30 Cdo 1602/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci
žalobců a) K. S. a b) M. S., obou zastoupených Mgr. Danou Galuszkovou,
advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Masarykovy sady 27, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
24.100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 12/2009,
o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010,
č. j. 19 Co 290/2010 - 225, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. 19 Co 290/2010 -
225, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soud pro Prahu 2
ze dne 16. 10. 2009, č.j. 20 C 12/2009 - 43, ve znění opravného usnesení téhož
soudu ze dne 11. 1. 2010, č. j. 20 C 12/2009 - 81, zamítající žalobu do částky
23.946.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 20 C 12/2009 -
43, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2010, č. j. 20 C 12/2009 - 81,
zamítl žalobu do částky 24.000.000,- Kč a 100.000,- Kč. Městský soud v Praze
napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
ohledně částky 24.000.000,- Kč tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobcům částku 54.000,- Kč, co do částky 23.946.000,- Kč zamítnutí žaloby
potvrdil (výrok I.). Zamítavý výrok ohledně částky 100.000,- Kč zrušil a řízení
v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Žalobci podanou žalobou uplatnili dva
nároky na náhradu nemajetkové újmy. Prvý ve výši 24.000.000,- Kč za
nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C
33/2004 a druhý ve výši 100.000,- Kč za jiný nesprávný úřední postup v řízení u
Okresního soudu v Karviné sp. zn. 29 C 225/96. Soud prvního stupně dovodil následující skutková zjištění. Řízení vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 33/2004 bylo zahájeno dne 19. 2. 2004 poté, co byl vyloučen protinávrh žalovaných k samostatnému projednání z
řízení, jež bylo původně vedeno proti žalovanému Oldřichu Krzeminskému o
zaplacení částky 229.798,20 Kč s příslušenstvím u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 29 C 267/94. Žalobci byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku,
požádali o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, což soud
zamítl a osvobození jim nepřiznal. Byli opakovaně vyzýváni k odstranění vad
žaloby. Zástupkyně žalobců požádala dne 8. 9. 2004 o odročení jednání
nařízeného na 13. 9. 2004. Žalobci nedůvodně vznesli námitku podjatosti
vyřizující soudkyně. V průběhu roku 2004 a 2005 bylo nařízeno několik jednání,
rozsudek byl vydán dne 9. 1. 2006. K odvolání byl tento rozsudek krajským
soudem dne 31. 1. 2007 zčásti zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Soud provedl další důkazy a druhý rozsudek vydal dne 26. 11. 2007. Na základě podaného odvolání krajský soud zrušil usnesením s právní mocí
dne 4. 2. 2009 napadený rozsudek a nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a
rozhodl jiný soudce. Před soudem prvního stupně byli žalobci vyzváni k doplnění
žaloby. Dne 2. 10. 2009 podali žalobci návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu. Na základě žádosti žalobců jim žalovaná vyplatila částku
81.000,- Kč na mimosoudním odškodnění. Druhé řízení vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 29 C 225/96 bylo zahájeno dne 24. 7. 1996. Konečný rozsudek
nabyl právní moci dne 25. 7. 1998. Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Dovodil však
odlišný počátek prvního řízení (sp. zn. 16 C 33/2004), neboť nebylo zahájeno
dne 11. 12. 2003, kdy byl vyloučen protinávrh žalobců z řízení pod sp. zn. 29 C
267/1994, nýbrž již dne 16. 2. 1995, kdy žalobci daný protinávrh v řízení
vedeném pod sp. zn. 29 C 267/1994 uplatnili. Tím o tomto protinávrhu zahájili
řízení bez ohledu na to, že byl později vyloučen k samostatnému projednání až
po mnoha letech. Odvolací soud dospěl k závěru, že v prvním řízení, vedeném pod
sp. zn.
16 C 33/2004, došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), spočívajícím v porušení práva
žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. S odkazem na kritéria uvedená v §
31a odst. 3 OdpŠk konstatoval, že celková délka řízení je mimořádná, proto
náhradu nemajetkové újmy zvýšil o 20 %, snížil ji o 20 %, neboť řízení je
složité (byla prováděna řada listinných důkazů, vyslýcháni svědci, žalovaný byl
obtížně dosažitelný) a probíhalo před soudy dvou stupňů. Z důvodu jednání
poškozených, kteří nepochybně k délce řízení přispěli, odškodnění snížil o
dalších 20 %. Pro postup orgánů veřejné moci odškodnění nijak nesnížil ani
nezvýšil, význam řízení pro žalobce hodnotil jako malý, neboť nejde o řízení se
zvýšeným významem pro účastníky a odškodnění z tohoto důvodu snížil o dalších
20 %. Základní částku 15.000,- Kč vynásobil délkou řízení v letech a upravil ji
uvedeným způsobem. Žalobci vzali zpět svou žalobu na zaplacení nemajetkové újmy
ve výši 100.000,- Kč ohledně řízení pod sp. zn. 29 C 225/96, proto v této části
řízení zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují v případě
měnícího výroku za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v případě potvrzujícího
výroku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že způsob
hodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk zakládá zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Namítli, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou
nepřezkoumatelnosti (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.),
jelikož soudy vycházely z nesprávného závěru ohledně mimosoudního plnění
žalované, když za řízení sp. zn. 16 C 33/2004 jim poskytla pouze částku
54.000,- Kč, nikoli 81.000,- Kč, jak uvedl soud prvního stupně a odvolací soud
toto tvrzení převzal. Žalobci rovněž své dovolání opírají o nesprávné právní
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Mají za
neodůvodněný dílčí závěr odvolacího soudu, podle kterého lze při stanovení výše
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyjít z částky 15.000,- Kč za každý
rok trvání řízení. Nesouhlasí se snížením zadostiučinění z důvodu složitosti
řízení, když to by mělo být důvodem pro zvýšení částky, jelikož právě z důvodu
opakovaného rozhodování před soudy obou stupňů došlo k výraznému prodloužení
délky řízení. To se mělo projevit také v hodnocení postupu orgánu veřejné moci,
odvolací soud z tohoto důvodu však částku nijak nezvýšil, aniž by to zdůvodnil.
Namítli, že nesprávně hodnotil jejich jednání, které mělo přispět k délce
řízení. Byly to právě soudy, které žalobce nutily měnit žalobu. Nelze brát k
jejich tíži, že využili možnosti zákona a podávali opravné prostředky. Konečně
nesouhlasí s posouzením významu předmětu řízení, když ten považují za významný,
protože se týkal jejich podnikání, které v souvislosti s tímto dlouhým řízením
zaniklo. Proto navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.
Dovolatelé brojí proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 24.000.000,- Kč tak, že
uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 54.000,- Kč, do částky
23.946.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání ohledně výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 54.000,- Kč, nebylo
podáno osobami oprávněnými.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura
pod č. 158, ročník 2004 Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně
tak Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jsou
veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz.). Takovou osobou však žalobci nejsou, neboť jim bylo rozsudkem
odvolacího soudu v této části vyhověno a žádná újma jim tedy tímto výrokem
způsobena nebyla.
Z uvedeného důvodu dovolací soud v této části dovolání podle § 243b odst. 5
věty první, ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti části výroku odvolacího soudu, kterou potvrdil zamítnutí žaloby
do částky 23.946.000,- Kč soudem prvního stupně, bylo podáno včas, osobami k
tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se
proto zabýval přípustností této části dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Skutkové námitky žalobců týkající se výše mimosoudního plnění ze strany
žalované (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) nezakládají přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dílčí závěr odvolacího soudu o tom, že pro
účely stanovení přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené porušením
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se vychází z částky 15.000,- Kč za
jeden rok trvání řízení, neboť v něm je rozsudek odvolacího soudu v souladu s
judikaturou soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu
ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v případě nevydání
rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Stejně tak je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posouzení kritéria
složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk ) a jednání žalobců, kterým
přispěli k celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) odvolacím soudem
- srov. část IV. Stanoviska.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení
otázky významu předmětu řízení pro poškozené (dle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk)
a pro posouzení otázky postupu orgánů veřejné moci (ve smyslu § 31a odst. 3
písm. d/ OdpŠk), ohledně kterých představuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), než jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu
dovolacího. Dovolání je důvodné.
Žalobci přichází s tvrzením o zvýšeném významu řízení pro ně až v dovolacím
řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), a proto k němu dovolací soud nemohl
přihlédnout (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Význam řízení je však odvolacím soudem
posouzen nesprávně z jiného důvodu, a to pokud došlo ze strany odvolacího soudu
ke snížení základního zadostiučinění, neboť při absenci skutečností
zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené, nutno dojít k
závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak
neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, 30 Cdo
765/2010), nikoli k závěru o jeho nižším významu, projevujícím se nutností
snížit přiznané zadostiučinění.
Neúplné je posouzení otázky postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/
OdpŠk), jestliže odvolací soud neshledal důvod pro úpravu základní výše
odškodnění v situaci, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že v průběhu
původního řízení došlo po druhém zrušení rozsudku soudu prvního stupně k
přikázání věci jinému soudci, což je podle § 221 odst. 2 o. s. ř. možné pouze
tehdy, nebyl-li dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2
věta druhá a § 243d odst. 1 o. s. ř.) nebo došlo-li v řízení k závažným vadám
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Pokud odvolací soud dané skutkové zjištění nepromítl do svých úvah stran
posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, je jeho
posouzení nároku žalobců neúplné a tudíž nesprávné.
Protože právní posouzení nároku žalobců odvolacím soudem není správné z důvodů
výše uvedených, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem,
o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v uváděné části zrušil a věc vrátil
v tomto rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první,
o. s. ř.).
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými
(§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu