za nepřiměřenou, a to s ohledem na judikaturu ESLP. Navrhl proto,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí
netrpí vytýkanými vadami a považuje napadený rozsudek za zcela správný. Neztotožňuje se naopak s tvrzením žalobce, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že je v rozporu se zásadou rovnosti před
zákonem. Aplikaci rozhodnutí ESLP ve věci Apicella na daný případ považuje za
zcela správnou. K rozhodnutí ve věci Heská žalovaná uvedla, že dle jejího
názoru je institut nemajetkové újmy natolik specifický, že pouhá podobnost věcí
nemůže být rozhodným kritériem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Judikatura ESLP by měla být v těchto případech zohledňována jen v otázce, zda
přiznat zadostiučinění, či nikoliv. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, č. j. 30 Cdo 18/2009 - 92, bylo
žalobcovo dovolání odmítnuto, když dovolací soud neshledal, že by v napadeném
rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto posoudil
žalobcovo dovolání jako nepřípustné (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bylo usnesení
dovolacího soudu zrušeno mj. s odůvodněním, že v předmětném řízení došlo k
několika pochybením ze strany Nejvyššího soudu.
Ten se podle Ústavního soudu
nikterak nezabýval stěžejním argumentem stěžovatele, že aplikace závěrů
rozsudku ESLP ve věci Apicella není na místě a vymezil otázku rozhodného
období, jehož počátek soudy odvozovaly ode dne 18. 3. 1992. Dalším pochybením
Nejvyššího soudu bylo nedodržení jeho vlastní judikatury a právního názoru
vyjádřeného v jím citovaném rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009. Dle názoru Ústavního soudu je třeba trvat na tom, aby obecné soudy
vždy konkrétně a jednoznačně uvedly základní částku odškodnění včetně její
procentní modifikace dle kritérií zákona o odpovědnosti státu, judikatury soudů
(včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Z
rozsudku (správně usnesení – pozn. Nejvyššího soudu) Nejvyššího soudu nelze
zjistit, zda právní otázky, které vymezil stěžovatel ve svém dovolání a jimiž
se nalézací a odvolací soudy zabývaly, byly v rozhodování dovolacího soudu
vyřešeny či zda byly soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, nebo zda
nebyly řešeny v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázky
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud – vázán v této věci názory Ústavního soudu - v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud přistupuje k opětovnému přezkoumání přípustnosti a důvodnosti
dovolání žalobce poté, co Stanoviskem svého občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, sjednotil rozhodovací praxi českých
soudů k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v
případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (dále jen „Stanovisko“) a poté,
co rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4739/2009, stanovil podmínky,
za kterých lze vnitrostátní prostředek nápravy, kompenzující újmu způsobenou
nepřiměřeně dlouhým řízením, považovat za natolik dostupný a účinný, aby jeho
využitelnost odůvodnila přiznání nižšího odškodnění, než jaké ve svých
rozhodnutích proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva. Stanovisko i všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz.
Dovolání je přípustné k řešení otázky zásadní právní významnosti, a to kdy je
při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení možno přihlížet k tomu, že žalobce – jako poškozený
– měl k dispozici dostupný a účinný prostředek nápravy porušení daného práva na
vnitrostátní úrovni. Ústavní soud v dovolání žalobce nalezl i výhradu k
hodnocení celkové délky řízení, za jehož průběh má být zadostiučinění
poskytnuto a vyložil důvody, pro které je hodnocení počátku řízení spojované
právě se dnem 18. 3. 1992, kdy vstoupila Úmluva o ochraně lidských práv a
svobod v platnost pro Českou republiku, za ústavně nekonformní. Obě tyto otázky
vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, což přiznává jeho rozsudku
zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zároveň připraven, s ohledem na kritiku ze strany Ústavního
soudu, zřetelně ukázat, jakými úvahami je třeba se v této věci při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 a 3 OdpŠk, řídit. Dovolání je důvodné. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6
odst. 1 Úmluvy. Uvedl k tomu, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu
za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu
§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy,
do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke
kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v
rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). V rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, Nejvyšší soud dovodil,
že judikatura Evropského soudu pro lidská práva je jednoznačně konstantní v
tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního
či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány),
přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro
poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce
poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje
za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i
náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k
jaké by ve smyslu čl.
41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně. Z uvedeného je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1
Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám,
které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský
soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada
skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být
pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným
a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou
délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §
84). V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy,
která byla zakotvena do českého právního řádu až zák. č. 160/2006 Sb., jímž byl
s účinností od 26. 4. 2006 novelizován zák. č. 82/1998 Sb., neměl žalobce, po
převážnou dobu trvání původního řízení, k dispozici kompenzační prostředek
nápravy porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zejména jej
neměl k dispozici v době, kdy se hodlal domáhat ochrany tohoto práva a v
důsledku jeho absence v národním právním řádu byl nucen podat stížnost k
Evropskému soudu pro lidská práva (z žaloby plyne, že se tak mělo stát dne 9. 4. 2004). Tato skutečnost pak diskvalifikuje poskytnuté odškodnění z úvahy o
tom, že by snad šlo na národní úrovni o prostředek nápravy pro žalobce
dostupnější a že by tedy bylo možno poskytnout odškodnění v nižší úrovni, než v
jaké by je přiznal v obdobném případě Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Pokud
odvolací soud dospěl k opačnému závěru, je jeho posouzení nároku žalobce
nesprávné. K posouzení počátku rozhodné doby ve vztahu k původnímu řízení dospěl Nejvyšší
soud ke stejnému závěru jako Ústavní soud, když v prvé právní větě Stanoviska
uvedl, že při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části,
která se odehrála před tím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod stala závaznou pro Českou republiku. Nejvyšší soud zde vychází z předpokladu, že kompenzační způsob nápravy porušení
práva na přiměřenou délku řízení byl do právního řádu České republiky zaveden
pod vlivem rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva, a je proto
třeba, aby kompenzační řízení, jakož i rozhodnutí o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění, odpovídaly kritériím stanoveným tímto soudem. Na druhé straně
však nelze zcela odhlédnout od vnitrostátní právní úpravy a dovozovat pro účely
právního posouzení něco, co v ní obsaženo není a co směřuje proti jejímu
smyslu. Nelze v tomto ohledu především připustit názor, že ve vztahu k úvaze o
celkové délce řízení není třeba brát v úvahu tu jeho část, která probíhala před
tím, než Úmluva nabyla závaznosti pro Českou republiku (tedy před 18. 3. 1992).
Je pravdou, že Evropský soud pro lidská práva je ve svém rozhodování omezen
tím, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku, a není příslušný k
posuzování stížností vztahujících se ke skutečnostem a rozhodnutím
předcházejícím tomuto datu (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ze dne 7. 1. 2003, ve věci Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, odst. 52). Uvedené časové omezení se však týká pouze aplikovatelnosti Úmluvy ve vztahu k
České republice, nikoli omezení aplikovatelnosti § 13 odst. 1 věta druhá a
třetí, § 22 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk. Jestliže se v § 13 odst. 1 větě třetí a v § 22 odst. 1 větě třetí OdpŠk objevuje v poznámce pod čarou č. 8a odkaz na čl. 6 Úmluvy, je třeba jej chápat jako potvrzující tu skutečnost,
že se při hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování vychází z
kritérií, která ve své judikatuře dovodil ESLP, nikoli tak, že je použitelnost
tohoto ustanovení omezena časovou působností Úmluvy (srov. také rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Stanovil-li odvolací soud počátek rozhodné doby ve vztahu k původnímu řízení na
18. 3. 1992, ačkoliv řízení bylo zahájeno již 24. 11. 1987, je rovněž v této
otázce jeho posouzení nároku žalobce nesprávné. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na pátou právní větu a její
zdůvodnění v části V. Stanoviska v tom směru, že přiměřené zadostiučinění lze
přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu
ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo
doposud pravomocně skončeno. Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva
účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování
soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu
řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v
situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení
skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu
posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno. V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výše
přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze
základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a
částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením
vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk. V části VI. Stanoviska se k tomu dále uvádí, že pro poměry České
republiky považuje Nejvyšší soudu za přiměřené, jestliže se základní částka, z
níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí
mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,-
Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné
zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto
nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat
ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující.
Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za
rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou
ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy
15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak
7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně
delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se
přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených
intervalů. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení
(modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech
či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů
uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou
však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení
konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit
či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině
dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah
přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním
situacím, však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve
větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn IV. ÚS 128/11). V daném ohledu nelze
vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či
povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí
a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku
(včetně podání ústavní stížnosti). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10,
vyjádřil, že pokud Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného
zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního
rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů
nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na
něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež
stanovil Nejvyšší soud. V souzeném případě takto nastíněný postup pro stanovení výše odškodnění není v
rozhodnutí odvolacího soudu, ani v rozhodnutí soudu prvního stupně uveden. Nicméně jen proto nelze shledat tato rozhodnutí nesprávnými, neboť v konečném
důsledku je nutno vždy zvažovat výši přiměřeného zadostiučinění, které bylo
žalobci přiznáno, nikoliv jen způsob, jak soud k tomuto výsledku dospěl.
Navíc
i při absenci výslovného výpočtu lze z rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve
spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, dovodit, že soud vycházel ze základní
částky 15.000,- Kč za rok řízení (za 16 let řízení, které soudy nesprávně vzaly
v potaz, bylo přiznáno celkově 240.000,- Kč). Dále soudy při zvažování
významnosti předmětu řízení pro žalobce vycházely z toho, že v posuzovaném
řízení žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody za pracovní úraz a porovnaly
tento jeho nárok s obdobným případem rozhodnutým Evropským soudem pro lidská
práva (věc Heská proti České republice), byť následně nesprávně zahrnuly do
svých úvah závěr o možnosti nižšího odškodnění, jak bylo výše vysvětleno. Takový postup soudů lze považovat za v zásadě přiléhavý, avšak ve spojení s
dovolacími námitkami žalobce a s důsledky kasačního rozhodnutí Ústavního soudu
v této věci, jakož i ve spojení s výše nastíněným postupem, považuje dovolací
soud přiznanou částku za zjevně nepřiměřené nízkou. Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a
převzatých soudem odvolacím. Je přitom zjevné, že řízení, v němž žalobce
uplatňoval nárok na náhradu škody za pracovní úraz, bylo započato již dne 24. 11. 1987 a ke dni rozhodování odvolacího soudu (1. 7. 2008) nebylo skončeno. Trvalo tedy bezmála 21 let (v tomto bodě se jedná o odlišnost od případu Heská
proti České republice, v němž šlo o pracovně právní spor trvající 14 let, ESLP
přiznal zadostiučinění ve výši 13.000,- EUR, tedy přibližně 24.000,- Kč/ 929,-
EUR za rok trvání řízení). Celková základní částka by měla být vymezena součinem počtu roků, po které
řízení prozatím trvalo, a částkou pohybující se v rozmezí mezi 15.000,- Kč až
20.000,- Kč. V daném případě by se jednalo o částku v rozmezí od 300.000,- Kč
(19 x 15.000,- Kč + 2 x 7.500,- Kč) po 400.000,- Kč (19 x 20.000,- Kč + 2 x
10.000,- Kč) s tím, že řízení bylo extrémně dlouhé, které ve svém důsledku
znamená, že žalobci bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, a ke dni
rozhodování odvolací soudu v kompenzačním řízení nebylo skončeno. Proto se
dovolací soud přiklání při určení základní částky k sazbě blížící se 20.000,-
Kč za rok trvání řízení (při zohlednění poloviční částky pro prvé dva roky
řízení), tedy základní částce 400.000,- Kč, nedojde-li v důsledku nového
posouzení rozhodné doby po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve vztahu k
aktuálnímu stavu původního řízení, ještě k dalšímu jejímu zvýšení. Dále je třeba přihlédnout k jednotlivým kritériím obsaženým v § 31a odst. 3
OdpŠk, a to v rámci procentní úpravy základní částky. Složitost věci se hodnotí tak, že je-li věc složitá po skutkové, procesní či
hmotně právní stránce, lze ze základní částky odečíst až 50 %. Naopak, je-li
řízení jednoduché až banální, lze k základní částce až 50 % přičíst. Řízení, v
nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, přitom bývají typově složitější,
neboť je v nich zpravidla uplatňováno více nároků, a k posouzení jejich
důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků (srov. část IV. a VI. Stanoviska a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo
4761/2009 a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Jak vyplývá ze
zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném případě se jednalo o skutkově
složitější věc, v níž bylo třeba vypracovat několik znaleckých posudků. Řízení se stalo komplikovanějším i tím, že do něj zasáhlo konkursní řízení. V
této souvislosti odvolací soud správně konstatoval, že v rámci úvahy o
přiměřenosti celkové délky řízení je třeba přihlédnout i k té jeho části, po
kterou bylo z důvodu prohlášení konkurzu na majetek žalovaného, původní řízení
přerušeno. Dovolací soud k tomu dodává, že v takové situaci je třeba zkoumat,
zda konkurzním řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc
projednána v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4107/2009 a část III., bod 3. Stanoviska). Z důvodu složitosti řízení je proto na místě základní částku odškodnění
přiměřeně snížit. Řízení prozatím též probíhalo pouze na dvou stupních soudní soustavy, a z
tohoto pohledu tedy není možné přistoupit ke snížení odškodnění, ale ani k jeho
zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2138/2009). Co se týče chování poškozeného, lze obecně základní částku buďto snížit až o 50
% (např. v případě obstrukčního jednání účastníka, jakým je podávání zřejmě
nedůvodných žádostí, námitek či opravných prostředků, podání vadné žaloby či
jiného procesního úkonu, nerespektování uložených procesních povinností v
soudem stanovených lhůtách, neuhrazení soudního poplatku, apod.), nebo ji
naopak zvýšit až o 50 % (v případě aktivního jednání směřujícího k urychlení
řízení a prevence průtahů v něm, tj. zvláště v období po 1. 7. 2009 podání
návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb.). Žalobce v daném řízení vystupoval ve směru zrychlení průběhu řízení aktivně,
podával stížnosti, v nichž brojil proti délce řízení a domáhal se urychleného
rozhodnutí, a to jak ve věci samé, tak v následně zahájeném konkursním řízení. To přesto, že k dispozici neměl žádné účinné procesní prostředky, jak
prodlužování řízení zamezit. Účinný právní nástroj v podobě žádosti o určení
lhůty k provedení procesního úkonu, jenž není podmíněn podáním tzv. hierarchické stížnosti, byl totiž do českého právního řádu zaveden až od 1. 7. 2009 novelou § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích., provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb. (k tomu srovnej např. konečné rozhodnutí senátu páté
sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ve věci Vokurka proti České
republice, odst. 57 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4761/2009). Dovolací soud proto pokládá za případné, aby základní částka
byla při zohlednění tohoto kritéria přiměřeně zvýšena. Co se týče postupu rozhodujících orgánů, lze základní částku zvýšit až o 50 % v
případě závažných pochybení na straně orgánu veřejné moci. V daném případě, a
to bez ohledu na skutkovou obtížnost případu, je nutno poukázat na to, že ve
věci samé rozhodoval soud prvního stupně prozatím celkem třikrát a všechna jeho
rozhodnutí byla k odvolání zrušena.
V tomto směru je třeba zkoumat, z jakého
důvodu se tak stalo. Nejvyšší soud k tomu již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009, uvedl, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné
moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v
řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu
postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními
předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Stejně je pak třeba hodnotit
kritérium postupu orgánu veřejné moci i při stanovení odpovídající výše
odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009). V průběhu původního řízení bylo sice vypracováváno několik znaleckých posudků,
při jejich vyhotovování však docházelo k prodlevám či případně ke zjevně
nepromyšleným zadáním (např. ustanovení znalce dne 27. 9. 1994, který k
provedení znaleckého úkonu nebyl kvalifikován). Soudy jednající v tomto případě
postupovaly přinejmenším neobratně. Je navíc třeba upozornit na to (a to i ve
vztahu k souzenému sporu), že primární odpovědnost za zpoždění související s
vyhotovením znaleckého posudku nese stát (srov. rozsudek senátu čtvrté sekce
ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96,
odst. 113, nebo též mutatis mutandis rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 1987,
ve věci Capuano proti Itálii, stížnost č. 9381/81, Série A č. 119, str. 14,
odst. 32). V případě, kdy si jiné řízení vynutí přerušení původního řízení, je třeba
zkoumat postup orgánů veřejné moci v tomto vedlejším řízení nejen ve vztahu k
úvaze o dodržení či porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené
lhůtě, ale i ve vztahu k posouzení postupu orgánů veřejné moci z hlediska
kritéria § 31a odst. 3 psím. d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Protože se odvolací soud postupem soudu v původní ani konkurzním řízení ve
světle výše uvedených úvah nezabýval, je jeho posouzení nároku žalobce neúplné
a tudíž nesprávné. Teprve po doplnění dokazování v naznačeném směru bude možno
uzavřít, zda je na místě zvýšení základní částky z důvodu postupu orgánů
veřejné moci. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného, lze základní částku buďto
snížit až o 50 % (v případě že řízení má pro poškozeného jen velmi malý
význam), nebo ji lze zvýšit až o 50 % (jestliže má pro poškozeného velmi velký
význam).
V původním řízení se jednalo o nárok, jenž měl pro žalobce zvýšený
význam, jak správně dovodil odvolací soud, neboť spory vyplývající z
pracovněprávních vztahů mají typově závažnější dopad do profesního i soukromého
života účastníků a zpravidla též znamenají zásadní zásah do jejich hmotného
zabezpečení; v daném případě se navíc jednalo o spor o náhradu škody na zdraví
způsobené pracovním úrazem (k významu předmětu řízení ve vztahu k
pracovněprávním sporům srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 1991 ve věci
Vocaturo proti Itálii, série A č. 206-C, str. 32, odstavec 17 či rozsudek téhož
soudu ze dne 27. 2. 1992 Ruotolo proti Itálii, série A, č. 230-D, odstavec 17). I z tohoto důvodu by mělo být přiměřené zadostiučinění zvýšeno. Dovolací soud obecně nepovažuje za přiléhavé přihlížet k tomu, jak to učinil
odvolací soud, že se žalobce v posuzovaném případě již domohl určitého plnění
ze strany žalovaného (původního zaměstnavatele) či že mu v rámci konkursního
řízení byla potvrzena pravost jeho pohledávky (přičemž v danou chvíli je
nejisté, zda bude ohledně ní v rámci konkurzního řízení také uspokojen). V
řízení o nároku na přiměřené zadostiučinění není totiž zásadním kritériem, zda
(případně do jaké míry) byl žalobce v původním řízení úspěšný (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), nýbrž zda mu
přílišnou délkou tohoto řízení byla způsobena újma spočívající v nesnázích
zapříčiněných zdlouhavým řízením, v nejistotě významně zasahující jeho
společenské postavení či hmotné zabezpečení a v neposlední řadě též negativní
zásah do jeho legitimního očekávání, že ve věci bude rozhodnuto v souladu s
právem a bez zbytečných průtahů. K částečnému uspokojení žalobního nároku v průběhu řízení by bylo možno
přihlédnout ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného pouze tehdy,
pokud by jím byl význam předmětu řízení pro něho výrazně snížen. Ze skutkových
zjištění odvolacího soudu však není zřejmé, jaká všechna plnění a v jaké výši
byla předmětem původního řízení. Je pouze patrno, že domáhal-li se žalobce od
ledna 1998 zaplacení částky 240.000,- Kč, snížené o částečné plnění v částce
70.000,- Kč, nelze o zániku podstatné části žalovaného nároku a tím
souvisejícím snížení významu předmětu řízení pro žalobce, uvažovat. I kdyby
však žalobce dosáhl podstatného uspokojení žalovaného nároku v průběhu
původního řízení, nemělo by to samo o sobě vliv na hodnocení významu předmětu
řízení pro něj, neboť k němu mělo podle skutkových zjištění odvolacího soudu
dojít až po deseti letech vedení řízení, které nadto za dalších deset let
nebylo ještě skončeno. Z nastíněných úvah je zřejmé, že by celková výše přiměřeného zadostiučinění
měla v daném případě dosáhnout významně vyšší částky, než která byla žalobci
přiznána žalovanou a následně soudy nižších stupňů. Je však nutno přihlédnout k
vázanosti soudu žalobním návrhem, a proto se celkově přiznaná částka může
pohybovat jen do výše žalobcem požadované (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
Protože právní posouzení nároku žalobce z hlediska možnosti snížení odškodnění
z důvodu snazší dostupnosti vnitrostátního prostředku nápravy porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, z hlediska stanovení rozhodné délky
původního řízení a z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci a významu
předmětu řízení pro žalobce z důvodu částečného uspokojení jeho nároku v
průběhu původního řízení ze strany odvolacího soudu je nesprávné, postupoval
Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.)
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí
vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. května 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu